Mexiko, plným názvem Spojené státy mexické, je stát v Severní Americe. Je to nejsevernější země Latinské Ameriky a na severu hraničí se Spojenými státy americkými, na jihovýchodě s Guatemalou a Belize a na západě, jihovýchodě a východě má námořní hranice s Tichým oceánem, Karibským mořem a Mexickým zálivem. Drtivou část území tvoří horské řetězce, náhorní plošiny, početná údolí a četné sopky, nejvyšší partie dosahují v jižní části země. Nížinatý je Yucatánský poloostrov na jihovýchodě a pobřežní oblasti na východě a severozápadě. Podnebí Mexika je díky rozloze a topografii země velmi rozmanité, na severní polovině převažuje mírné podnebí, na jihu tropické. Mexiko se dělí na 31 států a hlavní město; na ploše 2 milionů km2 žije 132 milionů obyvatel. Je tak třináctou největší zemí podle rozlohy a je desátou nejlidnatější zemí na světě. Hlavním a největším městem je Ciudad de México, které patří mezi nejlidnatější metropolitní oblasti na světě. Mezi další velká města patří Tijuana, León, Puebla a Ciudad Juárez. Populace Mexika je etnicky velmi rozmanitá, úředním jazykem je španělština, drtivá většina obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Lidská přítomnost v Mexiku sahá minimálně do roku 8 000 př. n. l. Mezoamerika, považovaná za kolébku civilizace, byla domovem mnoha vyspělých společností, včetně Olméků, Mayů, Zapotéků, civilizace Teotihuacan a Purépecha. Španělská kolonizace začala v roce 1521 spojenectvím, které porazilo Aztéckou říši, a založením kolonie Nové Španělsko s hlavním městem Tenochtitlan, dnešním Ciudad de México. Nové Španělsko se během věku objevů stalo významným centrem transoceánské ekonomiky, poháněné těžbou stříbra a svou polohou jako uzel mezi Evropou a Asií. To vedlo ke vzniku jedné z největších multietnických populací na světě. Válka na Pyrenejském poloostrově vedla k mexické válce za nezávislost v letech 1810–1821, která ukončila nadvládu Pyrenejského poloostrova a vedla k vytvoření Prvního mexického císařství, které se rychle rozpadlo a vznikla krátkodobá První mexická republika.
V roce 1848 Mexiko ztratilo téměř polovinu svého území v důsledku americké invaze. Liberální reformy zakotvené v ústavě z roku 1857 vedly k občanské válce a francouzské intervenci, která vyvrcholila založením Druhého mexického císařství pod vládou císaře Maxmiliána I. Mexického, který byl svržen republikánskými silami vedenými Benitem Juárezem. Na konci 19. století nastala dlouhá diktatura Porfiria Díaze, jehož modernizační politika byla vykoupena vážnými sociálními nepokoji. Mexická revoluce v letech 1910–1920 vedla ke svržení Díaze a přijetí ústavy z roku 1917. V letech 1940–1970 prošlo Mexiko rychlou industrializací a ekonomickým růstem, a to i přes volební podvody, masakr v Tlatelolcu a ekonomické krize. Na konci 20. století došlo k posunu k neoliberalismu, který byl poznamenán podpisem Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1994, a to uprostřed nepokojů v Chiapasu. Od roku 2006 zemřelo přes 100 000 osob kvůli pokračujícímu konfliktu mezi drogovými kartely.
Mexiko je federativní prezidentská republika, hlavou státu i vlády je prezident, zákonodárným orgánem je dvoukomorový Národní kongres. Politický systém je hluboce ovlivněn domorodými tradicemi a ideály evropského osvícenství. Mexiko je nově industrializovaná a rozvojová země s 15. největší ekonomikou na světě podle nominálního HDP a 13. největší podle parity kupní síly. V indexu lidského rozvoje zaujímá 81. místo. Díky své velké ekonomice a populaci, globálnímu kulturnímu vlivu a stabilní demokratizaci je Mexiko regionální a střední mocností, která se stále více profiluje jako rozvíjející se mocnost. Stejně jako v celé Latinské Americe je i zde rozšířena chudoba, systémová korupce a kriminalita. Zaujímá první místo v Americe podle počtu památek zapsaných na seznamu světového dědictví, UNESCO World Heritage sites, accessed 9 May 2022 je sedmou nejnavštěvovanější zemí na světě (za rok 2024), jednou ze 17 megadiverzitních zemí světa a zaujímá páté místo v přírodní biodiverzitě. Mexiko je členem Organizace spojených národů, skupiny G20, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Asijsko-pacifického hospodářského společenství, Organizace amerických států, Společenství latinskoamerických a karibských států a Organizace iberoamerických států.
Název Mēxihko je nahuatlský termín pro srdce Aztécké říše, konkrétně pro Údolí Mexika a okolní území, jehož obyvatelé jsou známí jako Mexica. Obecně se má za to, že toponymum pro údolí bylo původem primárního etnonymu pro Trojspolek Aztécké aliance, ale mohlo to být i naopak. V koloniální éře (1521–1821), kdy bylo Mexiko známé jako Nové Španělsko, se tato centrální oblast stala Intendencí Mexika. Poté, co Nové Španělsko v roce 1821 získalo nezávislost na Španělském impériu a stalo se suverénním státem, začala se Intendencia nazývat Stát Mexiko, přičemž nový stát byl pojmenován podle svého hlavního města, Ciudad de Mexico.
Historie
náhled|vlevo|Pyramida v předkolumbovském městě Chichén Itzá vlevo|náhled|Hernán Cortés zatýká posledního aztéckého krále Moctezumu II.(obraz Jana Karla Donata Van Beecqa) Oblasti dnešního Mexika byly osídleny člověkem podle archeologických nálezů před asi 25 000 až 30 000 lety. Kolem roku 2500 př. n. l. se objevuje nejstarší mexická keramika. Za první mexickou civilizaci vůbec je považována olmécká kultura. Olmékové obývali především území kolem dnešního města Veracruz a v oblasti Tabasco. Kolem roku 200 př. n. l. bylo založeno město Teotihuacán, které plnilo funkce náboženského a kulturního centra pozdní olmécké kultury a patřilo k nejvýznamnějším městským osídlením v Amerikách. V 8. století mělo 100 až 250 tisíc obyvatel. Srdcem města byl komplex několika pyramid, z nichž byly nejdůležitější pyramidy Slunce a Měsíce. V jižních oblastech poloostrova Yucatánu se kolem 2. tisíciletí př. n. l. objevila další civilizace – Mayů, všeobecně považována za nejvyspělejší civilizaci předkolumbovské Ameriky s vysokou úrovní matematiky, kalendářem a logosylabickým písmem. Jedna ze silných etap této civilizace je spjata s příchodem Toltéků. Centrem toltécko-mayské civilizace se stalo město Chichén Itzá, se známou Kukulkánovou pyramidou. Konečně se v oblasti dnešního Mexika objevili na počátku 14. století Aztékové, kteří kolem roku 1325 založili město Tenochtitlán na ostrovech jezera Texcoco. Aztécká společnost byla charakterizována důrazem na roli náboženství (a kněží) a silnou orientací na válku a expanzi. Tyto dva jevy byly spojené, jelikož významným aztéckým bohem byl Huitzilopochtli, jenž vyžadoval lidské oběti.
Po příchodu Evropanů dobyl mezi roky 1519 a 1521 španělský conquistador Hernán Cortés Aztéckou říši. Záhy poté obrátili Španělé pozornost na ostatní indiánské státy v oblasti. Roku 1530 Španělé ovládli dřívějšího aztéckého konkurenta Taraskánské království, v letech 1523–1697 dobyli a rozvrátili všechny mayské státy na jihu Mexika, jakkoli vrchol měla mayská civilizace už dávno za sebou, konec jejího klasického období bývá datován k roku 950.
První generace conquistadorů, často velmi násilných, byla postupně nahrazena novým systémem koloniální správy v podobě místokrálovství, generálních kapitanátů a audiencií. Systém encomiendy byl nahrazen repartiementem a konečně haciendou, orientovanou na produkci koloniálního zboží. V roce 1535 založili Španělé svoji kolonii Nové Španělsko s hlavním městem Ciudad de México na místě hlavního aztéckého města Tenochtitlán přímo na území vysušeného jezera. Katolická církev silně působila na domorodé obyvatelstvo a sehrávala centrální roli v rodící se společnosti. Koloniální expanze pokračovala během celého 16. a 17. století, a to především směrem na sever do oblastí dnešních Spojených států a dále na jih do Střední Ameriky. Součástí Nového Španělska byla i Španělská Východní Indie, mezi Manilou a Acapulcem fungovala tzv. manilská galeona, která dovážela zboží z asijského Dálného východu do Ameriky a následně se dostávalo do Španělska. Koloniální společnost charakterizovalo rasově založené a segregační rozdělení společnosti na Republiku Španělů a Republiku indiánů. V obou platily rozdílné zákony a Republika indiánů byla ve všem podřízena republice Španělů. náhled|Miguel Hidalgo, hrdina války za nezávislost V první fázi kolonizace se Španělé soustředili na těžbu drahých kovů. Naleziště v Zacatecas (1548) poskytovalo Španělům obrovské množství stříbra, ale na jeho ochranu bylo nutné vynakládat nemalé úsilí, jelikož v oblasti žili nepřátelští Chichimékové, kteří přepadali španělské konvoje se stříbrem a ohrožovali španělské doly. V letech 1650–1750 však došlo k úpadku těžby stříbra, v důsledku převahy konkurenční těžby v Peru. S tím přišel v 17. století celkový úpadek. Na něj se koloniální správa snažila v 18. století reagovat osvícenskými reformami – vznikly nové správní jednotky nazvané intendencie (1786) v čele s intendantem, který měl šířit technologické novinky. Španělsko však celkově v Evropě zaostávalo a vyklízelo své pozice. Místní mexické elity se postupně přeorientovaly na Francii a Británii. V roce 1810 vznikla ve městě Queretáru spiklenecká junta, jejímž cílem bylo připravit povstání proti Španělům. K juntě se mimo kreolských politiků a úředníků přidal také kněz Miguel Hidalgo y Costilla. 16. září 1810 vydal manifest nazvaný Provolání z Dolores (Grito de Dolores), jímž vyhlásil válku za nezávislost. Hidalgo byl popraven, ale místním elitám se nakonec podařilo nadvládu Evropanů setřást. Uvažovalo se sice o možnosti, že by se do čela nově vzniklé monarchie postavil opět španělský rod, ale generál Agustín de Iturbide využil svoje postavení a podporu v armádě a prohlásil se prvním mexickým císařem. Vůči němu se však zdvihla silná republikánská opozice vedená Antonio Lopézem de Santa Anna a Iturbe v roce 1824 skončil na popravišti. Vznikla republika a jejím prvním prezidentem byl jmenován Guadalupe Victoria. Klíčovou osobností republiky zůstal Lopéz.
Situace republiky však byla těžká. Evropské mocnosti ji neuznávaly, severní a jižní oblasti žádaly odtržení, jichž také dosahovaly (jih již na počátku republiky, vznikla takto Federativní republika Střední Ameriky, Texas vyhlásil nezávislost roku 1836) a puč střídal puč – sám Lopéz se do úřadu desetkrát vrátil, často právě pučem, a vládl v zásadě jako diktátor. Krize vyvrcholila v roce 1846, kdy vyhlásily Spojené státy americké Mexiku válku, jejímž cílem bylo začlenění severních provincií Mexika do USA. Ani v tomto konfliktu (mexicko-americká válka) nebylo Mexiko úspěšné a v jeho důsledku ztratilo velká území na severu (jako Horní Kalifornie, Nové Mexiko a další). vlevo|náhled|Poprava císaře Maxmiliána na obraze Édouarda Maneta Porážka Mexika v roce 1847 dala vzejít tzv. druhé republice a zejména posílila liberální opozici vůči lopézovskému režimu. Nakonec se liberálové dostali v roce 1855 k vládě. Jejich nová ústava z roku 1857 však vyvolala velký odpor v církvi a vůbec v konzervativním táboře. Odsoudil ji i papež Pius IX. Záhy vypukla tříletá občanská válka. Republikány vedl Benito Juárez, první prezident v Americe indiánského původu. Konzervativci se rozhodli svrhnout republiku a nahradit ji konstituční monarchií. Podporu hledali zvláště na francouzském dvoře, u Napoleona III. Záminkou pro intervenci Evropanů byly mexické dluhy. V Mexiku se vylodila vojska „věřitelských států“ Velké Británie, Španělska a Francie, ale Britové a Španělé se nakonec stáhli. Francouzi dobyli většinu území, republiku svrhli a našli pro Mexiko panovníka – bratra rakouského císaře Františka Josefa I. arcivévodu Ferdinanda Maxmiliána. Francouzská intervence v Mexiku se ale nelíbila Spojeným státům, protože se jednalo o porušení Monroeovy doktríny. Ty tak začaly podporovat Juaréze, který se uchytil na severu země. Ferdinand Maxmilián nakonec ztratil přízeň i Napoleona III. kterého začala trápit rostoucí moc Pruska v Evropě a z Mexika stáhl všechna svá vojska. Osud císaře byl tragický. V roce 1867 byl v Queretáru zajat a popraven.