Vladimír Bouzek (3. prosince 1920 Třebíč – 31. července 2006 Třebíč), zvaný Lupínek, byl český a československý hokejový útočník a trenér, který reprezentoval i ve fotbalovém dresu. Jako hokejista byl dvakrát členem mužstva, které získalo titul mistra světa a byl též držitelem stříbrné olympijské medaile. Úspěchy měl i v pozici hokejového trenéra na ligové a mezinárodní reprezentační scéně. S různými kluby získal dohromady 12 titulů mistra ligy v tehdejších ČSSR a NSR. Reprezentační mužstvo Československa dovedl k několika medailím a trénoval i reprezentační mužstvo Německa. V roce 1956 mu byl udělen titul zasloužilý mistr sportu. V roce 1965 získal titul zasloužilého trenéra. Roku 2007 byl uveden do Síně slávy IIHF a v roce 2008 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. V rámci akce Legenda pomáhá nastoupili hokejisté klubu SK Horácká Slavia Třebíč v roce 2020 v dresech s portrétem Vladimíra Bouzka.
Hráč
Klubové začátky V Třebíči se věnoval různým sportům od dětských let. Brzy u něj převládly kolektivní hry. Nejprve se jednalo o fotbal, ale v ledním hokeji se prosadil více. Podle vlastních slov se jako patnáctiletý ze dne na den ocitl v prvním mužstvu klubu Horácká Slavia Třebíč.Světový hokej (s. 179) V roce 1938 pomohl mužstvu složenému ze studentů třebíčského reálného gymnázia k zisku středoškolského poháru v celonárodním turnaji konaném v Praze. Nejlepší československý hokejový střelec tohoto období, Josef Maleček, označil Bouzka za svého nástupce. Horácká Slavia Třebíč skončila s dvacetiletým mladíkem v sestavě ve finále Mistrovství Čech a Moravy v ledním hokeji 1939–1940 na druhém místě.
V polovině druhé světové války se však Bouzek musel soustředit především na fotbal. Před hrozbou totálního nasazení uprchl do Ostravy, kde nastupoval ve fotbalovém klubu SK Slezská Ostrava.První mistři světa (s. 123) K lednímu hokeji v rodném městě se mohl vrátit až po skončení války. V poválečných letech patřil mezi tzv. obojživelníky, kteří na ligové úrovni zvládali hrát fotbal i hokej. Bouzek ovšem nezapomínal ani na život mimo sport a vystudoval na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze kombinaci zeměpisu a tělesné výchovy. Vzhledem ke sportovním angažmá se tedy dva roky pohyboval mezi Prahou, Ostravou a Třebíčí.
Reprezentační období Po nástupu Mikea Buckny na trenérský post u československého národního hokejového mužstva se Bouzek dočkal v roce 1947 i premiéry v reprezentaci.První mistři světa (s. 123 a 135) Díky tomu se stal členem hokejové generace, která získala pro Československo ve třech letech po sobě tři výrazné úspěchy. K prvenství na Mistrovství světa v ledním hokeji 1947 konaném v Praze přispěl 2 góly v jediném zápase, v němž nastoupil proti Rakousku. Do minima zápasů zasáhl také o rok později na turnaji na Zimních olympijských hrách ve Sv. Mořici. Přesto se 7 brankami příliš za většinou spoluhráčů nezaostal. Pomohl jimi mužstvu ke stříbrným medailím v turnaji, v němž Československo poprvé v historii neprohrálo s Kanadou.Malá encyklopedie ledního hokeje (s. 70 až 74)
V další sezóně získal Bouzek v hokejové reprezentaci lepší postavení v důsledku pro mužstvo celkově nepříznivých událostí. Nejprve zemřelo mnoho jeho spoluhráčů při letecké havárii nad kanálem La Manche a posléze emigroval útočník Jaroslav Drobný. Bouzek ovšem na Mistrovství světa v ledním hokeji 1949 ve Švédsku odehrál jenom o něco málo více minut, než na dvou předchozích turnajích. V prvním zápase finálové skupiny s Kanadou byl nucen odstoupit již po pěti minutách po tvrdém střetu s Tergessenem. Zranění kolene ho vyřadilo z veškerého sportovního dění na půl roku, ale přesto i on byl právoplatným členem mužstva, které navzdory nepříznivým okolnostem získalo další mistrovský titul.
V roce 1950 se hokejová reprezentační kariéra Bouzka uzavřela. Na oznámení, že mužstvo neodcestuje na mistrovství světa do Londýna, zareagoval urychleným odjezdem z Prahy s dalšími hráči z moravských klubů zpět domů. Nebyl tedy přítomen zásahu ve Zlaté hospůdce (U Herclíků) proti spoluhráčům a nefiguroval ani v následném vykonstruovaném procesu s nimi. Na začátku následující sezóny v říjnu byla Bouzkovi nabídnuta role kapitána u nově tvořeného týmu, kterou však odmítl s tím, že v reprezentaci skončil.První mistři světa (s. 121)
Vladimír Bouzek v hokejovém dresu odehrál za československou reprezentaci 20 utkání, v nichž vstřelil 17 gólů. Fotbalový reprezentační dres oblékl v letech 1950 a 1951 třikrát bez výraznějšího úspěchu.
Od hráče k trenérovi Na hokejové klubové úrovni Bouzek v roce 1948 zažil přechod z Třebíče do nově vzniklé Zbrojovky Brno. O rok později však již zamířil do Vítkovic, kde hrál na ligové úrovni v obou sportovních odvětvích. Ve fotbalovém dresu se tady v jednom týmu sešel se zcela jedinečným střelcem Josefem Bicanem. I díky těmto dvěma hráčům se tehdejší Vítkovické železárny ve dvou sezónách v řadě probojovaly na čtvrté místo konečné tabulky, což byl pro nováčka soutěže úspěch.
Podobně jako v reprezentaci se Bouzek se ovšem dočkal i na ligové úrovni větších úspěchů v ledním hokeji. Od roku 1949 působil v klubu Vítkovické železárny v roli hrajícího trenéra. Nový ligový celek zažil pod jeho vedením velmi úspěšné čtyři sezóny. Vítkovice byly třikrát na druhém místě a v roce 1952 hokejové mistrovství republiky těsně díky lepšímu skóre vyhrály.Malá encyklopedie ledního hokeje (s. 209 až 211) Bouzek sice finálovou skupinu kvůli zranění nedohrál, ale k zisku titulu mistra ligy pomohl mužstvu právě z trenérského postu.První mistři světa (s. 123 a 124)
Vladimír Bouzek prožil závěr hráčské kariéry v obou sportech na jihu Československa v Brně a Bratislavě. V 11 ligových sezónách odehrál zhruba 120 hokejových zápasů, v nichž vstřelil 85 gólů.Malá encyklopedie ledního hokeje (s. 32) Soutěžně přestal hrát dle vlastních slov ve 35 letech kvůli tomu, že bylo centrálně rozhodnuto o zákazu zároveň hrát a trénovat.Světový hokej (s. 181)
Trenér Bouzek se stal ve všech hokejových klubech díky svým schopnostem brzy přirozenou vůdčí postavou a dostával se tudíž často také do role jakéhosi neoficiálního trenéra. Na tomto svém postavení se po druhé světové válce rozhodl ještě více pracovat, což dal najevo i studijním zájmem a výsledky ve funkci hrajícího trenéra především ve Vítkovicích. Právě v době jeho úspěchů u tamního klubu bylo v roce 1953 oznámeno otevření trenérské školy na Tyršově ústavu tělesné výchovy a sportu, kde začala centrálně řízená výchova trenérů ledního hokeje v Československu.Světový hokej (s. 192) Bouzek přes úspěšné studium vykazoval jako trenér především velmi dobré schopnosti koučingu přímo při hokejových utkáních, kterým dokázal strhnout hráče k výborným výkonů. V tréninku samotném však nedokázal vždy dostatečně pozvednou laťku náročnosti pro získání lepší kondice.
Zpět u reprezentace Čtyři úspěšné sezóny s vítkovickým klubem nezůstaly bez povšimnutí a pomohly Bouzkovi k tomu, že byl na podzim roku 1953 jmenován trenérem reprezentačního týmu Československa. Z mistrovství světa se v následujícím roce vrátil s třetím místem v pořadí mistrovství Evropy. Celý svět tam více než překvapili sovětští hokejisté, kteří se turnaje zúčastnili poprvé. Československá reprezentace prohrála se všemi týmy, které si rozdělily medaile v rámci světového pořadí, ačkoli se ve většině těchto zápasů ujala vedení.Světový hokej (s. 199)
Trenér reprezentace Bouzek si svůj post udržel i pro další sezónu. Poprvé v historii československého hokeje svolal hráče k přípravě ještě před začátkem domácí ligy.Světový hokej (s. 208) Mistrovství světa v ledním hokeji 1955 se konalo ve třech německých městech v obtížných podmínkách, především pokud šlo o ubytování. Českoslovenští hokejisté se kromě tohoto faktu museli vyrovnat i s tím, že se velmi brzy potkali s oběma hlavními favority turnaje. Zápasy s Kanaďany i sovětskými hokejisty sice prohráli, ale díky povedenému závěru mistrovství postoupili na třetí příčku světového pořadí a v rámci hodnocení evropských mužstev byli druzí.Světový hokej (s. 208 až 212)
V uvedených dvou sezónách Bouzek byl na klubové úrovni ještě zároveň i soutěžně hrajícím hokejistou. Od podzimu roku 1955 ovšem musel, pokud chtěl zůstat trenérem, této činnosti zanechat. Jeho úkolem bylo sestavit mužstvo pro Zimní olympijské hry 1956. Opět byla na programu letní příprava s testem fyzických předpokladů. Trenér Bouzek s týmem absolvoval i přípravné zápasy ve Velké Británii a v Nizozemsku. Závěr přípravy hodlal využít k pobytu v Tatrách, které měly posloužit jako dobré místo pro aklimatizaci před cestou do Cortiny d’Ampezzo. Tehdejší vedení hokejového svazu ovšem jeho plány změnilo. Zasáhlo do složení mužstva přiřazením několika hráčů z B týmu a poslalo ho na tři týdny do Švýcarska. Bouzek s těmito zásahy do jím naplánované přípravy, která měla pomoci stmelit mužstvo, nesouhlasil. Přesto na rozdíl od doby před šesti lety tentokrát u reprezentačního mužstva zůstal. Odcestoval s ním i na nadiktované vyčerpávající turné obsahující mnoho zápasů.
Hokejový olympijský turnaj začal pro československý celek dobře, když zvítězil v kvalifikační skupině. Výsledky z této úvodní části se však nezapočítávaly do finálové skupiny, v níž naopak českoslovenští hokejisté propadli. Trenér Bouzek marně hledal ideální sestavu. Musel ji obměňovat kvůli stoupající únavě a snažit se do ní zařadit hráče, které si sám pro turnaj nevybral, což nebylo jednoduché.Kniha o československém hokeji (s. 153) V herním systému československého mužstva vázla především hra obrany, protože obdrželo ve finálové skupině druhý největší počet branek. Výsledkem bylo celkově páté místo a těsně uhájená třetí příčka alespoň v pořadí mistrovství Evropy. Tým nenaplnil očekávání veřejnosti, které bylo kvůli hromadným sdělovacím prostředkům značné. Rozčarování posléze bylo o to větší a Cortina se stala pro československý hokej symbolem zmaru. Vedení svazu se ovšem k podílu na něm odmítlo přihlásit a trenér Bouzek reagoval svojí, jak se ukázalo opožděnou rezignací.Světový hokej (s. 213 až 217)
Úspěchy na klubové úrovni Vladimír Bouzek si v sezóně 1955–1956 připsal alespoň dva výrazné klubové úspěchy. Prvním klubem, v němž pouze trénoval, aniž by v něm zároveň hrál, se stala RH Brno. Obhájce domácího titulu z předchozí sezóny byl po sedmi letech prvním československým klubem, který zavítal v prosinci 1955 na prestižní Spenglerův pohár do Davosu. Brněnský klub vedený novým trenérem porazil přesvědčivě všechny tři soupeře a získal ceněnou evropskou klubovou trofej. Po skončení olympijských her pokračovala v únoru 1956 domácí ligová soutěž. Bouzek v ní měl na rozdíl od reprezentace k dispozici poměrně stabilizovaný kádr, s nímž přesvědčivě uspěl i ve finálové skupině. RH Brno pod jeho vedením zaslouženě obhájila titul mistra ligy, protože v dvoukolově hrané závěrečné fázi vstřelila nejvíce gólů ze čtyř klubů a zároveň jich naopak nejméně obdržela.Malá encyklopedie ledního hokeje (s. 213) V roce 1956 byl Bouzkovi udělen titul zasloužilý mistr sportu.
Následující ligová sezóna se po mnoha letech odehrála v jediné skupině. Čtrnáct týmů se utkalo systémem každý s každým vždy doma a venku. Trenér Bouzek uspěl i v těchto nových podmínkách. RH Brno prohrála nejmenší počet zápasů a mohla se opět pyšnit nejlepším útokem i obranou v lize. Ještě výrazněji se převaha brněnského klubu ve všech směrech projevila v sezóně 1957–1958. Trenér měl poprvé k dispozici budoucího úspěšného reprezentanta brankáře Vladimíra Nadrchala. V útoku Bouzek mohl spoléhat kromě dalších hráčů na nejlepšího střelce ročníku Václava Pantůčka.Malá encyklopedie ledního hokeje (s. 214)