náhled|Jiří Frejka (vlevo) a František Tröster (Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1948) Jiří Frejka (6. dubna 1904 Útěchovice pod StražištěmMatrika narozených Velká Chyška, 1885-1907, snímek 209, Záznam o narození a křtu a poznámka o úmrtí – 27. října 1952 Praha) byl český režisér, divadelní teoretik a pedagog, divadelní ředitel, jedna z nejvýznamnějších osobností české meziválečné divadelní avantgardy.
Život a divadelní práce
Rodina, divadelní začátky, Osvobozené divadlo (1904–1929) Pocházel ze staré lesnické rodiny, jeho otec Josef Frejka byl lesním správcem v Útěchovicích (Outěchovice), matka Kateřina, rozená Hájková, pocházela z Červené Řečice. Jiří byl nejmladší ze šesti dětí. Dětství a dospívání v kultivované rodině uprostřed krásné přírody mělo vliv na jeho pozdější umělecké vnímání. Čtyři roky chodil do obecné školy, potom na gymnázium v Praze, kde vynikal v literatuře, filozofii, latině, řečtině a němčině. Začal se zajímat o divadlo, i když pro svou extrémně plachou a ostýchavou povahu nemohl vystoupit ve školních představeních jako herec. Sblížil se se skupinou posluchačů pražské konzervatoře a pro jejich veřejné vystoupení napsal v roce 1923 svou dramatickou prvotinu, antickou frašku Kithairon. Představení se konalo v Měšťanské besedě a hráli v něm mj. Václav Trégl, František Salzer, Nina Bártů, bratři Rádlové a Ella Posnerová.František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 25 část VPR,
Po maturitě na gymnáziu studoval na Filosofické fakultě UKJaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344 historii, filozofii a estetiku. Vzdělání zakončil absolutoriem v říjnu 1929.Rauchová, str. 27 Hlavním smyslem života však pro něho bylo divadlo. Při studiu pokračoval Frejka v divadelní činnosti a krátce navštěvoval dramatické oddělení pražské konzervatoře.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 108 Jeho formální studium konzervatoře mu umožnilo stát se členem žákovského spolku a usednout u režisérského stolku při mnoha představeních, pořádaných s oficiálním souhlasem ředitelství pod hlavičkou sdružení posluchačů konzervatoře, např. v Legií malýchZdeněk Digrin: Bohuš Záhorský, Orbis, Praha, 1968, str. 9–10 a na Scéně adeptů, kde se scházela skupina elévů činohry Národního divadla a posluchačů dramatického oddělení konzervatoře. Pod Frejkovým vedením pak nastudovali a uvedli mladí konzervatoristé v únoru 1925 ve vyšehradském divadle Na slupi úpravu hry George Dandin od Molièra, pod názvem Cirkus DandinRauchová, str. 33 a několik dalších avantgardních nastudování různých her. Představení realizoval podle principů syntetického moderního divadla s uplatněním avantgardních prvků v pojetí herectví. Ke spolupráci si Frejka přizval Jarmilu Horákovou, Stanislava Neumanna, Míru Holzbachovou a další. Frejkův počin získal pozornost pražské veřejnosti, ale zejména tehdejších představitelů spolku Devětsil, především Vítězslava Nezvala a Jindřicha Honzla.
Snahou Jiřího Frejky bylo vytvořit na škole nezávislou pokusnou scénu, a proto soustředil kolem sebe neformální skupinu mladých divadelníků, kteří byli ochotni realizovat jeho umělecké záměry, specifickou formu múzického divadla. Tak vzniklo neprofesionální divadlo, které nejprve vystupovalo jako Divadlo mladých. V říjnu 1925 jej Frejka pokřtil na popud Karla TeigaJaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 15 podle názvu knihy ruského režiséra Alexandra Tairova na Osvobozené.Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 65 Na založení se podíleli rovněž Jindřich Honzl a Emil František Burian, v tu dobu spíše jako skladatel, hudebník, zpěvák a herec.Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 33 Část souboru pod Frejkovým vedením vystoupila poprvé na dobročinném večeru v Bratislavě 17. října 1925. Druhá část předvedla v Teplicích realisticky pojatou inscenaci Periferie Františka Langera v režii bratří Rádlových. Koncem roku 1925 se skupině podařilo získat možnost vystupovat v divadelním sále vhodném pro moderní produkci pod hlavičkou Divadla mladých Vzdělávacího spolku vyšehradského. Pod režií Jiřího Frejky předvedli v rámci silvestrovského komponovaného večera ukázku experimentálního herectví s důrazem na zvukovou stránku slova ve spojení se scénickými prvky. V lednu 1926 byla s velkým úspěchem uvedena Aristofanova hra Když ženy něco slaví (originální název Ženy o Thesmoforiích), v níž v němých rolích vystoupili Karel Teige a Vítězslav Nezval, hlavní hvězdy Devětsilu.Rauchová, str. 39
Právo provozovat vlastní amatérské divadlo bylo získáno prostřednictvím Jindřicha Honzla na základě dohody mezi skupinou Jiřího Frejky a divadelní sekcí Devětsilu v únoru 1926. Členy Osvobozeného divadla se stali herci Divadla mladých, funkci dramaturga zastával Vítězslav Nezval, lektora Karel Teige. Připojil se také skladatel a hudebník Emil František Burian. Prvním představením bylo obnovené provedení hry Cirkus Dandin v prostorách divadla Na Slupi. Pro novou sezónu se na podzim 1926 členy souboru stali Jiří Voskovec, Jan Werich, Miloš Nedbal a další, ale část herců dříve spojených s Frejkou odešla do jiných divadel. Osvobozené divadlo získalo možnost stálého provozu v sále Umělecké besedy na Malé Straně, ale mezi Honzlem a Frejkou narůstaly rozpory, které vyplývaly z jejich rozdílných názorů na uměleckou práci i úlohu divadla ve vztahu k divákovi. Přerostly v osobní nevraživost a vedly na jaře roku 1927 k odchodu Jiřího Frejky a s ním sympatizující části souboru. Frejka s Burianem, Milošem Hlávkou, bratry Emanem a Josefem Trojanovými, Lolou Skrbkovou a Hugem Sklípkou a založili divadlo Dada.Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 66 Tím skončila i spolupráce s Devětsilem. V dubnu se konala premiéra hry Jeana Cocteaua Svatebčané na Eiffelce, jejíž absurdní humor přijali diváci s nadšením. Úspěch měla i další představení v režii Jiřího Frejky (např. komická zpěvohra Mistr Ipokras – mastičkář drkolenský), jejichž součástí byl voiceband řízený E. F. Burianem.Rauchová, str. 57 Frejkovi se po řadě jednání podařilo získat pro Dada status profesionální divadelní scény, jejíž repertoár měl být orientován na politický kabaret a satiru. Divadlo zahájilo pravidelný provoz v prosinci 1927 dada-revuí Dona Kichotka v rekonstruovaných prostorách Na Slupi. Přestože si experimentální představení postupně získávala okruh příznivců, ocitlo se divadlo ke konci sezóny před finančním krachem. Činnost divadla Dada zanikla v červnu 1928. V tomto období získával Frejka zkušenosti v zahraničí (Německo, Francie), rozvíjel osvětovou činnost, zabýval se divadelní teorií.
Na konci roku 1928 Frejka získal vlastní divadelní koncesi. Založil nové divadelní družstvo a pomocí vlivných kontaktů se mu podařilo shromáždit potřebný kapitál pro založení profesionálního divadla. Moderní studio, jehož vedoucími osobnostmi byli Jiří Frejka, E. F. Burian a Miloš Hlávka, bylo otevřeno počátkem února 1929 v sále Umělecké besedy.Česká divadelní encyklopedie:Dada Experimentální charakter divadla se projevoval v zavádění nových scénických postupů i v oblasti dramaturgie. Jako režisér klad velký důraz na pohybovou a hudební složku představení a jevištní stylizaci, jejichž pomocí dosahoval poetického účinku. Ne vždy byly tyto záměry přijaty kladně ze strany obecenstva a kritiky, jako například v Shakespearově hře Romeo a Julie. Hlavní cestou pro získání diváků se pro Frejku a Hlávkou stalo příznivé přijetí jejich představení kritiky, a proto směřovali repertoár divadla k méně avantgardní dramaturgii. E. F. Burian se na tomto trendu nechtěl podílet a divadlo opustil. Moderní studio se dostalo do finančních potíží a zaniklo na konci léta 1929.
náhled|Gygův prsten, režie Jiří Frejka, scéna Jiří Trnka, Národní divadlo 1944
Práce v Národním divadle a válečná léta (1930–1945) Jiří Frejka našel uplatnění jako asistent režiséra Karla Hugo Hilara v Národním divadle.Rauchová, str. 76-77 První příležitost k samostatné práci dostal ve Studiu činohry, které bylo zřízeno jako zkušební scéna Národního divadla pro mladé herce. Frejka zde ve třech inscenacích uplatnil nový režisérský přístup a avantgardní stylizační postupy spojil s tradiční českou hereckou školou. Vyzkoušel možnosti scénické poezie, lyrický básnický tet byl doplněn hudbou a tancem. Příkladem se stala hra Julie aneb Snář francouzského surrealistického dramatika Georgese Neveuxe, kterou ocenila především odborná kritika. Činnost Studia byla pro nezájem publika ukončena v roce 1933.Rauchová, str. 120 V letech 1931 a 1932 Frejka režíroval ve Stavovském divadle dvě hry Vítězslava Nezvala, a to Schovávaná na schodech (adaptace Calderónovy komedie) a Milenci z kiosku.
Řádným režisérem byl jmenován až v roce 1932 a jeho první inscenací přímo na jevišti Národního divadla se stalo drama F. X. Šaldy Zástupové.Rauchová, str. 96 Jako nastupující režisér musel často spolupracovat i na komerčních titulech. Frejka byl stoupencem angažovaného divadla, které se podílí na výchově diváka a je uměleckým odrazem společenské a politické atmosféry. Pod dojmem z účasti na Moskevském divadelním festivalu v roce 1934 usiloval o propojení divadla s co nejširším okruhem diváků a posílení jeho společenské funkce. Dříve používané avantgardní postupy na scéně Národního divadla ustoupily do pozadí, i když se je snažil zachovat. V sezóně 1934–1935 dostal Frejka k nastudování klasickou Aristofanovu hru Ptáci, v níž se mu podařilo plně realizovat představu syntetického divadla. Umělecké kvality představení byly oceněny kritikou, ale publikum příliš nezaujalo. V repertoáru ND se udržela pouze jeden týden.
Po Hilarově smrti v roce 1935 dostával Frejka od nového ředitele Otokara Fischera stále více režijních příležitostí. Postupně si získával jméno mezi divadelníky a v roce 1935 byl zvolen členem výtvarného sdružení Mánes. Byly mu svěřovány inscenace s jeho oblíbenou tematikou lidové vzpoury, moderního hrdinství, generačních sporů nebo vztahu člověka k společenskému řádu. Jednou z nejlepších Frejkových režií na scéně Národního divadla se stalo drama Vzbouření na vsi (Fuente Ovejuna) španělského autora Lope de Vegy, které mělo premiéru 3. října 1935.Rauchová, str. 123 Od této hry se datuje Frejkova dlouholetá spolupráce s mladým architektem a scénografem Františkem Trösterem. Mezi další významné inscenace z předválečných let patří Shakespearova tragédie Julius Caesar (1936), Gogolův Revizor (1936), Puškinův Boris Godunov (1937) nebo komedie Jak se vám líbí Williama Shakespeara (1937). Z dalších režií, při kterých se Frejka vrátil ke své koncepci poetického divadla, lze uvést Paní Studánku S. J. Hsiunga (1937), Očarovaný život Jeana Cocteaua (1937), Shakespearova Romea a Julii (1938) nebo Ostrovského Les (1939). Jednou z posledních předválečných inscenací byl politicky provokativní Hilbertův Falkenštejn, v níž se Františku Tröstrovi pomocí kinetiky a světla ve scénickém prostoru podařilo vytvořit působivou jevištní atmosféru.
Stálé angažmá se projevilo na zlepšení finančního zajištění, což mu umožnilo uspořádat si soukromý život a oženit se s historičkou umění Olgou Vaňkovou. Jejich soužití skončilo v roce 1941, když Frejka navázal milostný poměr s choreografkou Dagmar Vondrovou. V červnu 1942 se vzali a 9. února 1943 se jim narodil syn Jiří Jaromír. Jejich druhým domovem se stala nová rekreační chata, kterou Frejka nechal postavit ve Vráži u Písku.Rauchová, str. 111