náhled|Peníze Peníze jsou z hlediska ekonomické teorie takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějaké ekonomice se realizuje jeho prostřednictvím.
Peníze umožňují spolupráciPeníze zvyšují důvěru a ochotu spolupracovat ve velkých sociálních společenstvích. Peníze zjednodušují a snižují transakční náklady směny. Oproti přímé směně statků umožňují přehledné porovnání cen jednotlivých statků, směny mezi jedinci, kteří navzájem nepoptávají produkty a směnu při nenásobných cenách zboží.
V omezeném právním smyslu jsou peníze takovým statkem, který je definován zákonem jako tzv. zákonné platidlo. Konkrétní peněžní jednotka daného státu se označuje měna.
Funkce peněz Mainstreamová ekonomie rozlišuje tři základní funkce peněz. Aby se jakýkoliv statek mohl stát penězi, musí sloužit jako všeobecný prostředek směny, zúčtovací jednotka a dlouhodobý uchovatel hodnoty. Někteří autoři popisují i další funkce peněz, ty ale již vycházejí z těchto tří základních.
Všeobecný prostředek směny Nejzásadnější funkcí peněz je jejich role všeobecného prostředku směny. Právě tato vlastnost umožňuje efektivní fungování ekonomiky a tvoří základ pro další funkce peněz. Pokud chce někdo vyměnit statek A za statek B, nemusí hledat osobu, která by měla zájem o opačnou výměnu. Stačí, když statek A prodá za peníze a následně za získané prostředky pořídí statek B na jiném trhu. Díky tomu jsou transakce výrazně jednodušší a flexibilnější. Moderní ekonomika je bez existence peněz prakticky nepředstavitelná. Ostatní funkce peněz z této základní role přirozeně vycházejí.
Zúčtovací jednotka Peníze jsou také společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto veličiny lze ocenit v penězích. Ty tak slouží jako společná zúčtovací jednotka. Díky tomu jednotlivým aktérům na trhu zásadně usnadňují ekonomickou kalkulaci. Bez ní by podnikatelé nebyli schopni určit, který výrobní způsob je nejvhodnější, jaké množství a v jaké kvalitě má být vyráběno a tak dále, protože by nebyli schopni nijak porovnat vzácnost produkčních faktorů navzájem, ani by nebyli schopni rozpoznat, zda na trhu vůbec lze produkt se ziskem prodat.
Uchovatel hodnoty Další výhodou peněz je možnost druhou část nepřímé směny odložit na neurčito, není potřeba, jak je tomu v případě barteru, aby se prodej a nákup odehrál v jednom okamžiku. V současnosti však peníze slouží jen jako dočasný krátkodobý uchovatel hodnoty. Proto by asi bylo korektnější nazývat je pouze měnou nebo platidlem. Je třeba podotknout, že peníze (v posunutém významu toho slova) neboli měna nemusí být zdaleka nejlepším způsobem uchování hodnoty, obvykle jím ani nejsou, i když plnohodnotné peníze si tuto vlastnost stále uchovávají. Lidé však obvykle část svého majetku stále dočasně drží ve formě platidla, protože je lze dle ustanovení zákona okamžitě proměnit v libovolný jiný statek, tato vlastnost se nazývá likvidita. Cílem držby takových peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace.
Další funkce peněz Z výše jmenovaných funkcí peněz plynou i další užití peněz zásadní pro funkční ekonomiku. Jedním z nich je i efektivnější úvěrový trh. Ve vyspělých ekonomikách lidé nedrží veškeré své peníze ve formě hotovosti, ale část zapůjčují prostřednictvím trhu zápůjčních fondů (v praxi prostřednictvím komerčních bank), který pro ně najde vhodné využití ve formě investice. Tak je prosté spoření (pouhé hromadění) nahrazeno do značné míry spořením kapitalistickým, kdy peníze reprezentující minulé vytvořené hodnoty jsou směřovány do rukou těm nejlepším podnikatelským záměrům. Taková koncentrace kapitálu umožňuje podstatně vyšší míru hospodářského růstu nesrovnatelnou s tím, který pozorujeme v ekonomikách kladoucích překážky pohybu peněz a rozvoji finančního systému.
Vlastnosti peněz
Dělitelnost Dělitelnost je jedna z hlavních konkurenčních výhod peněz oproti přímé směně zboží přispívající k jejich univerzálnosti. Každá jednotka může být rozdělena na určitý počet menších jednotek (např. 1 koruna = 100 haléřů, 1 zlatý = 1/2 konvenčního tolaru = 1/20 stříbrné kolínské marky = 60 krejcarů = cca 11,7 g stříbra). Z tohoto důvodu se penězi historicky staly právě drahé kovy, které mají takřka dokonalou dělitelnost. Drahé kameny, mušle a další předměty tuto vlastnost postrádají, a proto byly časem jako peníze opuštěny.
Zaměnitelnost Zaměnitelnost vyjadřuje skutečnost, že účastníkům směny je jedno, v jaké formě či složení peníze vydají/přijmou, dokud platí, že dohromady dají smluvenou cenu. Tuto vlastnost mají například běžné bankovky a mince. Jedna tisícikoruna se rovná dvěma pětistovkám a dvě pětistovky jsou navzájem ekvivalentní. Pamětní mince s uměleckou hodnotou již tuto vlastnost nesplňují.
Přenositelnost Peníze (zejména ve formě oběživa) byly historicky navrženy pro snadné přenášení (snadnější než většina hodnot, za něž mohou být směněny). První papírové peněžní substituty se objevily v Číně, kde do té doby jako peníze sloužily měděné mince, kterých bylo pro jejich relativně nízkou hodnotu třeba přenášet i na běžné obchody hodně. To zvyšovalo transakční náklady, a proto došlo k jejich nahrazení přenosnější alternativou.
Trvalost a trvanlivost Další vlastností peněz je jejich trvalost a trvanlivost. Peníze nemají dopředu určenou žádnou lhůtu platnosti-spotřeby (na rozdíl např. od opčních obchodů a různých poukázek na peníze), je předpokládána jejich dlouhodobá platnost. Současně jsou vyhotoveny z materiálů, které nepodléhají rychlé zkáze, ale které naopak co nejvíce vzdorují opotřebení (u mincí např. otěrem).
Původ peněz a jejich historie
Tradičně se původ peněz snaží vysvětlit komoditní (bartrová) teorie a chartalistická teorie, ale existuje možnost, že důvodem zavedení peněz mohl být dálkový obchod.
Komoditní peníze a mince z drahých kovů První formou peněz se staly všeobecné ekvivalenty nebo také komoditní (zbožové) peníze, které byly různé pro různé části světa a různé epochy. Ve starověkém Babylóně to bylo obilí, v Číně mušličky, staří Slované používali plátno (od toho se odvozuje slovo platidlo)http://www.scienceworld.cz/clovek/perlicka-nejstarsi-platidlo-slovanu-1007/ - Perlička: Nejstarší platidlo Slovanů a také v současné době se lze v některých věznicích setkat s používáním cigaret jako platidla. Vždy se jednalo o komoditu, která v první řadě splňovala první uvedenou funkci peněz, tj. byla široce přijímána obyvateli dané ekonomiky. V průběhu historie se jako nejvhodnější komodita pro tento účel ukázaly drahé kovy, jmenovitě zlato a stříbro. Tyto kovy byly poměrně vzácné, dobře zpracovatelné, neomezeně trvanlivé a široce akceptované. Stříbro se kvůli své relativně menší vzácnosti používalo spíše pro menší transakce, naopak zlato pro větší. Kovy zlato i stříbro bývaly jako platidlo, které se vážilo, použitelné v jakémkoli stavu (např. zlaté valouny, zlatý prach, zlaté šperky), ovšem z praktických důvodů se časem rozšířily mince, jejichž ražba měla potvrzovat ryzost a hmotnost daného kusu zlatého kovu. Názvy mnoha měn (například britská libra, dolar) byly původně odvozeny od množství drahého kovu v nich obsaženého.
Státní emisní monopol a zlehčování mincí Od prvopočátku ražby mincí se panovníci resp. vlády snažili právo razit mince monopolizovat. Vyrábět z drahých kovů mince bylo možné pouze na zvláštní povolení (mincovní regál), popřípadě toto právo soustředila ve svých rukou jedna státní instituce. Tento monopol, nejen na ražbu, ale hlavně i na stanovení směnných kursů mezi jednotlivými mincemi umožnil státům snižovat v mincích obsah drahých kovů a nahrazovat je levnějšími. Rozdíl šel do státní pokladny, která tak získala dodatečný příjem na úkor vlastníků těchto nových zlehčených mincí. Například množství stříbra ve francouzské minci Livre tournois kleslo mezi léty 1200 a 1600 z 98 gramů ryzího stříbra na 11 gramů.
Jsou samozřejmě i čestné výjimky, kdy panovníci nebo města přející obchodu a rozvoji ekonomiky na svém území spíše než vlastní kapse, razili mince z drahého kovu o stejné váze a ryzosti po dlouhou dobu, přesahující i několik generací. Rekordmanem v tomto směru je pravděpodobně zlatá mince solidus zavedená Konstantinem Velikým v Byzanci r. 312, jejíž ražba pokračovala v nezměněné podobě nejméně 700 let.
První bankovky Používání mincí z drahých kovů se v průběhu věků stalo neefektivní pro manipulaci s většími částkami peněz, navíc mince se používáním opotřebovávaly a snižovala se jejich hmotnost. Skladování většího množství peněz zase může být nebezpečné například z hlediska možného vykradení. Proto vznikaly úschovny mincí (předchůdci dnešních bank), které za poplatek uschovaly mince v určité hodnotě (tyto peníze dále nepůjčovaly), a vydaly o tom vlastníkovi potvrzení. Postupem času se tato potvrzení začala používat místo platby – kupující nemusel chodit do úschovny, aby vyzvedl mince, kterými by zaplatil prodávajícímu, ale jednoduše mu zaplatil svým potvrzením z banky a novým majitelem příslušného obnosu se stal prodávající. Tak vznikly papírové peníze – bankovky.
Hodnota těchto bankovek se rovnala množství drahého kovu, které reprezentovala. Dalo by se říct, že se fakticky jednalo o poukázky na zlato uložené v trezorech jednotlivých úschoven (komerčních bank). Na rozdíl ode dneška tedy měla každá banka právo vydávat (emitovat) své bankovky, původně pouze potvrzenky dokládající vlastnický nárok depozitora. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště takového zlata, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu – peníze tedy byly 100% kryté zlatem. Uložením peněz do banky se množství peněz nezměnilo. Podstatné je, že u úložky nedochází ke změně vlastnického práva k uložené věci, jedná se o službu za kterou uložitel platí. Neexistoval žádný emisní monopol centrální banky, neexistovala centrální banka nebo jiná regulační instituce, bankovní systém byl pouze jednostupňový.
Pro malé částky se též začaly využívat tzv. symbolické mince, což byly vlastně bankovky malé hodnoty, které nebyly vytištěné na papír, ale vyražené do kovu. Samotná hodnota kovu symbolické mince byla zanedbatelná.
První nekryté bankovky Někdy se stalo, že vláda, aby mohla zvýšit své příjmy (typicky z nutnosti financovat válku), dovolila některé bance vytisknout více bankovek, než kolik bylo měnového kovu v jejích trezorech. Pokud by se všichni držitelé bankovek rozhodli směnit své bankovky zpět za zlato, banky by nemohly uspokojit všechny. Za normálních okolností by takový krok vedl všechny depozitory k runu na banku, tedy k překotnému pokusu vybrat své zlato dříve, než to udělají ostatní držitelé bankovek. Proto vláda obvykle osvobodila dotyčnou banku z nutnosti na požádání vydat komoditu, banka tedy mohla vytisknout více peněz bez nebezpečí bankrotu, a oplátkou musela poskytnout půjčku vládě. Někdy též státy vydávaly své vlastní nekryté peníze – státovky. Jinými slovy státy prováděly inflaci. Fakticky šlo o dodatečné zdanění obyvatelstva, jehož peníze ztratily část své hodnoty, kterou tak získala vláda. Takové zdanění bylo pozvolné a nenápadné a tedy méně nepopulární, než například zvyšování daňových sazeb. Při jedné z takových inflačních epizod vznikla i Bank of England, která navíc získala za své služby koruně i práva velmi podobná současným emisním monopolům centrálních bank.
Ještě v tomto stadiu vývoje bankovnictví si vláda i banky byly vědomy, že porušují smluvní závazky dobrovolně přijaté bankami a nutí vlastníky k nedobrovolné půjčce.
Bankovnictví částečných rezerv