Starověké dějiny Židů lze vymezit těmito mezníky: první zmínky o izraelském národě ve 13. století př. n. l. na jedné straně a islámskou expanzí na počátku 7. století n. l. na druhé straně.
Původ izraelského národa není zcela jasný, teorie založené na starozákonním vyprávění popisují národ složený z dvanácti kmenů jako potomky patriarchů, teorie založené na archeologickém bádání hovoří o násilné či pokojné infiltraci semitských kmenů či o autochtonním vzniku národa.
Podle biblického vyprávění vzniklo v Palestině v 10. století př. n. l. izraelské sjednocené království s jádrem v Judsku a Samařsku, archeologické doklady pro takový státní útvar neexistují. Archeologie dokládá až existenci izraelského a judského království o století později. Izraelské království zaniklo roku 722 př. n. l. v důsledku asyrské expanze, judské království pak roku 586 př. n. l. kvůli babylonské expanzi, přičemž v obou případech dobyvatelé odvlekli část obyvatelstva do zajetí. Z babylonského zajetí se vrátila jen část zajatců. Od této chvíle se hovoří nikoli o izraelském nýbrž o židovském národě.
Židé pak žili pod perskou, ptolemaiovskou a seleukovskou nadvládou, roku 167 př. n. l. však vypuklo židovské makabejské povstání, v jehož důsledku seleukovská moc v Palestině slábla, až si nakonec Židé vytvořili vlastní hasmoneovské království. To se však v 1. století př. n. l. dostávalo stále více pod vliv římské říše, až se stalo nejdříve jejím vazalským státem a roku 6 n. l. nakonec přímo římskou provincií.
Proti Římanům vypukla dvě velká povstání (první židovská válka a povstání Bar Kochby), jež však byla krutě potlačena, takže se židovské osídlení Judska ocitlo v troskách. Těžiště židovského osídlení se pak přesunulo do Galileje a židovské diaspory. V důsledku rostoucího vlivu křesťanství v římské a byzantské říši se podmínky života Židů zhoršovaly, islámská expanze na počátku 7. století však nastolila zcela nové podmínky a Židé vstoupili do středověku.
Prameny náhled|Zkoumání vrstev biblických telů mj. napomáhá dataci historických událostí (Tel Be'er Ševa) Archeologické prameny
Archeologický výzkum oblasti starověkého Izraele započal v 19. století. Problém biblické archeologie byl však v tom, že většině archeologů nálezy nesloužily k rekonstrukci historie, ale k dokazování historické správnosti Bible. Tento způsob však vedl na scestí, protože mezi přibývajícími nálezy a biblickým textem se objevovaly stále závažnější rozpory.
V posledních desetiletích se proto začal prosazovat opačný postup, kdy se východiskem stala archeologie a na základě výsledků archeologického výzkumu je pak Starý zákon interpretován jako dílo, jehož velká část byla sepsána v 7. století př. n. l., jakožto literární dílo, které mělo ideologicky posílit vzestupující judské království.Finkelstein – Silberman (2007). s. 31-34.
Starší přístup k archeologii způsoboval, že mnoho archeologických materiálu nemohlo být úspěšně interpretováno, a tak mnozí tvrdili, že zachovaných archeologických památek je málo.Segert (1995). s. 27nn. Ukazuje se však, že pokud je materiál správně interpretován, mohou jako pramen k poznání historie Izraele posloužit památky, které byly dříve přehlíženy. Významným archeologickým pramenem proto není už jen Méšova stéla, zemědělský kalendář z Gezeru, ostraka z Šomronu a Lakiše, nápis v tunelu Šiloa a různá pečetítka a mince, ale také starověké tely (Megiddo, Chasór aj.) či např. starověké vesnice v Judských horách.
náhled|vlevo|Méšova stéla, 9. stol. př. n. l. Písemné prameny Vedle archeologických pramenů slouží k poznání starověkých dějin Izraele i některé písemné památky. Nejdůležitější z nich je Starý zákon, jak již ale bylo řečeno, údaje obsažené ve starozákonních knihách se mnohdy s archeologickou realitou rozcházejí. Je to dáno především tím, že Starý zákon nebyl sepisován se záměrem podat objektivní líčení dějin, ale spíše podat teologickou interpretaci dějinných událostí. Mnohé důležité události proto Bible vůbec nezmiňuje, zato sděluje mnoho informací, které pro dějinný vývoj nejsou podstatné. Mnohé texty byly navíc dlouhou dobu tradovány, podléhaly proto silně schematizaci a zjednodušováni.Rendtorff (2003). s. 165n. Bibli je samozřejmě možné jako historický pramen použít, avšak je přitom nutné ji správně interpretovat a mít stále na paměti náboženské poslání Bible.
Pro starozákonní dobu jsou důležitým pramenem i mimoizraelské písemné památky: stély, nápisy a památníky (Merenptahova stéla, Chammurapiho zákoník), el-amarnská korespondence mezi Egyptem a Asýrií, klínopisné tabulky z Mari (zachycení kočovného života) či tabulky z ugaritského Ras Šamra (představa o kenaánském náboženství).Segert (1995). s. 30nn. Ne každý z těchto pramenů se týká přímo izraelských dějin, protože však vznikaly za obdobných podmínek, jaké panovaly v Izraeli, pomáhají nám takové prameny poznat předpoklady a podmínky vývoje Izraele samotného.Rendtorff (2003). s. 23.
Pro dobu pobiblickou (zejména pro dobu Heroda Velikého a první židovskou válku) je významným pramenem dílo židovského historika Iosepha Flavia.
Další prameny obsahují jen pouhé zmínky nebo jen útržkovitá líčení. Takové texty nalezneme zejména v dílech řeckých, římských a později také křesťanských historiografů, v Talmudu a Midraši, v syrských a arabských kronikách a Svitcích od Mrtvého moře.Segert (1995). s. 22nn.
Předizraelské období (do 12. století př. n. l.) náhled|Vykopávky v Jerichu Nálezy lidských koster v Palestině pocházejí již z nejstaršího paleolitu, trvalé osídlení je však doloženo až v 8. tisíciletí př. n. l., kdy byla na místě Jericha vystavěna opevněná osada, kde žily 2–3 tisíce osob. Palestina tenkrát skýtala lepší podmínky pro zemědělství než tehdy ještě bažinatý Egypt či Mezopotámie. Rozvoj sídel nastal v eneolitu (4000–3200 př. n. l.), kdy byla například založena Be'er Ševa či Megido.Bič (1979). s. 80n. Celkově však vývoj v Palestině začal za Egyptem a Mezopotámií zaostávat.Segert (1995). s. 46-48.
Na počátku starší doby bronzové (3200–2200) začali do oblasti pronikat semitští polokočovníci a na počátku střední doby bronzové (2200–1550) následovala vlna semitských Amoritů.Bič (1979). s. 46-48. V průběh tohoto období útočili z tohoto území na Egypt Hyksósové a posléze Churrité, egyptský protiútok v 16. století př. n. l. však vedl ke zničení či podmanění mnoha kenaanských měst. Egyptská nadvláda pak s přestávkou ve 14. století př. n. l. trvala až do 12. století př. n. l., kdy do Palestiny vtrhl mořský národ Pelištejců.Bič (1979). 82n.Segert (1995). s. 46-52.
Vznik izraelského národa (12. – 10. století př. n. l.)
Teorie vzniku izraelského národa
Tradiční podání Podle biblického podání pochází celý izraelský národ ze tří patriarchů: Abraháma, Izáka a Jákoba. Jákob a jeho jedenáct synů se se svými rodinami přestěhovali do Egypta na pozvání jeho dvanáctého syna, který sem byl prodán a později se stal správcem faraonova majetku, kde se židovské kmeny silně rozmnožily. Jejich vzrůstající množství považoval faraon za hrozbu a začal usilovat o oslabení izraelského národa nejprve jeho zotročením, poté i hubením mužských novorozeňat. Bůh povolal Mojžíše, aby Izraelce vyvedl z Egypta, protože však faraon nechtěl Izraelce propustit, dopadlo na Egypt deset egyptských ran. Po poslední ráně (smrt prvorozených) Izraelci odcházejí. Bůh pak dle bible rozdělil Rudé moře, vyvedl Izraelity z Egypta a předal Mojžíši na hoře Sinaj Desatero. Po čtyřiceti letech putování pouští Izraelité vstoupili pod vedením Mojžíšova nástupce Jozueho do Kenaanu, jehož města dobyli a území si jejich kmeny rozdělily na dvanáct částí. Po jistou dobu pak Izraelité žili v nezávislých kmenových organizacích, jež v dobách ohrožení vedli tzv. soudci, charismatičtí vojenští velitelé.
náhled|vlevo|Vymezení izraelského území v období soudců podle tradičního podání Podle tradiční datace se tyto události odehrály přibližně v 13.–10. století př. n. l.Segert (1995). s. 53-70. Tradiční verze izraelských dějin byla obecně přijímána až do 17. století, kdy se začala na základě nejasností a rozporů mezi jednotlivými biblickými vyprávěními rozvíjet biblická kritika. Dlouhou dobu se však jednalo pouze o zpochybňování jednotlivostí. Ještě William F. Albright v 30. letech 20. století zastával teorii dobytí Kenaanu cizími (izraelskými) kočovníky.Finkelstein – Silberman (2007). s. 288.
Teorie pokojné infiltrace a sociální revoluce Teorie invaze kočovných kmenů však nebyla doložena archeologickými nálezy, Albrecht Alt proto vytvořil teorii pokojné infiltrace: Izraelité pocházejí z beduínů, kteří žili s usedlým kenaanským obyvatelstvem v míru a kteří se později usadili v horských oblastech. Altova teorie však vycházela z pozorování palestinských beduínů ve 20. století a rovněž neměla oporu v archeologii.Finkelstein – Silberman (2007). s. 288-291.
V 60. a 70. letech výzkum navíc ukázal, že Altem předpokládané množství nomádů se nemohlo bez velbloudů v pouštní oblasti uživit (užívání velbloudů se rozšířilo až v 7. století př. n. l.). George E. Mendenhall proto vytvořil teorii vzpoury zemědělců: Izraelité nepocházejí z celistvého etnika, nýbrž ze spodní sociální vrstvy nazývané apiru, jež uctívala jednoho transcendentního Boha a jež se nakonec proti vládnoucí (kenaanské) vrstvě vzbouřila. Tuto hypotézu sociální revoluce pak modifikoval Norman K. Gottwald, jenž tvrdil, že izraelští vzbouřenci pak kenaanská města opustili a usídlili se v palestinských horských oblastech, což mělo také vysvětlovat úpadek kenaanských měst. Avšak i teorie sociální revoluce stojí na vratkých základech. Apiru existovali po celém Předním východě a Mendenhallova teorie nevysvětluje důvody jejich náboženské odlišnosti. Teorie navíc opět nenachází oporu v archeologickém výzkumu.Finkelstein – Silberman (2007). s. 291-294.
Doba předkrálovská ve světle archeologie náhled|Invaze mořských národů znamenala konec kenaanské kultury a počátek trvalého izraelského osídlení Průlom přinesl až rozsáhlý výzkum horských oblastí Judska a Samařska, jenž následoval po dobytí těchto oblastí Izraelem v šestidenní válce roku 1967. Jochanan Aharoni zde našel a prozkoumal tři vrstvy osídlení. K prvnímu osídlování došlo okolo roku 3500 př. n. l., kdy v horské oblasti východně od Jordánu vzniklo asi 100 sídlišť oválného půdorysu, v nichž bydlelo asi 50 dospělých a 50 dětí. Domy obklopoval dvůr, do něhož se na noc zaháněl dobytek. Okolo roku 2200 př. n. l. se však téměř veškeré usazené obyvatelstvo vrátilo k nomádskému způsobu života. Další dočasné usazení proběhlo v letech 2000–1500 př. n. l., kdy vzniklo asi 220 sídlišť podobného typu jako v předchozím období; avšak i tentokrát se obyvatelé vrátili ke kočovnému pastevectví. Trvalé osídlení vzniklo až ve 12. století př. n. l.Finkelstein – Silberman (2007). s. 101-110.
Kolísání mezi usazeným a kočovným způsobem života záviselo na hospodářské situaci v rovinatém Kenaanu. Kočovní pastevci byli totiž závislí na zemědělské produkci kenaanských zemědělců. Produkovala-li kenaanská oblast dostatek obilí, mohli se obyvatelé horské oblasti plně věnovat pastevectví. Pokud však byla kenaanská města oslabena a neprodukovala dostatek zemědělských plodin, musela se část obyvatel Judska a Samařska usadit, aby si mohla obilí vypěstovat sama. Ve 12. století se kenaanská kultura zhroutila v důsledku přílivu mořských národů trvale, což vedlo také k trvalému usazení horského obyvatelstva. Vznik Izraele byl tedy důsledkem zhroucení Kenaanu, nikoli příčinou, jak vychází z biblického podání.Finkelstein – Silberman (2007). s. 110-113.
Osídlení ze 12. století je podobné dřívějším osidlovacím vlnám i osídlení v okolních oblastech (Adom, Moab, Edom), odlišuje se však od ostatních osídlení nápadnou absencí vepřových kostí, což odpovídá zákazu vepřového masa v judaismu. Tuto odlišnost nelze vysvětlit ekonomickými ani přírodními příčinami, nýbrž jedině právě nábožensky.Finkelstein – Silberman (2007). s. 113-114.
Doba královská (10. – 6. století př. n. l.)
Jednotné království? (10. století př. n. l.)