Dějiny Ruska

náhled|upright=0.9|Znak Moskevského velkoknížectví náhled|upright=0.9|Znak Ruského carství náhled|upright=0.9|Státní znak Ruského impéria náhled|upright=0.9|Státní znak Ruské federace

Dějiny Ruska jako státu začínají ve 13. století vydělením moskevského knížectví z knížectví vladimirsko-suzdalského, jednoho z dědiců Kyjevské Rusi zaniklé po vpádu Mongolů. Ruské carství vzniklo roku 1547, kdy si moskevský velkokníže Ivan IV. Hrozný začal dědičně nárokovat titul car vší Rusi. V roce 1721 za Petra Velikého se Rusko stalo Ruským impériem. Během své historie až do počátku 20. století se Rusko díky výbojům rozrostlo z malého knížectví na mnohonárodnostní imperiální velmoc, rozlohou největší stát světa. Impérium se rozpadlo v důsledku revoluce roku 1917 a navazujících událostí, jeho dědicem se stala Ruská sovětská republika. Ta byla v letech 1922–1991 nejdůležitější svazovou republikou Sovětského svazu (SSSR), který obnovoval ruskou říši pod ideologií marxismu-leninismu. Po vítězství ve druhé světové válce a rozšíření sféry vlivu se Sovětský svaz proměnil v supervelmoc. V důsledku vnitřního vývoje se roku 1991 Sovětský svaz rozpadl a největším nástupickým státem se stala Ruská federace. Politika určující směřování Ruska od roku 2000 bývá označována jako putinismus podle předního politika a lídra Vladimira Putina.

První stát na území východních Slovanů byla Kyjevská Rus s hlavním městem Kyjevem a prvním knížetem Olegem. Za varjažského knížete Vladimira přijali vládci Rusi křesťanství. Kyjevská Rus se pak postupně rozpadla a na jejím místě se vytvořila menší ruská knížectví. Ta poté nedokázala obstát vůči náporu mongolských kmenů, které značnou část země obsadily, vyplenily a začaly vybírat od místních vládců poplatky.

Koncem 13. století době došlo k rozvoji Moskevského knížectví, jež postupně získávalo stále větší území a poté i nezávislost na mongolské Zlaté hordě. V 16. století se moskevští vládcové začali titulovat jako carové (císaři) v návaznosti na zaniklou Byzantskou říši. Za vlády Ivana IV. zvaného Hrozný došlo k razantní územní expanzi na sever a na východ, kde byl dobyt Kazaňský chanát. Do této doby také spadá státem organizovaný teror zvaný opričnina. Po smrti Ivana IV. a jeho pozdějšího nástupce Borise Godunova se Rusko dostává do krize, jež byla ukončena nástupem dynastie Romanovců. Jeden z nejvýznamnějších carů Petr I. Veliký dosáhl dalších územních zisků a provedl také rozsáhlé hospodářské a vojenské reformy. Další významnou panovnicí byla carevna Kateřina II. Veliká, za jejíž vlády došlo k dalšímu rozmachu ruské moci, a to zejména na úkor Polska, které roku 1795 úplně zaniklo a bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Habsburskou monarchii. Po Velké francouzské revoluci a jako významná vojenská mocnost v době napoleonských válek prosazovalo Rusko svůj vliv v řadě zemí Evropy s cílem zamezit jakýmkoliv revolučním změnám. Po prohrané krymské válce mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií, Francií, Sardinským královstvím a Osmanskou říší na straně druhé se rozhodl car Alexandr II. přistoupit na několik opatření, která měla za cíl reformovat ruský stát a společnost. Roku 1861 tak byl zrušen ruský systém nevolnictví, nicméně princip samoděržaví, tj. neomezené moci panovníka, zůstal zachován.Zubov, Dějiny Ruska I. Str. 54 aj.

Po další prohrané válce, s Japonskem roku 1905, a také následkem Krvavé neděle přistoupil car Mikuláš II. k dalším reformám. V první světové válce se Rusko postavilo na stranu Francie, Velké Británie a Srbska proti Ústředním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše).

Roku 1917 vypukla Únorová revoluce, která svrhla carský režim a nastolila demokratickou vládu. Ta však byla svržena během Říjnové revoluce téhož roku a v zemi byla nastolena komunistická vláda pod vedením Vladimira Iljiče Lenina. V občanské válce nakonec bolševici zvítězili a získali pod svou kontrolu značnou část původního carského impéria. Na tomto území se vytvořily komunistické státy, které byly sjednoceny do Svazu sovětských socialistických republik. V zemi zavládla levicová diktatura, přísná cenzura a státem organizovaný teror. Spolu s tím začalo znárodňování majetku a převádění většiny hospodářských zařízení pod kontrolu státu. Za vlády Leninova nástupce Josifa Vissarionoviče Stalina se v teroru nadále pokračovalo, navíc v zemi proběhl nucený přesun zemědělců do výrobních družstev (kolchozů a sovchozů). Tím jednak poklesla zemědělská produkce, jejíž značná část se kromě toho vyvážela, aby bylo z čeho financovat překotnou státem organizovanou industrializaci. V nastalém hladomoru zahynulo zejména v jižním Rusku a na Ukrajině asi 5-7 milionů lidí.Podle Zubova vznikl mezi lety 1914 a 1922 v důsledku světové války, občanské války, hladomoru a teroru "demografický deficit" asi 12 milionů osob. Zubov, Dějiny Ruska I., str. 687n.

Během druhé světové války, jejíž východní frontu Rusové nazývají "Velká vlastenecká válka", utrpěl Sovětský svaz nezměrné ztráty na životech i na majetku. Vítězství v této válce však vedlo k tomu, že se Sovětský svaz stal supervelmocí kontrolující řadu států východní, jihovýchodní a střední Evropy. V nadcházejícím konfliktu se Spojenými státy, zvaném studená válka, se však na konci 80. let 20. století Sovětský svaz postupně ekonomicky zhroutil a rozpadl, přičemž vedle Ruské federace vzniklo 15 dalších národních států.

Prvním ruským prezidentem se stal Boris Jelcin, za jehož vlády Rusko přešlo od státem plánované ekonomiky k tržnímu systému. Po nástupu prezidenta Vladimira Putina došlo k ekonomické stabilizaci a v posledních letech Rusko posiluje svojí mezinárodní pozici. Jak na jeho vlastním území, tak mimo něj, došlo k řadě ozbrojených konfliktů s účastí ozbrojených sil Ruska – první a druhá čečenská válka, válka v Jižní Osetii, anexe Krymu, obsazení východní Ukrajiny, ruská intervence v Sýrii a invaze na Ukrajinu.

Východní Slované a Kyjevská Rus Východní Slované sídlili v oblasti mezi řekami Vislou a Donem. První zprávy o nich pocházejí z 6. století. Přes jejich území vedlo mnoho obchodních cest do Byzantské říše, v jejichž blízkosti vznikala opevněná hradiště. V roce 862 založil bájný varjažský bojovník Rurik obchodní sídliště Novgorod, který se stal historicky prvním hlavním městem. Údaje o Rurikovi pocházejí z jediného zdroje, nejstaršího ruského letopisu, známého pod názvem Pověst dávných let. Skandinávské prameny o něm mlčí.

Kníže Oleg, jenž byl skandinávského původu, pak roku 882 založil významné slovanské město Kyjev a dal tak vzniknout státnímu útvaru zvanému Kyjevská Rus. Rovněž zbavil oblast kolem Kyjeva poplatné povinnosti vůči Chazarům. Kyjevská Rus navázala obchodní styky s mnohými evropskými státy, především však s Byzantskou říší. Odtud také kníže Vladimír I. přijal křesťanskou víru. Kyjevská Rus nadále prosperovala, avšak systém nástupnictví a státní správy umožnil regionálním vládcům získat větší moc na úkor kyjevských knížat. Obřady se konaly ve slovanském jazyce a psalo se cyrilicí, ze které se později vyvinula graždanka.

náhled|upright=1.4|Mapa evropského Ruska v době příchodu Varjagů

Ruská knížectví

V druhé polovině 11. století proběhla v Rusi řada povstání, v jejichž důsledku došlo k vnitřním bojům a faktickému rodělení jednotného státu na jednotlivá ruská knížectví. Na počátku 13. století se ve střední Asii sjednotily mongolské kmeny do Mongolské říše a pod vedením Čingischána zahájily ničivou expanzi proti Číně a na západě přes Kyjevskou Rus do střední Evropy. V roce 1223 bylo ruské vojsko poraženo Mongoly v bitvě na řece Kalce. O 17 let později se Kyjevská Rus rozdělila na čtyři knížectví, když Čingischánův vnuk Batú dobyl Kyjev. V roce 1240 porazil na břehu řeky Něvy kníže Alexandr Jaroslavič (později zvaný Něvský) švédská vojska při jejich invazi do Rusi. V roce 1242 porazil v bitvě na Čudském jezeře Řád německých rytířů.

Moskevské knížectví

náhled|Plenění Suzdalu Bátúem v únoru 1238 Moskevské knížectví vzniklo jako podíl na dědictví vladimirského Alexandra Něvského († 1263), když si Moskvu zvolil sídlo jeho nejmladší syn Daniil. Nové knížectví rychle získávalo moc a Moskva se stala sídlem hlavy pravoslavné ruské církve, když vladimirský „metropolita Kyjeva a vší Rusi“ Petr Moskevský v roce 1325 přesídlil do Moskvy. Země však byla pod přímým vlivem Zlaté hordy, která vznikla jako důsledek tatarsko-mongolských výbojů. Ruská knížectví musela platit jejím vládcům daň a byla na nich i politicky závislá. Roku 1328 Daniilův mladší syn Ivan I. Kalita od nich získal titul velkokníže moskevský. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dimitrij Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil Zlatou hordu v Kulikovské bitvě. O dva roky později však zahájili Tataři vítězné tažení proti Rusi a závislost na nich byla v ruských zemích znovu obnovena. Země byla dále roztříštěna a mezi jednotlivými knížectvími probíhaly rozbroje až do poloviny 15. století.

Vzestup knížectví a vznik carského Ruska

Roku 1462 se stal moskevským knížetem Ivan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku 1480 vyhrál válku s Tatary a Rusko se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území – Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevskou či polskou nadvládou. Vznikla tak monarchie, která se opírala o bývalá knížata, o bojary i vyšší třídu z měst. Její další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV., který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulu car. Ivan IV. zvaný Hrozný provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 1552–1556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltskému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. Svoji politiku, která měla znamenat omezení moci šlechty a zavedení samoděržaví, se mu však zcela prosadit nepodařilo.

Nástup Romanovců náhled|vpravo|Stěnka Razin na Kaspickém moři Po smrti Fjodora I. roku 1598 vymřela dynastie Rurikovců, čímž se Rusko dostalo do období rozporů a bojů o carskou korunu, nazývané také jako období smuty. Počátkem 17. století vládl Rusku Boris Fjodorovič Godunov, ovšem roku 1605 se objevil člověk, který se vydával za careviče Dimitrije, syna Ivana Hrozného, který byl již dříve zavražděn. Tento ve skutečnosti chudý šlechtic, který byl později nazván Lžidimitrij I., byl za účasti Republiky obou národů dosazen na carský trůn. V Rusku poté vypukly rozbroje a roku 1610 obsadila polská vojska Moskvu. Po vytvoření ruského lidového vojska však byla Moskva roku 1612 opět osvobozena. Roku 1613 byl do Moskvy svolán zemský sněm, který zvolil hlavou státu představitele starého moskevského bojarstva Michaila Fjodoroviče Romanova. Tomu se podařilo získat od Poláků smolenskou a od Švédů novgorodskou zemi, další území získal na jihovýchodě. Rusko pokračovalo v expanzi i v druhé polovině 17. století, kdy se mu díky povstání Bohdana Chmelnického podařilo získat levobřežní Ukrajinu, expandovalo dále na Sibiř, kterou postupně ovládlo. 17. století znamenalo pro Rusko také řadu povstání, z nichž snad nejznámější je selská vzpoura Stěpana Razina.

Rozmach Ruska v 18. století

náhled|vlevo|upright=1|Expanze Ruska mezi lety 1533–1896 náhled|upright|Petr Veliký náhled|upright|Ruská carevna Kateřina Veliká