Flavius Valerius Constantinus (27. února někdy mezi léty 272 až 285 v Naissu, Horní Moesie – 22. května 337 poblíž Nikomédie, Bithýnie), známý také jako Konstantin Veliký, nebo Konstantin I., východními křesťany uctívaný jako svatý Konstantin, byl od roku 306 římským císařem a od roku 324 až do své smrti nezpochybnitelným vládcem celé římské říše.
Konstantinova změna náboženské politiky římské říše měla zásadní význam nejen pro křesťanství, ale i pro historii pozdní antiky a evropské civilizace vůbec. V roce 312 zvítězil v bitvě u Milvijského mostu, k čemuž mu měl podle filozofů Lactantia a Eusebia dopomoci křesťanský Bůh. Poté v roce 313 vydal Edikt milánský, jímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. V dalších letech své vlády Konstantin křesťanství všestranně podporoval a v roce 325 svolal do města Nikaia první ekumenický koncil. Křesťané ho za tyto jeho skutky obdařili přízviskem „Veliký“.
Konstantinovým dalším významným počinem je přemístění centra říše z Říma do Konstantinopole. V roce 324 se rozhodl přesunout sídlo císařské vlády na východ do řeckého města Byzantion, jež bylo ve stejném roce slavnostně vysvěceno a přejmenováno na Nova Roma („Nový Řím“). 11. května 330 bylo město opět přejmenováno a to na „Konstantinopol“.
Život Před nástupem na trůn Mládí Konstantin se narodil 27. února kolem roku 272 ve městě Naissus (dnešní Niš, Srbsko) v provincii Horní Moesie (později Dacia Ripensis). Jeho otcem byl Flavius Constantius, voják místního původu, tolerantní a politicky obratný muž. Mladý Konstantin strávil s otcem patrně jen málo času, jelikož Constantius byl důstojníkem v římském vojsku a sloužil tehdy jako příslušník tělesné stráže císaře Aureliana. Constantius rychle postupoval v hodnostech a za císaře Cara někdy kolem roku 283 obdržel správu provincie Dalmácie. Konstantinovou matkou byla Helena, žena nízkého původu, která se narodila v Bithýnii. Není jasné, zda byla Constantiovou zákonnou manželkou, nebo zda spolu žili v konkubinátu.
náhled|upright=0.8|Hlava sochy Diocletiana V červenci 285 prohlásil císař Diocletianus Maximiana, který pocházel stejně jako Diocletianus a Constantius z Ilýrie, svým spolucísařem v hodnosti augusta. Oba vládci disponovali vlastním císařským dvorem a vojenským a správním aparátem v čele s pretoriánským prefektem. Maximianovi byla svěřena vláda nad západní polovinou říše a za svá sídla si vybral Mediolanum (Milán) a Augustu Treverorum (Trevír), zatímco Diocletianus panoval na východě. Toto rozdělení říše mělo pouze faktickou podobu, neboť ve skutečnosti bylo impérium v oficiálních panegyrikech nadále označováno jako nedílné. V roce 288 Maximianus ustavil Constantia svým pretoriánským prefektem v Galii. Constantius poté opustil Helenu a někdy v roce 288 nebo 289 se oženil s Maximianovou nevlastní dcerou Theodorou.
1. března 293 Diocletianus opět rozdělil říši, když jmenoval dva caesary (mladší císaře), kteří měli vládnout částem impéria. Každý z nich byl sice podřízen jednomu z augustů, přesto však směli v přidělených provinciích vydávat vlastní zákony, takže vystupovali jako nositelé nejvyšší autority. Tento systém řízení státu se nazýval tetrarchie (čtyřvládí). Prvním, koho Diocletianus vybral pro úřad caesara, byl Constantius, druhým pak Galerius, další z dlouhé řady vojáků původem z Ilýrie. Ihned po svém povýšení se Constantius odebral do Galie, aby se zde vypořádal s uzurpátorem Carausiem a jeho nástupcem Allectem. Ačkoli Diocletianus při volbě svých spoluvládců nehleděl na vzájemné příbuzenské vztahy, nýbrž na schopnosti jednotlivých kandidátů, Konstantin se jako syn jednoho z caesarů stal jedním z potenciálních budoucích pretendentů trůnu. Konstantin zůstal tudíž na Diocletianově dvoře v maloasijském městě Nikomédii (İzmit, Turecko), kde žil jako pravděpodobný Constantiův nástupce.
Na Diocletianově dvoře Během pobytu na východě si Konstantin osvojil odpovídající vzdělání a ve zdejším kulturním prostředí se setkal s řadou pohanských a křesťanských myslitelů. Navštěvoval zřejmě přednášky Lactantia, předního latinsky píšícího křesťanského spisovatele. Protože Diocletianus neměl vůči Constantiovi naprostou důvěru – žádný z tetrarchů se nemohl zcela spolehnout na své kolegy – byl Konstantin držen v Nikomédii fakticky jako rukojmí zajišťující Constantiovu loajalitu. Navzdory tomu patřil Konstantin k prominentním členům dvora a účastnil se několika vojenských tažení v Asii. Zastával různé tribunáty, v roce 296 vedl kampaň proti barbarům na Dunaji a v dalších třech letech bojoval proti Peršanům v Sýrii a Mezopotámii pod velením Diocletiana a Galeria. Později obdržel hodnost tribuna prvního řádu (tribunus ordinis primi).
Z východní hranice se Konstantin vrátil do Nikomédie v prvních měsících roku 303, tedy právě včas, aby mohl být svědkem začátku Diocletianova „velkého pronásledování“, jež se stalo nejdrastičtějším pronásledováním křesťanů v římských dějinách. Už koncem roku 302 poslali Diocletianus a Galerius zprávu do Apollónova orákula v Didymě s dotazem, jak postupovat vůči křesťanům. Konstantin byl již přítomen, když Diocletianus obdržel odpověď, která ho přiměla vyjít vstříc některým svým dvořanům žádajícím zakročení proti rostoucímu vlivu křesťanů. Dne 23. února 303 Diocletianus nařídil zboření kostela v Nikomédii, spálení všech písemností a zabavení církevního majetku. V následujících měsících se toto ničení rozšířilo po celé říši, kostely byly zapalovány, křesťané ve vysokých státních funkcích sesazováni a kněží uvrhováni do vězení. Je více než nepravděpodobné, že se Konstantin nějakým způsobem zapojil do těchto akcí. Ve svých spisech se sám prezentoval jako oponent Diocletianova „krvavého ediktu“ proti „uctívačům Boha“, nic ale nenasvědčuje tomu, že by se skutečně vzepřel tomuto běsnění. Žádný křesťan Konstantinovi nevytýkal jeho pasivitu při pronásledování, přesto nelze zcela opomenout jeho částečnou spoluodpovědnost.
Dne 1. května 305 se Diocletianus vlivem vysilující nemoci, jež ho postihla předchozí zimu, vzdal svého trůnu a v současně probíhajícím obřadu v Mediolanu učinil totéž i Maximianus. Lactantius se zmiňuje o tom, že Galerius zmanipuloval zesláblého Diocletiana k abdikaci, a kromě toho přiměl odstupujícího císaře k ustavení svých stoupenců císařskými nástupci. K tomu dále poznamenává, že dav naslouchající Diocletianově abdikačnímu projevu věřil až do poslední chvíle tomu, že za nové caesary budou vybráni Konstantin a Maximianův syn Maxentius. Přednost před těmito dvěma nakonec dostali Severus a Maximinus Daia. Některé z antických pramenů podrobně líčí úklady, které měl Galerius strojit Konstantinovi v měsících po Diocletianově odstoupení. Hodnověrnost těchto tvrzení je však značně nejistá.
Prohlášení císařem náhled|vlevo|Bronzová socha Konstantina v Yorku v Anglii Konstantin stále držený na Galeriově dvoře se každopádně ocitl v nebezpečí. Jeho život a kariéra závisely na otcově zásahu. Zřejmě už koncem jara roku 305 požádal Constantius o propuštění svého syna, jenž mu měl být nápomocen při tažení v Británii. Během jedné dlouhé večerní hostiny měl Galerius této žádosti vyhovět. Pozdější propaganda líčila dramatický noční útěk Konstantina, který se obával, že Galerius si posléze rozmyslí jeho propuštění. Proto nanejvýš spěchal od jedné stanice státní pošty k druhé a vždy přesedlal na zde ustájeného koně, zatímco ostatní ochromil, aby Galeriovým mužům znemožnil stíhání. Následujícího dne Galerius seznal, že Konstantin uprchl příliš daleko a není možné ho chytit.
Na počátku léta se Konstantin připojil ke svému otci v galské Bononii (Boulogne). Odtud se poté přeplavili přes Lamanšský průliv do Británie, načež podnikli cestu do města Eboracum (York), sídla provincie Britannia Secunda a důležité vojenské základny na severu ostrova. Konstantin strávil celý další rok v severní Británii po boku svého otce a zúčastnil se kampaně proti Piktům na sever od Hadriánova valu v létě a na podzim roku 305. Constantius, podobně jako kdysi Septimius Severus, zřejmě postoupil hluboko na sever, aniž by ovšem při tom čehokoli dosáhl. Nedlouho potom Constantius vážně onemocněl a 25. července 306 v Eboraku zemřel. Ještě před svou smrtí vyslovil podporu povýšení Konstantina do hodnosti augusta. Alamanský náčelník Chrocus, barbar v římských službách, a vojáci loajální ke Constantiově památce pak provolali Konstantina císařem. Galie a Británie tuto skutečnost rychle akceptovaly, avšak Hispánie, která náležela ke Constantiově doméně méně než jeden rok, odmítla Konstantina uznat.
Konstantin poslal Galeriovi oficiální oznámení o Constantiově smrti a svém vlastním ustavení císařem. Společně s tím odeslal rovněž svůj portrét, na němž byl znázorněn v císařském rouchu. Tím se dožadoval uznání za dědice otcova trůnu a zároveň ze sebe snímal odpovědnost za své nezákonné uchopení moci tvrzením, že byl k tomuto činu vojáky přinucen. V Galeriovi vyvolala tato zpráva zuřivost, přičemž nechal Konstantinův obraz zapálit. Jeho důvěrníci se ho snažili přimět k rozvážnosti a upozornili ho, že odmítnutí Konstantinova nároku by jistě znamenalo válku. Galerius nakonec přistoupil ke kompromisu a udělil Konstantinovi nižší hodnost caesara, zatímco titul augusta byl svěřen Severovi. Aby bylo zcela jasné, že jen on sám dodal Konstantinově panování legitimitu, Galerius osobně odeslal Konstantinovi tradiční purpurový oděv císařů. Konstantin přijal toto rozhodnutí, jelikož si byl vědom, že jen takto může odstranit pochybnosti o legitimitě své vlády.
Počátek vlády Konstantinovi byla přidělena západní část říše sestávající z Británie, Galie a Hispánie. Pod jeho velení proto spadala jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové rýnské hranice. Po svém povýšení na císaře setrval Konstantin v Británii. Zabezpečil severovýchodní hranici dokončením Constantiem započaté reorganizace vojenských sil na ostrově a nařídil opravu zdejších silnic. Brzy poté přemístil svoji rezidenci do města Augusta Treverorum (dnešní Trevír), neboť krátce po Konstantinově prohlášení císařem překročili Frankové v zimě 306 až 307 Dolní Rýn a vpadli do Galie. Konstantin je vytlačil zpět za řeku a zajal dva jejich náčelníky, Ascaricha a Merogaisa. Zajatci včetně náčelníků byli následně předhozeni šelmám v trevírském amfiteátru při oslavě Konstantinova příjezdu (adventus).
náhled|upright=1.2|Veřejné lázně postavené Konstantinem v Trevíru Konstantin zahájil rozsáhlou přestavbu Trevíru. Posílil městské hradby novými vojenskými zařízeními a zahájil také stavbu palácového komplexu v severovýchodní části města. Jižně od paláce nechal zřídit rozlehlé císařské lázně (Kaiserthermen). Konstantin dále finančně podporoval výstavbu řady projektů po celé Galii, především ve městech Augustodunum (Autun) a Arelate (Arles). Podle Lactantia prováděl Konstantin po vzoru svého otce smířlivou politiku vůči křesťanům. Přestože nebyl křesťanem, zastával vůči církvi zcela opačný postoj než Galerius, jenž byl jedním z hlavních iniciátorů pronásledování. Ve své části říše Konstantin formálně ukončil perzekuce a vrátil křesťanům vše, oč byli v průběhu stíhání připraveni.
Protože jeho vláda dosud trvala jen krátce, a navíc musel čelit výhradám pro svůj nemanželský původ, spoléhal se v oblasti propagandy na výtečnou reputaci svého otce. Rané panegyriky na Konstantina se tudíž věnovaly spíše oslavě skutků Constantia než Konstantina samého. Nicméně Konstantinovy vojenské schopnosti a stavební činnost brzy přinesly panegyrikům příležitost k příznivému srovnávání otce a syna. Konstantinovy mince, sochy a projevy naznačovaly tendenci opovrhování barbary za hranicemi. Po svém vítězství nad Alamany nechal Konstantin vyrazit mince s nápisem „přemožení Alamani“. Vůči svým nepřátelům ostatně Římané neprojevovali nejmenší sympatie, což vystihuje výrok jednoho z Konstantinových oslavovatelů: „Je pošetilou shovívavostí ušetřit poraženého nepřítele.“
Občanské války Maxentiova uzurpace