náhled|Hugo František Salm-Reifferscheidt, nejvýznamnější člen rodu Salm-Reifferscheidt-Raitz je moravská linie šlechtického rodu Salm-Reifferscheidtů, pocházejícího z oblasti dnešního Beneluxu a vlastnícího rozsáhlé statky v Porýní. Zakladatelem byl starohrabě Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (6. února 1720 – 5. dubna 1769), který se 1. září 1743 oženil s hraběnkou Raffaelou z Rogendorfu (15. května 1726 – 4. září 1807) a 23. března 1763 koupil od jejích bratrů rájecké panství (Raitz), čímž položil základy rodového dominia na jihu Moravy. To se po přikoupení sousedního blanenského panství v roce 1766 rozrostlo na cca 13 500 ha a stalo se jedním z nejrozsáhlejších na Moravě. Záhy po koupi Rájce nad Svitavou nechal vybudovat na vyvýšenině nad obcí nové reprezentační sídlo, po němž se začal psát „Salm-Reifferscheidt-Raitz“. Rod, povýšený později do knížecího stavu, patřil k nejvýznamnějším moravským pozemkovým vlastníkům až do roku 1945.
Představitelé rodu
Představitelé rodu do začátku 19. století náhled|(Salm) náhled|(Reifferscheid) Starohrabě Antonín Karel Salm-Reifferscheidt-Raitz byl nejmladším synem starohraběte Františka Viléma Salm-Reifferscheidta (1672–1734), dědičného maršálka kolínského kurfiřtství a hejtmana jízdní tělesné císařské gardy, a jeho druhé manželky Marie Karolíny z Lichtenštejna http://en.rodovid.org/wk/Family:152310 (1694–1735). Kromě výše zmíněných moravských panství vlastnil Antonín Karel Salm ještě staré rodové dominium Niedersalm v Ardenách, o které jeho potomci přišli po konfiskaci Napoleonem Bonaparte. Byl jmenován vychovatelem císaře Josefa II., posléze byl řadu let tajným radou a nejvyšším komořím Marie Terezie. Po roce 1759 působil krátce jako hofmistr arcivévodkyně Isabely Parmské, manželky císaře Josefa II., jejichž sňatek zprostředkoval. V 60. letech 18. století se vrátil do služeb Marie Terezie a Josefa II. Zemřel předčasně v Rakouském Nizozemí jako rakouský emisar u místodržitelského dvora v Bruselu, pochován byl ve Vídni. Za své zásluhy obdržel roku 1765 od Josefa II. Řád zlatého rouna.
Se svou manželkou měl deset dětí, z nichž dospělosti se dožily pouze tři – dva synové a dcera. Starší František Xaver (1749–1822) postoupil roku 1773 své dědické nároky mladšímu bratrovi Karlu Josefovi a po studiu ve Vídni a cestách po Itálii nastoupil duchovní kariéru. Byl kanovníkem v Olomouci a Salcburku, roku 1784 se stal biskupem v Gurku (později bylo jeho zásluhou biskupství přemístěno do Klagenfurtu), od roku 1800 působil u papežského dvora a roku 1816 byl jmenován kardinálem.
Mladší sestra Marie Terezie (1757–1830) byla provdána za hraběte Johanna Friedricha von Kageneck (†1800), strýce kancléře Metternicha.
Rodový majetek zdědil prostřední z potomků starohrabě Karel Josef (1750–1838). Po zakončení Tereziánské akademie ve Vídeňském Novém Městě studoval právo, architekturu a filosofii v Paříži. Po předčasné otcově smrti převzal správu rájeckého a blanenského panství a mj. řídil poslední práce na dokončovaném honosném sídle v Rájci nad Svitavou. Často však pobýval ve svých palácích v Brně a Vídni, kde zastával úřady u císařského dvora. Za pobytu v Paříži se seznámil s osvícenskými myšlenkami, byl diletujícím architektem, snažil se vystupovat jako filosof a zajímal se také o ezoteriku a alchymii. Stal se čelným představitelem svobodného zednářství na Moravě, 13. ledna 1782 založil ve svém brněnském paláci ezotericky profilovanou lóži U vycházejícího slunce v Orientě – první moravskou zednářskou lóži, která se ovšem roku 1786 rozpadla do značné míry díky jeho příliš autoritativnímu vystupování. Mnozí zednáři zajížděli společně s ním i na rájecký zámek, kde se dochovalo několik pozoruhodných artefaktů upomínajících na jejich činnost (dřevěné lebky, sloužící jako rituální svícny při spiritistických obřadech, bohatý fond knih z oblasti alchymie, magie, spiritismu, demonologie a kabalistiky apod.). Zájem o vědění se projevil také v založení a výrazném obohacení zámecké knihovny v Rájci, kam se mu podařilo získat mj. pozůstalost Františka Antonína Grimma.
Jako přívrženec osvícenských myšlenek podporoval reformní snahy vládnoucí dynastie, za což mu císař Leopold II. udělil dne 12. října 1790 knížecí titul, náležející vždy hlavě rodu a přecházející dědičně na nejstaršího syna.
Kníže Karel Josef Salm-Reifferscheidt-Raitz byl dvakrát ženat – nejprve od 8. června 1775 s Pavlínou Auerspergovou (1752–1791), posléze od 1. května 1792 s Marií Antonií Paarovou (1768–1838). Z obou manželství měl několik dětí, z nichž však dospělosti dožil pouze jediný syn Hugo František.
Hugo František Salm-Reifferscheidt-Raitz (1776–1836) náleží k předním moravským osobnostem své doby a všestranností zájmů i rozsahem činnosti se stal nejvýznamnějším příslušníkem rájecké linie Salm-Reifferscheidtů. Byl pokrokovým a obratným průmyslníkem, vědcem, milovníkem umění, sběratelem, mecenášem a v neposlední řadě také lidumilem, který přivedl k rozkvětu své panství, stál u zrodu některých institucí (především Moravského zemského muzea v Brně roku 1817) a pěstoval přátelské styky s řadou významných osobností své doby (např. Goethe, Dobrovský aj.).
Hugo František Salm se 6. září 1802 oženil s hraběnkou ze skotského rodu Marií Josephou McCaffry of Keanmore (1775–1836), která mu dala tři syny, z nichž dospělosti dožili dva.
Představitelé rodu od začátku 19. století do druhé světové války Druhorozený Robert Antonín Ludvík (19. prosince 1804 – 25. března 1875) byl místopředsedou českého gubernia a po krátkém působení v Terstu zakončil kariéru roku 1866 jako sekční šéf (přednosta) na c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni. Podílel se též na činnosti Vlasteneckého spolku Národního muzea a zajímal se o přírodní vědy, přičemž překládal (kromě beletrie) odborné články právě z přírodovědné oblasti. Jeho manželství s Felicií Sidonií von Clary-Aldringen (9. října 1815 – 18. února 1902) zůstalo bezdětné.
Rodový majetek přešel smrtí Karla Josefa Salma roku 1838 na jeho vnuka Huga Karla Eduarda (1803–1888), kráčejícího ve stopách svého otce. V jeho době pokračoval rozvoj salmovského průmyslu, rozšířeného v polovině 19. století o kamenouhelné doly na Ostravsku a lignitové doly u Kyjova, které mj. zásobovaly uhlím podniky na Blanensku. U svých dolů v ostravsko-karvinském revíru nechal zřídit krom jiného i koksovnu, jednu z nejstarších v českých zemích. Přes hospodářské a průmyslové úspěchy vynikl nicméně v četných funkcích spíše na poli politickém a kulturním – vykonával funkci c. k. tajného komorního rady, v letech 1848–49 byl předsedou moravského zemského sněmu, roku 1857 se stal členem Říšské rady a roku 1861 Panské sněmovny, zároveň nadále zasedal na moravském zemském sněmu a v letech 1867 a 1871 byl opětovně zvolen jeho předsedou. V letech 1849–64 předsedal, podobně jako dříve jeho otec, Moravskoslezské společnosti ku povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy a jakožto milovník umění značně rozšířil svým pradědem založenou hodnotnou obrazovou sbírku na zámku v Rájci. Je potřeba dodat, že byl rovněž odborníkem na zemskou správu a státní finance, o této problematice sepsal několik odborných brožur. Zajímal se však také o přírodní vědy a podporoval moderní hospodářské postupy. V roce 1852 obdržel od císaře Františka Josefa I. Řád zlatého rouna.
Rodový majetek spravoval fakticky čtyřicet let, do roku 1878, kdy po smrti manželky předal jeho správu svému nejstaršímu synovi a stáhl se do ústraní.
6. září 1830 vstoupil do manželského svazku se starohraběnkou Leopoldinou ze Salm-Reifferscheidt-Krautheimu (24. června 1805 – 4. července 1878), pravnučkou Karla Antonína Salm-Reifferscheidta (6. dubna 1697 – 13. července 1755), staršího bratra svého praděda Antonína Karla.
S ní měl celkem pět dětí, z nichž nejstarší Marie Rozina zemřela v dětském věku (25. 12. 1831 – 24. 7. 1845). Mladší z dcer Augusta (5. 11. 1833 – 11. 6. 1891) projevovala od dětství malířské nadání, pročež jí otec zaplatil učitelku malířství Amalii Mánesovou (1817–1883). Nejraději se věnovala malování květinových zátiší, z nichž některá jsou součástí expozice na zámku v Rájci. Provdána byla za významného politika hraběte Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice (15. 6. 1826 – 5. 6. 1887).
Ze synů nejmladší byl Erich Adolf (2. 10. 1836 – 29. 8. 1884), působící jako legační rada na velvyslanectví Rakouska-Uherska v Madridu a pohybující se i u tamního královského dvora. Od roku 1878 až do smrti žil trvale v Rájci. Prostřednictvím sňatku s doñou Marií del Pilar Alvarez de Toledo (24. 1. 1843 – 5. 4. 1893), s níž měl tři děti, se stal také příbuzným španělské královské rodiny.
Starší Siegfried Salm-Reifferscheid (10. 6. 1835 – 14. 8. 1898), pohybující se rovněž ve státních službách, sídlil s manželkou Marií Rudolfinou Černínovou z Chudenic (6. 3. 1845 – 17. 4. 1922) na Širokých Třebčicích a měli šest dětí. náhled|Hugo Karel Salm (1832–1890) Knížecí titul a rodové majetky na Blanensku zdědil nejstarší ze synů – Hugo Karel František (9. 11. 1832 – 12. 5. 1890), poslední významný představitel rodu, v jehož době hospodářské úspěchy Salmů vyvrcholily. Majetek fakticky spravoval od roku 1878, kdy jeho otec ovdověl a odešel do ústraní, skutečnou hlavou rodu s oprávněním používat knížecího titulu se však stal na pouhé dva roky až roku 1888 (při této příležitosti věnoval obci rájecké sochu sv. Floriána, umístěnou původně na náměstí, dnes vedle hasičské zbrojnice). Podobně jako předkové se pohyboval v politických kruzích, především vykonával funkci c. k. komořího císaře Františka Josefa I., avšak nemenší pozornost věnoval rodovému majetku – právě za něj slavily největší úspěchy a prosperitu blanenské železárny. Byl milovníkem umění – mecenášem i sběratelem –, pěstoval styky s nejednou významnou osobností (malíři H. Charlemont, H. Angeli, literát F. von Saar aj.), z nichž mnohé společně s manželkou hostil na zámku v Blansku, kde vznikl v 70. letech 19. století proslulý kulturní salon, nechyběly ani vyjížďky do Moravského krasu. Přední postavou tohoto salonu byla právě jeho manželka Elisabetha Liechtensteinová (13. 11. 1832 – 14. 3. 1894), s níž se oženil 12. 6. 1858.
Manželé měli pět dětí – nejstarší dcera byla Marie Leopoldina (5. 6. 1859 – 29. 6. 1897), provdaná nejprve za hraběte Karla Lanckorońského (14. 11. 1848 – 15. 7. 1933), po anulování sňatku r. 1880 se r. 1882 provdala za hraběte Markuse Bombellese (18. 10. 1858 – 8. 9. 1912), který stál u počátků památkové péče v rakouském císařství. Zemřela v Opece v Chorvatsku, kde s manželem často pobývala.
Následovala Elisabetha Gabriela (10. 12. 1867 – 19. 1. 1888), provdaná za hraběte Vladimíra Mittrowského (24. 7. 1864 – 21. 1. 1930), která předčasně zemřela při porodu.
Nejmladší z dcer Eleonora Augusta (13. 10. 1873 – 23. 9. 1966) byla provdána za hraběte Alberta Herbersteina (12. 11. 1864 – 20. 3. 1945).
Mladší syn Karel Boromejský Salm-Reifferscheidt-Raitz (12. 1. 1871 – 29. 6. 1927), ženatý s Elisabethou Fürstenbergovou (13. 5. 1878 – 10. 3. 1939), vlastnil velkostatek Budkovhttp://otisky.webz.cz/budkov.html Budkov, Budcaw, Budkow nebo Budkau, nicméně častokrát jezdil do Rájce a byl vášnivým lovcem.