Medvěd hnědý (Ursus arctos) je medvědovitá šelma, všežravec a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně stále vyskytuje na území Česka. Z celosvětového hlediska má druh holarktický areál rozšíření, ve kterém obývá především zalesněná stanoviště. Je to jeden z největších suchozemských masožravců (spíše však příležitostných), kterému konkuruje pouze jeho nejbližší příbuzný, medvěd lední, jehož míry jsou napříč populacemi mnohem konstantnější a který je v průměru o něco větší. Medvěd hnědý je pohlavně dimorfní. Dospělý samec bývá v průměru až o 30 % větší než samice. Obecně měří 100–220 cm, z toho ocas 5–20 cm, v kohoutku 90–150 cm a váží 100–350 kg. Do největších rozměrů rostou především americké a severoasijské poddruhy medvěda hnědého, obzvláště pak medvěd kodiak, medvěd grizzly nebo medvěd kamčatský. Podle některých zdrojů mohou dosáhnout délky až tří metrů a hmotnosti až jedné tuny (ale zpravidla jen v zajetí, kde lze počítat s obezitou).
Navzdory obecným představám, že jde o nebezpečnou či krvelačnou šelmu, živí se převážně rostlinnou potravou. Jsou-li však okolnosti příznivé, díky svým rozměrům dokáže skolit i tak mohutné zvíře, jako je bizon, los nebo pižmoň. V některých oblastech Aljašky se medvědi hnědí živí převážně lososy. Na vrcholu podzimního hodování dokáže denně zkonzumovat až 40 kg potravy. Zimu přečkává v brlohu a hibernuje.
Po většinu roku je to samotářské zvíře, které se sdružuje pouze v období rozmnožování a při výchově mláďat (samice s mláďaty). K páření dochází na jaře či v létě, od května do července, případně i později, čím severněji medvědi žijí. Březost samice trvá šest až devět měsíců a rodí jedno až tři medvíďata, o která se stará 2,5 až 4 roky. Samec se na péči o mláďata nepodílí. Medvěd hnědý se dožívá 25 až 30 let, zřídka i více. Vzhledem ke své velikosti nemá kromě člověka příliš mnoho nepřátel, ale velkou konkurencí se stávají jiní dospělí medvědi.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje druh za málo dotčený, ačkoli je napříč celým areálem řada populací stále na pokraji vyhynutí, a to zejména kvůli lidským aktivitám (úbytku prostředí či lovu). Kriticky ohrožený je například asijský medvěd plavý. Vzácný je medvěd hnědý i v Česku. Již vyhuben je medvěd atlaský jediný druh medvěda, který žil v Africe. K roku 2019 počet medvědů hnědých na celém světě přesahuje 200 000, z nichž většina žije v Rusku (~100 000 jedinců), v Severní Americe asi 58 000 a v Evropě přibližně 15 400 až 17 000 jedinců. Největší evropská populace medvědů se nachází v Rumunsku (nepočítáme-li evropskou část Ruska).
Medvěd hnědý je považován za charismatickou megafaunu a v zajetí je chován již od starověku. Byl ochočen a vycvičen k vystupování v cirkusech a jiných představeních. Po tisíce let tvoří dominantní roli v lidské kultuře a často se tak objevuje v literatuře, umění, folklóru či mytologii. V roce 2014 byl zvolen za zvířecího reprezentanta Evropy spolu s vlkem, rysem, rosomákem a zubrem (tzv. evropská velká pětka).
Taxonomie a evoluce Medvěd hnědý byl popsán švédským přírodovědcem Carlem Linném v jeho díle z roku 1758 Systema naturae (Soustava přírody), pod dodnes užívaným latinským názvem Ursus arctos.C., Linnaeus: Systema naturae, 1758. Toto jméno je složeno z latinského a řeckého slova pro medvěda. náhled|Lebka vyhynulého předka Ursus etruscus Medvěd hnědý je jedním z osmi recentních druhů z čeledi medvědovitých (Ursidae), ze šesti recentních druhů z podčeledi Ursinae a jedním ze čtyř žijících zástupců rodu Ursus, kam se řadí i medvěd lední, medvěd baribal a medvěd ušatý. Jako druh se medvědi vyvinuli před asi 5 miliony lety a prošli si rozsáhlou hybridizací. Patrně nejstarším známým zástupcem tohoto rodu je vyhynulý Ursus minimus, což by relativně malý medvěd vážící okolo 50 kg, který žil v období pliocénu až pleistocénu. Za předka medvěda hnědého je považován medvěd etruský (Ursus etruscus) původem z Eurasie, který žil v raném pleistocénu a který se podobal dnešním medvědům, až na poněkud primitivnější chrup. Nejstarší známé fosilní nálezy samotného medvěda hnědého jsou staré asi 500 000 let a pocházejí z Asie, z jeskynního systému Čou-kchou-tien v Číně. Asi před 250 000 lety se tento druh dostal do Evropy, kde na několika místech sdílel stanoviště společně s medvědem jeskynním (Ursus spelaeus), se kterým se též rozmnožoval, a který byl o něco málo větší než dnešní medvěd hnědý a mohl dosahovat hmotnosti 250–500 kg.ZÁRUBA, Bořivoj. Svět pravěku. Ilustrace Jan Sovák, Andrea Waldhauserová. 1. vyd. Praha: Albatros, 2001. 151 s. . Kapitola Svět savců, s. 134–135. Výzkumy z oborů molekulární biologie a genetiky ukazují, že současný medvěd hnědý má stále podíl svého genomu v množství 0,9 až 2,4 % odpovídající genomu medvěda jeskynního. Nedlouho poté, co medvěd hnědý pronikl do Evropy se objevil i v Africe, kde dnes již vyhynul. Během poslední (weichselské) doby ledové, před asi 50 000 až 14 000 lety migroval medvěd hnědý do Severní Ameriky přes tehdy zaledněnou Beringovu úžinu a stal se tak předchůdcem dnešního grizzlyho či kodiaka, a než byl vytlačen zpět člověkem, dostal se i do oblastí dnešního Ontaria, Kentucky, Labradoru nebo severního Mexika. Je tak možné, že za vyhynutím severoamerického medvěda krátkočelého, který žil v období mezi 3 miliony – 10 000 let, stál invazní medvěd hnědý, neboť mohl představovat silného potravního konkurenta. vlevo|náhled|Medvěd lední je považován za nejbližšího žijícího příbuzného Za nejbližšího příbuzného medvěda hnědého je považován medvěd lední (viz též kladogramy níže), který se vyvinul poměrně nedávno, pravděpodobně ve středním pleistocénu (před 600 000 až 70 000 lety). S tímto druhem sdílí medvěd hnědý hned několik společných znaků, jako například podobnou chemicko-biologickou strukturu mozku, nebo je hostitelem stejných střevních parazitů. Výzkumy také ukázaly, že některé populace medvědů hnědých jsou z hlediska genetiky podobnější s populacemi ledních medvědů, než s populacemi jiných medvědů hnědých. Z kladistického hlediska je tedy medvěd hnědý coby parafyletickým druhem, jehož jednou z jeho vnitřních linií je medvěd lední. V tradičním pojetí jsou však oba druhy považovány za samostatné taxony. Blízkou příbuznost s medvědem ledním podporuje také skutečnost, že se oba druhy medvědů kříží a plodí životaschopné potomky. K takovému zjištění došlo už v druhé polovině 19. století v zajetí, když se nechaly oba druhy medvědů dohromady v jednom výběhu a ty vyvedly mláďata. Avšak jeden z prvních důkazů v divočině se objevil v roce 2006 na Banksově ostrově, kde byl zastřelen medvěd s nahnědlou ale neobvykle světlou srstí, podobnou medvědovi lednímu. Pozdější analýza DNA ukázala, že zabité zvíře bylo překvapivě křížencem ledního medvěda a medvěda grizzlyho. Od té doby bylo ve stejné oblasti nalezeno dalších nejméně sedm hybridů, přičemž všichni pocházeli z jediné samice medvěda ledního, ale známi jsou i z jiných lokalit, kde dohází k těsnému kontaktu obou druhů. Fylogeneze vycházející z genetické studie z roku 2017: Fylogeneze vycházející z genetické studie z roku 2007:
Poddruhy Vzhledem k rozsáhlému areálu výskytu medvědů hnědých existují značné rozdíly ve velikosti a hmotnosti, tvaru lebky, zbarvení srsti a dalších morfologických znacích napříč populacemi, což vedlo k popisu četných poddruhů, jejichž počet se v čase měnil v závislosti na taxonomickém pojetí. V průběhu historie výzkumu byly tak popsány desítky (zpočátku až téměř 90) poddruhů, nicméně současné klasifikace obvykle rozlišují přibližně 20 poddruhů. Vyšší diverzita poddruhů je tradičně uváděna v rámci palearktické oblasti, kde se vyskytuje i nominátní poddruh medvěd eurasijský (Ursus arctos arctos, zvaný též brtník), který žije i v Česku či na Slovensku. Naproti tomu v Severní Americe mnoho autorit uznává pouze dva recenntní poddruhy, a sice medvěda grizzlyho (Ursus arctos horribilis) a medvěda kodiaka (Ursus arctos middendorffi).
Popis vlevo|náhled|Detail hlavy medvěda hnědého Medvěd hnědý je mohutná šelma se zavalitou stavbou těla, silnými končetinami a velkou kulatou hlavou. Ocas je velmi malý, stejně malé jsou i poměrně nenápadné kulaté uši. Zimní srst je velmi hustá a dlouhá, zejména u severních poddruhů, a může dosahovat 11 až 12 centimetrů v oblasti ramen. Letní srst je mnohem kratší a řidší, její délka i hustota se geograficky liší. Zbarvení srsti je taktéž různé v závislosti na poddruhu; může být světle hnědá až krémově zlatá, tmavě čokoládová, medově hnědá, kaštanová až tmavě kaštanová, se stříbřitým, šedavým nádechem a nakonec černá se světlejšími skvrnami na hlavě a krku. Mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle. Výjimečně lze narazit na světlé až sněhově bílé jedince, podobné medvědovi lednímu nebo vzácnému poddruhu medvěda baribala – tzv. leucismus, nejde o albíny (ačkoli i na ně lze nejspíš narazit). Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle typu a množství dostupné potravy, podobně jako hmotnost v průběhu roku. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí, kdy samec je o 30–50 % větší než samice.Brown, Gary (1996). Great Bear Almanac, pp.340. .náhled|Lebka medvěda hnědéhoMedvědi hnědí mají velké zahnuté drápy, na předních tlapách větší než na zadních. Včetně zakřivení mohou dosahovat délky 10 cm a v případě větších poddruhů pravděpodobně až 15 cm. Jsou tak delší jak u medvěda baribala či medvěda ledního. Drápy ledního medvěda jsou obzvláště odlišné, typické pro hypermasožravce – výrazně kratší, ale širší se silným zakřivením a ostřejším hrotem. Medvědí drápy jsou nejen účinnou zbraní, ale také užitečným nástrojem k uchopení a držení potravy, například ryb. Oddělené kosti v předních končetinách umožňují rotační pohyby tlapou, což medvědům manipulaci s potravou nebo hrabání usnadňuje. Zadní tlapy medvěda hnědého měří na délku 21 až 36 cm, přední bývají o 40 % menší. Zadní stopa může připomínat otisk lidské nohy, na rozdíl od ní má však viditelné silné drápy. Při chůzi medvědi došlapují na celé chodidlo, jsou to tedy tzv. ploskochodci. Při pomalé chůzi je délka kroku dospělých medvědů přibližně 50 až 60 cm, při běhu je vzdálenost přirozeně větší, mláďata mají krok výrazně kratší. Jejich široké a ploché tlapy jsou uzpůsobeny pro nesení značné tělesné hmotnosti, avšak za cenu nižší rychlosti pohybu.Dospělí medvědi hnědí mají mohutnou lebku – nejširší ze všech žijících medvědů, široký čenich a robustní krk. U ruské populace medvědů (tj. větších poddruhů) dosahuje lebka délky 315 až 455 mm u samců a 275 až 397 mm u samic. Medvědi hnědí mají silné čelisti a jejich chrup se skládá z 42 zubů (zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 4/4, M 2/3 × 2). Skusem dokáže medvěd grizzly vyvinout tlak o síle 8 MPa – 975 až 1160 psi = 68,5 až 81.6 kg/cm². Podle některých zdrojů by dokázal rozdrtit i kouli na bowling. Špičáky jsou velké až 50 mm a silně zakřivené. Nejsou tak ostré jako u výlučných masožravců a jsou důkazem jejich mnohem rozmanitějšího jídelníčku. K drcení a rozmělňování tuhých částí rostlin jim slouží třenové zuby, široké stoličky s hrbolatou korunkou a pohyblivé čelistní klouby. Medvědi jako všežravci mají relativně nespecializovaný trávicí systém spíše podobný typickým masožravcům. Liší se však v tom, že mají trávicí trakt prodloužený, což je adaptace, která jim umožňuje efektivněji trávit vegetaci. Na rozdíl od přežvýkavců nemají však slepé střevo a velmi špatně tráví strukturální složky rostlin. Aby medvědi kompenzovali nedokonalost při trávení celulózy, maximalizují příjem potravy a obvykle se při tom zaměřují na rostliny ve fenologických fázích s nejvyšší stravitelností a dostupností živin. Semena bobulí procházejí trávicím traktem neporušená a medvědi tak plní úlohu jejich roznašečů (viz zoochorie). Živiny se také vracejí zpět do životního prostředí.