Burkina Faso

Burkina Faso je vnitrozemský stát ležící v Západní Africe, sousedící na severozápadě s Mali, na severovýchodě s Nigerem, na jihovýchodě s Beninem, na jihu s Togem a Ghanou a na jihozápadě s Pobřežím slonoviny. Rozloha země je 274 223 km². Odhad počtu obyvatel (2025) je 24 438 000, s meziročním nárůstem 2,5%.

Hlavním a zároveň největším městem je Ouagadougou. Země se vyznačuje biologickou rozmanitostí a značnými zásobami zlata, uranu, manganu, mědi a vápence. Země je řízena jako poloprezidentská republika s výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí. Je členem OSN, La Francophonie a Organizace islámské spolupráce.

Burkina Faso je jednou z nejméně rozvinutých zemí světa s HDP ve výši 16,226 miliardy USD v roce 2022, v roce 2021 se v žebříčku indexu lidského rozvoje umístila na 184. místě ze 191 hodnocených. Přibližně 63,8 % obyvatelstva vyznává islám, 26,3 % se hlásí ke křesťanství. Čtyřmi oficiálními jazyky země jsou mossijština, bisajština, dyula a fulbština, přičemž první z nich používá více než polovina obyvatel. Vláda zároveň oficiálně uznává na 60 domorodých jazyků.

Nejpočetnější etnickou skupinou v jsou Mossiové, kteří oblast osídlili v 11. až 13. století a založili mocná království jako Ouagadougou, Tenkodogo a Yatenga.

V roce 1896 se země stala francouzskou kolonií v rámci Francouzské západní Afriky. V roce 1958 získala status samosprávného území ve Francouzském společenství. V roce Afriky (1960) získala nezávislost, ale francouzské a další zahraniční firmy si uchovaly v zemi silný ekonomický vliv. Prvním prezidentem se od roku 1960 stal Maurice Yaméogo. Země dlouhodobě čelila suchu, hladomorům a korupci s řadou státních převratů v letech 1966, 1980, 1982, 1983, 1987 a dvakrát v roce 2022, v lednu a září.

Název Mezi lety 1958 a 1984 se země nazývala Republika Horní Volta. Na název Burkina Faso, který znamená v překladu Země spravedlivých byla přejmenována bývalým prezidentem Thomasem Sankarou 4. srpna 1984. Slova „Burkina“ a „Faso“ pocházejí z různých jazyků používaných v zemi: „Burkina“ je z mossijštiny a znamená „čestný“ nebo „neúplatný“, což odkazuje na hrdost obyvatel na svou poctivost, „Faso“ pochází z jazyka dyula a znamená „vlast“ (doslovně „otcův dům“). Přípona „-bé“, která se přidává ke slovu Burkina k utvoření označení obyvatel „Burkinabé“, pochází z fulbštiny a znamená „ženy nebo muži“. Podle The World Factbook lze název přeložit jako „Země čestných (neúplatných) lidí“. Francouzská kolonie Horní Volta nesla své jméno podle polohy na horních tocích řeky Volty (Černé, Červené a Bílé Volty).

Dějiny Rané dějiny Severozápadní část dnešní Burkiny Faso byla už v období od 14 000 př. n. l. do 5 000 př. n. l. osídlena lovci a sběrači. Jejich nástroje, včetně škrabadel, dlát a hrotů šípů, byly objeveny při archeologických vykopávkách v roce 1973. Mezi lety 3600 a 2600 př. n. l. zde vznikala první sídla zaměřená na zemědělství. Burská kultura byla civilizací doby železné, soustředěnou v jihozápadní části dnešního Nigeru a jihovýchodním Burkině Faso. Železářství, zahrnující tavbu a kování železa pro výrobu nástrojů a zbraní, se v subsaharské Africe rozvinulo do roku 1200 př. n. l, nejstarší doklady tavby železa nalezené na území Burkiny Faso pocházejí z období 800 až 700 př. n. l. a jsou součástí památky světového dědictví UNESCO „Starověká metalurgie železa“.

Příchod etnik Různé etnické skupiny, které dnes žijí v Burkině Faso – jako Mossiové, Fulbové a Dioula – přicházely ve vlnách mezi 8. a 15. stoletím. Etnikum Samoů dorazilo do země přibližně v 15. století. Dogoni žili v severních a severozápadních oblastech Burkiny Faso až do 15. nebo 16. století, přičemž v tomto období do oblasti přicházely i další etnické skupiny tvořící dnešní obyvatelstvo země.

Během středověku, přibližně od 11. století, vytvořili Mossiové několik samostatných království jako Tenkodogo, Yatenga, Zandoma a Ouagadougou. Jízdní jednotky Mossijských království byly proslulé svými výpady hluboko na nepřátelská území, a to i proti mocné Malijské říši. Mezi lety 1328 a 1338 uskutečnili mossijští válečníci výpravu do Timbuktu, avšak v roce 1483 byli poraženi Sonni Alim ze Songhajské říše v bitvě u Kobi na území dnešního Mali.

Na počátku 16. století prováděli Songhajové mnohé nájezdy s cílem zotročit obyvatele území dnešní Burkiny Faso. V 18. století pak vznikla říše Gwiriko se střediskem ve městě Bobo-Dioulasso a etnika jako Dyan, Lobi a Birifor se usadila podél Černé Volty.

Koloniální období Francie si zajistila kontrolu území až v 90. letech 19. století. Od roku 1896 ustanovila Francie protektorát nad královstvím Wagadugu. Mezi léty 1904–1919 bylo toto území součástí kolonie Horní Senegal-Niger PEČENKA, M. – HONZÁK, F. Státy a jejich představitelé. 2.vyd., Praha: Libri, 1995. (v rámci Francouzské Západní Afriky), v letech 1919–1932 fungovala už jako samostatná kolonie Horní Volta. V letech 1932–1947 bylo toto území rozděleno mezi Francouzský Súdán, Pobřeží slonoviny a Niger. Roku 1947 byla dnešní Burkina Faso obnovena v původních hranicích z roku 1919 jako zámořské území Horní Volta.

Samostatnost vlevo|náhled|První prezident Horní Volty Maurice Yaméogo si prohlíží dokumenty ohledně ratifikace nezávislosti země v roce 1960 V roce 1958 získala statut autonomní republiky v rámci Francouzského společenství. Dne 5. 8. 1960 byla vyhlášena nezávislost republiky Horní Volta. V lednu 1966 prezident vyhlásil výjimečný stav a byl proveden vojenský převrat. Do začátku 80. let byli v čele státu příslušníci armády. V roce 1983 se dostal k moci kapitán Thomas Sankara a byla ustanovena vojensko-civilní vláda, která hleděla do budoucnosti s optimismem, a proto změnila jméno a symboly země (vlajku, hymnu i ústavu). V rámci této vlády však byl nastolen socialismus a došlo k postupnému zestátňování půdy. Vláda slíbila emancipaci žen a zdvojnásobení pracovních příležitostí. Brzy však zakázala politické strany a rozpustila parlament. Roku 1985 bylo touto vládou změněno koloniální jméno Horní Volta na Burkinu Faso. Další státní převrat následoval roku 1987, když Sankara vyzval k založení jediné socialistické politické strany. To bylo však pro lidovou frontu vedenou kapitánem Blaisem Compaorém příliš. Vojenské komando zavraždilo Sankaru i třináct jeho nejbližších spolupracovníků a připravilo Lidové frontě cestu k moci. O rok později zavedl Compaoré hospodářské reformy podporující soukromý sektor a zahraniční investice.KOLEKTIV AUTORŮ. Guide to Places of the World. 3.vyd., London: Reader’s Digest Association Limited, 1996. Ve skutečnosti se však změnilo málo.

Během 90. let došlo k velké akumulaci moci v rukou prezidenta. V květnu 1992 se bídou sužovaná země pokusila o první krok k demokracii konáním voleb, jež však kýženou změnu nepřinesly. V roce 1998 se Compaoré opět dostal do čela státu díky drtivému volebnímu vítězství.

Po roce 2000 Vojenský převrat z roku 2003 byl neúspěšný a tak byl Compaoré zvolen do čela Burkiny Faso i po třetí roku 2005. Jeho vláda byla poznamenána diktátorskými prvky, zejména silnou mocí tajné policie, která sloužila k pronásledování a mučení mnoha odpůrců Compaorého režimu. Dle názoru veřejného mínění a některých lidskoprávních organizací byly volby během jeho vlády silně falšovány.

Na konci října 2014 se proti Compaorého snaze dál vést zemi zvedla vlna nepokojů. Poté, co demonstranti zapálili budovu parlamentu, vyhlásil prezident dočasně výjimečný stav. Compaoré demonstrantům nabídl, že povede po dohodě s opozicí přechodnou vládu, a to až do voleb v roce 2015. To ale protestující odmítli, Compaoré tedy podal demisi. Funkci prezidenta přechodně převzal plukovník Isaac Zida, kterého v této funkci podpořila armáda (původně chtěl tuto funkci převzít náčelník generálního štábu Honoré Traoré, ten ale neměl armádní podporu). Demonstranti ale převzetí prezidentského úřadu armádou odmítli.

Krátce po převzetí moci armádou se konala schůzka zástupců armády, opozice, příznivců bývalého prezidenta Compaorého a náboženských a tradičních předáků, kde mělo být dohodnuto složení vlády, která zemi povede do voleb v listopadu 2015. Na schůzce však nedošlo k žádné dohodě. V polovině listopadu se ale nakonec (pod tlakem ze zahraničí) armáda dohodla s opozicí na vzniku přechodné vlády, v níž by post prezidenta a předsedy Přechodné národní rady (Conseil national du transition) měli civilisté, post premiéra by mohl obsadit představitel armády. Po této dohodě byl prezidentem jmenován diplomat Michel Kafando, premiérem se stal dosavadní přechodný prezident Isaac Zida.

Nová vláda se distancovala od předchozího režimu: rozpustila stranu Congrès pour la démocratie et le progrès, spojenou s bývalým prezidentem, slíbila, že prošetří období vlády Blaise Compaorého a bude vyžadovat jeho vydání (po převratu utekl nejdříve do Pobřeží slonoviny, posléze do Maroka). Dne 16. září 2015 prezidentská stráž, podporující bývalého prezidenta Compaorého, zajala prezidenta Kafandoa, premiéra Zidu a několik ministrů. Následujícího dne prohlásila státní instituce za zrušené a vytvořila Národní radu pro demokracii v čele s generálem Gilbertem Diendérém. Zbytek armády se však k puči nepřidal a vyzval pučisty, ať složí zbraně. To se stalo 21. září. Při puči zahynulo 10 lidí a více než 100 bylo raněno.Vůdce pučistů v Burkině Faso předá moc sesazené hlavě státu na Aktuálně.cz

V zemi od roku 2015 probíhá džihádistické povstání. V dubnu 2023 povstalci ovládali asi 40 % území státu. Stát je jednou z nejchudších zemí na světě. Kromě probíhajícího povstání jsou dalšími vážnými problémy neutěšená sociální situace, negramotnost a vysoká inflace. V listopadu 2015 se uskutečnily volby, ve kterých byl s 53,5 % zvolen prezidentem Roch Marc Christian Kaboré. V roce 2020 byl znovuzvolennáhled|245x245pixelů|Stoupající kouř od francouzské ambasády v Ouagadougou během útoků na hlavní město v roce 2018

Země po převratu v září 2022

V roce 2022 proběhly v Burkině Faso dva úspěšné převraty. Nejprve proběhl státní převrat v lednu, během kterého byl svržen Francii loajální prezident Roch Marc Christian Kaboré, který v zemi vládl od roku 2015. Vlády se chopil Paul-Henri Sandaogo Damiba. Převrat z ledna způsobil v zemi chaos a téměř polovina území se ocitla v moci různých ozbrojených, často islamistických skupin, a ve všeobecném chaosu. V zemi byly do roku 2023 přítomny vojenské síly Francie a USA, do převratů ale aktivně nezasáhly.

S chaosem a všeobecným rozvratem nespokojení důstojníci armády naplánovali převrat pod vedením kapitána Ibrahima Traorého. To byl poslední úspěšný převrat v zemi a Ibrahim Traoré je od té doby prezidentem země. Obdobné procesy proběhly v sousedním Mali a Nigeru.

Burkina Faso, Mali a Niger společně vystoupily z Africké unie a sdružení ECOWACS. Organizace nebyly podle nového vedení těchto zemí nezávislé. Následně se země sdružily v Alianci sahelských států (AES), a to i vojensky. Francie chtěla v Burkině Faso vojenský zasáhnout. Státy alianace AES se dohodly, že proti útok proti jedné zemi bude znamenat útok proti všem třem. Francouzské i americké jednoty byly nuceny celou oblast opustit.

Burkina Faso a další státy aliance AES zakázaly v roce 2023 vývoz zlata a uranu do zahraničí. Tyto komodity těžily francouzské (např. Areva) a další zahraniční společnosti. V regionu zůstávalo z těžby minimum prostředků a Burkina Faso i přes významné nerostné bohatství zůstávala jednou z nejchudších zemí světa. Po zákazu exportu v roce 2023 se dostala Francie do ekonomických potíží, protože do té doby uran a zlato získávala z regionu Sahelu levně.

Do roku 2024 byla v Burkině Faso úředním a obchodním jazykem francouzština, v lednu 2024 byl její status změněn na „pracovní jazyk“ spolu s angličtinou. Změna proběhla při ratifikaci ústavní novely.

Státní symboly Vlajka

Burkinofaská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy, červeným a zeleným, se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed.Burkinofaská vlajka na Flags of the WorldZpravodaj Vexilolog č. 15, leden 2005

Znak