František Kovářík (1. října 1886 PlzeňMatriční záznam o narození a křtu – 1. října 1984 Praha) byl český herec.
Život Narodil se v rodině kameníka mezi osmi dětmi. Brzy jej zaujalo divadlo, působil mezi ochotníky. V letech 1903–1908 působil jako ochotník v Ludvíkově divadelní společnosti mezi krajany v USA, po návratu do Čech hrál do roku 1912 v několika venkovských divadelních společnostech, v letech 1913–1915 byl členem Švandova divadla, 1915–1918 Městského divadla v PlzniČeský film : herci a herečky I, s. 657. a v letech 1920Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 117 až 1959 (kromě let 1945–1947, kdy působil v Divadle pod Plachtou) Alena Kožíková: František Kovářík–laskavé herecké srdce, In: Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, 2016/XI–Srpen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, 2016, str. 2 hrál v souboru Divadla na Vinohradech.Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, Dne 12. května 1923, v Praze na Smíchově, se oženil s Antonii Tyrpeklovou (1893–1974), se kterou měl dceru Evu (* 1929), a syna Jana (1931).František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 188, 199, 200 František Kovářík zemřel přesně v den svých 98. narozenin a je pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově.hrob Františka Kováříka na Vyšehradském hřbitově v Praze.
V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před volbami do Národního shromáždění v květnu 1946.Zahájilo: Rudé právo. 15. 5. 1946, ročník 26, č. 113, str. 1 Tento manifest podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli. V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu. V roce 1977 podepsal „Antichartu“. K jeho oceněním patří Řád práce, Řád Vítězného února a tituly zasloužilý i národní umělec.
Divadlo Za divadlem ho to táhlo od útlého mládí. Začínal hrát ochotnicky v Plzni. Když se rozhodl v sedmnácti jet do Ameriky, rodiče byli rádi, že snad zapomene na divadlo a najde si řádnou práci. Žil tam u svého vzdáleného bratrance, od něhož se měl naučit obchodním příručím, ale nejraději tam mezi českými ochotníky hrál divadlo pro krajany. Tou dobou tam vystupovala i naše budoucí významná operetní subreta Marie Zieglerová, jejímž tam byl partnerem. Mezi obyčejné lidi se dostal i po 1. světové válce, kdy mu půjčil jeho kolega a přítel Josef Skupa některé loutky a Kovářík s nimi objížděl republiku.
František Kovářík patřil mezi pokračovatele tradice českého lidového herectví. Přátelé mu říkali „boží člověk“ nebo dokonce „svatý muž“, protože byl nesmírně dobrý, laskavý a skromný. O svém životě napsal knihu Kudy všudy za divadlem (1982). Z divadelních rolí vynikl např. jako Luka (Maxim Gorkij: Na dně) nebo jako Lízal (Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša).
Citát
Film První film, v němž František Kovářík hrál, byl němý Pan profesor, nepřítel žen, který se ovšem stejně jako některé další němé filmy nedochoval. Ve veselohře Dům na předměstí hrál potrhlého spiritistu, ve filmu Za ranních červánků ubohého podruha, v adaptaci Maryši Lízala. Zajímavá svou drobnokresbou je postava kořenáře z Pohádky máje. V první adaptaci Čapkova Hordubala hrál moudrého a se životem smířeného starého ovčáka.
Roku 1947 vytvořil Kovářík postavu Juraje Čupa z Čapkových povídek, kde se jde starý horal z Podkarpatské Rusi ve sněhové vánici udat z rozhodnutí vesnické rady jako vrah. Roli mlynáře sehrál v klasické pohádce Pyšná princezna. Mezi další postavy poválečné filmové tvorby patří proutkař z filmu Mikoláš Aleš, šašek z Bláznovy kroniky, ovčák z Údolí včel nebo Ďáblovy pasti či stařičký tatínek v televizním seriálu Byl jednou jeden dům. Proslul však zvláště jako profesor Hrbolek v klasické české komedii Marečku, podejte mi pero!. Pouze se mihl v další klasické komedii Na samotě u lesa jako zdravím kypící stařeček a otec Josefa Kemra. Naposledy se objevil ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne. František Kovářík byl mistrem drobných rolí, v nichž přinášel lidem potěšení i útěchu. Hrál opravdově, realisticky, představované postavě se uměl plně oddat a hledal odpovídající gesta, masku, hlas.
František Kovářík vystupoval také v rozhlase a využívala ho i Československá televize, zvláště do rolí pohádek a povídek v cyklu Bakaláři.
Divadelní role, výběr 1947 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Kdoulička, tesař, Divadlo na Vinohradech, režie Jiří Frejka
Filmografie němý film
1913 Pan profesor, nepřítel žen – role: holič Neznámé matky, 1921 – Janotův přítel Proč se nesměješ, 1922 – role neurčena Zlatý klíček, 1922 – zlatník Okovy, 1925 – lichvář Bludné duše, 1926 – soused Skůra Modche a Rezi, 1926 – Kicoler Román hloupého Honzy, 1926 – tulák Povondra a hráč karet na plese (dvojrole)
zvukový film
1931 Loupežník – role: dědeček kolovrátkář a kostelník (dvojrole) Před maturitou, 1932 – pacient tulák Dům na předměstí, 1933 – spiritista Šoltys Záhada modrého pokoje, 1933 – komorník Pavel Hej-Rup!, 1934 – role neuvedena Pokušení paní Antonie, 1934 – sluha Cyril Za ranních červánků, 1934 – Hukal Maryša, 1935 – Lízal, Maryšin otec Vzdušné torpédo 48, 1936 – člen Getteringovy bandy Hlídač č. 47, 1937 – hrobník Zuska, Ferdův otec Hordubalové, 1937 – bača Míšo Naši furianti, 1937 – krejčí František Fiala Srdce na kolejích, 1937 – hradlář František Borský Vyděrač, 1937 – Říha, tajemník ředitele Merhauta Soud boží, 1938 – obuvník Hejda Stříbrná oblaka, 1938 – dr. Trojan, rada v.v. Bílá jachta ve Splitu, 1939 – detektiv Její hřích, 1939 – Antonín, sluha u továrníka Studujeme za školou, 1939 – profesor Pírko Artur a Leontýna, 1940 – lichvář Fidrmuc Minulost Jany Kosinové, 1940 – divadelní kritik Pohádka máje, 1940 – stařík bylinkář Směry života, 1940 – chalupník Černý, Antonínův otec Preludium, 1941 – Zikmund, pasíř v divadle Přijdu hned, 1942 – zloděj psa Velká přehrada, 1942 – děda bylinkář Mlhy na Blatech, 1943 – překupník Jarní píseň, 1944 – nádražní zaměstnanec Trnka Rozina sebranec, 1945 – žebrák Řeka čaruje, 1945 – ředitel Ptáček Pancho se žení, 1946 – žalářník Hrdinové mlčí, 1946 – vrátný SS Čapkovy povídky, 1947 – vrah Juraj Čup, Marynin bratr Muzikant, 1947 – muzikant Zábranský, Růžin otec Nikola Šuhaj, 1947 – Adam Chrepta, Derbakův syn Týden v tichém domě, 1947 – trafikant Floriš Dlabač Bílá tma, 1948 – pilař O ševci Matoušovi, 1948 – chalupník Kykal Případ Z-8, 1948 – starý dělník Svědomí, 1948 – ředitel školy Posel úsvitu, 1950 – hodinář Heinrich Přiznání, 1950 – děda V trestném území, 1950 – správce hřiště Vstanou noví bojovníci, 1950 – farář Zocelení, 1950 – dělník Kolařík, Mariin otec Zvony z rákosu, 1950 – Pinkava Mikoláš Aleš, 1951 – Alšův strýc Tomáš Fanfule 1951 Milujeme – role: děd Vrubel Divotvorný klobouk, 1952 – vysloužilec Václav, krámský pomocník Nad námi svítá, 1952 – řidič mašinky Pyšná princezna, 1952 – mlynář Frona, 1954 – družstevník Jan Hus, 1954 – venkovský stařík Muzikanti, 1954 – učitel Eisenhut Hudba z Marsu, 1955 – soustružník Jindřich Kebort, Hanin děda Jan Žižka, 1955 – starý nevolník Psohlavci, 1955 – rychtář Kryštof Hrubý z Draženova Z mého života, 1955 – vesnický učitel Labakan, 1956 – rybář Legenda o lásce, 1956 – Bechzad, Ferchadův otec Holubice, 1960 – starý pán Ledoví muži, 1960 – řídící učitel Případ Lupínek, 1960 – průvodce Šnobl Stopy, 1960 – obecní posluha Ďáblova past, 1961 – pastýř ovcí Kde alibi nestačí, 1961 – starý pan Menšík Kde řeky mají slunce, 1961 – krajánek Kuřata na cestách, 1962 – děda včelař Neschovávejte se, když prší, 1962 – děda sadař Bláznova kronika, 1964 – šašek Místo v houfu, 1964 – děda Hovorka Poslední růže od Casanovy, 1966 – sluha Matyáš Kinoautomat Člověk a jeho dům, 1967 – děda Údolí včel, 1967 – ovčák V tunelu, 1968 – starý muž (pouze hlas) Hřích boha, 1969 – Pánbůh Pasťák, 1969 – starý učitel (tehdy nedokončený film) Velká neznámá, 1970 – stařec Honza málem králem, 1976 – děda Marečku, podejte mi pero!, 1976 – profesor Hrbolek Na samotě u lesa, 1976 – Komárek starší O Honzovi a Barušce, 1977 Faunovo velmi pozdní odpoledne, 1983 – stařík
Role po roce 1970 nemusí být kompletní.
Televize 1968 Klapzubova jedenáctka (TV seriál) – role: dědeček 1971 Kamarádi (TV seriál) – role: Honzův dědeček 1971 F. L. Věk (TV seriál) – role: farář Hejna (2 epizody) 1975 Byl jednou jeden dům (TV seriál) – role: dědeček, Drvotův tchán 1976 Muž na radnici (TV seriál) – role: knihovník Sova (2 epizody) 1977 Tajemství proutěného košíku (TV seriál) – role: děda Matějíček (1 epizoda)
Rozhlas
1968 Moudrý zlatník, pohádka Boženy Němcové o zlatníku Radošovi a němé princezně Liběně. Hráli: Alfréd Strejček (zlatník), Růžena Merunková, Zdeněk Řehoř, Vladimír Hlavatý, Libuše Havelková, Karel Beníško, Karel Houska, František Kovářík, Jaroslava Pokorná, Světla Amortová, Jana Andresíková a Jaromír Spal, režie: Miloslav Disman.
Divadelní osobnosti vzpomínají na Františka Kováříka Alena Kožíková S Františkem Kováříkem jsem jako dítě z Dismanova souboru natáčela v rozhlase: všechny nás tehdy očaroval, viseli jsme mu na rtech, neustále jsme chtěli být s ním a plnili jsme každé jeho přání. Později mi při náhodném setkání v divadle podal ruku, podíval se mi do očí a jeho pohled vypovídal o laskavosti, dobrotě srdce, charakteru i otevřenosti. Vlastně tak působily i jeho postavy na jevišti. Přitažlivou lidskostí, jímavostí a srdečností navazoval kontakt s diváky. František Kovářík v těch postavách odrážel svůj prožitý život. Alena Kožíková: František Kovářík–laskavé herecké srdce, In:Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, 2016/XI–Srpen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, 2016, str. 2
Vladimír Hlavatý A potom zcela zvláštní kapitola: František Kovářík, moje velká láska. Strašně rád jsem poslouchal jeho fundované výklady východní filosofie Lao Tseho, Thákura, Gándhího, Konfucia a jiných. František Kovářík po létech jednou vzpomínal na naše začátky, kdy v komedii Potasch a Perlmutter hrál poseláka a já ještě jako student jakéhosi liftboye… A ještě jedna kováříkovská východní moudrost: „Odřekni si denně jednu příjemnost nebo dopřej jednu nepříjemnost, to sílí víc než jen svaly.“ Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 99–100
Miloš Nedbal S Františkem Kováříkem jsem se setkal ještě jako student, když jsem pilně navštěvoval Vinohradské divadlo. Upoutal mne a oblíbil jsem si ho od první chvíle, třebaže často hrál jen malé postavy. Byla v nich vždycky lidská hřejivost a nefalšovaná srdečnost. Když jsem se potom na Vinohradech stal roku 1938 jeho kolegou, poznal jsem, že to, co v jeho herectví je tak krásné, lidskost, srdečnost, opravdovost, nejsou jen vlastnosti postav, které vytvořil, ale že to vše vyplývá přímo z něho samého. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 299
Vladimír Menšík Většina herců, ale i režisérů a lidí kolem divadla, televize a filmu, mluví-li o Františku Kováříkovi, říká Kováříček. Nejde o zdrobnělinu, ale o téměř něžný vztah k našemu dnes nejstaršímu herci. Je zajímavé, že ani Jaroslavu Vojtovi neřekl nikdo jinak než Jaroušek, a srovnáte-li či zamyslíte-li se právě nad těmito dvěma herci, zjistíte, že mají společného jmenovatele: lidovost, mnohokráte znásobenou laskavostí. A to je nesmírně vzácná bylina. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 323
Lída Plachá