250px|náhled|Americká občanská válka mezi vládou Unie a jižanskými separatisty náhled|vpravo|Městské boje za druhé světové války Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří.
Ve své knize O válce pruský vojenský teoretik Carl von Clausewitz nazývá válku „Pokračováním politiky jinými prostředky“.Clausewitz, Carl Von (1976), On War (Princeton University Press) str. 87 Válka je interakcí mezi dvěma nebo více vojenskými silami, „soubojem vůlí“.Clausewitz, Carl Von (1976) str. 77
Válka není omezena jen na člověka. Například některé konflikty šimpanzů lze hodnotit jako primitivní války. Přesto archeologické nálezy naznačují, že u člověka jde o novodobý vynález.
V některých případech může dojít k eufemistickému zastírání podstaty věci a nazývání konfliktu, který bezpochyby splňuje parametry války, např. jako policejní akce, zajištění bezpečnosti, speciální vojenská operace či udržování míru. Válku vedou dvě nebo více stran, stranou je buď stát nebo ozbrojená skupina (zejména ve vnitrostátních konfliktech – občanských válkách). V praxi se také stává, že mezinárodní válka vyprovokuje válku občanskou či naopak.
Válka je nejčastěji definována jako konflikt doprovázený účastí a střetem vojenských sil minimálně jednoho státu nebo jedné a více ozbrojených frakcí.
Z hlediska plošného rozsahu dělíme ozbrojené konflikty na války globální (zcela výjimečné) a války lokální. Lokální války jsou běžným druhem konfliktů a zpravidla probíhají mezi dvěma státy (občanské mezi dvěma stranami konfliktu) nebo státem a malou koalicí států, nejvýše dvěma malými koalicemi. V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k více než dvěma stům lokálních válek.
Mezinárodní právo (od přijetí Ženevských úmluv z r. 1949) zavedlo pojem „ozbrojený konflikt“, což je pojem obecnější, než pojem „válka“, který se striktně vzato vztahuje jen na mezinárodní ozbrojený konflikt splňující podmínky zahájení (vypovězení války nebo ultimátum).
Terminologie
Válka V odborné české i zahraniční literatuře se lze setkat s volným zaměňováním termínu: válka (ang. war), válečný stav (ang. state of war) a vyhlášení války (ang. declaration of war).
Válka je otevřený ozbrojený konflikt vyhlášený mezi dvěma státy nebo společenskými komunitami, který se projevuje přerušením normálních politických a diplomatických aktivit mezi oběma stranami, případně mobilizací všech jejich dostupných zdrojů. V oblasti, kde ke střetu dochází, může vyústit ve vyhlášení válečného stavu nebo válečné situace.Francouzsko-česko-anglický sborník vojenských pojmů a definic, Strategicko-politická část
Carl von Clausewitz definuje válku jako akt násilí s cílem protivníka podřídit se naší vůli. Organizované násilí uskutečňované politickou jednotkou proti jednotce druhé. Pokud toto násilí nemá politický charakter, nemůže se hovořit o válce. Válka je konflikt politický, ve kterém se střetávají ozbrojené síly dvou i více stran.
Vedení války by měla mít svá pravidla, která jsou vymezena v Úmluvě o zákonech a obyčejích pozemní války, která byla podepsaná 18. října 1907 v Haagu a Řád pozemní války (Řád zákonů a obyčejů pozemní války), který je přílohou této úmluvy. Smluvní strany se v preambuli této úmluvy shodly na tom, že při všem úsilí hledat prostředky, aby byl zabezpečen mír a zamezeny ozbrojené konflikty mezi národy, přece je důležité mít na zřeteli případy, kde odvolání se zbraní je přivozeno událostmi, které nemohly být odvráceny jejich úsilím. V dalším textu zejména žádají, aby i v tomto nejkrajnějším případě byly zachovány zájmy lidskosti a stále stoupající požadavky civilizace.
zásada válečné účelnosti – poškozování protivníka všemi účelnými prostředky zásada právní regulace války – válčící strany nesmí překročit určité meze při výkonu válečného násilí – válečná účelnost nesmí převážit nad právními pravidly vedení války (zákaz totální války) zásada humanity – omezuje volnost válčících nepřátelům a to tak, že lze uplatňovat násilí přímé pouze vůči vojenský objektům a bojujícím příslušníkům armád a zároveň nesmí používat zbytečně prostředky, které nejsou nezbytné pro zlomení odporu protivníka
OSN 1968 – potvrdilo usnesení konference Červeného kříže, že musí existovat zásady vedení akce za ozbrojeného konfliktu:
právo válčících stran používat prostředky k poškození nepřítele není neomezené je zakázáno podnikat útoky proti civilnímu obyvatelstvu
Válečný stav Válečný stav je stav vzniklý mezi znepřátelenými stranami (státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva) vypuknutím ozbrojeného konfliktu, a to bez ohledu na to zda byla vypovězena válka. Ústava ČR jej definuje jako situaci, kdy je ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Válečný stav vyhlašuje Parlament České republiky. ). K přijetí parlamentního usnesení o vyhlášení válečného stavu je dle čl. 39 Ústavy ČR potřebný souhlas 101 poslanců a 41 senátorů.
Ozbrojený konflikt Výraz ozbrojený konflikt se začal ve vetší míře používat po druhé světové válce. Ženevské úmluvy hovoří o „vyhlášené válce nebo jakémkoli jiném ozbrojeném konfliktu" Druhá Ženevská úmluva v případě mezinárodních ozbrojených konfliktů a "ozbrojeném konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran“Třetí Ženevská úmluva v případě ozbrojených konfliktů vnitrostátních. Od pojmu válka se ozbrojený konflikt liší tím, že není omezen jen na ozbrojené střety mezi dvěma nebo více státy. Spadají sem i ozbrojené střety na území jednoho státu. Dále byl pojem válka vázán na formální vyhlášení, ozbrojený konflikt nevyžaduje formální vyhlášení, naopak je vázán na splnění faktických podmínek. Válka také označovala jen ozbrojené střety vyšší intenzity (například omezené přestřelky sem nespadaly). Toto pojetí přetrvalo v právních radech některých států, např. USA, jež rozlišují válku a použití síly nemající charakter války.
Dějiny náhled|Napoleonovo ruské tažení skončilo pohromou a ztrátou až 550 000 vojáků Válka doprovází lidstvo od neolitické revoluce a stejně jako se vyvíjela lidská kultura a výrobní možnosti, vyvíjela se i válka a její vedení. Na začátku proti sobě stáli nevyzbrojení členové jednotlivých klanů. Byl nalezen masový hrob pocházející již z neolitu s více než 300 padlými. Pak následovalo postupné vyzbrojování pěšáků a jejich organizace do větších celků. Ve starověku v Mezopotámii byla doložena první stálá armáda, která měla za úkol udržování státní moci, obranu před nájezdníky a rozšiřování říše do okolí. Díky pečlivé výzbroji a uspořádání se brzy stala velmi účinnou silou, která dokázala říši bránit. Od starověku jsou výdaje na obranu a válku běžně kolem 50 % rozpočtu města či státu, a to i během míru, což přetrvávalo až do 20. století.
S rozvojem technických možností se mění i strategie a taktika boje. Vycvičené zástupy Římanů vystřídala jízda, masové nasazení pěchoty a lučištníci. Objevem palných zbraní začali lučištníci ztrácet na významu a byli nahrazováni střeleckými oddíly. Jezdectvo zažilo svůj pád během první světové války, když nebylo efektivní proti tvrdé realitě zákopové války.
Překonání zákopové války umožnila letadla a tanky. S nástupem letectva a tanků se opět změnila strategie vedení války – na řadu přichází blesková válka, která je postavena na mobilních jednotkách schopných postupovat hluboko do týla nepřítele. Válka se stala mnohem více pružnou a pohyblivou. V průběhu druhé světové války se začala objevovat nová zbraň – balistická raketa, která již naprosto zrušila rozmezí mezi frontovou linií a zázemím. V dnešní moderní válce je možné zasáhnout libovolný cíl na planetě.
S objevením jaderných zbraní přešlo lidstvo do doby, ve které vedení války může znamenat i konec civilizace. Válčící strany disponují technologií, která je schopna vymazat nepřítele z povrchu Země. Jedním z důsledků existence atomové bomby je strategie jaderného odstrašení a snaha předejít vypuknutí konfliktu. Existence atomové bomby je někdy považována za jeden z důvodů nevypuknutí třetí světové války.
Příčiny války Války vznikají z různých příčin, které se nedají vždy dobře vysledovat, ale je důležité rozlišovat, jestli se jedná o války mezi státy anebo mezi skupinami lidí. Státy většinou válčí o získání moci (například válka ve Vietnamu), strategických surovin, kolonií, či z náboženských či ideologických důvodů. Během moderní války mezi civilizovanými státy jsou snahy na vedení konvenční války, kdy jsou dodržovány mezinárodní smlouvy o zacházení se zajatci, snaha ochraňovat civilisty a nedopouštět se válečných zločinů (i přes snahy se ale objevují případy jejich porušování).
Během války náboženské, či občanské nebo ideologické nejsou často dodržovány žádné zákony a často na obou stranách jsou prováděny rozsáhlé etnické čistky, masové popravy, mrzačení obyvatelstva, znásilňování a používání veškeré dostupné techniky (magdeburská svatba). Vojáci nejsou často odlišeni od civilního obyvatelstva, což znemožňuje konvenčním armádám jejich efektivní eliminaci a způsobuje ztráty na civilistech.náhled|200px|Americký napalmový útok na pozice Vietkongu během války ve Vietnamu v roce 1965 Studená válka měla za následek historicky velmi dlouhé období vyrovnanosti vojenských sil mezi státy sdružených v NATO v čele s USA na jedné straně a s komunistickými státy v čele se SSSR na straně druhé. Bylo zajištěno vzájemným jaderným zastrašením a snahou vyhnout se ozbrojenému konfliktu, což byl jeden z prioritních cílů obou stran. Spolu s koncem studené války však zmizel dosud jasně definovaný nepřítel, s kterým by potenciální válka přerostla v celosvětově ničící jaderný konflikt. Došlo ke vstupu nově vzniklých států na světovou scénu a jednoznačnou hrozbu vystřídalo mnoho nových nevyzpytatelných rizik.
K vnitrozemským konfliktům (občanským válkám) dochází téměř vždy v důsledku napětí uvnitř společnosti. Státní instituce nejsou nadále schopné udržet pořádek v rámci státu, státní struktury se hroutí a společnost upadá do chaosu. Válka se tak dostává do rukou různých skupin a bývá tak označována za válku postmoderní.
Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů lze rozdělit do několika skupin. První z nich je otázka územních sporů v důsledku snahy o posílení vlivu na určitém území, nebo naopak snaha vymanit se z vlivu ekonomicky silnějšího státu. Druhou skupinou jsou důvody hospodářské. Řada lokálních válek je vedena kvůli nerostnému bohatství a jejich distribuci. K těmto konfliktům patří například spory o ložiska ropy v Kaspickém moři a otázka přístupu ke sladkovodním zdrojům na Blízkém východě a v Africe. Další skupinou jsou náboženské důvody, které lze také označit za ideologické důvody. Příkladem je spor židů a muslimů na Blízkém východě. V neposlední řadě je třeba zmínit konflikty národnostního charakteru. Odehrávají se především v Africe a často dosahují rozměrů genocidy, jako například masakr Tutsiů ze strany Hutů ve Rwandě v roce 1994.
Pravidla války