Německá demokratická republika (NDR, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR, zkratka pro Deutsche Demokratische Republik, angl. zkratkou GDR), též (nepřesně) zvaná „Východní Německo“, byl středoevropský stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický „dělnický a rolnický stát“.Patrick Major, Jonathan Osmond, The Workers' and Peasants' State: Communism and Society in East Germany Under Ulbricht 1945–71, Manchester University Press, 2002, Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a fakticky i východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR a tvořil v něm nezávislou enklávu.
Německá demokratická republika byla založena v sovětské zóně, zatímco Spolková republika („Západní Německo“) byla složena ze tří západních zón (pův. tzv. Trizónie). Východní Německo bylo satelitním státem Sovětského svazu.Karl Dietrich Erdmann, Jürgen Kocka, Wolfgang J. Mommsen, Agnes Blänsdorf. Towards a Global Community of Historians: the International Historical Congresses and the International Committee of Historical Sciences 1898–2000. Berghahn Books, 2005, pp. 314. ("However the collapse of the Soviet empire, associated with the disintegration of the Soviet satellite regimes in East-Central Europe, including the German Democratic Republic, brought about a dramatic change of agenda.") Sovětské okupační úřady začaly převádět správní odpovědnost na německé komunistické vůdce v roce 1948 a NDR začala fungovat jako stát 7. října 1949. Sovětské síly však v zemi zůstaly po celou dobu studené války. Až do roku 1989 byla NDR řízena Socialistickou jednotnou stranou (SED), i když další strany byly formální součástí její alianční organizace, Národní fronty. SED zavedla na školách povinnou výuku marxismu-leninismu a ruštiny.
Ekonomika byla centrálně plánována a stále více ve vlastnictví státu.Peter E. Quint. The Imperfect Union: Constitutional Structures of German Unification. Princeton University Press, 2012, pp. 125–126. Ceny bydlení, základního zboží a služeb byly stanoveny spíše plánovači ústřední vlády, než aby rostly a klesaly prostřednictvím nabídky a poptávky; a byly silně dotovány. Přes tento fakt a přesto, že NDR musela Sovětskému svazu platit značné válečné reparace, stala se díky své silné průmyslové tradici (šlo o vyspělá území někdejšího Pruska a Saska) nejúspěšnější ekonomikou ve východním bloku.
Významným problémem byla emigrace na Západ – protože mnoho emigrantů byli vzdělaní mladí lidé, stát byl dále ekonomicky oslabován. Vláda opevnila západní hranice a v roce 1961 postavila Berlínskou zeď. Mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout, bylo zabito pohraniční stráží nebo nástražnými pastmi jako nášlapné miny. Mnoho dalších strávilo velké množství času uvězněním za pokus o útěk.
V roce 1989 vedly četné sociální, ekonomické a politické síly v NDR a v zahraničí k pádu berlínské zdi a k vytvoření vlády odhodlané k liberalizaci. Následující rok se konaly svobodné volbyGeoffrey Pridham, Tatu Vanhanen. Democratization in Eastern Europe Routledge, 1994. pp. 135 a mezinárodní jednání vedla k podpisu smlouvy o konečném urovnání o postavení a hranicích Německa. NDR byla rozpuštěna a Německo bylo 3. října 1990 znovusjednoceno a opět se stalo plně suverénním státem. Několik vůdců NDR, včetně posledního vůdce Egona Krenze, bylo po sloučení stíháno za zločiny spáchané během studené války.
Geograficky Německá demokratická republika hraničila na východě s Polskem, na jihovýchodě s Československem a na západě a jihozápadě se Spolkovou republikou Německo. Ze severu ji omývalo Baltské moře. Interně NDR také hraničila se sovětským sektorem obsazeného Berlína, který byl známý jako východní Berlín a byl de facto jejím hlavním městem. Rovněž hraničila se třemi sektory okupovanými Spojenými státy, Spojeným královstvím a Francií známými jako Západní Berlín. Tři sektory okupované západními národy byly od NDR odděleny berlínskou zdí od jejího dokončení v roce 1961 až do jejího pádu v roce 1989.
Etymologie Oficiální název zněl („Německá demokratická republika“), obvykle zkracovaný na DDR (NDR). Oba pojmy byly ve východním Německu používány, přičemž zkratka se uplatňovala stále častěji, zejména poté, co východní Německo po vyhlášení své druhé ústavy v roce 1968 považovalo západní Němce a obyvatele Západního Berlína za cizince. Západní Němci, západní média a státníci se zpočátku oficiálnímu názvu a jeho zkratce vyhýbali a místo toho používali označení jako Ostzone („východní zóna“), („Sovětská okupační zóna“, často zkracováno na SBZ) a („takzvaná NDR“).
Na Západě bylo centrum politické moci ve Východním Berlíně označováno jako Pankow (sídlo velení sovětských sil v Německu se nacházelo v Karlshorstu, čtvrti ve východní části Berlína). Postupem času se však zkratka DDR stále častěji používala hovorově i mezi západními Němci a v západoněmeckých médiích.
Při užívání západními Němci označoval pojem („západní Německo“) téměř vždy geografický region západního Německa, nikoli území v hranicích Spolkové republiky Německo. Toto užití však nebylo vždy jednotné a obyvatelé Západního Berlína často používali termín k označení Spolkové republiky. Před druhou světovou válkou se pojem („východní Německo“) používal k popisu všech území ležících východně od řeky Labe (Ostelbien), jak se odráží v dílech sociologa Maxe Webera a politického teoretika Carl Schmitta.„Each spring, millions of workmen from all parts of western Russia arrived in eastern Germany, which, in political language, is called East Elbia.“ z díla The Stronghold of Junkerdom od George Sylvester Vierecka. Viereck's, svazek 8. Fatherland Corporation, 1918.
Historie
Při vysvětlování vnitřního působení vlády NDR z dlouhodobé perspektivy německých dějin historik Gerhard A. Ritter (2002) tvrdí, že východoněmecký stát vymezovaly dvě dominantní síly: na jedné straně sovětský komunismus a na straně druhé německé tradice filtrované meziválečnými zkušenostmi německých komunistů.Compare: Po celou dobu své existence se NDR soustavně potýkala s vlivem prosperujícího Západu, vůči němuž východní Němci neustále poměřovali vlastní stát. Výrazné proměny zavedené komunistickým režimem se zvláště projevily ve zrušení kapitalismu, přestavbě průmyslu a zemědělství, militarizaci společnosti a v politické orientaci jak vzdělávacího systému, tak médií.
Na druhé straně provedl nový režim relativně málo změn v historicky samostatných oblastech vědy, inženýrských profesí, protestantských církví a v mnoha buržoazních způsobech života. Sociální politika se podle Rittera stala v posledních desetiletích klíčovým nástrojem legitimizace a přibližně stejnou měrou v sobě spojovala socialistické i tradiční prvky.
Počátky náhled|vlevo|Na základě Postupimské konference spojenci společně obsadili Německo západně od linie Odra–Nisa. Toto území se později stalo dvěma nezávislými státy.Světle šedá: území anektovaná Polskem a Sovětským svazem.Tmavě šedá: Západní Německo (vzniklé z americké, britské a francouzské okupační zóny, včetně Západního Berlína).Červená: Východní Německo (vzniklé ze sovětské okupační zóny, včetně Východního Berlína). náhled|Mapa věnovaná posunu hranic (a také znázorněním států získávajících nové území), mocnostem ovládající okupační zóny, jejich rozloze, a rozdělení samotného Berlína. Sársko mělo zvláštní autonomní status, těšilo se vyššímu stupni nezávislosti než zbytek francouzské okupační zóny. V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (Sowjetische Militäradministration in Deutschland - SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. Na jaltské konferenci během druhé světové války se Spojenci – Spojené státy americké (USA), Spojené království (UK) a Sovětský svaz (SSSR) – dohodli na rozdělení poraženého nacistického Německa do okupačních zón a zároveň na rozdělení německého hlavního města Berlína mezi spojenecké mocnosti. Zpočátku to znamenalo vytvoření tří okupačních zón (americké, britské a sovětské). Později byla z americké a britské zóny vyčleněna zóna francouzská. V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.
Vznik v roce 1949 V červenci 1945 na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.
Vládnoucí komunistická strana, známá jako Sjednocená socialistická strana Německa (SED), vznikla 21. dubna 1946 fúzí mezi Komunistickou stranou Německa (KPD) a Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD).K diskusi o vstupu sociálních demokratů do SED viz Steffen Kachel, Entscheidung für die SED 1946 – ein Verrat an sozialdemokratischen Idealen?, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. I/2004. Obě bývalé strany byly dříve nechvalně známými rivaly, než nacisté upevnili veškerou moc a obě je kriminalizovali. Oficiální východoněmecká a sovětská historie vykreslovala toto sloučení jako dobrovolné spojení úsilí socialistických stran a jako symbol nového přátelství německých socialistů po porážce jejich společného nepřítele. Existuje však mnoho důkazů o tom, že sloučení bylo problematičtější, než se běžně líčilo; že sovětské okupační úřady vyvíjely velký tlak na východní větev SPD, aby se sloučila s KPD; a komunisté, kteří měli většinu, měli prakticky naprostou kontrolu nad politikou. SED zůstala dominantní stranou po celou dobu existence východoněmeckého státu. Měla úzké vazby se Sověty, kteří udržovali vojenské síly ve východním Německu až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 (Rusko nadále udržovalo síly na území bývalého východního Německa až do roku 1994) s cílem čelit základnám NATO v západním Německu.
V září 1946 se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED. V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.