Mongolsko je vnitrozemský stát ve východní Asii, který na severu sousedí s Ruskem a na jihu s Čínou. Většinu jeho území pokrývá vysokohorská náhorní plošina s travnatými stepmi, na severu a západě jsou hory a na jihu poušť Gobi; panuje zde extrémní kontinentální podnebí s dlouhými, velmi chladnými zimami a krátkými léty, během nichž spadne většina srážek. Dělí se na 21 ajmagů, na ploše 1 564 116 km² žije 3,5 milionu obyvatel, což z něj činí nejřidčeji osídlený suverénní stát na světě. Mongolsko je největší vnitrozemskou zemí na světě, která nehraničí s uzavřeným mořem. V hlavním a největším městě Ulánbátaru žije zhruba polovina obyvatel země. Dalšími většími sídly jsou Erdenet a Darchan. Drtivou většinu obyvatel země tvoří Mongolové, největší etnickou menšinou jsou Kazaši a Tuvinci. Úředním jazykem je mongolština. Přibližně polovina obyvatel se hlásí k buddhismu, 40 % je bez vyznání.
Území dnešního Mongolska ovládaly různé kočovné říše, například Siungnuové, Sianbeiové, Rouranové, První turkutský kaganát, Druhý turkutský kaganát, Ujgurský kaganát a další. V roce 1206 založil Čingischán Mongolskou říši, která se stala největší souvislou pozemní říší v dějinách. Jeho vnuk Kublaj dobyl vlastní Čínu a založil dynastii Jüan. Po pádu jüanské dynastie se Mongolové stáhli do Mongolska a obnovili svůj dřívější model frakčních konfliktů, s výjimkou éry Dajan-chána a Ťumen-chána.
V 16. století se tibetský buddhismus rozšířil do Mongolska, kam ho dále přivedla mandžuská říše Čching, která zemi pohltila v 17. století. Na počátku 20. století tvořili téměř třetinu dospělé mužské populace buddhističtí mniši.Michael Jerryson, Mongolian Buddhism: The Rise and Fall of the Sangha, (Chiang Mai: Silkworm Books, 2007), 89. Po pádu říše Čching v roce 1911 vyhlásilo Mongolsko nezávislost a v roce 1921 dosáhlo skutečné nezávislosti na Čínské republice. Krátce poté se země stala satelitním státem Sovětského svazu. V roce 1924 byla založena Mongolská lidová republika jako socialistický stát. Po protikomunistických revolucích v roce 1989 provedlo Mongolsko na počátku roku 1990 vlastní pokojnou demokratickou revoluci. Ta vedla k vytvoření systému více stran, nové ústavy z roku 1992 a přechodu na tržní hospodářství.
Mongolsko je unitární poloprezidentská republika s prezidentem jako hlavou státu, zákonodárnou moc má jednokomorový Velký státní chural. Je rozvíjející se zemí s ekonomikou s vyšším středním příjmem, v indexu lidského rozvoje zaujímá 96. místo. V průmyslové výrobě dominuje těžba nerostů, na druhém místě je zemědělství, především kočovný chov zvířat. Přibližně 30 % obyvatelstva tvoří kočovníci nebo polokočovníci; nedílnou součástí zůstává koňská kultura. Mongolsko je členem Organizace spojených národů, Dialogu o spolupráci v Asii, skupiny G77, Světové obchodní organizace, Asijské banky pro investice do infrastruktury, Hnutí nezúčastněných zemí, Světové obchodní organizace, globálním partnerem Severoatlantické aliance a snaží se rozšířit svou účast v regionálních hospodářských a obchodních skupinách.
Název
Název Mongolsko znamená „země Mongolů“. Mongolské slovo „Mongol“ (монгол) má nejistou etymologii. Sükhbataar (1992) a de la Vaissière (2021) navrhli, že se jedná o odvozeninu od Mugulü, zakladatele rouánského kaganátu ze 4. století, poprvé doloženého jako „Mungu“, (čínsky: 蒙兀, moderní čínština Měngwù, středočínsky Muwngu),. větev Š'-weje v seznamu severních kmenů z 8. století z doby říše Tchang, pravděpodobně příbuzná s Mungky z říše Liao (čínsky: 蒙古, moderní čínština Měnggǔ, středočínsky Muwngku).Baxter, Wm. H. & Sagart, Laurent. . 2011. Retrieved 11 October 2011.
Po pádu říše Liao v roce 1125 se Chamagští Mongolové stali předním kmenem na Mongolské náhorní plošině. Jejich války s říší Ťin, které vládli Džürčeni, a s tatarskou konfederací je však oslabily. Posledním vůdcem kmene byl Jesügei, jehož syn Temüdžin (Čingischán) nakonec sjednotil všechny ši-wejské kmeny jako Mongolskou říši (Jekhe Mongol Ulus). Ve třináctém století se slovo Mongol přetvořilo v souhrnné označení pro velkou skupinu mongolsky mluvících kmenů sjednocených pod vládou Čingischána.
Od přijetí nové mongolské ústavy 13. února 1992 je oficiální název státu „Mongolsko“ (Mongol Uls).
Dějiny
náhled|vlevo|Hranice Mongolské říše ve 13. století a současné rozšíření Mongolů Předci Mongolů přišli z oblasti povodí Amuru. Na území středního a východního Mongolska žili jako lovci a sběrači už před 7 až 6 tisíci lety.
Lidé indoevropské afanasjevské kultury v západním Mongolsku, kteří migrovali na východ před 5 tisíci lety z pontsko-kaspické stepi ve východní Evropě, jsou považováni za nejstarší pastevce, kteří se podíleli na založení dlouhé tradice pastevectví v Mongolsku.Honeychurch, William; Rogers, Leland; Amartuvshin, Chunag; Diimaajav, Erdenebaatar; Erdene-Ochir, Nasan-Ochir; Hall, Mark E.; Hrivnyak, Michelle (1 June 2021). "The earliest herders of East Asia: Examining Afanasievo entry to Central Mongolia". Archaeological Research in Asia. 26: 100264. doi:10.1016/j.ara.2021.100264.
Kočovné kmeny Siungnuové, kvůli nimž byla budována Velká čínská zeď, vytvořili ve starověku na území Mongolska mocný kmenový svaz. Někteří Siungnuové se přesunuli na západ, kde se smísili s dalšími etniky a dali vznik Hunům.
Mongolský původ panonských Avarů byl potvrzen sérií genetických výzkumů prováděných na ostatcích příslušníků avarské elity. Na základě výsledků těchto výzkumů lze Avary ztotožnit s kmenovým svazem Rouranů. náhled|Asie roku 1335 Ve 13. století bylo území dnešního Mongolska centrem Mongolské říše založené Čingischánem, druhou největší říší všech dob. Během mongolského vpádu do Evropy roku 1241 táhla mongolská vojska Moravou a vyplenila klášter Hradisko. Po více než sto letech se Mongolská říše rozpadla a země se vrátila do stavu vnitřních sporů a potyček. Už během vlády Velkého chána Kublaje se říše rozpadla na čtyři části, Zlatou hordu s centrem kolem řeky Volhy (dosti ovlivnila ruské dějiny), Čagatajskou říši ve střední Asii, Ílchanát (dnešní Írán) a Kublajovu Jüanskou říši (Čína, Mongolsko).
Po pádu mongolské dynastie Jüan v roce 1368 začal dlouhodobý střet mezi východními chalšskými a západními ojratskými Mongoly, který měl za následek postupné vytlačování Ojratů na západ (část Ojratů migrovala v 17. století do Ruska k povodí Volhy, odkud jsou známi pod jménem Kalmykové). To v pozdější době umožnilo dobytí části Mongolska mandžuskou dynastií Čching, ovládající Čínu od roku 1636. Tím došlo k rozdělení země na Vnitřní (ovládané Čchingy) a Vnější Mongolsko. Ale i Vnější Mongolsko bylo v roce 1691 podmaněno.
Některé ojratské kmeny se sdružily pod názvem Džúngarové a koncem 17. století vytvořili jednu z posledních nomádských říší. V 17. a 18. století vedli sérii válek s říší Čching a podnikali nájezdy proti Kazachům a východním Mongolům, ale roku 1757 byl Džúngarský chanát zničen dynastií Čching a většina Džúngarů zahynula v bojích s čínskou armádou.
Nezávislost Vnitřní a Vnější Mongolsko vyhlásilo nezávislost na Číně v roce 1911, avšak nezávislosti dosáhlo pouze Vnější Mongolsko pod vedením Bogdgegéna, a to za podpory Ruska. Roku 1919 bylo Vnější Mongolsko opět obsazeno Čínou. Po rozšíření ruské občanské války na východ byli Číňané na začátku roku 1921 vyhnáni bělogvardějskými jednotkami barona Ungerna. V průběhu léta 1921 byli bělogvardějci poraženi Rudou armádou a jejími mongolskými spojenci vedenými Süchbátarem. Nezávislé Mongolsko bylo znovu vyhlášeno 11. července 1921.
Komunistická éra náhled|upright|Džugderdemidin Gurragčá, mongolský kosmonaut, druhý asijský kosmonaut vůbec V roce 1924 byla za podpory Sovětského svazu vytvořena Mongolská lidová republika, která zůstala pod vlivem SSSR po dalších sedmdesát let. V roce 1928 se do čela státu postavil Chorlogín Čojbalsan a začal přetvářet Mongolsko podle sovětského vzoru. Došlo k alfabetizaci, zrovnoprávnění žen, násilné kolektivizaci, zavírání a bourání buddhistických chrámů a mnoho lidí, především mnichů, se stalo obětí hledání domnělých nepřátel státu. Během stalinistických čistek přišlo o život více než 30 000 lidí.
V roce 1931 obsadila armáda Japonského císařství sousední Mandžusko a vytvořila z něj loutkový stát Mandžukuo. Japonská hrozba dolehla až k hranicím Mongolska. Během krátkého sovětsko-japonského pohraničního konfliktu v roce 1939 byl japonský útok na Mongolsko společnými sovětsko-mongolskými silami odražen. Na konci druhé světové války se vojska Mongolska podílela na sovětském útoku na Mandžusko. Přímá hrozba ztráty kontroly nad územím Vnitřního Mongolska vedla Čínu k uznání Vnějšího Mongolska jako nezávislého státu. Čínská lidová republika uznala nezávislost této části Mongolska 6. října 1949, po referendu. Toto referendum se konalo na žádost Čínské lidové republiky a Mongolové se v něm jednoznačně vyslovili pro nezávislost na Číně. Čínská republika (nacházející se na Tchaj-wanu) nezávislost Mongolska de iure doposud neuznala.
V roce 1952 se do čela Mongolska dostal Jumdžágín Cedenbal. Vytvořil kult osobnosti, který trval až do jeho odvolání. Celá jeho vláda se vyznačovala úzkou spoluprací se SSSR, a to i po výrazném ochlazení vztahů mezi SSSR a Čínou. V roce 1984 byl Cedenbal nuceně poslán do důchodu z důvodů špatného duševního stavuhttp://en.academic.ru/dic.nsf/enwiki/229736/index.php a na jeho místo byl dosazen Jambyn Batmönkh, který se marně pokoušel o ekonomické reformy.
Pád komunismu Zavedení programů perestrojky a glasnosti v SSSR Michailem Gorbačovem vedlo v Mongolsku k poklidné demokratické revoluci v roce 1990. Revoluce by se dala svým klidným průběhem přirovnat k sametové revoluci v Československu. Od začátku roku 1990 se zvyšoval počet demonstrací, které požadovaly po vzoru perestrojky a glasnosti reformy jak hospodářské, tak politické. Dne 7. března 1990 zahájilo deset disidentů protestní hladovku. Tisíce jejich příznivců se k nim přidaly. Pod tíhou neudržitelnosti situace komunistická vláda po dvou dnech rezignovala. Nová vláda vyhlásila demokratické volby na červenec 1990. Opoziční síly ale nedokázaly shromáždit dostatek sil, aby ovládly parlament. Komunistická strana měla v nové vládě, která vzešla z voleb 1990, většinu. I tak ale začala spolupracovat s opozicí a začala zavádět ekonomické reformy. Prvním volebním úspěchem opozice tak byly prezidentské volby v roce 1993, kdy vyhrál opoziční kandidát Punsalmágín Očirbat.
Země je podle ústavy parlamentní republikou. Parlament je volen lidem a následně parlament zvolí vládu. V zemi dominují dvě politické strany. Bývalá komunistická Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), v roce 2011 přejmenovaná na Mongolskou lidovou stranu (MLS), u níž je výraznější příklon spíše k sociální demokracii, se střídá ve vládě s Demokratickou stranou (DS). DS poprvé zvítězila ve volbách v roce 1996. V roce 2000 obhájila pouze jeden mandát, poté se síly obou stran téměř vyrovnaly. Volby v roce 2004 skončily vítězstvím pro MLRS poměrem 48,23 % ku 44,27 % DS. MLRS však získala pouze 36 ze 74 obsazených mandátů a tak vytvořila velkou koalici právě s DS. Při volbách v roce 2008 získala MLRS více než 52 %, přestože v průběhu voleb bylo ústředí komunistické strany zcela vypáleno protestujícími. DS získala necelých 40,5 %. Ve volbách z roku 2012 podruhé ve své historii zvítězila DS se ziskem 35,32 % hlasů, MLS skončila druhá s 31,31 % hlasů. Na třetím místě se umístila s 22,31 % Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), která vznikla odštěpením od MLS a prosazuje návrat od sociální demokracie ke komunismu. Premiérem se stal Norovyn Altanchujag, zástupce DS, která překvapivě utvořila koalici s radikálnější MLRS.
Státní symboly Vlajka
Mongolská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi svislými pruhy – červeným, modrým a červeným. V červeném pruhu u žerdi je umístěn žlutý ideogram sojombo.Mongolská vlajka na Flags of the WorldZpravodaj Vexilolog č. 18, říjen 2005
Znak