Litoměřice () jsou město na soutoku Labe a Ohře v severních Čechách na západním okraji Polabské nížiny (dříve bylo oblíbené označení „zlatý pruh země české“) v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Litoměřicko je pro svou úrodnou polohu známé také jako Zahrada Čech. Celková rozloha města činí celkem 17,99 km², ve městě žije obyvatel, ovšem spolu se sousedními městy Terezín, Bohušovice nad Ohří a Lovosice, které na Litoměřice téměř navazují, tvoří aglomeraci se skoro 40 tisíci obyvateli. Královským městem se staly v rozmezí let 1219 a 1228. Historické jádro města je již od roku 1950 městskou památkovou rezervací, v níž je zahrnuto celkem 44 ulic a devět náměstí. Ve městě sídlí od roku 1655 biskupství litoměřické diecéze.
Město si brzy po svém založení vydobylo čelné postavení v severozápadní části Čech nejen díky královskému statutu a četným privilegiím, kterým se městu postupem času dostalo, ale především díky své poloze. Chráněná poloha ze severu i západu Českým středohořím, splavné Labe a úrodný kraj se stalo základním předpokladem k bohatství a rozvoji města. Litoměřice se již ve středověku staly významným správním a náboženským centrem Čech. To, co bylo po celou dobu výhodou města, tj. jeho uzavřenost v údolí končící Polabské nížiny mezi Labem a začínajícím Českým středohořím, se stalo v době rozvoje průmyslu jeho nevýhodou. Absence vhodných pozemků pro stavbu průmyslových areálů bránila dalšímu rozvoji Litoměřic a umožnila vzestup a pozdější dominanci průmyslového Ústí nad Labem. O co však město nepřišlo, je jeho malebnost, atmosféra a historické památky.
Historie Litoměřice náleží mezi nejstarší česká města. Vznik města ale předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu a jeho aglomerace. Toto hradiště se nalézalo na Dómském pahorku jihovýchodně od jádra středověkého města. Bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí, jehož část byla kolem roku 1057 vyhrazena pro kapitulu při kostele svatého Štěpána v místě, kde se nyní nachází barokní katedrála svatého Štěpána.Zápotocký, M., 1965: Slovanské osídlení na Litoměřicku. Památky archeologické 56, 205-391 Zakládací listinu litoměřické kapituly vydal v roce 1057 kníže Spytihněv II.
Vznik tohoto královského města spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze zpřesnit). V letech 1257–1421 se ve městě nacházel křižovnický klášter. Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se velmi často, že tak jeho cesta v Litoměřicích skončila. V oněch dobách Litoměřice byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. Právo mílové měla na severu Čech pouze tři města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most. V okruhu jedné české míle nesměla být provozována výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.), kterou provozovali měšťané. Velikost české míle kolísala, mívala až 10,5 kilometrů.
náhled|vlevo|Pohled na Litoměřice v 17. století od Václava Hollara náhled|vlevo|Mapa Litoměříc z roku 1650, Matthäus Merian náhled|Katedrála svatého Štěpána se zvonicí na Dómském pahorku
V roce 1537 postihl Litoměřice rozsáhlý požár, který poškodil část vnitřního města včetně radnice.
Během třicetileté války byly Litoměřice opakovaně obsazovány vojsky. V letech 1639–1640 a 1643–1648 město sloužilo jako opěrný a zásobovací bod švédské armády, což vedlo k výraznému hospodářskému a populačnímu úpadku města. Po skončení války bylo v Litoměřicích a na předměstí obyvatelných pouze 93 z celkových 597 domů, přičemž 317 domů bylo zcela zničeno.
V roce 1655 se město stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze. Za komunistického režimu zde také sídlila Teologická a bohoslovecká fakulta – viz CMBF.
Město v 16. a 17. století opakovaně zasahovaly morové epidemie. Po skončení morové epidemie z roku 1680 byl na Mírovém náměstí vztyčen barokní morový sloup.
Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy).
Během sedmileté války byly Litoměřice roku 1757 obsazeny pruskou armádou. V souvislosti s pohybem vojsk se ve městě objevily epidemie. V roce 1845 postihly Litoměřice ničivé povodně na Labi, které způsobily rozsáhlé škody na majetku ve městě i jeho okolí.
náhled|Mariánský sloup postavený z vděčnosti za překonání morové epidemie z roku 1680
Karel Hynek Mácha Karel Hynek Mácha přišel do Litoměřic v druhé polovině září 1836, aby si zajistil na doporučení přítele Aloise Pravoslava Trojana místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Filipa Durase. Na toto místo nastoupil 29. září, podle jiných pramenů 1. října. Bydlel v pronájmu v domě čp. 177 na Janských schodech, který patřil ševci Franzi Lorenzovi. V domě byla kromě obuvnického krámu vinárna. Máchův byt byl v prvním patře a skládal se z předsíně a dvou pokojíků. V Litoměřicích kolem 20. října Mácha onemocněl, ale již 23. se účastnil hašení požáru. Nemoc se vrátila na začátku listopadu, 5. se Máchovi přitížilo a 6. listopadu 1836 zemřel. Pohřben byl v Litoměřicích 8. listopadu, v den, kdy se měl oženit s Eleonorou Šomkovou. Pohřbu se účastnil básníkův bratr Michal Mácha.
Máchův hrob byl delší dobu neoznačený a zpustlý, v roce 1846 byl především zásluhou Karla Havlíčka Borovského náhrobek opatřen datem narození a úmrtí a citátem „Dalekáť cesta má, marné volání!“ Dne 1. května 1861 byl z popudu litoměřických bohoslovců na litoměřickém hřbitově nedaleko Máchova hrobu odhalen pomník a na domě, kde zemřel, pamětní deska. Pamětní deska byla během protičeské manifestace 15. prosince 1897 stržena a zničena. Znovu byla na dům umístěna až v roce 1936 a v témže roce byla vedle litoměřického divadla odhalena socha Karla Hynka Máchy od sochaře Václava Blažka. V roce 1938 po německém záboru československého pohraničí byly deska i socha opět odstraněny. Na začátku října 1938 byly díky tehdejšímu guvernérovi Národní banky Karlu Englišovi Máchovy ostatky hrobníkem Hansem Knoblochem v Litoměřicích exhumovány a převezeny do Prahy. Máchův pomník na hřbitově byl rozebrán československými vojáky ustupujícími ze záboru a rovněž převezen do Prahy.
náhled|Německé oddíly v přehlídkové formaci na litoměřickém náměstí 12. října 1938 náhled|Letecký pohled na Litoměřice od jihozápadu náhled|Pohled na Litoměřice z Radobýlu
Dvacáté století Po vyhlášení československé nezávislosti se Litoměřice připojily k nově vzniklému státnímu útvaru Německé Čechy. Litoměřice byly posledním městem Deutschböhmen, které se vzdalo invazním československým armádám až 27. prosince 1918.
Do konce druhé světové války převažovalo taktéž především obyvatelstvo německé národnosti. Po Mnichovu proto nespadaly pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet, které byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši.
Blízký vrch Radobýl je mimo jiné také proslulý tím, že z něj prý vůbec naposledy utíkal český básník Karel Hynek Mácha, když spatřil hořící stodoly v Litoměřicích. Pomáhal hasit. Poté smrtelně onemocněl. Mylně se uvádí, že během druhé světové války, byla pod jeho povrchem nacisty vybudována rozsáhlá podzemní továrna Richard není tomu tak. Radobýl je vyvřelý čedičový suk a podobná stavba by zde nebyla možná. Podzemní továrnu Richard budovali nacisté v zabraném hlubinném vápencovém dole pod nedalekým vrchem Bídnice. Pro účely výstavby podzemní továrny Richard nacisté v Litoměřicích zřídili největší koncentrační tábor na území dnešní České republiky s krematoriem. Táborem prošlo 18 tisíc vězňů mnoha národnostní, z nichž 4500 v táboře zahynulo. Továrnu, jež měla stejně jako důl tři části Richard I. Richard II. a Richard III. však Němci stihli zprovoznit jen v části dolu Richard I. kde vyráběli součástky k tankovým motorům. Zajímavostí je, že koncentrační tábor nebyl osvobozen sovětskými vojsky jako Litoměřice ale, že jej velitel tábora již ráno 5. května 1945 rozpustil. Osvobození vězni zanesli do přilehlých Litoměřic nákazu tyfu, který v táboře řádil.
Po konci druhé světové války 10. května 1945 byly Litoměřice bombardovány sovětským letectvem, které se snažilo zničením mostu přes Labe zamezit ustupující německé armádě dostat se do amerického zajetí. Mezi ustupujícími německými vojáky panovalo mylné přesvědčení, že levobřežní území Labe je obsazeno Američany. To byla pravda, ale o 150 km západně po proudu řeky Labe. Bombardování most nepoškodilo, bylo však poničeno přibližně 10 domů v Dlouhé ulici a v okolí kina Beseda (momentálně posilovna). Bomby zničily také budovu gymnázia v Jezuitské ulici, na kterém učil češtinu Josef Jungmann v letech 1799–1815 (připomíná to pamětní deska na domu č. 20).
Převážná část dnešního českého obyvatelstva se do města přistěhovala, podobně jako jinam do Sudet, až po poválečném vysídlení obyvatelstva německé národnosti. Do prázdných domů po německých rodinách přicházeli noví čeští obyvatelé z vnitrozemí, repatrianti a volyňští Češi.
V Litoměřické katedrále se 16. dubna 1974 konalo poslední rozloučení se sídelním biskupem Štěpánem kardinálem Trochtou, jehož se zúčastnil také Krakovský arcibiskup Karol Wojtyla (pozdější Svatý Otec papež Jan Pavel II.).
Od roku 1852 mělo město status okresního města. Až do roku 2002, kdy byly okresní úřady zrušeny, zde sídlil okresní úřad. Dnes jsou Litoměřice obcí s rozšířenou působností.
Litoměřice bývaly také, spolu s nedalekým Terezínem, významným vojenským městem. Ve městě se nachází hned dvoje velké kasárny. Po roce 2000 byla armádou prakticky opuštěna. Pro oba objekty litoměřické obecní zastupitelstvo hledá (2007) nové společenské a hospodářské uplatnění.
21. století Z novodobých dějin města jistě stojí za zmínku velká katastrofální povodeň v srpnu roku 2002, která výrazně postihla (tak jako většinu obcí a měst ležících při řece Labi) především celou dolní část města a která zcela znemožnila jinak velmi silný silniční provoz přes řeku, neboť došlo k zaplavení čtvrti Želetice na levém břehu Labe.
Mezi nejdůležitější aktivity patří rekonstrukce historického centra města a rekonstrukce hradu, Dále byl vybudován park Václava Havla „U hvězdárny“. Jiráskovy sady, největší litoměřický park, nedávno prošly rekonstrukcí. V roce 2010 se za pomoci Ústeckého kraje podařilo dokončit most Františka Chábery přes řeku Labe, který pomohl vyřešit a zlepšit dopravní situaci ve městě.
Přírodní poměry Město leží na jižním úpatí Českého středohoří na pravém břehu řeky Labe, do něhož se ve městě vlévá Pokratický potok a na protější straně Labe od jihu řeka Ohře. Za doby Rakouska-Uherska bylo město oblíbeno mezi penzisty, protože se zde nachází jedno z nejteplejších klimat v České republice. Na základě toho se na svazích Labe odedávna pěstuje vinná réva. V blízkosti města se nachází vrch Radobýl, který tvoří přirozenou dominantu města.
Obyvatelstvo Počet obyvatel Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 261 domech 16 988 obyvatel, z nichž bylo 7 969 žen. 5 066 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 11 015 k německé a 164 k židovské. Žilo zde 14 534 římských katolíků, 782 evangelíků, 209 příslušníků Církve československé husitské a 462 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 465 domech 18 498 obyvatel. 6 485 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 10 878 k německé. Žilo zde 15 108 římských katolíků, 1 056 evangelíků, 666 příslušníků Církve československé husitské a 425 židů.