Bitva u Hattínu mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem se odehrála v sobotu 4. července 1187 pod horou Hattínské rohy a skončila drtivou porážkou křižáků. Bitva byla rozhodujícím střetem ve vleklém konfliktu mezi křižáky a Saladinem a na jejím výsledku záviselo přežití křižáckých států v Levantě, z nichž se války účastnilo Jeruzalémské království a jeho vazal Tripolské hrabství, zatímco druhý vazalský stát, Antiochijské knížectví, vyhlásilo neutralitu (přesto se tažení zúčastnilo několik desítek rytířů).
Jeruzalémský král Guy de Lusignan vytáhl do boje s největší a nejdražší armádou, jakou se kdy křižákům v Palestině podařilo sestavit. Po krátkém tažení pouštní krajinou nedaleko Genezaretského jezera se křižáci nechali bez zásob vody obklíčit na kopci se dvěma vrcholy, zvaném Hattínské rohy. Druhého dne ráno se vyčerpaní křižáci pokusili o průlom z obklíčení, podařilo se to však jen zlomku z nich. Zbytek jeruzalémského vojska zůstal uvězněn na kopci a byl postupně decimován, až dokud muslimové nezajali samotného jeruzalémského krále. Bitva tak skončila zdrcující porážkou křižáků a znamenala obrat ve vývoji křižáckých států.
Saladin poté zaútočil na zbytek království a muslimové tak od křižáků získali zpět téměř celé území Palestiny včetně Jeruzaléma. Z držav Jeruzalémského království se udržel jen přístav Tyros a několik hradů. Evropa na vojenskou katastrofu reagovala vyhlášením třetí křížové výpravy.
Politické pozadí
Saladinův vzestup náhled|vlevo|upright=0.6|Perská miniatura z arabského kodexu pocházející z konce 12. století zobrazující údajně Saladina Na jaře roku 1174 zemřel mocný damašský sultán Núr ad-Dín a na jeho místo nastoupil jeho jedenáctiletý syn as-Sálih – Zbožný král. Téměř okamžitě muslimští emírové v Damašku začali mezi sebou bojovat o regentství za mladého sultána a Núr ad-Dínův vazal v Egyptě, Saladin, se osamostatnil a politická nestabilita v Sýrii dala průchod jeho ambicím. Ještě téhož roku Saladin obsadil Damašek, odkud před ním as-Sálih i jeho zástupci uprchli. V Aleppu a Mosulu se však udrželi zengíovští vládci podporovaní jeruzalémskými křižáky, kteří si velmi dobře uvědomovali Saladinovu hrozbu. Roku 1175 Saladin dosáhl uznání bagdádského chalífy, který mu přiznal titul sultána Egypta a Sýrie. O rok později Saladin vytáhl na Aleppo, ale díky podpoře křižáků mu město dokázalo odolat. Zengíovci z Aleppa a Mosulu v letech 1177–1179 nadále Saladina ohrožovali, ale nakonec v boji s ním podlehli. Roku 1183 padlo do rukou Saladina Aleppo a roku 1185 i Mosul. Muslimové na Předním východě tak poprvé stáli proti křižáckým státům sjednocení pod jedním panovníkem.
Vývoj Jeruzalémského království 11. července 1174, několik měsíců po smrti Núr ad-Dínově, zemřel jeruzalémský král Amaury I. Necelý týden po Amauryho smrti byl králem korunován jeho třináctiletý syn Balduin IV., který byl kromě nezletilosti také malomocný. Regentství za mladého krále se ujal hrabě z Tripolisu Raimond.
Raimond z Tripolisu byl vůdcem dvorské skupiny, která byla tvořena starou domácí šlechtou. Byli to baroni, kteří ve Svaté zemi žili již po tři generace (od dobytí Palestiny první křížovou výpravou), vlastnili zde veliká panství a orientovali se v blízkovýchodní politice. Ti zastávali vstřícnější postoje jak vůči muslimským sousedům, tak vůči Byzantské říši, a byli podporováni ze strany italských obchodníků usazených v palestinských přístavních městech a rytířským řádem johanitů. V opozici vůči nim byli šlechtici, kteří se v Jeruzalémském království nenarodili, ale přišli sem z Evropy. Ti chtěli bránit svatá místa a získat svou vlastní půdu, vůči muslimům tak vedli agresivní a dobyvačnou politiku. Jejich názory zastávali také templáři a mladší členové místní šlechty, kteří nevlastnili žádnou půdu. Napětí mezi těmito dvěma skupinami po smrti krále Amauryho vyeskalovalo v otevřené nepřátelství.
Roku 1176 se král Balduin IV. chopil samostatně moci. Nejprve se, navzdory své nemoci, pokusil vládnout pouze s pomocí rádců, Milese z Plancy a Raimonda III., bez oficiálního regenta. Téhož roku Zengíovci, z vděčnosti za pomoc při obraně Aleppa před Saladinem, propustili své křesťanské zajatce. Mezi nimi byl i Renaud de Châtillon, bývalý kníže z Antiochie, který posledních šestnáct let strávil jako vězeň v Aleppu. Protože jeho manželka, kněžna Konstancie zemřela a knížectví zatím uchopil její syn Bohemund III., Renaud se již do Antiochie nevrátil. Za manželku dostal vdovu po Milesu z Plancy Stefanii, která obviňovala Raimonda III. z Milesovy smrti a Renauda proti němu štvala. V srpnu 1176 utrpěl byzantský císař Manuel tvrdou porážku u Myriokefala. Saladin toho hodlal využít a na podzim roku 1177 vytáhl se svou armádou k Askalonu. Balduin IV. ho však u Montgisardu porazil a Saladin v bitvě málem padl. O dva roky později však Saladin křižáky v bitvě u Mardž Ajjún porazil a roku 1180 bylo sjednáno dvouleté příměří.
náhled|vlevo|upright=1.0|Charles Philippe Larivière: Bitva u Montgisardu
Roku 1180 si jeruzalémská princezna Sibylla vzala francouzského rytíře a hraběte z Jaffy a Askalonu Guye de Lusignan. Guy byl přívržencem výbojné politiky a díky němu tato skupina posílila své pozice u jeruzalémského dvora. Ti také téhož roku dosadili do funkce jeruzalémského patriarchy spřízněného arcibiskupa Caesarey Heraklia, zatímco skupina domácích baronů prosazovala Viléma, arcibiskupa z Tyru. Renaud de Châtillon zatím ze svého nového panství v Zajordánsku začal pořádat loupeživé nájezdy proti bohatým karavanám arabských obchodníků a přepadat lodě v Rudém moři. Vrcholem všeho byla Renaudovo vylodění v Arábii a jeho pokus o ovládnutí nejsvatějšího místa všech muslimů – Mekky, za což mu Saladin přísahal smrt. Roku 1183 oblehl hrad Kerak, domovskou pevnost Renauda de Châtillon. Až vojsko krále Balduina IV. ho donutilo ustoupit, a ani na podzim roku 1184, kdy se Saladin ke Keraku vrátil, ho nedokázal dobýt.
Roku 1185 zemřel král Balduin IV. a na trůn nastoupil jeho pětiletý synovec Balduin V. a Raimond III. jako regent. Raimond uzavřel se Saladinem příměří na čtyři roky. Jenže už následujícího roku jeruzalémský král Balduin V. zemřel a na trůn dosedl manžel Balduinovy matky Sibylly Guy de Lusignan. S Guyovým nástupnictvím nicméně ne všichni jeruzalémští baroni souhlasili, zejména skupina kolem Raimonda z Tripolisu. Guy se u svého dvora obklopil společností Renauda de Châtillon a dalších šlechticů, kteří mu byli názorově podobní. Raimond z Tripolisu a ostatní původní baroni tak ztratili vliv na vládu. Renaud de Châtillon znovu napadl jednu z arabských karavan a zajatce odvlekl do Keraku. Saladin požadoval omluvu a vrácení zajatců. Král Guy však Renauda nedokázal k vydání zajatců přimět a Saladin se rozhodl pro válku.
Předvečer bitvy náhled|upright=0.7|François-Edouard Picot: Guy de Lusignan, král Jeruzaléma(Salles des Croisades, Versailles) Raimond z Tripolisu a kníže Bohemund z Antiochie byli pobouřeni Renaudovým činem a odmítli mít s novou válkou se Saladinem cokoliv společného. Rytíři, kteří odmítli přísahat věrnost Guyovi, odešli do Antiochie, včetně mocného barona Balduina z Ibelinu. Raimond se pokusil na vlastní pěst vyjednat příměří se Saladinem, s nímž měl dobré vztahy. Guy Raimondovo jednání považoval za zradu a začal sbírat vojsko proti pevnosti Tiberias u Genezaretského jezera, která patřila Raimondovi. Raimond proto požádal o pomoc Saladina, aby Tiberiadu ochránil. Ten souhlasil a do Tiberiady vyslal své jednotky, které Guye donutily upustit od útoku na město. Koncem dubna 1187 Saladin Raimonda požádal o povolení provést průzkumnou jízdu kolem Genezaretského jezera. Raimondovi nezbylo než souhlasit a 1. května z Tiberiady vyrazilo 7000 Saladinových jezdců. V té době na nedalekém templářském hradu La Fève (arabsky al-Fule) pobýval sám velmistr řádu templářů Gérard de Ridefort a jeho host, velmistr johanitů Roger de Moulins. Těm se průzkumná jízda muslimů rychle donesla. Gérard se rozhodl muslimy odrazit a pro svůj záměr získal i váhavou podporu velmistra Rogera des Moulins. Za večer se jim tak podařilo postavit vojsko o 100 řádových – z čehož naprostá většina byli templáři, z johanitů se bitvy účastnil jen velmistr a jeho osobní stráž – a 40 světských rytířích, 400 pěšácích a přesně neznámém počtu Turkopolů. Severně od Nazaretu u Cressonských pramenů křižáci muslimy napadli. Mamlúcká jízda měla obrovskou přesilu a křižáci byli během chvíle téměř do jednoho pobiti. Přežil jen velmistr Riderfort se dvěma templáři, kterým se podařilo dostat se do Jeruzaléma. V Jeruzalémě si Gérard stěžoval králi, že za katastrofu může Raimond, který se spolčil se Saladinem.
náhled|upright=0.8|vlevo|Bitva u Cressonských pramenů, Jean Colombe, ilustrace ze středověkého rukopisu kolem roku 1474
Saladin zatím přijal posily z Egypta a zahájil útoky na Zajordánsko, které, až na samotné hrady Kerak a Krak de Montréal, obsadil. Saladinův synovec Taki ad-Dín od Palestiny odřízl Antiochijské knížectví a Saladinovo námořnictvo pod velením hajiba Husáma ad-Dína Lulu zablokovalo námořní cesty mezi Palestinou a křesťanskou Evropou.
Guy de Lusignan vyhlásil všeobecnou mobilizaci do Seforie, severně od Nazaretu. Sešli se zde všichni baroni království se svými vojsky. Přidal se i Raimond, který dostal strach z pomsty svých křesťanských druhů za svou zradu. Zatímco se křižáci formovali, Saladin oblehl Tiberiadu, kterou hájila Raimondova manželka Echiva. Křižáci zaujali obranné postavení u Seforie, odkud se je Saladin snažil vylákat, leč bezúspěšně. Rozhodl se proto pro lest: menší skupina obléhala tiberiadskou citadelu, což mělo vylákat křižáky, aby vytáhli Tiberiadě na pomoc, zatímco hlavní skupina Saladinových vojsk měla v poušti na křižáky udeřit. Saladin nechal schválně projít posla z Tiberiady, aby se dostal ke křižáckému vojsku v Seforii. 2. července se křižáčtí velitelé, kterým se volání o pomoc z Tiberiady doneslo, sešli, aby se poradili na dalším postupu. Raimond z Tripolisu chtěl, aby křižáci zůstali na svém místě, neboť tam měli výhodnou pozici pro boj. Jeho odpůrci, Renaud de Châtillon a Gérard de Ridefort, ho obvinili ze zbabělosti a argumentovali, že i kdyby byl Saladin donucen k ústupu, jistě by se později vrátil a Jeruzalémské království by neustále žilo ve strachu z jeho návratu. Armáda, jakou nyní disponoval jeruzalémský král, byla největší, jakou se kdy jeruzalémským křižákům podařilo postavit; vydaly se na ní obrovské náklady, které by si království nemohlo dovolit vynakládat pokaždé, kdykoliv by se Saladin objevil. Velmoži zpočátku dali za pravdu Raimondovi, ale velmistr templářů večer zašel za králem Guyem k soukromému rozhovoru a naléhal na něho, aby změnil své rozhodnutí a dal rozkaz k pochodu. Pokud by tak král neučinil, Gérard hrozil, že templáři opustí jeruzalémské vojsko. Guy, pošetilý slaboch bez vlastního názoru se nechal Gérardem přesvědčit. Překvapení velmoži ráno proti králově příkazu protestovali, Guy de Lusignan je ale okřikl:
Armády
Saladinova armáda náhled|vlevo|upright=0.6|Saracénský jízdní lučištník ze středověké turecké kroniky Saladinova armáda byla značně kosmopolitní a odrážela etnické složení jeho muslimské říše, v boji se proto jednotliví vojáci z různých zemí dali rozlišit podle svého vzhledu: Turci a Kurdové chodili zarostlí plnovousem a nosili žlutou čepici, tzv. kalawtu, beduíni se dali poznat podle své vyholené hlavy, Arabové nosili knír či plnovous a Egypťané byli zpravidla oholení. Jádro Saladinovy armády, kterou využívali i další pozdější členové jeho rodu (z toho termín ajjúbovská armáda) tvořili mamlúkové, kteří byli národností především Kurdové, ale i muslimští Arméni, Řekové a Rusové. Mamlúkové tvořili především těžkou jízdu a oddíly jízdních lučištníků. Ti byli v boji vyzbrojeni kopími, luky a meči. Lehkou jízdu tvořili Berbeři a arabští beduíni vyzbrojení nejčastěji luky, řidčeji užívali kuše.