Husitství

náhled|upright=0.8|Přijímání pod obojí, Jenský kodex z 15. století náhled|upright=0.8|vpravo|Kalich se stal symbolem celého hnutí (polní korouhev s barvami dle Jenského kodexu) Husitství, někdy také husitská revoluce (v marxistické historiografii též husitské revoluční hnutí), označuje nábožensky – a v jistých ohledech i národnostně, sociálně a politicky – motivované hnutí pozdního středověku, vzešlé z české reformace, jež usilovala o dalekosáhlou reformu církve. Husitství se zrodilo z okruhu stoupenců pražského univerzitního mistra Jana Husa, po jehož upálení v roce 1415 se masově rozšířilo v Českém království i Moravském markrabství (jen částečně pak i v hornoslezských vévodstvích) a začalo citelně zasahovat do dějin střední Evropy. Hnutí charakterizuje přijímání podobojí (laický kalich), zavedené mistrem Jakoubkem ze Stříbra.

Husité sami sebe nazývali „věrnými“ (tj. správně věřícími) Čechy, nebo božími bojovníky. Označení husité bylo původně chápáno pejorativně, užívali ho jejich protivníci, kteří je považovali za kacíře. Později se ujalo v neutrálním významu, vedle označení kališníci či utrakvisté.

Chronologické vymezení husitství Husitství je širší pojem než husitská doba nebo husitské války. Zatímco husitské války lze vymezit konkrétními událostmi a letopočty, přestože i zde se historikové rozcházejí, husitství prochází téměř celým 15. stoletím (v podobě utrakvistické církve se udrželo i ve století 16., prakticky až do doby pobělohorské). Dobu od 90. let 14. století do roku 1415 můžeme chápat jako jakousi předehru; teprve v roce 1414 bylo zavedeno přijímání podobojí, které se stalo primárním znakem husitství. Hlavní války „o kalich“ trvaly od roku 1419 do jeho uznání římskou církví v podobě Basilejských kompaktát v roce 1436, kompaktáta však neznamenala konec sporů mezi kališníky a katolíky. Věroučné spory (disputace) mezi různými husitskými směry probíhaly po celou dobu válek i po jejich skončení. Ke sjednocení husitů v duchu kompaktát došlo až roku 1452, kdy Jiří z Poděbrad nechal uvěznit seniora táborské církve Mikuláše z Pelhřimova a Václava Korandu. Nová otevřená válka husitů s katolíky vypukla za Jiřího z Poděbrad, ale i když se dvojvěří v zemi podařilo udržet, napětí pokračovalo a situaci vyřešil teprve kutnohorský náboženský mír z roku 1485.https://husitstvi.cz/historie/prehled-v-datech/

Přijímání podobojí, husitská věrouka a husitský program S myšlenkou přijímání podobojí, které mělo být výrazem rovnosti duchovních a laikůŠmahel (2001). Str. 39., přišel Jakoubek ze Stříbra v době, kdy již byl Mistr Jan Hus v Kostnici. Zjistil totiž, že vysluhování Večeře Páně laikům pouze chlebem (tedy pod jednou) zavedla církev teprve v posledních dvou stoletích. Jan Hus se k tomu vyjádřil, že principiálně není proti, ale že je nutné pro laické přijímání podobojí získat souhlas koncilu. K prvnímu podávání chleba i kalicha došlo na Jakoubkův popud v kostele sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde to učinil místní farář Jan z Hradce na konci října roku 1414. Brzy se to provádělo také v jiných kostelích v Praze. 10. března 1417 vydala pražská univerzita deklaraci, kterou podávání „pod obojí způsobou“ schválila. Přijímání podobojí se rozšířilo i v jiných městech a na venkově a kalich se stal symbolem celého hnutí.

Věroučné spory provázely husitství od samého počátku, protože v názorech na řadu náboženských otázek se mistři pražské univerzity a venkovští radikálové neshodli. Již v roce 1418 se snažila najít kompromis svatováclavská synoda husitských kněží, která vyšla spíše vstříc umírněným zavrhnutím některých „sektářských bludů“; odsouhlasila však účast dětí na přijímání. Pražští mistři nepomýšleli na odtržení od římské církve, usilovali pouze o dohodu, která by kališníkům umožnila autonomní postavení. S umírněným programem Prahy se nesmířili táborští kněží, kteří v září roku 1420 vytvořili vlastní církevní organizaci a do jejího čela postavili jako biskupa Mikuláše z Pelhřimova (od té doby nazývaného Biskupec). Husitská věrouka tak existovala ve dvou pojetích, pražském a táborském, až do roku 1452. I uvnitř obou proudů byla konzervativní a radikální křídla. Nejradikálnější skupina táborských kněží byla spolu se svými přívrženci (pikarty či adamity) zlikvidována do roku 1422. V Praze vliv radikálů skončil popravou Jana Želivského v témže roce, konzervativní mistři ztratili své pozice převratem v roce 1427, kdy se prosadil umírněný směr Jana Rokycany. Duchovní mocenská složka hrála u husitů vždy významnou roli (někdy se hovoří o husitské teokracii).

Oba husitské proudy se lišily v přístupu ke svátostem, k uctívání svatých i ve vlastní liturgii. Pražští husité brali větší ohled na církevní tradici a pouze směřovali k jistému zjednodušení. Táborští uznávali ze svátostí jen křest, manželství a večeři Páně, odmítali očistec a uctívání svatých. Ve věci eucharistie zůstávali pražští teologové u pojetí reálné Kristovy přítomnosti ve svátosti oltářní, zatímco podle táborských zde byl přítomen pouze symbolicky. Kněží obou směrů sloužili mši v češtině, táborští však zavrhli ornáty. Na rozdíl od táborských trvali husité pražského směru na právoplatném svěcení kněží arcibiskupem nebo světícími biskupy.

I když bylo mezi husity různých směrů mnoho rozporů, dokázali se kromě přijímání podobojí shodnout na základním společném programu, kterým se staly čtyři artikuly pražské. Byly dohodnuty na jednáních v Praze na jaře roku 1420, hlavní podíl na formulacích měl nejspíš Jakoubek ze Stříbra. Program obsahoval následující požadavky:

svobodné hlásání slova božího přijímání pod obojí způsobou zákaz světského panování církve potírání smrtelných hříchů

Artikuly byly v roce 1421 na Čáslavském sněmu prohlášeny zemským zákonem, s jejich obhajobou vystupovali husitští zástupci na Basilejském koncilu a v kompromisní podobě byly zapracovány i do kompaktát. Původně chtěli husité tento program prosadit jako závazný pro celou Evropu (všechny křesťany), přijímání podobojí mělo být podmínkou spasení. Když v Basileji zjistili, že se jim to nemůže podařit, prosazovali alespoň jeho závaznost pro české země. Basilejskými kompaktáty bylo nakonec pouze zrovnoprávněno přijímání podobojí s přijímáním podjednou, což byl i tak velký úspěch, protože již nebylo považováno za projev kacířství.

Husitští kněží a teologové pražští konzervativní mistři: Jan Příbram, Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Kardinál představitelé pražského středu: Jakoubek ze Stříbra, Petr Payne (Engliš), Jan Rokycana, Martin Lupáč pražští radikálové: Jan Želivský, Jakub Vlk táborský střed: Mikuláš z Pelhřimova, Prokop Holý, Václav Koranda, Jan z Jičína, Markolt ze Zbraslavic, Jan Čapek táborští radikálové (pikarti): Martin Húska (Loquis), Petr Kániš východočeští kněží: Ambrož, Prokůpek (Prokop Malý), Oldřich ze Znojma jiní: Petr Hromádka, Bedřich ze Strážnice

Dějiny Volání po reformě církve náhled|upright=0.6|vpravo|Jan Hus na kazatelně, Jenský kodex Na konci vlády Karla IV. byly země Koruny české jedním z nejmocnějších středoevropských států. Za vlády jeho nástupce, slabého panovníka Václava IV., který se dostával do střetů s církví, s bratrem Zikmundem i se šlechtou, se hospodářská i politická situace výrazně zhoršila. Velký podíl na tom měl i mor v roce 1380, i když v Čechách a na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů. V zemi se rozmohlo lapkovství, soupeřící strany si najímaly vojenské družiny. Volání po mravní obrodě společnosti se zaměřilo proti církvi, která dávala přednost svým mocenským zájmům před péčí o spásu duší věřících. Hlavní kritici církve pocházeli z prostředí pražské univerzity.

Univerzita a Viklefovy myšlenky Univerzita byla místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa (Viklefa) možnost odlišit se od německých nominalistů. Viklefovy názory byly v Praze známy již v 80. letech 14. století (ohledně oprávněnosti majetku církve s nimi polemizoval arcibiskup Jan z Jenštejna). Zprvu se diskuse mezi nominalisty a realisty odehrávala v rámci odborného diskurzu, když však roku 1403 německá část univerzity Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem odsoudila, napětí se jen vyhrotilo. Papež Řehoř XII. prostřednictvím pražského arcibiskupa vybídl Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů. Viklefovy příznivce však neoslovily jen jeho filosofické názory, ale především myšlenky o reformě církve. Vůdčími osobnostmi reformního kruhu byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Jakoubek ze Stříbra. Někteří působili jako kazatelé; největší popularitě se těšila kázání Jana Husa v Betlémské kapli.

Hlasatelé nespokojenosti

Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením. Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (zákaz Viklefových článků, uvalení klatby na Jana Husa) pak v kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. 1. vyd. Praha: NLN, 2001. . [dále jen Šmahel (2001)]. Str. 263-270

Drtivá většina kazatelů zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli.Šmahel (2001). Str. 270–281. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.

Reformní myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.Šmahel (2001). Str. 35–37.

Upálení Jana Husa a jeho následky náhled|upright=0.5|vlevo|Václav IV. v době konání Kostnického koncilu 1415 náhled|upright=0.7|vpravo|Stížný list české a moravské šlechty kostnickému koncilu proti upálení Jana Husa Roku 1414 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia)Článek "Proti slepé poslušnosti" v Britských listech z Husova traktátu De ecclesia, v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomieThe History of the Decline and Fall of the Roman Empire By Edward Gibbon, str. 428). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna.

Husitství

Źródło i licencja