Jeruzalémské království (latinsky , starofrancouzsky Roiaume de Jherusalem, arabsky , italsky , řecky , hebrejsky ), tako Latinské království jeruzalémské, bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům a svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo egyptskými mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město Akkon (Acre).
Nové křesťanské království bylo v porovnání se západoevropskými monarchiemi relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy: v době svého vzniku nebylo o mnoho více než volným společenstvím měst dobytých v průběhu první křížové výpravy. Křižáci zpočátku využívali nejednotnosti muslimů k dalším územním ziskům, v průběhu 12. století se ale začaly tvořit protikřesťanské aliance. V důsledku drtivého vítězství sultána Saladina v bitvě u Hattínu byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, francouzský král Filip II. August a římsko-německý císař Fridrich I. Barbarossa, ani tito vládci však již nedokázali muslimský postup zvrátit. Území Jeruzalémského království v pozdějších letech sestávalo pouze z úzkého pásu země při středomořském pobřeží, po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 se novým hlavním městem stal Akkon (Acre). Roku 1291 bylo království definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem. Tomuto druhému období se někdy říká Druhé Jeruzalémské království nebo Akkonské království podle nového hlavního města, nicméně zdánlivě ztracený Jeruzalém byl ještě roku 1229 získán bez boje zpět díky vyjednání císaře Fridricha II., ne však na dlouho.
V dobách největšího rozmachu zabíralo království území dnešního Izraele, Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy. Náležela k němu také území dnešního Libanonu na severu, části dnešního Jordánska a Sýrie na východě a část sinajské pouště na jihu. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši, díky nimž se částečně „orientalizovali“.Bridge, str. 90.
Dějiny Vznik království a raná historie
náhled|upright=0.7|vlevo|Dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099
Papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na koncilu v Clermontu tažení proti „nevěřícím“ (později označované jako první křížová výprava) za účelem pomoci východním křesťanům zastavit postup seldžuckých Turků v Anatolii. Tažení bylo vypraveno v roce 1096, hlavním cílem se však stala Svatá země. Vrcholem kruciáty bylo dobytí Jeruzaléma v červenci 1099.
Ještě před samotným dobytím města, ale hlavně po něm, se mezi křižáky rozhořel spor o budoucím statutu Jeruzaléma. Rytíři a světští účastníci výpravy požadovali zvolení regulérního krále, kdežto duchovenstvo prosazovalo ryze teokratickou vládu.Hrochová, str. 64. Nakonec byl po všech konfliktech na trůn zvolen dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu, který přijal titul Ochránce Svatého hrobu (). Jeho poražený sok hrabě Raimond z Toulouse poté odešel do Jericha. Kromě nového vládce města byl zvolen též nový jeruzalémský latinský patriarcha, vzdělaný, avšak arogantní a nepopulární Arnoul ze Chocques.Bridge, str. 83.
náhled|upright=0.6|vlevo|Godefroi z Bouillonu jako Ochránce Svatého hrobu, idealizovaný renesanční portrét od Giacoma Jaqueria, 1420 (Mistr z Mantaského hradu, nástěnná malba, hrad Manta, kolem 1420) Když se Godefroy ujal vlády, musel záhy čelit bezprostřední hrozbě v podobě mohutné egyptské armády pod velením vezíra al-Afdala, který vyrazil znovu dobýt Jeruzalém. Znesváření evropští rytíři se díky tomu znovu sjednotili a vytáhli s vojskem Egypťanům vstříc. Více než dvojnásobné egyptské vojsko u Askalonu rozprášili a loďstvo zahnali na útěk.Bridge, str. 84. Tímto vítězstvím bylo křižácké tažení završeno a nadvláda nad Jeruzalémským královstvím zajištěna. Na počátku roku 1100 se křižáci vypořádávali s místními arabskými emíry, kteří odmítli uznat jejich vládu. Téhož roku si křižáci podrobili oblasti Zajordánska a po připlutí velké benátské flotily vytáhli na Haifu. Nedlouho poté, 18. července 1100, Godefroy z Bouillonu zemřel.Hrochová, str. 75.
náhled|upright=0.7|Korunovace prvního jeruzalémského krále Balduina I. (miniatura Viléma z Tyru: Histoire d'Outre-Mer, 13. století)
Nástupcem prvního křižáckého jeruzalémského vládce se stal jeho mladší bratr Balduin z Boulogne, který se v Betlémě nechal korunovat králem. Již v roce 1102 křižáci utrpěli porážku, ze které Balduin jen stěží vyvázl.Tate, str. 56. Několikrát úspěšně odrazil nájezdy arabských vojsk z Egypta na jihovýchodě země a v roce 1113 také turecké útoky z Mosulu a Damašku. Svou politiku zaměřil expanzivním směrem a často útočil na arabská území za Jordánem, obsadil oblasti Moábu a Idumeje, kde roku 1115 křižáci založili hrad Krak de Montréal.Tate, str. 54. Balduin I. úspěšně rozšířil území svého státu, když dobyl přístavní města Akkon (1104), Bejrút (1110) a Sidón (1110). Pokoušel se dobýt také Týros, ten však padl až za vlády jeho nástupce Balduina II. roku 1124. Svůj status lenního pána používal také pro další křižácké státy na severu.
Počet křesťanů latinského ritu začal stoupat. Důležitou úlohu začaly v novém království hrát italské městské státy: Benátky, Pisa a Janov. Italská loďstva pomáhala křižákům při dobývání palestinských přístavů a odměnou za vojenskou pomoc jim bylo přidělení obchodních čtvrtí v těchto nově dobytých městech; Italové se podíleli na zvyšování latinské populace. Po vojenském tažení do Zajordánska v roce 1115 byl Jeruzalém znovu zalidněn, a to především křižáckými osadníky z Evropy a domorodými křesťany. Jeruzalémské království však trpělo geografickou vzdáleností od západní Evropy a jeho východní hranice nebyla ideální obrannou linií. Většina území, které v této době jeruzalémský král ovládal, se nacházela v pásu území mezi Středozemním mořem a Jordánem. Země za ním byla častým dějištěm nájezdů a vojenských střetů. náhled|upright|vlevo|Balduin II. předává Šalomounův chrám do rukou prvnímu velmistru řádu templářů Huguensovi de Payns a Godefroiovi de Saint-Omer (miniatura Viléma z Tyru: Histoire d'Outre-Mer, 13. století) Po smrti Balduina I. roku 1118 na trůn nastoupil jeho bratranec Balduin Le Bourg jako Balduin II. Projevil se jako schopný vládce, úspěšně bránil království před invazí seldžuckých Turků a fátimovských Egypťanů a dále rozšiřoval ovládané území.Hrochová, str. 95. Během vlády Balduina II. vznikly ve Svaté zemi první rytířské řádyHrochová, str. 102. a dále se prohloubil vliv Jeruzaléma nad křižáckými státy Edessou a Antiochií, kde se Balduin II. stal regentem zastupujícím jejich indisponované vládce – mrtvého regenta Rogera ze Salerna z Antiochie a zajatého hraběte Joscelina z Edessy. Sám král byl během své vlády několikrát poražen a dokonce zajat Seldžuky, jeho regentství ani vláda v Jeruzalémě tím však neutrpěly.Tate, str. 55. Balduinovy dcery byly poté provdány do vládnoucích rodů v Antiochijském knížectví a Tripolském hrabství, nejstarší dcera Melisenda měla po Balduinově smrti zdědit korunu v Jeruzalémě. Balduinovi II. i královské radě bylo jasné, že princezna by nemohla vládnout sama, snažili se jí proto zajistit výhodný sňatek. Se žádostí o výběr vhodného kandidáta na jeruzalémský trůn se obrátili na francouzského krále Ludvíka VI., který jako možného jeruzalémského krále doporučil Fulka V., hraběte z Anjou a hlavu mocného rodu Anjouovců.Hrochová, str. 100.
Osídlování Zámoří a život v raném království Stabilní složku palestinského obyvatelstva tvořili vždy venkované. Odhaduje se, že v tehdejší době žilo ve vesnicích zhruba čtvrt milionu především domorodých obyvatel. Venkované byli převážně muslimové, avšak v okolí Betléma, Ramly, Gazy, Keraku a východní Galileje převažovali křesťané. Rovněž okolí nově zakládaných křižáckých hradů bylo osídlováno evropskými křesťany.Hrochová, str. 191.
Po první křížové výpravě zůstalo na Blízkém východě odhadem asi 10 000 křižáků-poutníků a jen malý počet rytířů. Bylo tedy nutné získat pro nové království nové osadníky z Evropy. Na konci osmdesátých let 12. století žilo v Zámoří 90 000 až 120 000 Evropanů. Západní osadníci zalidňovali především velká přístavní města, zejména Akkon (který měl odhadem až 40 000 obyvatel) a Tyros (30 000 obyvatel).Hrochová, str. 190. Osídlení Jeruzaléma, jehož původní obyvatelstvo bylo vyvražděno po jeho dobytí roku 1099, již bylo obtížnější, protože nebyl obchodním centrem ani střediskem řemeslné výroby, nové osadníky navíc odrazovalo jeho nehostinné pouštní okolí. K osídlení města proto jeruzalémští králové lákali kolonisty mimořádnými privilegii. V době bitvy u Hattínu měl Jeruzalém přibližně 20 000 obyvatel.
V čele města stála Městská rada (latinsky , francouzsky ), kterou jmenoval pán města a v jejímž čele stál vikomt. V kompetenci Městské rady bylo také soudit východní křesťany a muslimy. V přístavních městech zasedaly soudy pro námořní záležitosti – . Ve velkých obchodních střediscích měli rozsáhlá privilegia italští kupci, kteří měli vlastní samosprávu a kostely s duchovním nezávislým na místní církvi. Toto postavení však nebylo ve všech městech stejné a v jednotlivých městech se lišilo.Hrochová, str. 199. Nejvýznamnější postavení měli v křižáky kontrolovaných městech obchodníci z Janova, Benátek, Pisy, ale i z Marseille a Amalfi. Navzdory tomu, že Latinové představovali asi čtvrtinu všeho obyvatelstva v celém Jeruzalémském království, ve městech tvořili většinu.
Zvláštním prvkem v italských čtvrtích křižáckých měst v Palestině byly komuny.Tate, str. 66. Jejich členové se sociálně nelišili od ostatních obyvatel měst, ale jejich výhodné postavení ve městě bylo upraveno úmluvami s jeruzalémským králem, kterému v dobách dobytí přístavních měst lvím podílem vypomáhala loďstva italských států.
Styl života zámořských Franků náhled|upright|vlevo|Skalní dóm v chrámové části v Jeruzalémě, vybudován roku 691 na rozkaz chalífy Abd al-Malika byzantskými staviteli. Křižáci nesprávně pokládali Skalní dóm za Šalomounův chrám Křižáci, kteří se ve Svaté zemi usadili, postupně přijali životní styl místních lidí.Hrochová, str. 186. Začali se oblékat jako Levantinci, když hrubé lněné oděvy vyměnili za lehké vzdušné plátno. Někteří Latinové si nechali narůst plnovous jako Řekové či Syřané, jiní se holili. Rovněž se Evropané přizpůsobili místnímu stolování, například začali používat příbory. Na rozdíl od rodilých Arabů a Řeků, kteří jedli po vzoru starých Římanů, Frankové u jídla zasedali ke stolu. Kronikář první křížové výpravy Fulcher ze Chartres napsal:
náhled|upright|Evropské státy a Blízký východ kolem roku 1142 (Robert H. Labberton, Dawn of History, sixth edition, 1884 Přesto však se úplně nevzdali své evropské identity. Palestinští Frankové se i nadále dorozumívali starou francouzštinou (latina byla jazykem vzdělanců, duchovenstva a úředních spisů) a dále se hlásili ke katolickému vyznání. Ztratili však vyhraněný náboženský fanatismus a nenávist vůči jinověrcům, kterou oplývali nově příchozí poutníci. Ti také při pohledu na životní úroveň svých domorodých krajanů nevycházeli z údivu. Naopak návštěvníci z východu i domorodí Arabové na Franky pohlíželi stále jako na barbary.Hrochová, str. 187. Arabský historik Usáma Ibn Munkiz Evropany a jejich společnost popsal:
Mezi západní a místní kulturou nedošlo k žádnému splynutí. Latinové se většinou o muslimskou kulturu nezajímali a jejich západní zvyklosti domácí kulturní život neovlivnily.Hrochová, str. 188. Na vysoké úrovni byla v Jeruzalémském království lékařská péče. Evropští lékaři získávali znalosti a zkušenosti od pokročilejších Židů a Arabů a v raných letech křižáckého království dávali Frankové přednost místním lékařům před svými krajany.Bridge, str. 96. Kronikář Vilém z Tyru napsal: