Benátská republika (, benátsky Repùblega de Venèsia), plným jménem Nejjasnější republika benátská (, benátsky Serenìsima Respùblica de Venexia) neboli La Serenissima, též známa jako „Nejjasnější republika sv. Marka“ (), byla jedním z italských států vytvořeným kolem města Benátky a existujícím od přelomu 7. a 8. století do roku 1797. Později nakrátko existovala republika s centrem v Benátkách ještě v revoluční době 1848–1849.
Na vrcholu své moci ovládaly Benátky kromě svého okolí také Istrii a Dalmácii (v dnešním Chorvatsku), části dnešní Albánie, Krétu, část řeckého pobřeží (včetně výsep na Peloponnésu), Kypr a další opěrné body a ostrovy ve Středomoří a Černomoří. Šlo o významnou námořní mocnost, která zajišťovala především obchod mezi Evropou a Blízkým Východem. Politicky šlo po většinu času o smíšenou formu vlády, v níž mělo vliv měšťanstvo i aristokracie a již zastřešoval doživotně volený dóže, ústavou omezený panovník. Benátský stát a jeho vládnoucí třída byli rovněž významnými mecenáši umělců, a zapsali se tak do dějin evropské architektury, hudby a výtvarného umění.
Historie Vzestup (8.–10. století) náhled|upright=0.6|vlevo|Okřídlený lev sv. Marka, od 9. století znak Benátské republiky (sloup na Náměstí sv. Marka v Benátkách) Když v severní Itálii začala v 7. století slábnout moc Byzantské říše, začalo město Benátky postupně vystupovat stále samostatněji. To se jasně projevilo v byzantském sporu o ikonoklasmus kolem roku 726, kdy se postavilo na stranu papeže. V téže době město uzavřelo smlouvu s Langobardy, první samostatnou mezinárodní dohodu neschválenou byzantským císařem. Místní vládce, dux (latinsky kníže, místní poitalštěná varianta zní doge, česky dóže), volený z řad patricijů, tak postupně z postavení byzantského místodržícího přecházel do role samostatného činitele mezinárodní politiky. Město však ještě po nějakou dobu zůstávalo formálně součástí Byzantské říše, což mu umožňovalo nestát se součástí jiných politických celků. Pax Nicephori z roku 803, mírová smlouva mezi byzantským císařem Nikeforem I. a franským císařem Karlem Velikým, uznala Benátky jako de facto samostatné, avšak formálně náležející k Byzanci. náhled|vlevo|upright=0.7|Benátská republika (červeně) kolem roku 1000
Růst sebevědomí a moci Benátek demonstrovalo i prohlášení sv. Marka patronem města poté, co údajné světcovy ostatky byly uloupeny roku 828 z Alexandrie. Symbol evangelisty Marka, okřídlený lev, od té doby zdobil znak města i celého benátského státu. Přítomnost ostatků důležitého světce a jeho symbolická ochrana zároveň Benátkám pomohla uvolnit se i z moci duchovní autority, patriarchy z Aquileje. V devátém století se zároveň ze shluku jednoduchých sídel začalo rodit skutečné město, s opevněními, mosty a kamennými stavbami. S tím narůstala i vojenská síla Benátek, které se zapojily do boje proti Saracénům na Sicílii i proti slovanským a muslimským pirátům v Jaderském moři.
V desátém století se Benátky ubránily převzetí ottonskými císaři a získaly první opěrný bod v Istrii, důležité obchodní místo Capodistria (dnešní Koper).
Námořní velmoc (11.–15. století) náhled|upright=0.7|vlevo|Území republiky a benátských kolonií: tmavě červeně – dobytá do začátku 15. století,červeně – na začátku 16. století,růžově – dobytá dočasně,žlutě – moře ovládaná Benátskou flotou v průběhu 15. století,šafránově – hlavní trasy,fialové čtverce – hlavní sklady a obchodní kolonie. Za vlády dóžete Pietra II. Orseola (991–1008) začal vzestup města do postavení námořní velmoci. Kolem roku 1000 proběhlo úspěšné vojenské tažení proti chorvatské Dalmácii a v letech 1002–1003 benátská flota porazila Saracény obléhající byzantské Bari. Pietrovi II. se připisuje také vytvoření každoročního obřadu zásnub s mořem, tradice trvající 800 let; během obřadu, který se později odehrával na palubě vládní galéry jménem Bucentaur, vrhl dóže do moře posvěcený prsten se slovy „,“ česky „Bereme si tě, moře, za manželku, na znamení [své] skutečné a trvalé nadvlády“. Dóžata si od 11. století také připisovala titul vévodů benátských a dalmátských.Procacci, G., Dějiny Itálie,Překlad Drahoslava Janderová, Bohumír Klípa, Kateřina Vinšová; Praha; Nakladatelství Lidové noviny, 2007 (dále jen Procacci), s. 16
Benátský obchod podporovala od 11. století důležitá privilegia, rovnající se monopolu na obchod mezi Svatou říší římskou a Orientem. Město je získalo od německého císaře Jindřicha IV. za podporu ve sporu o investituru proti papeži Řehoři VII. a od byzantského císaře Alexia I. za válečnou pomoc proti tureckým Seldžukům a Normanům, ohrožujícím Byzanc zároveň z východu i západu.
Benátky však brzy začaly upadající Byzanci přerůstat přes hlavu a ohrožovat její ekonomiku, k prohloubení rozporů navíc přispělo církevní schizma mezi Římem a Konstantinopolí roku 1054 i aktivní účast Benátčanů na křížových výpravách, zahájených koncem 11. století, počínaje druhou z nich. Nové křižácké státy v Levantě však zároveň Benátkám otevřely nové obchodní i politické možnosti. Napětí mezi Byzancí a Benátkami vyvrcholilo ve druhé polovině 12. století. Roku 1171 nechal císař Manuel I. Komnenos (1143–1180) během překvapivé akce zatknout všechny Benátčany na svém území a zabavit veškerý benátský majetek. To a neschopnost benátského loďstva se pomstít vedlo k občanským nepokojům v Benátkách, při nichž byl zabit tehdejší dóže. Od té doby pokračovaly napětí a konflikty, jako byl velký pogrom Byzantinců na latinské věřící za císaře Alexia II. Komnena roku 1182 nebo čtvrtá křížová výprava (1201–1204), jež vyústila v dobytí a vyrabování Konstantinopole, kam křižáky nasměrovali právě Benátčané.Procacci (2007), s. 17 Ti pak z výpravy získali velkou kořist hmotnou i územní zisky na úkor své bývalé mateřské země. Opanovali zhruba tři osminy území dobyté Byzance: Velkou část Konstantinopole a Adrianopole, významné přístavy Dubrovník a Drač na Jadranu, Koroni a Methoni na Peloponésu („oči Benátek“), Gallipoli na evropském břehu Dardanel a maloasijskou Héraklei a téměř všechny řecké ostrovy včetně Kréty a Euboie. Tím získali i územní základnu pro své dominantní postavení ve středomořském obchodu. Synovec benátského dóžete Marco Sanudo dále dobyl Kykladské ostrovy a založil zde vazalské křižácké Vévodství Naxos. Bronzová kvadriga na benátském Dómu svatého Marka, uloupená z Konstantinopole, symbolizuje triumf tehdejšího dóžete Enrica Dandola.
náhled|upright=0.5|vpravo|Benátská vlajka na obchodní mapě , 14. století Svůj válečný triumf Benátky v následujících desetiletích využily ke zřízení obchodního impéria a koloniální říše ve východním Středomoří. Řetěz jejich pobřežních pevností se táhl od Dalmácie, Řecka a Kréty až do Černého moře a jejich obchodní stezky nyní vedly až do nitra Asie. Hlavním rivalem Benátek se v té době stalo jiné italské obchodní město, Janov. S pomocí Janovanů dobyli roku 1261 Řekové překvapivě Konstantinopol zpět a Benátky musely Janovu přepustit část kolonií a obchodních privilegií. Během 13. a 14. století pak obě italská města proti sobě vedla několik dalších válek, roku 1379 Janované spojení s Uhry bezmála Benátky dobyli. náhled|vlevo|upright|Benátské državy v Řecku kolem roku 1450
Zatím se pány Malé Asie postupně stávali Turci, kteří začali ohrožovat životně důležité zájmy Benátčanů. Zejména možné uzavření Bosporu bylo nepříjemné o to více, že roku 1291 padl poslední opěrný bod Evropanů v Palestině, takže obchod s Orientem byl možný prakticky jen přes Černé moře. Benátky navíc postihl velký mor roku 1348, po kterém z asi 110 tisíc obyvatel zůstalo asi 70 tisíc,Procacci (2007), s. 62 přesto si po celé 14. století udržovaly vůdčí postavení ve Středozemním moři. Nové období prosperity začalo na konci 14. století. Roku 1386 Benátky zakoupily ostrov Korfu a získaly i další ostrovy a opěrné body na albánském pobřeží. Janov byl oslaben vnitřními boji a Benátčanům se podařilo obstát v bojích s Uhry na Balkáně; mezi roky 1410 a 1420 dokonce drželi celou Dalmácii.
Zhruba v téže době začaly Benátky rozšiřovat svoje území i na severu Apeninského poloostrova, tedy na „Pevnině“ („“), což zákonitě vedlo ke konfliktům s dalšími italskými státy a s habsburskou říší. Benátčané dobyli už roku 1339 Treviso. Po roce 1402, kdy zemřel milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti, pán velké části severní Itálie, pak postupně získali Benátsko a Furlansko. Roku 1425 porazili Milán a posunuli hranici až k řece Adda, a tento územní zisk byl po vítězné válce proti spojeným severoitalským státům dočasně stvrzen mírovou smlouvou z Lodi roku 1454.
Mezitím byla roku 1451 benátská církevní provincie papežem Mikulášem V. povýšena na patriarchát – formálně přenesením titulu patriarchy z upadajícího Grada. Od té doby až dodnes patří benátský patriarchát k nejvýznamnějším diecézím Západu; benátští patriarchové bývají po zvolení jmenováni kardinály a mnozí z nich se později stali papeži.
Zatím osmanská vojska lámala odpor posledních zbytků Byzantské říše; Turci se tak stali bezprostředními sousedy Benátčanů a podstatně ztížili jejich obchod s oblastí Egejského a Černého moře. Roku 1463 začala benátsko-turecká válka, která skončila roku 1479 vítězstvím Turků. Benátky ztratily řadu opěrných bodů ve Středomoří a zavázaly se platit Turecku každoročně 10 000 zlatých dukátů. V téže době zároveň pokračovaly boje o rozšíření benátského panství v severní Itálii. Benátčané získali několik dalších měst a v souvislosti s dobytím Neapolského království Španěly obsadili i velkou část pobřeží Apulie.
I když v 15. století ztratily Benátky postavení velmoci východního Středomoří, i nadále profitovaly ze zámořského obchodu a stále patřily k nejbohatším městům Evropy. Další zisky jim plynuly ze zemědělství na jejich severoitalském území, kde Benátčané prováděli rozsáhlé zavlažování a zúrodňování půdy. Město v té době dosáhlo 180 tisíc obyvatel a v jeho středomořské koloniální říši žily další dva miliony lidí.
Konec slávy a zánik (16.–18. století) náhled|upright=0.7|J. Tintoretto: Sebastiano Venier, pozdější benátský dóže, jako velitel u Lepanta. Na pozadí je vidět výjev z bitvy. Císař Svaté říše římské Maxmilián I. a francouzský král Ludvík XII. uzavřeli roku 1508 ligu v Cambrai, jejímž cílem bylo dobytí území benátské republiky v horní Itálii. Ke koalici se připojili papež Julius II., český a uherský král Vladislav Jagellonský, anglický král Jindřich VIII. Tudor a aragonský král Ferdinand II. Aragonský. Liga drtivě porazila Benátčany v bitvě u Agnadella 14. května 1509. Územní ztráty Benátek však byly jen dočasné, liga se brzy rozpadla a papež se roku 1511 spojil s Benátkami a Švýcary proti Francouzům, aby je vypudil z Lombardie. Přesto tato událost znamená konec územní expanze Benátské republiky – ta se na italském území od té doby snažila zachovávat neutralitu.
náhled|upright=0.6|vlevo|Tizian: Andrea Gritti, benátský dóže (77 v pořadí) Turci posilovali svoji námořní moc. Roku 1538 poprvé porazili Benátčany na moři v bitvě u Prevezy a odebrali jim Vévodství Naxos a pak i další území včetně Kypru, poslední významné državy Benátek v Levantě. Poslední geopolitickou roli pak Benátky sehrály roku 1571, kdy zajistily více než polovinu z lodí Svaté ligy, které pak zvítězily nad Turky v námořní bitvě u Lepanta. Toto vítězství však již Benátkám žádné významnější zisky nepřineslo.