náhled|upright=0.7|vpravo|Svatý Dominik nechává pálit katarské knihy
Jako kataři (z řeckého καθαρός, katharos, tj. čistý), označováni také jako Albigenští (podle města Albi), byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a označovali se jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (Bonhommes). Od počátku byli římskou církví vnímáni jako nebezpeční heretici a právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice.
Kataři vytvořili vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, učení a cíle. Mezi nejvýznamnější ohniska hnutí patřila Okcitanie (v dnešní jižní Francii) a některá italská města, byli však rozšířeni i jinde. Panuje poměrně rozšířená shoda, že katarství bylo spřízněné s balkánským hnutím bogomilů. První nesporný výskyt katarství v západní Evropě je doložen roku 1143 v Kolíně nad Rýnem a zmínky o něm se vyskytují až do počátku 13. století, kdy dochází k jeho potlačení.Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zdeZbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
Název hnutí a etymologie slova kataři Prameny takzvané katary někdy označují také jako albigenské (podle města Albi v Languedocu, dnešní jižní Francii, kde se hnutí značně rozšířilo), bulhary (což je odkaz na balkánské bogomily) či pataríny, a mnoha jinými názvy. Jisté je že „kataři“ sami sebe nikdy nenazývali čistými (cathari) nebo dokonalými (perfecti), nýbrž jedině křesťany, svými věřícími bývali také označováni jako praví křesťané (veri christiani) nebo dobří lidé (Bonhommes), případně jako Dobří muži a Dobré ženy.Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zdeZbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
Samotný název cathari (kataři) pro označení členů hnutí využil v 60. letech 12. století Ekbert ze Schönau ve svém polemickém spisu Knihy proti katarským bludům. Název cathari si vypůjčil od sv. Augustina, z jeho protimanichejského spisu O kacířství, kde Augustin hovoří o heretických cathari a překládá to jako mundi (čistí) – Ekbert tak ztotožňuje členy středověkého hnutí s antickými catharistae, o nichž se Augustin zmiňuje jako o největší manichejské odnoži a z Augustina čerpá i ve svém popisu katarské víry, kterou stylizuje podle Augustinova podání manicheismu. Alan z Lille navrhl na přelomu 12. a 13. století ve svém spise De fide catholica (O katolické víře) tři další etymologie: kataři jsou dle Alana nazývání buď podle catha jakožto slova pro výtok, protože se prý oddávají neřestem; dále podle casti (čistí), protože prý předstírají čistotu, nebo podle catus (kočka), protože prý líbají zadek kočky, v jejíž podobě se jim zjevuje Lucifer. S kočkou (catus) spojuje katary i Hildegarda z Bingenu (ve 30. letech 13. století), protože, jak píše "kočka je více nečistá než ostatní zvířata". Účelem těchto středověkých etymologií bylo (např. podle Davida Zbírala) především naplnit ideologické cíle, které jednotliví autoři svými texty sledovali – ať už ztotožnit hnutí svých současníků se starověkým manicheismem, nebo s neřestí, nečistotou, falešnou pýchou či líbáním zadku ďábla.
náhled|upright=0.7|vpravo|Pomníkový monolit u Montséguru Z autorů 20. století navrhuje etymologii odvozenou od kočky (z cati, catier, „zbožňovatel kočky“, tedy čarodějník) francouzská historička Anne Brenonová (v knize Les Cathares, 1996)
Původně byli jako kataři označováni pouze učitelé hnutí, ale označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Ze slova katar je prostřednictvím německého Ketzer odvozen i český výraz „kacíř“.
Zdroje pramenů ke katarství Učení, které kataři hlásali, neznáme v jeho úplnosti, protože většina vlastní katarské literatury byla zničena a dochovaly se jen zlomky: Apokryf bogomilského původu Interrogatio Iohannis, teologicko-filosofické scholastické pojednání Kniha o dvou principech, tzv. Anonymní pojednání, tzv. Sbírka křesťana Radoslava a tři texty určené ke katechezi adepta připravujícího se na ústřední obřad hnutí (duchovní křest consolamentum) a k užití během obřadu. Většina dochovaných informací tak pochází z dobových kronik, protikatarských pojednání polemik (z nichž některá pocházejí od obrácených katarů) proti katarství a z rozsáhlých inkvizičních archivů, v nichž se zachovaly výpovědi katarů – tyto nekatarské prameny nám pomáhají udělat si ucelenější obraz o tom, čemu kataři věřili, ale není vždy snadné v nich rozlišit pravdu od nepochopení nebo lží.
Dějiny katarů Počátky katarství náhled|upright=0.8|vpravo|Šíření hnutí a jeho idejí směrem na Západ od paulikiánů přes bogomily a valdenské První dochovaný záznam o katarství je z Porýní. Jde o dopis premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux sepsaný mezi lety 1143–1147, podle nehož se kataři dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené a přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu. Podle Ebervina kataři odmítali pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení, a odmítali manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem. Podle Ebervina kataři uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob apoštolů v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že kataři byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance, avšak stejně dobře může jít také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit vlastní apoštolský původ.
Katarské hnutí zapustilo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Flander, Porýní, zejména však Lombardie a Okcitánie.
Kataři v Okcitánii náhled|upright=0.8|vpravo|Zdi města Carcassonne
náhled|upright=0.7|vlevo|Hrad Quéribus Okcitánské katarství lze v pramenech sledovat od 60. let 12. století. Vyplývá to ze záznamu o diskusi v Lombers roku 1163 a z tzv. Niquintovy listiny. Podle Niquintovy listiny se v hradišti Saint-Félix v kraji Lauragais roku 1167 sešly katarské delegace z Okcitánie, Itálie, severní Francie a z Východu (biskup Niquinta alias Nikétas) a jejich zástupce zde Niquinta vysvětil na biskupy. Niquintova listina se nicméně dochovala jen v opise ze 17. století a někteří badatelé (Monique Zerner, Jean-Louis Biget, Jacques Chiffoleau) zpochybňují její pravost.
V poslední třetině 12. století se katarské hnutí rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve a s příkladným prostým životem katarských duchovních, který kontrastoval s bohatstvím církevních hodnostářů.
Stanovisko církve a papeže náhled|upright=0.7|vpravo|Francouzský král Filip II. upaluje katary Katarské hnutí se ve Francii a Itálii šířilo a bylo vnímáno jako hrozba společenskému řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.). Církev se proto rozhodla proti katarům zakročit.
Třetí lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“
Křížová výprava proti albigenským
náhled|upright=1.3|Papež Inocenc III. exkomunikuje katary (vlevo), vpravo křižáci pobíjejí katary, dobová iluminace z kroniky ze Saint-Denis, 13. století Papež Inocenc III. v roce 1208 rozhodl o křížové výpravě proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán, pozdější svatý Dominik, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování nepřineslo požadované výsledky. Proto byla v letech 1208 až 1229 vyhlášena křížová výprava proti albigenským.
náhled|upright=0.7|vlevo|Vyhnání nahých katarů z Carcassonne, 1209 náhled|upright=1.0|vpravo|Pevnosti v držení katarů První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou dobyli, bylo papežovo volání úspěšné. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata kláštera v Citeaux, a hraběte Šimona z Montfortu. Křižáci občas pustošili celá města, upalovali katarské dokonalé na hranicích a zabíjeli obyvatele. Např. v městě Béziers bylo údajně vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako kataři nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Jak líčí pozdější pramen o této události, Dialogus miraculorum Caesaria z Heisterbachu, při dobytí města Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (katolíci), řekli opatovi (Arnaldu Amalricovi, opatu ze Cîteaux): ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.‘ (‚‘) A pobito bylo ohromné množství.“ Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i dvacetitisícového počtu mrtvých je zpochybňována.
náhled|upright=0.7|vlevo|Hrad Montségur, jedno z posledních útočišť katarů náhled|upright=0.3|vpravo|Kataři, kteří se vrátili ke katolictví, byli povinni nosit veřejně žlutý kříž na svém oděvu Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (1180–1223), Ludvíka VIII. (1223–1226) a Ludvíka IX. (1226–1270). Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padla poslední významná útočiště albigenských, vesnice Minerve, hrad Montségur a hrad Quéribus (1255). Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a postupné přemožení katarství na tomto území působením násilností křížové výpravy a zejména inkvizičního vyšetřování.
Kataři v Itálii Mnohem méně je toho známo o historii katarů v Itálii. Ve 12. a na počátku 14. stol. existovaly katarské komunity v mnoha městech Toskánska, Romagni a Lombardie. K jejich centrům patřily Treviso, Concorezzo, Mantova, Sirmione a okolní vesnice v okolí Gardského jezera. Menší komunity žily také např. v Rimini, Viterbu nebo v Orvietu, kde byl roku 1199 katary zavražděn místní podesta Pietro Parenzo. Většina lombardských katarů byla zmasakrována roku 1278, kdy veronský vévoda Alberto della Scala dobyl Sirmione a zajatce nechal hromadně upálit v římském amfiteátru ve Veroně.
Zánik katarů V odlehlých oblastech languedockého venkova, zejména v podhůří Pyrenejí, a zřejmě i v sousedním Katalánsku, přežívaly izolované skupinky katarů až do počátku 14. století. Jejich pronásledování vedl pamierský biskup Jacques Fournier, většina z nich byla násilně obrácena na katolictví. Poslední známý katarský dokonalý, Guillaume Bélibaste, byl upálen ve vesnici Villerouge-Termenès roku 1321.
Základy katarského učení náhled|upright=0.7|vpravo|Válka v nebi, Gustave Doré