Arcidiecéze pražská

náhled|Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha

Arcidiecéze pražská (latinsky Archidioecesis Pragensis) je římskokatolická arcidiecéze ve středních Čechách. Sídlem arcibiskupa je Praha, sídelním kostelem katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

Od roku 2026 je arcibiskupem pražským monsignor Stanislav Přibyl, jmenovaný v únoru a do úřadu intronizovaný v dubnu téhož roku. Pomocným biskupem je Zdenek Wasserbauer, který je zároveň generálním vikářem pro kněžstvo a duchovní život. Emeritním arcibiskupem je Jan Graubner, emeritními pomocnými biskupy jsou Karel Herbst a Václav Malý.

Pražská arcidiecéze je nejstarší existující diecézí v Českých zemích (založena roku 973, na arcidiecézi povýšena v roce 1344) a metropolitní arcidiecézí české církevní provincie. Arcibiskup pražský je zároveň metropolitou české církevní provincie s titulem primas český.

K roku 2025 byla arcidiecéze pražská šestým největším vlastníkem nemovitostí a zároveň pronajímatelem v České republice. Hospodaří také na 26 000 hektarech lesa.

Historie

Období christianizace Křesťanská misie Čech a Moravy probíhala ze Salcburské církevní provincie. V Čechách působili misionáři z Řezna a na Moravě misionáři z Pasova. V roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 velmožů (duces) z Čech, ti však křesťanství záhy opustili. V roce 863 přišli na Moravu svatí Cyril a Metoděj, kteří přeložili Bibli a další texty do slovanského jazyka a používali je v liturgii. Kolem roku 883 přijali vévoda Bořivoj I. s manželkou Ludmilou křest a přivedli s sebou do Čech slovanské kněze. V Praze přitom již kolem roku 895 existoval latinský arcipresbyterát s duchovními z Řezna.

Diecéze (973–1344) náhled|vlevo|Sv. Vojtěch, portrét Mihálya Kovácse (1818–1892) Pražská diecéze podřízená mohučskému arcibiskupství vznikla v roce 973 vyjmutím Čech z pravomoci biskupství řezenského. Prvním pražským biskupem byl Dětmar, druhým pak sv. Vojtěch.

Dlouho byl pražský biskup dosazován hlavně z vůle českého panovníka a býval především reprezentativním členem knížecího dvora. Rozhodující roli v této době hrají osobní schopnosti a vazby, řada biskupů se angažuje ve vysoké politice, v záležitostech knížectví i mimo jeho hranice (např. boj o investituru). Omezený je naopak jejich vliv na správu české církve, která je soustředěna kolem kostelů, kaplí a klášterů podřízených svým světským zakladatelům.

V 11. století byl politicky velmi angažovaný biskup Šebíř, za kterého byla v roce 1063 oddělena (obnovena) moravská diecéze. Spory jeho nástupce, ambiciózního Jaromíra se svým bratrem, knížetem Vratislavem II., vedly k dalšímu omezení biskupské moci zřízením kapituly na Vyšehradě, kam kníže tehdy přesídlil.

Ve 12. století se postavení olomouckého biskupství potvrzuje a posiluje, zejména za Jindřicha Zdíka. Jeho synovec Daniel byl biskupem v Praze a diplomat v okruhu Vladislava II. a císaře Fridricha Barbarossy. Biskup Jindřich Břetislav, Přemyslovec, od císaře později získal dočasnou samostatnost a statut říšského knížectví pro pražské biskupství a nakonec se stal „knížetem-biskupem“, když obsadil na úkor Přemysla Otakara I. český knížecí stolec.

Ve 12. století byla pražská diecéze se svou rozlohou 52 000 km2 územně největší diecézí z tehdejších 42 diecézí Svaté říše římské. Za ní následovala arcidiecéze salcburská (40 000 km2) a diecéze kostnická (36 000 km2).BORGOLTE, Michael: Die Mittelalterliche Kirche. Oldenbourg Verlag, 2004, s. 13.

Převratné 13. století přináší proměnu i pro biskupský úřad, který se mění z prestižní dvorské funkce na skutečnou hlavu české církve relativně nezávislé na světské moci. Reformní a emancipační úsilí církve, vrcholící na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215, v Čechách prosazoval pražský biskup Ondřej. Za podpory papeže získal v roce 1221 privilegium pro pražské biskupství a o rok později zásadní konkordát, který zajišťoval právo kanonické volby a právní a hospodářskou imunitu. Vnějším projevem emancipace pražského biskupa je postupný přesun sídla z paláce na Pražském hradě do nově budovaných hradů, biskupského dvora při Juditině mostě a do Roudnice. Přeměnu biskupství ve feudální a pozemkové panství ilustruje biskup Tobiáš z Bechyně, zástupce české šlechty proti Otovi Braniborskému.

Období 14. století před zřízením arcibiskupství v zásadě vyplňuje episkopát Jana IV. z Dražic. Významný byl zejména jeho spor s žebravými řády, které ve městech konkurovaly rozrůstající se síti farností a odčerpávaly jí příjmy. Se sporem souvisí i jedenáctiletý pobyt biskupa, obžalovaného za údajnou ochranu kacířů, v papežském Avignonu, přibližně v době nepřítomnosti krále Jana Lucemburského v Čechách za panské vlády. Tehdy církevní správa diecéze i šlechtici ještě odčerpávání příjmů trpěli. Po svém návratu do Čech v době, kdy zde již spoluvládl Karel IV., se však Dražický opět aktivně věnoval biskupské činnosti, přestavěl oba biskupské hrady a v „biskupské“ Roudnici postavil kamenný most a klášter. Prakticky prosazené právní postavení a finanční zabezpečení zajistilo diecézi potřebnou nezávislost, zároveň se ovšem rozvoj výnosných obročí stal předmětem obchodování a jedním z podnětů budoucí společenské krize.

Kolem přelomu 13. a 14. století byla diecéze v souvislosti s vytvářením farní sítě rozdělena na děkanáty. V pražském arcijáhenství bylo děkanátů deset (děkanát města Prahy, benešovský, říčanský, ořešský, podbrdský, rakovnický, slánský, řípský, chlumínský a brandýský), v kouřimském šest (kouřimský, kolínský, brodský, řečický, čáslavský a štěpánovský), v bechyňském sedm (bechyňský, vltavský, chýnovský, doudlebský, volyňský, bozenský a prácheňský), v žateckém pět (žatecký, žlutický, tepelský, kadaňský a loketský), v litoměřickém tři (litoměřický, třebenský a lipský), v bílinském dva (bílinský a ústecký), v boleslavském osm (boleslavský, žitavský, jablonský, mělnický, turnovský, hradištský, kamenecký a havraňský), v plzeňském čtyři (plzeňský, rokycanský, klatovský a horšovský) a v hradeckém dvanáct (hradecký, jičínský, bydžovský, kladský, dobrušský, dvorský, kostelecký, broumovský, chrudimský, mýtský, poličský a lanškrounský).

Počátky arcidiecéze a sedisvakance (1344–1561) Péčí Karla IV. byla pražská diecéze 30. dubna 1344 jeho vychovatelem, papežem Klementem VI., povýšena na arcidiecézi. Podřízena jí byla jak diecéze olomoucká, tak i nově zřízená diecéze litomyšlská. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, který spolupracoval na založení pražské university, jejíž formální hlavou (kancléřem) byli pražští arcibiskupové. Blízkým spolupracovníkem Karla IV. byl i druhý arcibiskup, Jan Očko z Vlašimi. Úzká spolupráce a vzájemná opora českého panovníka a pražského arcibiskupa vzala za své během rozepří Václava IV. a Jana z Jenštejna, které vyvrcholily zabitím arcibiskupova generálního vikáře Johánka z Pomuku. Komplikované vztahy měl král i s Husovým odpůrcem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka.

Situace se dále zkomplikovala s příchodem husitství, zejména když se pražský arcibiskup Konrád z Vechty roku 1421 přihlásil k husitským artikulům. Zatímco pro papeži věrné katolíky byl arcibiskup v klatbě, skutečnými duchovními vůdci husitských stran byli kněží Prokop Holý, Prokůpek a umírněnější Jan Rokycana. Husitská strana si roku 1435 zvolila za arcibiskupa právě Jana Rokycanu, který jím byl až do své smrti roku 1471 na sklonku vlády Jiřího z Poděbrad. Českou katolickou církev, opírající se zejména o plzeňský landfrýd, spravoval administrátor, kterým byl za panování Jiříka z Poděbrad od roku 1461 Hilarius Litoměřický.Seznam administrátorů: Zdeněk V. DAVID, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012, . 624-625 V letech 1525–1545 funkci administrátora vykonával Arnošt ze Šlejnic.

V Čechách po husitských válkách byla strana katolická a utrakvistická, která se však na základě (Piem II. zpochybněných) Basilejských kompaktát považovala za součást katolické církve a uznávala apoštolskou posloupnost. Samostatně zde ještě působila málo uznávaná církev Jednoty bratrské. Teprve za Ferdinanda I. Habsburského došlo jednak k přiblížení českých utrakvistů k stoupencům evropské reformace, jednak k posílení postavení katolíků a obnovení katolického arcibiskupského úřadu.

Obnova a počátek rekatolizace (1561–1648)

Antonín Brus z Mohelnice

Nástup Ferdinanda I. vedl postupně ke zlepšení katolické církve v Čechách. V roce 1561 jmenoval Ferdinand I. pražským arcibiskupem Antonína Bruse z Mohelnice (1561–1580).

Byl to vynikající kandidát pro poměry vládnoucí v Čechách. Byl smířlivý a nedráždil zbytečně utrakvisty a vyjednal pro ně na tridentském koncilu přijímání pod obojí, které sám klidně podával. Jeho naděje na návrat utrakvistů do lůna katolické církve se ale nenaplnily, většina z nich se čím dál více klonila k protestantismu Martina Luthera.

Velkou výhodou nového arcibiskupa bylo jeho hmotné zabezpečení – byl velmistrem poměrně bohatých křižovníků s červenou hvězdou a použil majetek řádu ke konsolidaci finančních poměrů zbídačené arcidiecéze. Přesto trpěl nedostatkem finančních prostředků, kvůli kterému například nemohl založit diecézní seminář. Spojení postu pražského arcibiskupa a velmistra řádu se ukázalo být natolik výhodným, že s jedinou malou přestávkou přetrvalo 120 let. Řádu dodalo prestiž a arcibiskupství peníze.

Martin Medek z Mohelnice

Další osobou, která spojila úřady arcibiskupa pražského a velmistra Křižovníků s  červenou hvězdou, byl Martin Medek z Mohelnice (1581–1590). Stejně jako za jeho předchůdce byl řád hlavním sponzorem husitskými válkami ožebračeného arcibiskupství a tento model se osvědčil natolik, že Medkovi nástupci spojili oba úřady formální personální unií, která definitivně zanikla až v roce 1694. I přes snahu arcibiskupa a jeho spolupracovníků, jako byl například Jiří Bertold Pontán z Breitenberku (později pomocný biskup pražský), zůstával stav arcidiecéze daleko za ideálem, např. arcidiecézní kněží, kterých byl zřetelný nedostatek, se museli vzdělávat v ústavech řádu.Jaroslav V. Polc: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce; KTF UK, Praha 1995, str. 25

Martin Medek pokračoval v práci svého předchůdce Antonína Bruse. Za pomoci císaře Rudolfa II. prosadil v Čechách přijetí gregoriánského kalendáře (změna byla provedena v  roce 1584) a v roce 1588 nechal přenést ostatky svatého Prokopa ze Sázavy do kolegiátního kostela Všech svatých na Pražském hradě.

Zbyněk Berka z Dubé a Lipé

náhled|upright|Od počátku 17. století postupně zastiňoval pražské arcibiskupy svým vlivem olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn, zejména pak za nemohoucího Karla z Lamberka.

Nástupcem Martina Medka se stal Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1592–1606), taktéž křižovník, který svolal do Prahy synodu, která měla projednat praktické otázky spojené s dekrety Tridentského koncilu a jejich zavedením do praxe, k němuž konečně přistoupil. Synody se pravděpodobně účastnil i olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn. V jím nastoupeném směru se snažil postupovat i jeho nástupce Karel z Lamberka (1607–1612), který nebyl příliš úspěšný a pro nemoc arcidiecézi řídil spíše teoreticky. Úlohu hlavy katolické církve za něj často plnil kardinál Ditrichštejn, který místo něj provedl dokonce i korunovaci Matyáše českým králem, arcidiecézi zase řídil jeho pomocný biskup a později i biskup koadjutor s právem nástupnictví, premonstrát Jan Lohelius (1612–1622).

Lohelius byl jednak přísný asketa a muž svaté pověsti, jednak nesmlouvavý nepřítel reformace. Jako arcibiskup pracoval na postupném potlačování protestantismu a utrakvismu, v roce 1617 nechal zbořit kostel v Hrobě. Po propuknutí Českého stavovského povstání byl vypovězen z Čech, do Prahy se vrátil až po bitvě na Bílé hoře. V roce 1622 zakázal na území Českomoravské provincie podávat přijímání podobojí.

Arnošt Vojtěch z Harrachu

V osobě hraběte Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1623–1667) stanula v čele arcibiskupství a křižovníků osobnost, která měla schopnosti, čas, prostředky a podmínky k realizaci zamýšlených reforem.