Tučňáci (Sphenisciformes) jsou nelétaví ptáci, kteří jsou dokonale přizpůsobeni lovu a potápění ve vodě. Žijí výhradně v oblastech chladných mořských proudů na jižní polokouli (tučňák galapážský okrajově zasahuje i na severní polokouli). V nejběžnější klasifikaci odborníci rozlišují 18 recentních druhů tučňáků (od jiných se liší zpravidla jen jedním uznávaným nebo naopak jedním neuznávaným druhem, podle kterých existuje 17, případně 19 druhů). Shodně je pak řadí do jasně vymezených šesti rodů jediné čeledi tučňákovití (Spheniscidae). Opeření tučňáků bývá zespoda bílé, shora černé.
Zhruba polovinu času tráví na moři a polovinu na souši. Největším druhem je tučňák císařský, který měří kolem 1,1 m a váží 35 kg. Nejmenším je tučňák nejmenší, který měří pouze kolem 35 cm a váží jen asi 1,2 kg. Větší druhy typicky obývají jižnější, chladnější končiny, menší druhy se vyskytují v nižších zeměpisných šířkách. Živí se krilem, rybami a hlavonožci. Kořist loví při plavání a polykají celou.
Etymologie České slovo tučňák bylo vytvořeno v době národního obrození a pravděpodobně pochází od slova tučný, neboť je to kolébavě zavalitý, tedy tučný pták. Původ mezinárodně užívaného názvu Penguin (v angličtině) či Pingvin (v ruštině, němčině, španělštině) se vysvětluje dvěma způsoby. Často se předpokládá, že má původ ve velšském pen gwyn, tj. „bílá hlava“, což byl název, jímž Velšané označovali alku velkou, severského mořského ptáka, který připomínal tučňáky a byl již vyhuben. Alka totiž měla nad okem výraznou bílou skvrnu. Popsaný vznik slova však neodpovídá velšské slovotvorbě. Slovo pinguin je však poprvé doloženo v deníku italského učence Antonia Pigafetty, který se účastnil Magalhãesovy námořní výpravy kolem světa.VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. S. 7–9. Slovo se i proto spojuje s latinským slovem pinguis – „tučný, šťavnatý“; či obrazně „těžký, těžkopádný“.
Objevení tučňáků Tučňáci byli objeveni námořníky, kteří v 16. stol. hledali námořní cesty kolem pobřeží Jižní Ameriky a Afriky. V lodních denících slavných mořeplavců jako byli Vasco da Gama a Fernão de Magalhães či pirátů Francise Drakea a Williama Dampiera se dochovaly zmínky o tučňácích. Někteří mořeplavci je pokládali za opeřené ryby, jiní, například Francise Drake, se o nich zmiňují jako o nelétavých černobílých husách. Mořeplavci tučňáky chytali a jedli, i když jim jejich tučné, rybinou páchnoucí maso moc nechutnalo. Například anglický mořeplavec James Cook však jedl tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob. Podivný vzhled tučňáků fascinoval dobové učence, kteří se v 16. a 17. století dohadovali, zda tučňáci jsou ptáci, ryby nebo čtvernožci, až roku 1758 švédský přírodovědec Carl Linné poprvé systematizoval tučňáka brýlového jako ptáka příbuzného albatrosům. Živé tučňáky se podařilo dovézt do Evropy až v druhé polovině 19. století a jejich chov, který je spojen s řadou obtíží, byl dlouho výsadou těch nejlepších zoologických zahrad převážně ve Spojených státech, Velké Británii a v Japonsku.VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: 10. Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. S. 12–30.
Charakteristika Jsou to středně velcí až velcí nelétaví ptáci dobře přizpůsobení lovu ve vodě. Nejmenší druh, tučňák nejmenší (Eudyptula minor) dorůstá do 40 cm a hmotnosti 1,5–2,5 kg, na druhé straně tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), největší druh, může být více než 120 cm vysoký s hmotností přes 40 kg. Některé fosilní druhy byly ještě výrazně větší, třeba vysocí jako průměrný dospělý muž (až 180 cm).
Morfologie a anatomie náhled|Potápějící se tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti). V České republice jej chová Zoo Praha, Liberec, Zlín a Plzeň|alt= Tučňáci jsou dokonale přizpůsobeni potápění a lovu v hluboké vodě; kvůli tomuto přizpůsobení druhotně ztratili schopnost letu. Jejich tělo má torpédovitý (hydrodynamický) tvar s těžištěm umístěným dále než u létajících ptáků. Kosti tučňáků nejsou pneumatizované, proto je hustota jejich těla vyšší než u ostatních ptáků (blíží se hustotě vody), což usnadňuje potápění. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu, stehenní kosti jsou velmi krátké, kolenní klouby nehybné a mezi třemi prsty mají plovací blánu – při plavání jsou používány pouze jako kormidlo. Kvůli umístění nohou se tučňáci pohybují na souši vzpřímeně. Páteř je velmi ohebná, umožňující ve vodě prudké obraty. Hlavním orgánem pohybu ve vodě jsou křídla, slaběji opeřená a přeměněná ve veslovité útvary. Kostra křídel odpovídá křídlům létajících ptáků, kosti jsou však kratší, silně zploštělé a zpevněné v loketním a zápěstním kloubu přídatnými kůstkami, které brání jeho ohýbání.Podobně zpevněná křídla mají blízce příbuzní albatrosi a buřňáci, u nichž se jedná o adaptaci k dlouhodobému klouzavému letu (plachtění). Silně vyvinuté jsou prsní svaly a hřeben na prsní kosti. Ocas je krátký – delší není zapotřebí, při plavání se o funkci řízení starají nohy. Tuhá ocasní pera naopak dobře slouží při odpočinku na souši a často se tak o ocas opírají jako o podpěru.
Podobně jako jiní mořští ptáci jsou tučňáci odkázáni na pití mořské vody; nadbytečnou sůl vylučují speciální nosní (supraorbitální) žlázy, umístěné nad očnicí a ústící do nosních dutin (viz solná žláza).Při pokusném vpravení 5 g soli do žaludku tučňáka začaly žlázy vylučovat koncentrovaný roztok soli již po 10 minutách, za 4 hodiny vyloučily 2/3 vpraveného množství.náhled|Tučňák nejmenší (Eudyptula minor), nejmenší žijící druh, se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života
Na souši Na pevnině jsou tučňáci vcelku neohrabaní; jelikož mají zakrnělá – neohebná – kolena, pohybují se zpravidla pomalou kolébavou chůzí. Navzdory tomu, jak komicky jejich chůze vypadá, bylo dokázáno, že se do každého kroku přenášením váhy ze strany na stranu zhoupnou z velké části i silou, vynaloženou na krok předchozí. Tímto obráceným kyvadlovým pohybem ušetří tak údajně až 80 % energie. Pro tučňáky hnízdící i stovky kilometrů od pobřeží a navíc v nehostinném prostředí je jakákoli úspora sil velmi cenná. Některé druhy tučňáků však zdolávají i strmé skalní útesy, jako například tučňák skalní, který se prokazuje hbitými skoky.
Adaptace na chlad a mráz Tučňáci dokážou žít ve velmi nehostinných podmínkách, v Antarktidě se pohybují v teplotách okolo −40 °C. Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se u nich silná vrstva podkožního tuku, tvořící téměř třetinu tělesné hmotnosti (u severněji hnízdících druhů, kde mají podmínky mírnější, není tak korpulentní). Krátké, tuhé a husté překrývající se peří roste rovnoměrně po celém těle a je pečlivě promašťované – podrobný rozbor C. Williamse z Kalifornské univerzity odhalil, že peří tučňáka císařského má až čtyři různé vrstvy a na jednom centimetru čtverečním roste maximálně 9 per, zatímco původní nezávislé studie hovořily o dvou vrstvách peří a hustotě 15 per na cm² (u dalších druhů se počítá s 11 až 46 pery na centimetru čtverečním). Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny.
Na druhou stranu žijí tučňáci v oblastech, kde teploty sahají k 40 °C (např. tučňák brýlový – jižní Afrika) a může dojít k přehřátí. alt=Hlava tučňáka patagonského a jeho pestré oranžovo-žluté zbarvení.|náhled|Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) dorůstá do výšky téměř jednoho metru, a je tak (po tučňákovi císařském) druhým největším tučňákem obývajícím naší planetu. Jeho pestré oranžovo-žluté zbarvení oslní nejednoho člověka. Dobře mu poslouží v období námluv, pro upoutání potenciální družky náhled|Barevná vada často způsobená genetickým defektem v průběhu vývinu (tučňák oslí)
Zobák Zobák tučňáků je velmi silný. Konec jeho vrchní strany je mírně zahnutý do ostré „špičky“– ideální pro uchopení kořisti. U některých druhů je dlouhý více než 10 cm (tučňák patagonský ho může mít dlouhý až 13 cm) Tučňáci z rodu Eudyptes (např. tučňák novozélandský) mají oproti ostatním druhům znatelně tlustší zobáky. Neobvykle robustní je taktéž jazyk. Vnitřek zobáku pokrývají ostré rohovité bradavky bránící vysmeknutí ulovené ryby.
Zobák nevyužijí jen ke shánění potravy. Kromě toho jej používají k obraně nebo hraje důležitou roli při námluvách; samice upřednostňují ty samce, kteří mají většíROSCOE, Richard. Penguin species (Chinstrap penguin), Reproduction. www.photovolcanica.com. Dostupné online. (anglicky) nebo jasně zbarvené zobáky – výzkum ukázal, že oranžové až purpurové skvrny po stranách zobáku u tučňáka patagonského pozradí pohlavní zralost, zdravotní stav nebo sociální postavení jedince.EDWARDS, Keena. Aptenodytes patagonicus (king penguin). Animal Diversity Web [online]. Dostupné online. (anglicky)Polar Biology – Ornamental colors reveal age in the king penguin. Marion Nicolaus; Céline Le Bohec; Paul M. Nolan; Michel Gauthier-Clerc; Yvon Le Maho; Jan Komdeur; Pierre Jouventin. Svazek 31. str. 53–61. (2007). Dostupné online. (anglicky)
Zbarvení, fyzické vady Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení (stejně jako např. alky) – shora jsou převážně černí (například tučňák nejmenší má záda spíše namodralá), zespodu bílí. Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje nepozorované přiblížení ke kořisti, zatímco tmavý hřbet napomáhá rychlejšímu ohřátí na slunci. Tučňákům z rodu Eudyptes (např. tučňák žlutorohý) rostou na hlavách zlatavě-žluté chocholky. Dva největší druhy tučňáků (tučňák císařský a tučňák patagonský) disponují pestřejším zbarvením v okolí hlavy, krku a prsou – slabě žlutou až po výrazně oranžovou. Duhový rozvrh barev slouží samci k upoutání potenciální družky v období námluv. Bylo dokázáno, že pro samice jsou atraktivnější ti samci, kteří mají výraznější kresbu. Zdá se však, že v životě tučňáků může mít toto zbarvení hlubší význam, protože jím jsou obdařené také samice.
Vzácně se vyskytují barevné aberace; melaničtí (bílá = černá), albinotičtí (zcela bílé opeření a narůžovělý zobák, kůže a oči – albín), nebo leucističtí jedinci (částečné i úplné, avšak odlišné zbarvení s větším množstvím variací – obyčejně má tučňák hnědá záda, bílé břicho a je celkově světlejší). Neobvyklé zbarvení může způsobit řada faktorů, včetně stravy, prostředí nebo nemoci, především je ale způsobeno mutací (změnou genetického materiálu). V koloniích se postižení tučňáci stávají často nechtěnými samotáři. Brzy také umírají, neboť nejsou schopni plnohodnotně žít – kvůli svému světlejšímu zbarvení na sebe upozorní při lovu potravy a pro predátory jsou snadnějším cílem.
Podobně se u tučňáků může objevit tzv. fyzická malformace – tučňák s třema nohama, tučňák se skoliózou páteře či deformací zobáku.
Fyziologie
Rychlost plavání a dosahovaná hloubka při potápění