vpravo|náhled|Gustave Doré: Matka Husa čte pohádky (1861, ilustrace – rytina)
Pohádka, též báchorka, je prozaický žánr lidové slovesnosti, vyprávění o vymyšlených osobách a událostech, jehož účelem rozptýlení, jehož děj má neobyčejný charakter a který se vyznačuje zvláštní kompozičně stylistickou výstavbou. Druhým významným útvarem delší lidové prózy je pověst, která bývá pohádka odlišována absencí historického jádra, místa a času. Nejasný je vztah k mýtu, v němž často bývá shledáván původ pohádkových motivů. Kromě lidových pohádek existují také umělé, autorské, pohádky, které se v Evropě rozšířili především od konce 18. století.KOL. AUTORŮ Lidová kultura, Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, věcná část O- Ž; Etnologický ústav AV ČR v.v.i. v Praze a Ústav evropské etnologie FF MU v Brně; Mladá fronta, Praha 2007
Pohádka se dělí na několik dílčích žánrů: zvířecí, kouzelné pohádky, legendární, novelistické, žertovné a kumulativní. Z nich se kouzelným pohádkám dostává největší pozornosti, a tak je výrazem pohádka myšlena často právě kouzelná. Podobné nejasnosti se objevují i v dalších jazycích.
Etymologie a terminologie
Slovo pohádka je doloženo již ve staročeštině, ovšem ve významu „hádanka, podobenství“, případně „hádka” či „smyšlenka“, které vychází z hádati, ve smyslu „pronášet své domněnky či mínění“. Moderní význam se objevil až v době národního obrození, snad pod vlivem polského pogadka, „povídání“. Výraz báchorka se používá také ve smyslu „smyšlenka“ a vychází z praslovanského *bajati (vyprávět, okouzlit), stejně jako výrazy báje, bajka a báseň. Etymologie dále sahá až k praindoevropskému *bʰeh₂- (mluvit, říkat), které se ozývá například také v latinském fáma a fabule. Výraz zkazka, který označuje také pověst, je výpůjčkou z ruského ска́зка (skázka), dalším synonymem je i rozprávka.
Terminologická komplexita se objevuje i v dalších jazycích. Angličtina kromě termínu fairytale používá wonder tale nebo širší folk tale. V některých případech může být užito termínu fairytale pro autorskou pohádku, a folktale pro lidovou pohádku. Folklorista William Bascom rozlišoval mýtus (myth), pověst (legend) a pohádku (folktale) na základě tří otázek: chápání jejich pravdivosti, historicity a zasazení do skutečného místa a času. V němčině se rozlišuje pohádka (Märchen) od pověsti (Sage), první je v pojetí bratří Grimmů pozůstatkem většího mytologického systému, druhá je více prozaická a světská. Kromě toho se odlišuje také Volkmärchen (lidová pohádka), Kunstmärchen (umělá pohádka) a Buchmärchen (knižně publikovaná lidová pohádka), a jako dílčí žánr Zaubermärchen (kouzelná pohádka).
Z důvodů problematičnosti pojmu fairy tale se v angličtině ve folkloristickém kontextu někdy také užívá německého termínu Märchen. Průkopníkem tohoto užití byl Stith Thompson, který Märchen definoval jako příběh určité délky, po které je typický sled motivů či epizod, odehrávající se v nereálném světě a naplněný zázračnem. Takto chápaná Märchen stejně jako v němčině zahrnuje kromě kouzelné pohádky také bajky, příběhy o zvířatech nebo legendární pohádky.
Obecná charakteristika pohádek Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Důležité je, že pohádkový příběh není původně vázán na podmínky reálného světa. Příběh samotný není vypravěčem prezentován jako pravdivý a posluchači zpravidla také nevěří, že by se mohl odehrát ve skutečnosti.
Po slohové stránce je pohádka charakteristická ustálenými začátky i závěry a doslovně opakované a přejímané přímé řeči. Důležitou úlohu zde také sehrávají některá čísla, především číslo tři (trojí opakování, tři úkoly, předměty, bratři, sestry, sudičky atd.), dále pak často čísla sedm, devět, dvanáct, třináct, čtyřicet, sto. Ve výstavbě syžetu se uplatňuje gradace.
Figury a situace nejsou podrobně specifikovány, jsou poněkud obecné (v dalekém království, v hlubokém lese, starý král). Neuplatňuje se zde skutečná geografie, ani jména historických nebo současných postav. Děj se odehrává většinou v neurčité minulosti, nejsou tedy uváděny letopočty, stále jen obecné odkazy (za dávných časů). Vše je tedy nereálné a odehrává se ve fiktivním pohádkovém světě. Zdůrazněny jsou velké kontrasty: dobrý/zlý, velký/malý, bohatý/chudý, vznešený/prostý. I přes rozmanitost dějových zápletek, nestává se pohádka volnou hrou fantazie, vše má přísná pravidla.
Vývoj pohádky
Původ a vznik pohádek Původ i vznik pohádek studuje srovnávací folkloristika, která stanovila čtyři možné teorie jejich vzniku: mytologickou antropologickou migrační historicko-geografickou
Historický vývoj Historický vývoj pohádky probíhá od starověku. Jisté zápletky mohou být až 6000 let staré (staré jako jazyková rodina).http://phys.org/news/2016-01-phylogenetic-analyses-fairy-tales-older.html - Phylogenetic analyses suggests fairy tales are much older than thought Tradovaná vyprávění však mohou být ještě starší.http://www.theguardian.com/australia-news/2015/sep/16/indigenous-australian-storytelling-records-sea-level-rises-over-millenia - Revealed: how Indigenous Australian storytelling accurately records sea level rises 7,000 years ago Základy evropské pohádky byly nalezeny ve staroindickém eposu (Pančatantra), ve staroegyptské literatuře (Anu a Bata, Rhampsinitův poklad). Pohádkové prvky lze též nalézt ve starověkých mýtech předního východu a v obsáhlých epických textech (Gilgameš), v antických textech (Amor a Psýché).
Literární zpracování Literární zpracování pohádek přišlo ve středověku. Mezi prvními je Dekameron (1348) G. Boccaccia, údajně anglické dílo Gesta Romanorum, spis G. F. Straparoly Le piacevoli notti (1550), Pentameron (1634) G. Basileho. Roku 1696 vyšla pohádková sbírka Ch. Perraulta Pohádky matky Husy. Významné dále bylo vydání pohádek Tisíc a jedna noc (1704–1717). Důležitá byla rovněž sbírka Kinder und Hausmärchen (1812–1819) čítající 204 pohádkových textů, shromážděných bratry Grimmovými.
Významným badatelským dílem je Súpis slovenských rozprávok (1923–1931) od Jiřího Polívky. Autor zde pohádky rozdělil podle základních námětů (např. pohádky o nadpřirozených bytostech, zvířecí atd.). Český badatel Václav Tille oproti tomu řadí pohádky podle abecedy, u mezinárodně známých ponechává i originální název.
Mezinárodně se pohádky klasifikují podle různých katalogů. Je jím například Aarneho–Thompsonův katalog.
Folklorní pohádky náhled|Gustave Doré: Červená Karkulka Folklórní pohádky jsou útvar lidové slovesnosti, ústním podáním tak prošly celou řadou různých změn. Lidové pohádky jsou žánrem lidové slovesnosti a patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Každý národ, ale i menší sociální skupiny, odrážel svůj způsob života, vztahy dobra a zla, ve fiktivním či fantastickém příběhu, satiricky anebo humorně, kde hrdinové překonali útlak a chudobu a svou dobrosrdečností a mravností vítězí nad zlem, úklady lidí a jiných zlých fiktivních postav.
Specifikem českých pohádek je to, že zlo je v nich často napraveno. Ale jedinou neautorskou pohádkou vzniklou na našem území je patrně pohádka O dvanácti měsíčkách.http://www.novinky.cz/zena/deti/288360-pohadka-o-popelce-zrejme-pochazi-z-ciny.html - Pohádka o Popelce zřejmě pochází z Číny Ani postava hloupého Honzy není zdejší.
Zajímavostí folklórních pohádek je, že v různých světových kulturách mají podobné rysy i přesto, že je téměř vyloučen kontakt těchto kultur. Podobné pohádky tak byly nalezeny v podání indiánských kmenů, u Arabů, ale i v Evropě. Podobnost evropských a asijských pohádek není příliš zarážející – tyto mohly cestovat s obchodníky, námořníky či vojáky – zvláštní je však podobnost pohádek euroasijských a indiánských. Prakticky lze říci, že existují dva základní pohledy na tento stav: Archetypální teorie – podle této teorie lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlí i podobné příběhy. Teorie migrace pohádek – zde bývá tato shoda vysvětlována tím, že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali s sebou při stěhování do Ameriky.
Autorské pohádky
vlevo|náhled|Arthur Rackham: Jeníček a Mařenka, 1909. Autorské pohádky rozhodně nejsou pouze doménou poslední doby, tyto pohádky vznikaly již ve středověku, nejčastěji zpracováním nějakého známého díla. Ve středověku takto byla zpracovávána např. rytířská epika, děj byl pouze přenesen do jiného – prostého – prostředí.
Do autorských pohádek je potřeba započítávat i tzv. divadelní a filmové pohádky, neboť zpravidla došlo k zásadnímu narušení původního příběhu a původní smysl pohádky často ustupuje záměru zpracovatele (např. Josef Kajetán Tyl – české národní obrození).
Ve dvacátém století se tvorba pohádek komercializuje, dochází tak místy ke směřování k poutavosti a zábavnosti na úkor hlubšího příběhu a poučnosti. Objevují se zde zcela nové formy pohádek ve formě rozhlasových her, filmů (filmová a televizní pohádka), později i videoher a počítačových her.
Základní témata Základním motivem pohádek bývá obvykle boj dobra se zlem, pohádky určené dětem končívají vždy vítězstvím dobra. Dobro i zlo bývá povětšinou zosobněno do nějakých fantaskních bytostí, které mívají velmi vyhraněné vlastnosti.
Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s erotickým podtextem (např. Podkrušnohoří) nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů nebo reagovaly na drastické situace (např. vyplenění kraje, neúroda).
Pro dospělé jsou také určeny různé variace pohádek: například spisovatelka Angela Carterová ve svých povídkách zdůraznila u pohádkových motivů sexuální podtext. V jejím podání například třináctiletá Karkula ve Společenství vlků svede vlkodlaka, aby si zachránila život, nebo se Modrovousova manželka osvobodí coby týraná žena. Parodií na pohádky pak je Shrek nebo Princezna nevěsta Williama Goldmana.
Dalším častým motivem pohádek je motiv daleké cesty, jejímž záměrem může být zisk slávy či bohatství. Muž je většinou stavěn do pozice hlavního hrdiny, žena naopak do pozice postavy, které je nutno pomoci.
Interpretace vlevo|náhled|Modrovous předává své ženě klíč od třinácté komnaty. Mnoho variant pohádek, zvláště těch určených dětem, má v sobě obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s nimi poradit. Až některé moderní pohádky se začaly spoléhat jen na barvitý děj. Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou – měly svůj symbolický význam, často právě morální.
Charles Perrault například vtěsnal do pohádky Popelka jeden z takových apelů, který ale úplně morální není. Popelka shledá, že její krása a charakter jsou zbytečné, kdyby neměla kmotřičku – což reflektuje důležitost sociální vazeb.Maria Tatar, The Annotated Classic Fairy Tales, s. 43. . Vklouznutí nohy do střevíčku, které se v pohádce o Popelce objevuje, je vykládáno jako výrazný sexuální symbol a pohádka o červené karkulce bývá interpretována jako varování před prostitucí nebo mýtus o slunečním bohu.
Mnoho pohádek bylo podrobeno Freudovské psychoanalýze, Jungovské analytické psychologii a dalším psychologickým analýzám, aniž by se některá z interpretací ujala jako definitivní. Tyto analýzy byly kritizovány za to, že přikládaly příliš velký význam motivům, které ve skutečnosti nejsou integrální částí příběhu.
V pohádce Modrovous například zradu manželky odhalí v různých verzích klíč zanechávající krvavé stopy, rozbité vejce nebo zpívající růže. Neovlivňuje to zásadně děj, ale interpretace jednotlivých variant počítají s tím, že právě ten který prozrazující objekt je integrální částí příběhu.Tatar, The Hard Facts of the Grimms' Fairy Tales, s. 46.
Někteří folkloristé pokládají pohádky za historické dokumenty. Například postava zlé macechy je interpretována tak, že v historii ženy často umíraly při porodu. Jejich manžel se znovu oženil a nová macecha s dětmi z prvního manželství bojovala o přízeň i majetek.Marina Warner, From the Beast to the Blonde: On Fairy Tales And Their Tellers, s. 213. .