Tupolev Tu-22M (V kódu NATO „Backfire“) je nadzvukový, strategický a námořní bombardér s měnitelnou geometrií křídel dlouhého doletu z konce 60. let 20. století, který byl průběžně modernizován. Na západě byl tento letoun označován i jako Tu-26. Během studené války byl Tu-22M ve službě u sovětského letectva jako nosič střel určený ke strategickému bombardování v rámci Evropy a u sovětského námořního letectva jako nosič střel primárně určený k útokům na seskupení amerických letadlových lodí. Značné počty těchto letounů zůstávají u ruského letectva v provozu. V roce 2014 bylo ve službě více než 100 ks Tu-22M.
V roce 2024 mělo ruské letectvo v provozu 57 letadel, podle zprávy o vojenské bilanci za rok 2024 Mezinárodního institutu pro strategická studia. V roce 2023 však Hlavní ředitelství ukrajinské rozvědky odhadovalo, že Rusko už má v provozuschopném stavu pouze 27 letadel.
Vývoj náhled|vlevo|Obraz nakládání raket Raduga Ch-15 na rotační odpalovací zařízení Tu-22M. Zobrazený bombardér je raný Tu-22M2 s výrazným vstupním ústrojím alt=|náhled|Pumový zaměřovač OBP-15T na Tupolevu Tu-22M(0) alt=|náhled|Starší kokpit bombardéru Tupolev Tu-22M3, panel navigátora a obsluhy zbraňových systémů náhled|Tupolev Tu-22M3 startující z Rjazaně-Ďagilevo Letoun vznikl dle požadavku na vysoce nadzvukový letoun, který by byl nosičem jaderných střel. Na počátku vývoje byl tzv. „Projekt 145,“ kterým se Tupolevova konstrukční kancelář zabývala od roku 1965. Letoun sice vycházel z typu Tupolev Tu-22, ovšem postupně se z něj stával zcela jiný stroj. Jednalo se o typ s měnitelnou geometrií křídel, která umožňovala operovat i z nezpevněných ploch. Letoun měl být schopen útočit z přízemního letu, což v podmínkách silné protivzdušné obrany bylo velkou výhodou. Postupně docházelo k dalším úpravám, zejména v umístění motorů.
První prototyp letounu Tu-22M0 vzlétl 30. srpna 1969. Vzhledem k ne zcela uspokojivým výsledkům však byl v témže roce zahájen program modernizace letounu. Tento typ, nazvaný Tu-22M1, měl sníženou hmotnost, zlepšenou aerodynamiku, zvětšené rozpětí křídel a další změny. Ovšem ani tato verze zcela nevyhovovala, a tak vznikl další typ – Tu-22M2. Prototyp tohoto stroje s motorem NK-22 vzlétl 7. května 1973. Přestože mělo letadlo řadu konstrukčních nedostatků, bylo nakonec zařazeno do výzbroje a celkově se vyrobilo přes 200 kusů. K největším problémům patřila malá životnost motorů, trhliny v konstrukci a systémy elektronického boje, které rušily palubní radiolokátor. Letové zkoušky probíhaly až do roku 1975 s uspokojivými výsledky. Stroj se sériově vyráběl až do roku 1983 a bylo celkem vyrobeno 211 kusů. Slabinou tohoto letadla však byly stále nízké výkony motoru, což bylo v rozporu s původním zadáním.
Proto pokračovala další modernizace a letoun dostal nový motor NK-25, který byl vybaven elektronikou a který byl schopen pracovat v různých provozních režimech. Současně s dalšími změnami tak vznikl typ Tu-22M3, na jehož vývoji se začalo 24. června 1974. Letadlo prošlo výraznou modernizací, která se týkala draku stroje, nové avioniky a vylepšených zbraňových systémů. Změny konstrukce, které se podepsaly na lepších letových vlastnostech, snížení celkové hmotnosti a zvýšení životnosti, měly však za následek zvýšení radarové odrazné plochy o 20 %. Letoun poprvé vzlétl 20. června 1977 a od roku 1978 se souběžně vyráběl s typem Tu-22M2. Oficiálně byl bombardér zařazen do výzbroje v roce 1983. Následující roky byl podroben sérii testů, jejichž cílem bylo integrovat modernější rakety typu vzduch-země Ch-15. První letadla vyzbrojené střelami Ch-15 dosáhla operačních schopností v roce 1983. Do roku 1993 bylo celkem vyrobeno 286 kusů typu Tu-22M3. Dále byly postaveny i Tupolevy ve verzích průzkumných či jako létající laboratoř.
V roce 1984 vznikla modifikace Tu-22M3 s označením Tu-22M3R nebo Tu-22MR. Šlo o průzkumný letoun, který měl integrovaný radiolokátor s bočním vyzařováním, systémy elektronického průzkumu, jakož i fotografické zařízení a videokamery. Po úspěšném absolvování vojenských zkoušek byla tento varianta v roce 1989 přijata do výzbroje námořního letectva.
V roce 1986 byl dokončen prototyp Tu-22MP, který představoval upravenou verzi Tu-22M3, určenou k vedení elektronického boje. Do konce roku 1992 byly vyrobeny ještě dvě další letadla typu Tu-22MP.
V roce 2008, hned po válce v Gruzii, kde došlo k sestřelení jednoho ruského Tu-22M, začaly práce na další modernizaci. Letadlo, označované jako Tu-22M3M, bylo vybaveno modernější avionikou, včetně nových navigačních a komunikačních systémů. Dalším výrazným vylepšením by měla být integrace nové výzbroje, využívající satelitní navádění GLONASS. První stroje Tu-22M3M byly zařazeny do výzbroje začátkem února 2012 a do roku 2020 ruské letectvo plánovalo modernizovat na tento standard 30 letadel.Tu-22M3M
Konstrukce
Drak náhled|Vzlet Tu-22M3 s přídavným spalováním v roce 2021 Trup je poloskořepinové konstrukce, která je tvořena převážně hliníkovými slitinami. Rozdílné požadavky na aerodynamiku v nízkých rychlostech a vysokých nadzvukových rychlostech vyřešili konstruktéři křídlem s měnitelnou geometrií. Tu lze nastavit do tří poloh: 20° pro vzlet, 65° pro „ekonomický“ nadzvukový let, 72° pro nadzvukový let v malých výškách. Na odtokové straně každého z křídel se nacházejí tři dvoudílné vztlakové klapky. Hlavní palivové nádrže se nacházejí v trupu letadla, další jsou umístěny v křídlech a kýlu.
Přední podvozková noha má dvě kola a zatahuje se směrem dozadu. Hlavní podvozky se skládají ze tří párů kol a zatahují se do šachet, umístěných zčásti v trupu a zčásti v křídle letadla. Do zadní části trupu jsou integrovány dva brzdicí padáky, každý s plochou 52 m².
Kokpit náhled|Kokpit Tu-22M3 Kabina čtyřčlenné posádky je klimatizovaná a je zasklená elektricky vyhřívaným krytem. V přední části sedí dva piloti, v zadní radista a navigátor. Celá posádka sedí na vystřelovacích sedadlech, která umožňují bezpečnou katapultáž od výšky 60 m a rychlosti 130 km/h.
Avionika Bombardér Tu-22M3 je vybaven dopplerovským radiolokátorem PNA-D, který slouží k vyhledávání a zaměřování cílů, a také k navádění řízených střel. Radar je součástí antikolizního systému, nelze jej však využít k nízkým letům s kopírováním terénu. V zadní části letadla pod svislou ocasní plochou je ještě radar PRS-4km Krypton. Ten spolu s televizní kamerou slouží k zaměření cílů pro dvouhlavňový kanon GŠ-23. Kromě kanonu se o vlastní ochranu letadla stará i systém Ural. Ten se skládá z výstražného radiolokačního přijímače Sirena-3, výstražného infračerveného protiraketového systému, aktivního radarového rušiče a výmetnice klamných infračervených a radiolokačních cílů.
V přední části trupu je umístěn fotografický přístroj AFA-15, který je určen k plnění průzkumných úkolů. Komunikační systém se skládá ze dvou radiostanic UHF, jedné HF a palubního interkomu.
Motor Pohon letadel zajišťují dva motory Kuzněcov NK-25, každý o maximálním tahu 245,15 kN. Motory jsou umístěny vedle sebe v zadní části trupu pod svislou ocasní plochou.
Výzbroj náhled|vlevo|Тu-22М3 se zavěšenými střelami Ch-22 a pumami FAB-250 náhled|Pumy FAB-500 pod trupem Tu-22M3 může nést celou škálu volně padajících pum od FAB-100 o hmotnosti 100 kg až po FAB-3000 o hmotnosti 3 tuny. Bombardér může být vybaven palubním zaměřovacím systémem SVP-24 (Gefest). Jde o specializovaný výpočetní subsystém, který umožňuje přesné navedení „hloupé“ munice na cíl. Základní myšlenka je podobná jako u amerických pum JDAM, které jsou vybaveny družicovým systémem a z nekontrolovaných pum se tak stává řízená munice. Nicméně přístup je zcela odlišný, protože zařízení není namontována na každou pumu zvlášť, ale nachází se na palubě letadla. SVP-24 přepočítává polohu letadla a cíle na základě systému GLONASS, rychlost a směr letu letadla, trajektorii letu pumy a hydrometeorologické podmínky. Souřadnice mohou být trochu zkreslené při ostrých manévrech letadla v cílové oblasti nebo při nedostatku informací o hydrometeorologických podmínkách a stavu ovzduší. Pravděpodobnost zničení malých dobře chráněných podzemních zařízení je 30 až 40%. Účinnost při ničení špatně chráněných nadzemních cílů může dosáhnout až 60%.
K ničení strategických stacionárních pozemních objektů slouží řízené střely Ch-15 s doletem 300 km.Аэробаллистическая ракета Х-15 Tu-22M3 dokáže unést 6 kusů v pumovnici a další 4 mohou být umístěny na závěsníky pod křídly. Protilodní výzbroj představuje protilodní střela typu Ch-22 s aktivním radarovým naváděním a s doletem 600 km.Soviet/Russian Cruise Missiles
Bombardéry Tu-22M3 by měly být do roku 2018 vyzbrojeny novými řízenými střelami Ch-32 s doletem 1000 km.Russia orders new Kh-32 cruise missiles to arm Tu-22M3 bombers Střela po vypuštění vystoupá do výšky 40 km, následně letí rychlostí 4000–5000 km/h a nakonec zaútočí střemhlav na cíl. Ch-32 je určena hlavně k ničení nepřátelských lodí, radiolokačních stanic, mostů, vojenských základen a elektráren. Střela může být naváděna pomocí družicového systému GLONASS nebo GPS. V prostředí silného rušení využije zpočátku inerciální navigační systém a v konečné fázi letu je řízena pomocí aktivního radarového navádění.Ту-22М3 оснастят новейшими сверхзвуковыми ракетами Dále může tato verze nést až 4 hypersonické střely Ch-47M2 Kinžal, určené pro likvidaci válečných lodí a objektů protiraketové obrany USA a NATO.
Služba náhled|Sovětský Tu-22M Backfire-B v doprovodu letounu F-14A Tomcat náhled|Tupolev Tu-22M3 na základně Rjazaň Ďagilevo Letoun je uzpůsoben k nesení konvenční i atomové výzbroje. Může nést rakety na ničení námořních i pozemních cílů, pumová výzbroj činí až 24 000 kg munice. Během studené války vykonávaly Tu-22M pravidelné hlídkové lety a v několika případech při střetu s americkým námořnictvem simulovaly útoky na seskupení letadlových lodí.
Tu-22M byly „naostro“ vojensky užity ve válce v Afghánistánu v letech 1987–1989. Od roku 1987 působilo v Afghánistánu 18 bombardérů Tu-22M2, které bombardovaly přístupové komunikace, základny a sklady mudžahedínů. V roce 1988 je nahradilo 16 modernějších Tu 22M3, které sehrály důležitou roli hlavně při ústupu sovětských vojsk. K likvidaci pozemních cílů v Afghánistánu se používaly pumy FAB-500, FAB- 1500 a FAB-3000. Další bojové nasazení si odbyly bombardéry Tu-22M v roce 1995 v Čečensku, když podnikaly nálety na pozemní cíle v blízkosti města Groznyj. V roce 2008 během bojů v Jižní Osetii ztratilo ruské letectvo jeden bombardér Tu-22M, který právě plnil průzkumné úkoly.Tupolev Tu-22M Explained Gruzínské protivzdušné obraně se podařilo sestřelit ruské letadlo pravděpodobně za použití raketového systému Buk-M1.
Poté, co se 17. listopadu 2015 potvrdila podezření, že za zřícením ruského civilního letadla s 224 pasažéry na palubě stojí Islámský stát, začalo Rusko masivní bombardování strategickými bombardéry. Čtrnáct strojů Tu-22M, pět letadel Tu-160 a šest Tu-95 uskutečnilo nálety na pozice teroristické skupiny ISIL. Bombardér Tu-22M byl vyzbrojen železnými pumami bez navádění FAB-250, které shodil na cíle ve městě Rakka.
Na strojích probíhají další modernizace včetně výzbroje a jsou v současné době ve výzbroji Ruska. Letouny Tu-22M nebyly nikdy vyváženy, nicméně po rozpadu SSSR se některé stroje nacházely na území nových republik. Bělorusko mělo 52 letounů, které byly předány do Ruska. Ukrajina měla 29 strojů, ale ukrajinská vláda se jaderných zbraní vzdala, a tak byla tato letadla vyřazena, poslední v roce 2004.
Tupolev se od roku 1992 snažil získat potenciální zákazníky pro letouny jako např. Írán, Indii a ČLR, ale žádný kontrakt zatím uzavřen nebyl. Během roku 2001 si Indie pronajala 4 stroje..
Ruská invaze na Ukrajinu Útoky na Ukrajinu