Jindřich z Lichtenburka, nebo také Hynek, Heinman či Heriman, (asi 1235–1296) byl přední český šlechtic z rodu Lichtenburků a předek dvou lichtenburských větví – Krušinů a Žlebských.
Narodil se jako nejstarší syn Smila z Lichtenburka a jeho první neznámé manželky kolem roku 1235. Měl tři mladší bratry – Smila II., Oldřicha a Rajmunda z Lichtenburka. Na dvůr českého krále Přemysla Otakara II. Jindřicha přivedl jeho otec Smil. Mezi lety 1263 až 1267 zde Jindřich působil jako nejvyšší maršálek. Poté, co jeho otec v roce 1269 zemřel, se Jindřich stal hlavou celého rodu. Jakkoli byl s ostatními bratry v majetkovém nedílu, staral se o správu rodových statků. Ačkoli po smrti Jindřichova otce vztahy mezi Přemyslem Otakarem II. a Lichtenburky značně ochladly, Jindřich se po boku svého krále v roce 1271 zúčastnil třetí česko-uherské války s uherským králem Štěpánem V. V roce 1272 Jindřich definitivně odešel od královského dvora. I přesto však Přemyslovi roku 1276 zřejmě pomáhal ve válce o alpské země proti římskoněmeckému králi Rudolfovi Habsburskému a o dva roky později jej patrně doprovázel i do bitvy na Moravském poli, v níž český král padl.
V následné anarchii se Jindřich nejprve přidržoval Oty V. Braniborského, který působil jako poručník nezletilého dědice trůnu Václava II. V 80. letech se však Jindřich přidal do protibraniborské opozice a v roce 1283 pomohl zmocnit se vlády nad Čechami Závišovi z Falkenštejna a jeho přívržencům. Záviše podporoval až do roku 1286. Svého syna Hynka Krušinu I. z Lichtenburka dokonce oženil se Závišovou dcerou. V roce 1287 se ale přidal do skupiny Závišových odpůrců a podílel se na jeho pádu.
Jindřich z Lichtenburka zemřel roku 1296 a byl pohřben ve žďárském klášteře. Z prvního manželství s dcerou Bavora I. ze Strakonic Domaslavou po sobě zanechal zmíněného syna Hynka Krušinu I. a z druhého manželství s jistou Matyldou syny Václava, Smila III. a Čeňka.
Vlastnil rozsáhlé majetky v dolním Poohří, ale především na Čáslavsku a Havlíčkobrodsku, kde vlastnil město Brod (dnešní Havlíčkův Brod). Tato oblast byla velmi výnosná, protože se zde těžilo stříbro. Jindřich měl také několik hradů – Klapý (dnešní Hazmburk), Ronovec, Lichnici (Lichtenburk), na které sídlil nejčastěji, a Žleby.
Život
Ve stínu mocného otce náhled|Pečeť Smila z Lichtenburka|alt=Fotografie pečeti, na níž je vyobrazen stojící rytíř s výraznou hrncovou přilbou. Pravou rukou drží meč, jenž má opřený o pravé rameno, levou rukou si u nohou přidržuje štít se zkříženými ostrvemi, znakem Ronovců. Pečeť je vroubena textem. Jindřich z Lichtenburka se narodil jako prvorozený syn šlechtice Smila z Lichtenburka a jeho první neznámé manželky. Přesné datum Jindřichova narození není známé. Narodil se přibližně kolem roku 1235. Měl tři mladší bratry – Smila II., Oldřicha a Rajmunda z Lichtenburka. Jindřich se v pramenech poprvé objevil v roce 1251 jako nejmenovaný syn Smila z Lichtenburka.Lichtenburkové, s. 72–74, 118. Roku 1256 se oženil s Domaslavou, dcerou Bavora I. ze Strakonic. Papež Alexandr IV. musel k tomuto sňatku udělit dispens, neboť Domaslava byla s Jindřichem ve čtvrtém nebo pátém stupni příbuzenství. Celou záležitost kolem sňatku prošetřoval papežův pověřenec minorita Radlich. Tento sňatek mohl být jakýmsi rituálem smíření mezi rody Lichtenburků a Bavorů ze Strakonic, protože tyto rody stály při odboji kralevice Přemysla Otakara II. proti králi Václavovi I. proti sobě: Bavor ze Strakonic podporoval mladého Přemysla, zatímco Lichtenburkové stáli na straně „starého“ krále.
Smil svého syna přivedl ke dvoru krále Přemysla Otakara II., v jehož listinách Jindřich figuruje od roku 1261, a to bez přídomku většinou jako „syn Smila z Lichtenburka“. Za otcova života v královských listinách vystoupil celkem čtrnáctkrát. Nejčastěji na nich svědčil (potvrdil platnost písemnosti) roku 1261 (třikrát) a 1265 (čtyřikrát), kdy s českým králem pobýval ve Vídni. Spolu s otcem se na královských listinách objevil šestkrát a spolu se svým strýcem Častolovem čtyřikrát.Lichtenburkové, s. 118 a 426. V roce 1263 nahradil Jindřich zesnulého Voka I. z Rožmberka ve významné funkci nejvyššího maršálka. Na tomto postu pak působil až do roku 1267, kdy se novým maršálkem stal Purkart z Janovic. Ve stejném roce, kdy se Jindřich stal maršálkem, byl spolu s otcem přítomen u založení zlatokorunského kláštera Přemyslem Otakarem II.Páni ze Strakonic, s. 66. Jindřich za života svého otce patrně sídlil na hradu Žleby, který za tímto účelem možná i sám postavil.Lichtenburkové, s. 64 a 205.
Na sklonku vlády Přemysla Otakara II. náhled|upright|vlevo|Přemysl Otakar II. (Gelnhausenův kodex)|alt=Miniatura muže sedícího na koni. Kůň má čabraku se znaky Moravského markrabství a Českého království. Muž má brnění, štít se znakem rakouského vévodství, meč a na hlavě korunu. Když v roce 1269 zemřel Smil z Lichtenburka,Smil, s. 201–203. správy rodových statků se ujal jeho nejstarší syn Jindřich, ačkoli byl spolu s ostatními bratry v majetkovém nedílu. Jindřich se zároveň stal hlavou celého rodu. Jeho mladší bratr Smil do veřejného dění totiž skoro nezasahoval a zbývající bratři Oldřich a Rajmund byli v době otcovy smrti ještě děti. Oldřich měl kolem devíti let a Rajmund asi čtyři roky.Lichtenburkové, s. 122–123, 501. Protože se Jindřichova macecha a Rajmundova matka Alžběta z Křižanova provdala na Moravu za Hrabiše ze Švábenic, Rajmunda starší bratři zřejmě dali někam na vychování, možná do Rakouska.Lichtenburkové, s. 140.
Smilovi synové si u Přemysla Otakara II. nedokázali vydobýt takový respekt, jaký král železný a zlatý choval k jejich otci. Jindřich z Lichtenburka navíc patrně vystupoval jako drsný a cílevědomý velmož, což vedlo k řadě Přemyslových nepřátelských aktů vůči rodu Lichtenburků. Král například odebral právo skladu a další privilegia lichtenburskému městu Brodu (dnešní Havlíčkův Brod).Lichtenburkové, s. 117, 120. Podle Josefa Šusty Přemysl Jindřichovi Brod odebral úplně a Lichtenburkové se ho znovu zmocnili až po bitvě na Moravském poli, což však odmítl Jan Urban. Jindřich z Lichtenburka se i po otcově smrti až do roku 1277 často psal jako „syn Smila z Lichtenburka“. Tituloval se tak pětkrát a pouze dvakrát užil přídomku „z Lichtenburka“, který pravidelně využíval až od roku 1277.Lichtenburkové, s. 425–426.
Od roku 1269 o Jindřichovi postupně začaly mizet zmínky na královských listinách. V dubnu 1271 Jindřich svědčil v Brně, kdy probíhaly přípravy na třetí česko-uherskou válku, které se Lichtenburk po boku svého krále zúčastnil. Téhož roku byl Jindřich se svým strýcem Častolovem přítomen mírovým jednáním mezi uherským králem Štěpánem V. a Přemyslem Otakarem. Naposledy se v králově blízkosti Jindřich objevil v červenci 1272 a poté se od královského dvora na čas vytratil, na čemž se zřejmě podílela také aféra s uherským magnátem Jindřichem Kyseckým.Lichtenburkové, s. 118–120 Ten totiž v roce 1270 po smrti uherského krále Bély IV. uprchl do Čech na dvůr Přemysla Otakara II. Jindřich Kysecký se zde nově oženil, a to s neznámou sestrou Jindřicha z Lichtenburku.Smil, s. 200. V srpnu 1272 se na uherském dvoře odehrál po smrti Štěpána V. další převrat, v jehož důsledku do Čech zamířila další vlna uherských emigrantů včetně bratislavského župana Jiljího. Jiljí byl však nenáviděným rivalem Jindřicha Kyseckého, novopečeného švagra Jindřicha z Lichtenburku. Kysecký na Jiljího příchod do Čech reagoval návratem do Uher,České dějiny, s. 261–264. což na Přemyslově dvoře vyvolalo značný rozruch. Králova zloba se následně obrátila na Kyseckého švagra Jindřicha z Lichtenburku.Lichtenburkové, s. 121. Václav Novotný soudil, že Jindřich Kysecký svou novou choť zanechal v Čechách,České dějiny, s. 261. k čemuž se přiklonil i Tomáš Somer. Jan Urban však poukázal na to, že taková tvrzení nejsou nijak podložena.
upright|náhled|Náhrobní deska Rudolfa I. Habsburského ve špýrském dómě|alt=Fotografie náhrobní desky s reliéfem ležícího muže v královském rouchu s římskou korunou na hlavě a královským žezlem a jablkem Podle Josefa Šusty se Jindřich z Lichtenburka roku 1276 po rozpadu vlády Přemysla Otakara II. v alpských zemích zúčastnil po boku Boreše z Rýzmburka a Vítkovců v čele se Závišem z Falkenštejna odboje některých panských předáků proti českému králi.Soumrak Přemyslovců, s. 220. Jeho stanovisko ale odmítl Jan Urban, podle něhož Lichtenburkové Přemyslovi věrnost i přes všemožné spory zachovali. Po Přemyslově boku se Jindřich navíc roku 1276 zřejmě zúčastnil zmíněné neúspěšné války proti novému římskoněmeckému králi Rudolfovi Habsburskému o vládu nad alpskými zeměmi.Lichtenburkové, s. 124. V roce 1277 u sepisování takzvané druhé dodatkové smlouvy mezi králi Rudolfem a Přemyslem byl Jindřich z Lichtenburka určen za jednoho z rozhodčích, přestože nebyl u jednání přítomen. Druhá dodatková smlouva nakonec však stejně nebyla realizována.Velké dějiny, s. 181–182. Brzy poté se Jindřich navrátil na Přemyslův dvůr, což dokazuje jeho přítomnost při tom, když Rulka z Bibrštejna v únoru 1278 složil českému králi manskou přísahu. Přemysl se Lichtenburkům brzy poté odvděčil za jejich věrnost – v roce 1278 jim restituoval některá práva ke Brodu, což Jindřich se všemi svými bratry 8. června velkolepě demonstroval, když brodským měšťanům udělil městská a horní práva. Není však jisté, zda Jindřich Brodu udělil práva nová, či jen potvrdil práva udělená již jeho otcem.Lichtenburkové, s. 124–125. Téhož roku vypukla další válka mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem II., která vyvrcholila slavnou bitvou na Moravském poli, ve které byl Přemysl poražen a sám v ní padl. Jindřich z Lichtenburka se této bitvy podle Jana Urbana pravděpodobně zúčastnil, ačkoli to žádné prameny výslovně nepotvrzují.
Ve víru vysoké politiky Po smrti Přemysla Otakara II. královna-vdova Kunhuta Uherská do Čech povolala Otu V. Braniborského, který měl působit jako poručník nezletilého syna zesnulého krále Václava II. Poté, co Ota uhájil své postavení před římskoněmeckým králem Rudolfem Habsburským,Soumrak Přemyslovců, s. 287–296. Jindřich z Lichtenburka si na Otovi v prosinci 1278 v Kolíně vymohl významný ústupek. Ota Lichtenburkům totiž navrátil statky a zbylá privilegia pro jejich město Brod a jeho okolí, které Lichteburkům odňal Přemysl Otakar II. Mezi tato privilegia patřilo především právo skladu a povolení vystavět kolem města kamenné hradby, k čemuž však došlo až na počátku 14. století. Do té doby se město muselo spokojit pouze s dřevěnými kůlovými hradbami.Lichtenburkové, s. 126. Ota Braniborský následně internoval mladého Václava II. na Bezdězu, poté ho převezl do Žitavy a později do Berlína a Špandavy. Období Otovy poručnické vlády v Čechách bývá označováno jako zlá léta.Soumrak Přemyslovců, s. 297–301, 305, 309–310. Po celé zemi se totiž šířila anarchie provázená loupením, všemožným válčením, hladomory a epidemiemi.