František Ringo Čech, vlastním jménem František Čech (* 9. července 1943 Praha) je český bubeník, zpěvák, textař, herec, komik, moderátor, politik, publicista, scenárista, dramatik, naivní malíř a spisovatel.
Životopis Pochází z rodiny barového hudebníka a písničkáře vídeňského původu Františka Čecha Pražského. Matka byla dámská krejčová v domácnosti, ale tragicky zemřela. Dětství prožil v pražských Radlicích (Křížová ulice), ale i jihočeském Římově a Mladošovicích. Na základní školu chodil s režisérem Janem Bonaventurou a hercem Petrem Křiváčkem. Byl trojkař, potíže měl především s matematikou, zatímco ve slohu byl hodnocen stupněm výborný (gramatiku nicméně nezvládal). Na housle ho marně učil německý houslista Herbert Berger.
V letech 1959–1963 se v pražské Kovoslužbě v Soukenické ulici vyučil radiomechanikem a televizním opravářem, přičemž poslední rok pracoval jako vedoucí provozovny. Bubnoval v dixielandových a dechovkových souborech, mj. s Ivanem Mládkem a Ivem Pešákem ve "Storyville jazzu" (1959). Po lekcích legendárního amerického basisty Herberta Warda se stal členem Studijní skupiny tradičního jazzu Pavla Smetáčka. Roku 1963 díky Jaromíru Klempířovi spoluzaložil skupinu Olympic, s nímž poprvé účinkoval v Semaforu ve hře Ondráš podotýká. V Olympicu začal psát písňové texty.
Na pražské konzervatoři (1963–1965) studoval hru na bicí u profesora Vlasáka, folklór, a u profesora Pecky hru na klavír a hru na zobcovou flétnu. V roce 1963, jako člen recesistické skupiny Tataři, strávil čtyři měsíce ve vazbě, podmíněně byl odsouzen za podvracení republiky na tři roky vězení, nicméně v prosinci 1965 odjel do Spojených států amerických s Černým divadlem Jiřího Srnce, kde účinkovala jeho žena Magda, baletka a spolužačka z konzervatoře. Tím skončila i Čechova olympická éra, na jejímž konci byl vyhlášen nejlepším československým beatovým hráčem na bicí.
Z téže doby pochází i umělecké přízvisko Ringo vzniklé na popud Jana Křtitele Sýkory podle bubeníka Beatles Ringa Starra.
V Las Vegas hrál s divadlem v hotelu Tropicana v revui Follies Bergere a v klubech s předními americkými jazzmany (Buddy Rich, Lionel Hampton, Oscar Peterson. V pamětech Z mého života líčí i kuriózní setkání s Davem Brubeckem). Za Atlantikem účinkoval i v televizi, a to v pořadech The Ed Sullivan Show a Hollywood Palace.
Za Spojených států amerických se vrátil v únoru 1967 a po čtrnácti měsících v zahraničí si přivezl specifický způsob sebeprosazování. Ze špičkových hudebníků sestavil „festivalový“ bigbeatový orchestr Rogers band (Kaplan, Růžek, Sedláček aj.) a zúčastnili se 1. bigbeatového festivalu v Lucerně, kde ale výraznější úspěch nezaznamenali. V roce 1968 proto spolu s bratrem saxofonistou Svatoplukem Čechem ze skupiny odešli. Následující půlrok se souborem L. Rubeše vystupoval po barech a jazzových klubech Západní Evropy. Po návratu nastoupil do Divadla Semafor, kde s bratrem založili rockovu skupinu Shut Up, která vyplnila místo po Country Beatu Jiřího Brabce, přičemž se stala druhým z divadelních orchestrů. Hráli hlavně v představeních Šimka a Grossmanna (např. Besídka v rašeliništi), ale i jinde vč. sólového představení Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad a pásma s Rudolfem Roklem Tak co, pane barone!. Zpívali a nahrávali s nimi kupř. Pavel Bobek, Miluška Voborníková, Jiří Helekal a Jiří Grossmann. Již tehdy se uplatnil jako komik (kupř. v klauniádě Othello odpadá aneb Večer u kulečníku).
S kapelou měli již v Semaforu vlastní zájezdový program s Jiřím Helekalem, přičemž se roce 1972 přejmenovali na Skupinu Františka Ringo Čecha. Tehdy devětadvacetiletý Čech již fakticky skončil s bubnováním a hrál příležitostně pouze na bonga. Začal se věnovat moderování a působil také jako speaker. Kromě toho skládal písňové texty: tvrdil, že jich za noc po založení kapely vytvořil třicet najednou. Zvláště ty z nich určené pro hudební žánr "bublegum" nazýval městským folklórem a prvobytně pospolnou poezií.
V následoújících patnácti letech si uchoval pověst "génia nadprodukce" a vedle vlastních zpěváků byl s to zásobovat pěvce napříč pop-scénou vč. jazzrocku a Karla Gotta. Pro Československý rozhlas otextoval i Bachův Quod Libet O neckách. Začínali u něj nejen zmíněný Jiří Helekal, ale i Petr Rezek, Zdeněk Merta nebo Jiří Korn.
Psal texty na hity odposlouchané či natočené z rádia Luxembourg, přičemž tvořil povídky a básničky pro děti, v dětském časopise Pionýr, zveřejňoval seriál humorně vysvětlující význam artefaktů z fotografií nebo jako "Strýček Ringo" parodoval rádce pro mladé. Podobně pokračoval v Mladém světě 27/1977 prózami Z kapsáře strýčka Františka.
S Viktorem Sodomou se po čtyřech letech rozcházel v některých názorech, kupř. na profesionalizaci: podle rozhovoru v časopise Melodie vnímal klady amatérského přístupu, zatímco Viktor chtěl být absolutním profesionálem. Rozešli se ovšem hlavně pod vlivem Jiřího Schelingera, s nímž Čecha roku 1973 seznámil Pavel Chrastina a jehož Ringo přetáhl Karlu Šípovi ze skupiny Faraon.
Se skupinou nahrál v sedmdesátých letech i mnohé hity Pavla Bobka (Lásko, mně ubývá sil) a prorazil i v televizi. Začal vymýšlet scénáře a kupř. celý díl svého seriálu Zpívá a hovoří František Ringo Čech napsal ve verších. Moderoval také zábavný program Ring volný a sám zpíval, zpočátku sebeironicky (Brouk pytlík paroduje zpěv některých tehdejších zpěvaček).
V sedmdesátých letech účinkoval ve filmu Romance za korunu či televizním pořadu Na startu je delfín, přičemž připravil a nahrál s Jiřím Schelingerem hudbu k libereckému divadelnímu představení hry na motivy Páralovy novely Mladý muž a bílá velryba (1975). Zásluhou Františka Janečka a producentu Zelenkovi koncertovali po Evropě, v Sovětském svazu a v Polsku koncertovali jako předkapela skupiny Smokie. Kromě toho byl rozhlasovým redaktorem Mikrofóra (1975–1978). Ze skupiny se stáhl ještě před dodnes nevysvětlenou smrtí Jiřího Schelingera v Dunaji 1981, nestihli dotočit album Zemětřesení, které realizovali až Schelingerův mladší bratr Milan a nejúplněji Aleš Brichta. I album František Ringo Čech 1983 je natočeno s hudebníky skupiny Projektil, přičemž se na něm také nachází písňové ozvuky Zemětřesení.
Figuruje mezi signatáři Anticharty. Podle svých slov na podpisové akci v Redutě byl, ale spolu s Jiřím Schelingerem z ní utekl a Antichartu nepodepsal. Podepsala ji prý za něho a Schelingera "Hrabalova sekretářka". K fotografii, na které stojí s perem v ruce nad podpisovými archy,Lidové noviny, 16.10.2017, rubrika: Kultura, Strana:08, Titulek: V ruce pero měl, ale nepodepsal, Autor: ONDŘEJ BEZR uvedl "V ruce pero mám, ale nepodepsal jsem se." Na otázku moderátorky k fotce: "Co teda tady děláte?" odpověděl "Nevím". Později dodal, že šlo o podpis prezenční listiny. Existuje také fotka Jiřího Schelingera, o které se tvrdí, že zde přímo podepisuje Antichartu.
Počátkem osmdesátých let začal uvádět i rockové festivaly (Beat salón) a několik let jakoby "náhradou za Schelingera" intenzivněji zpíval a vystupoval, nejvíc s karlovarskou skupinou Metronom. Pokračovalo i jeho nehudební působení na poli literárním a v oblasti naivního malířství. Podle vlastního opakovaného tvrzení maluje navzdory částečné barvosleposti. Vydával a vydává nejen naivistické katalogy a kalendáře, nýbrž i pohlednice a lze ho označit i za grafika. K podstatným tématům jeho tvorby patří stará Praha, přičemž jeho díla vždy poutala jak svébytnými náměty, tak i názvy, z nichž se postupně staly krátké příběhy osvětlující vždy význam kresby.
Roku 1982 přispěl svými texty na desku Straka v hrsti od Pražského výběru. Čech k tomu později řekl: "Je to jedna z nejlepších věcí, na kterých jsem se kdy podílel. Cením si toho stejně jako svých desek s Jiřím Schelingerem. Myslím, že ta nahrávka tehdy byla školou pro všechny mladé rockery."
V roce 1983 založil Čechovo prozatímní divadlo (později Čechovo prozatímně osvobozené divadlo), ve kterém působil jako autor, umělecký vedoucí, ředitel i herec. Toto zájezdové divadlo s naivisticky laděným humorem mělo navzdory svému názvu slušný úspěch. V roce 1995 byl krátce ředitelem Divadla v Dlouhé (Divadla Jiřího Wolkera).
V osmdesátých letech hrál účinkoval v dalších filmech (televizní Hlavní výhra – role televizního opraváře, koprodukce Jak nakrmit osla, Jak svět přichází o básníky, Opera ve vinici, Písně by neměly umírat – role Jana Nerudy, slovenský film Sedm jednou ranou) a v televizních seriálech (Bakaláři, Dynastie Nováků, jím samým napsaný Třikrát s Wildou).
Čechovy písňové texty "daly názvy" i filmům Což takhle dát si špenát a Hop – a je tu lidoop. S Petrem Novotným dva filmy pro kina také napsal: (Přátelé Bermudského trojúhelníku a Sedm hladových), a pracovali pro televizi (Jeden den v hostinci U klidného spánku). Z recese založili Fanklub peněz, který měl podrobné stanovy šířené formou "péefek".
Po sametové revoluci psal loutkový seriál Gumáci a třináctidílný seriál podle starých českých pověstí Pra pra pra... (2000).
Také se zapojil do politického života. Od roku 1991 byl nezávislým kandidátem za Klub angažovaných nestraníků, pak přestoupil do ČSSD. V komunálních volbách roku 1994 se stal členem Zastupitelstva hlavního města Prahy za ČSSD. Byl členem Kulturní komise HMP. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny za ČSSD (volební obvod Praha). Zasedal zde do roku 1998. Byl členem výboru pro obranu a bezpečnost. Dále byl členem stálé delegace do shromáždění Západoevropské unie v Paříži pro letectví a astronautiku a místopředsedou komise pro kontrolu a využití zpravodajské techniky Policie České republiky.
V senátních volbách roku 1998 neúspěšně kandidoval za ČSSD do senátu na Jičínsku. Získal v 1. kole 20 % hlasů a ve 2. kole ho porazil a senátorem se stal občanský demokrat Jiří Liška.
Je celoživotní fanoušek klubu SK Slavia Praha a člen jeho výboru, hrál léta za Amforu, než odešel pro neshodu s Karlem Vágnerem. Uplatnil se přitom i jako bavič a fotbalový i hokejový amatérský rozhodčí-klaun.
V devadesátých letech se přestěhoval z centra Prahy do Modřan a následně na Jíloviště. Věnuje se práci na svých obrazech. Uspořádal mnoho výstav, přičemž jeho obrazy jsou v soukromém vlastnictví sběratelů z celého světa. Université Blaise – Pascal de Clermont – Ferrand reprodukovala obraz Mozart a Sallieri v celosvětovém mozartovském katalogu. Department of Neurology Yale Univ. vlastní také několik jeho obrazů. Roku 1991 se s J. Bémovou a Václavem Sokolem zúčastnil ARt Expo v New Yorku.
Má dceru a syna Michaela Čecha, televizního režiséra a svého času realizátora Gumáků (s Davidem Smoljakem).
Dlouhodobě podporuje protiunijní, protiimigrační a obecně antiprogresivní politiku. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl celorepublikovým lídrem Strany práv občanů a lídrem kandidátky v Praze. Strana získala pouze 0,36 procenta hlasů.
Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Tvorba Výběr z textové tvorby Natočil asi tisíc dvě stě skladeb evidovaných archivem Českého rozhlasu, podílel se takřka na třech stech audionosičích a napsal na pět set textů. V závorkách většinou uvedeni interpreti, kteří text nazpívali poprvé, a není-li interpret uveden, zpívá většinou sám autor.
Divadelní hry Loupežníci na Chlumu aneb Statečná Bibiána (1985, na motivy hry Jana Nepomuka Štěpánka z roku 1820) Dívčí válka (1985, přes 1600 repríz!) Smějeme se se Shakespearem aneb Vraždící maniak (1987, podle hry napsal Čech TV seriál Třikrát s Wildou) Perníková chaloupka (1987) Pravda o zkáze Titaniku (1988) Sjezd za vaše peníze (1990) Pra pra pra (2000) Oheň a voda (2004) Na Brusel, Vávro, na Brusel (2004, titul parafrázuje větu z povídky Šimka a Grossmanna Výlet s Lomcovákem Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!) Po svatbě ráj (?)
Knihy Půl a půl je celá (Albatros 1978, také slovensky, 2. vydání 1985 v nákl. 55 000 výtisků, il. Gabriel Filcík) Tvarové hry (Albatros 1980, il. Gabriel Filcík)