Černá Hora patří mezi nejmladší evropské státy, její dějiny jsou však – podobně jako u ostatních zemí starého kontinentu – velmi dlouhé. Propojují se hlavně s dějinami srbskými, ale i dějinami jiných států jihovýchodní Evropy. Černá Hora se z malého slovanského knížectví vyvinula později v samostatné království, kam nezasahovaly islamizační vlivy Osmanské říše. Po sloučení se Srbskem v Jugoslávii se stala Černá Hora jednou z oblastí tohoto velkého soustátí, později jeho nejmenší svazovou republikou. Nezávislost vyhlásila v roce 2006.
Starověk a středověk
Illyrie Před příchodem Slovanů na Balkán během 6. století našeho letopočtu byla oblast nyní zvaná jako Černá Hora obydlena Ilyry. Řecké kolonie byly na tomto pobřeží založeny během 6. a 7. století př. n. l. a o Keltech je známo, že se zde usídlili ve 4. století př. n. l. Během 3. století př. n. l. zde vzniklo Ilyrské království s hlavním městem Skadarem. Římané vypravili několik trestných výprav proti místním pirátům a Ilyrské království konečně porazili roku 9 našeho letopočtu, kdy je přeměnili na římskou provincii Illyria.
S úpadkem římské moci oblast, nacházející se po rozdělení říše pod správou východořímského dvora v Konstantinopoli, trpěla neustálými vpády různých polonomádských útočníků, především Gótů na konci 5. a Avarů na konci 6. století. Tyto kmeny však byly brzy potlačeny Slovany, kteří se následně do poloviny 7. století rozšířili po celé Dalmácii.
Duklja Duklja (či Diokletia) byl slovanský středověký stát s dědičnými zeměmi, obklopenými oblastmi řeky Zety, Skadarským jezerem a Bokou Kotorskou a hraničící s Travuňskem a Kotorem. Duklja byla původně samosprávnou částí velkoknížectví Raška, které bylo vazalem Byzantské říše, dokud si nezískalo nezávislost v polovině 11. století za vlády knížete Vojislava. Duklja byla později včleněna do sjednoceného srbského státu za vlády cara Dušana, kdy byla tato oblast známa jako knížectví Zeta.
Jméno „Doclea“, jméno oblasti v dobách rané římské říše, bylo označení jednoho z raných ilyrských kmenů. Římský císař Dioklecián pochází z této oblasti. V pozdějších stoletích Římané hyperkorekcí změnili jméno na „Dioclea“, mylně se domnívali, že „i“ bylo ztraceno kvůli vulgární mluvě. „Duklja“ je pozdější slovanská verze tohoto slova. Pravé město Dioclea se nacházelo v místech dnešní Podgorice (ve středověku známém jako Ribnica).
Historie Slované migrovali z Kotorského zálivu k řece Bojaně v první polovině sedmého století a spolu s Bílými Srby založili knížectví Doclea na území, které jim dal byzantský císař Heraclius. Obyvatelstvem byla směsice slovanských pohanů a polatinštěných Římanů z byzantských enkláv na pobřeží, zahrnující i potomky Ilyrů. Kolem roku 753 byla populace poprvé popsána jako Červení Chorvaté. Po následných misiích Cyrila a Metoděje bylo obyvatelstvo obráceno na křesťanství. Kmeny (smíšené slovansko-illyrské) se zorganizovaly do polonezávislého knížectví Duklja v desátém století.
Po krátké bulharské nadvládě rozšířil svůj vliv nad Docleou v 10. století Časlav Klominirović ze srbského rodu Vlastimirovićů. Po jeho pádu roku 960 však čelili Doklejští další bulharské okupaci během jedenáctého století. Místní vladař Jan Vladimír přispěl k rozvoji srbské pravoslavné církve, která ho prohlásila za svatého. Za vlády Štěpána Vojislava byla Duklja osvobozen od nadvlády Byzance.
Během Velkého schizmatu roku 1054 se Doklejští přidali na stranu katolické církve. Bar se stal biskupstvím roku 1067. Roku 1077 papež Řehoř VII. uznal Duklju nezávislým státem a jejího vládce Michala z dynastie Vojislavljevićů jako Rex Doclea (král Duklje). Království nicméně platilo tribut Byzantské říši a on sám tvrdil, že byl vladařem kmenů Srbů stejně tak jako Chorvatů. Vojsko království roku 1072 podpořilo povstání Slovanů v Makedonii. Na konci 11. století převzal vládu král Konstantin Bodin. Roku 1082 bylo biskupství v Baru povýšeno na arcibiskupství.
Expanze králů z rodu Vojislavljevićů spojila zpět všechny dřívější srbské země, včetně Zachlumska, Bosny a Rašky. Moc Doklejských ve 12. století poklesla a dostali se pod tlak ze strany velkoknížat z Rašky. Štěpán Nemanja se narodil roku 1117 v Ribnici. Roku 1168, už jako srbský vévoda, zahájil ofenzivu do Řecka, bez boje se mu vzdal i Kotor, kde vybudoval své sídlo. Nemanja po konvertování k pravoslaví zrušil produkci latinských knih. Vystupoval také proti šíření bogomilství.
Obléhání Baru Roku 1186 Štěpán Nemanja během války s Byzantskou říší započal válečné tažení pro začlenění Duklje do svého království. Oblehl Bar, který byl pod vládou místního arcibiskupa Grgura. Nemanja při obléhání Baru požadoval jako výkupné od obyvatel města ve výši 800 perperů, ale arcibiskup se nevzdal a žádal o pomoc dukljanského knížete Michala, který však podlehl útoku Nemanjových bratrů. Štěpán Nemanja dal Duklju roku 1186 svému nejstaršímu synu Vukanovi, který používal starý titul „král Duklje a Dalmácie“. Po úplném obsazení Duklji Srby roku 1189, smrti knížete Michala a korunovaci Vukana arcibiskup a kněžna Desislava uprchli do exilu v Dubrovnické republice se dvěma loděmi a částí loajální šlechty. Odtud kněžna nakonec emigrovala do Omiše a našla zde smrt. Arcibiskup Grgur byl vyhnán a jeho post byl dočasně zrušen po Nemanjově dobytí Baru, v exilu poté sepsal svou slavnou kroniku.
Knížectví Zeta Knížectví Zeta bylo pojmenováno po řece Zetě, která teče z okolí Nikšiče až do Podgorice, kde se vlévá do Morače. Samotné slovo Zeta znamenalo „žito“ nebo „obilí“, popř. „sklizeň“. Rozkládalo se přibližně na území dnešní Černé Hory, severní Albánie a části Kosova. Zeta byla poprvé zmíněna jako vazalská část Rašky, spravovaná následníky srbského trůnu z rodu Nemanjićů. Jakmile se dědic stal velkým županem nebo králem Srbů, bylo léno zajištěno pro dalšího následníka. Jako dědičnou zemi ji získal roku 1356 Balša I. Roku 1371 Zeta pod jeho vládou získala plnou nezávislost na Rašce (Srbsku).
Po smrti posledního vládce z rodu Balšićů Balši III. bylo území roku 1421 znovu připojeno k Srbsku. Roku 1451 však bylo pod vlivem pokračující osmanské expanze zbytkové území srbského despotátu s hlavním městem Smederevem odděleno od území Zety, jehož většinu ovládli Osmané a v menší západní části se dostal k moci v osobě Štěpána I. rod Crnojevićů. Ten navíc ztratil některá území ve prospěch Bosny a roku 1455 se stal vazalem Benátské republiky, s níž pak Štěpánův syn Ivan (1465-1490) naopak válčil, aby byl nakonec pod tlakem okolností přinucen znovu spojit s Benátčany proti Osmanské říši. Ivan také přenesl hlavní město země z ohroženého Žabljaku do centrálně položeného Cetinje.
Za vlády Ivanova syna Đurađe (1490-1496) se začaly poprvé tisknout knihy v jihoslovanské cyrilici. V další válce s Osmany byl jeho bratr Štěpán II. (1496-1499) přinucen uznat osmanskou svrchovanost. Na malém území okolo Lovćenu se však nadále udržela malá nezávislá území pod vládou místních klanů.
Osmanská nadvláda
Černá Hora vpravo|náhled|Povstání Černohorců, obraz z 19. století. vpravo|náhled|Černohorci v 19. století V roce 1516 byl zvolen černohorskými klany za vládce biskup Vavila, který přeorganizoval zbytkové území Černé Hory v autonomní teokratický stát pod nadvládou knížete-biskupa (vladyky) z Cetinje. Ten měl rozlohu jen asi 1200 km2 a odváděl Osmanské říši poplatek zvaný Haraç, vladyku si ale volilo bez sultánových zásahů shromáždění místních klanů a představitelů patriarchátu srbské pravoslavné církve v Peći.
Na většině současného území Černé Hory vznikl osmanský sandžak, jehož prvním sandžak-begem (správcem) se stal bratr někdejšího knížete Đurađe, konvertita k islámu Staniša Crnojević. Pobřežní oblasti kolem Kotoru a Budvy pak ovládali Benátčané.
Po většinu období raného novověku se Černohorci s proměnlivými úspěchy pokoušeli vymanit z osmanského vlivu. Daň Osmanům bývala odváděna a jindy odmítána, což vedlo k občasným trestným výpravám, které však nikdy neskončily pro Osmany navzdory obrovské početní převaze úplným úspěchem a zcela si území Černé Hory nikdy nepodrobili. Roku 1604 byli Turci drtivě poraženi v bitvě u Lješkopolje, roku 1613 dosáhli Černohorci největšího vítězství nad vojskem Arslana paši, čítajícím 40 000 vojáků. Díky soudobému benátskému autorovi Marianu Bolizzovi se zachoval velmi přesný popis Černé Hory z tohoto období. Roku 1614 uvádí celkovou populaci bojeschopného mužského obyvatelstva na 8027 osob, zatímco celková populace státečku činila ve městečku Cetinje a 93 vesnicích asi 20 000 obyvatel. Knížectví bylo rozděleno na pět nahijí (okresů), jejich představitel - knez řešil především spory mezi hlavami jednotlivých kmenů. Roku 1623 vytáhl proti Černé Hoře skadarský paša Soliman s 80 000 vojáky a po dvaceti dnech bojů dobyl Cetinje, na jehož obyvatele uvalil daň, okolní vysokohorské oblasti se mu ale stejně ovládnout nepodařilo.
Vzhledem k neustálým válkám s Osmany byla černohorská společnost zaostalá, neexistovalo vyšší vzdělání kromě církevních škol.
Roku 1696 po 180 letech ztratil černohorský Zbor právo volby vladyky a titul se stal dědičným v osobě Danila I. Černohorci bojovali spolu s Benátčany na straně křesťanské koalice v rámci Velké turecké války. Za upadající benátskou republiku našel Danilo I. nového patrona v Ruském impériu, roku 1715 navštívil Petrohrad a získal výraznou finanční a diplomatickou podporu od cara Petra I. Roku 1789 uznala Vysoká Porta po téměř třech stoletích nezávislost Černohorského knížectví.
Moderní dějiny Petr II. Petrović-Njegoš byl nejvlivnějším vladykou Černé Hory, vládl v letech 1830 - 1851 a zavedl reformy, které modernizovaly archaickou kmenovou společnost, přes odpor kmenových vládců například prosadil první jednotný . daňový systém. Jeho synovec Danilo II. se roku 1852 oženil, o tři roky později přeorganizoval svou vládu na světské Černohorské knížectví a tituloval se jako Danilo I., knjaz i gospodar slobodne Crne gore i brda ("kníže a pán svobodné Černé Hory a Vysočiny").
Danilo byl roku 1860 zavražděn v Kotoru Todorem Kadićem a 14. srpna se stal jeho nástupcem Nikola I. V letech 1861–1862 se Nikola neúspěšně zapojil do války s Tureckem, udržel však alespoň nezávislost Černé Hory. Roku 1875 byl však mnohem úspěšnější. Spolu se Srbskem podpořila Černá Hora protiturecké povstání v Hercegovině, které bylo sice Turky i tak potlačeno, ale po vstupu Ruska do války na straně jihoslovanských zemí utrpěli Turci drtivou porážku a museli odstoupit značné území, byť následná Berlínská smlouva územní zisky Černé Hory nakonec výrazně omezila.náhled|vpravo|Územní expanze Černé Hory v 19. a 20. století Nikola I. vydal první skutečnou černohorskou ústavu (1905) a roku 1910 se stal prvním a zároveň posledním černohorským králem. Za vítěznýchbalkánských válek (1912–1913) došlo k dalšímu rozšíření území Černé Hory, která získala od poraženého Turecka menší území severovýchodně od Skadarského jezera, ale i jižní polovinu novopazarského Sandžaku včetně severozápadu dnešního Kosova. Tehdy dobyté město Skadar však Černá Hora musela na nátlak velmocí předat nově se rodící Albánii.
První světová válka Černá Hora zakusila v první světové válce ohromné útrapy. Během první invaze rakousko-uherských vojsk do Srbského království Černá Hora jako první spojenec Srbska vyhlásila válku Centrálním mocnostem. Přestože černohorská armáda měla jen okolo 50 000 mužů, byla okamžitě mobilizována. Rakousko-Uhersko rychle připravilo oddělenou armádu k invazi do Černé Hory, aby zabránilo spojení srbské a černohorské armády.