Nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis) je jeden z šesti žijících druhů z čeledi nosorožcovitých a jediný žijící druh rodu Dicerorhinus. V rámci nosorožcovitých je nejmenším zástupcem, v kohoutku měří maximálně 145 cm a váží až 800 kg, ačkoli některé záznamy hovoří o jedinci s hmotností až 2 000 kg. Stejně jako oba africké druhy má i nosorožec sumaterský dva rohy; roh na nose bývá větší, méně než 50 cm dlouhý, zatímco druhý roh je spíše pahýlovitý. Většinu těla nosorožce sumaterského pokrývá srst tvořená červenohnědými chlupy.
Příslušníci tohoto druhu kdysi obývali deštné pralesy, bažiny a mlžné lesy v jižní, východní a jihovýchodní Asii. Výraznou hrozbou se však ukázal být lov pro rohy a jiné části těl, jímž jsou v Asii připisovány zázračné účinky. V současnosti je nosorožec sumaterský kriticky ohroženým druhem, ve volné přírodě existuje pouze několik izolovaných populací na Sumatře a jedna na indonéském Borneu. K roku 2019 byl tento druh zcela vyhuben v Malajsii. Podle vyhodnocení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) k roku 2020 přežívá méně než 100 jedinců a žádná subpopulace nečítá víc než 50 zvířat. Bez lidských zásahů očekává IUCN 90% šanci vyhynutí druhu v příštích 60 letech.
Nosorožci sumaterští žijí s výjimkou páření, obdobím před pářením a během výchovy mláďat striktně samotářsky. K ostatním jedincům svého druhu jsou však nosorožci sumaterští ve srovnání s ostatními nosorožci relativně tolerantní a neexistují žádné důkazy, že by si bránili svá teritoria aktivním bojem. Území si však značkují hloubením půdy nohama, ohýbáním stromků a zanecháváním exkrementů. Doba březosti činí přibližně 15 až 16 měsíců. Chov nosorožců sumaterských v zajetí provázely značné problémy a velká úmrtnost chovaných jedinců.
Taxonomie a pojmenování vlevo|náhled|První kresba nosorožce sumaterského známého pro západní vědu (W. Bell, 1793) První známý nosorožec sumaterský byl zastřelen v roce 1793 asi 16 km od pevnosti Marlborough u západního pobřeží Sumatry. Kresby zvířete a jeho písemný popis byly zaslány anglickému přírodovědci Josephu Banksovi, tehdejšímu prezidentovi Královské společnosti, který ještě téhož roku o tomto exempláři publikoval článek. V roce 1814 druh vědecky pojmenoval Johann Fischer von Waldheim.
Druhové jméno sumatrensis odkazuje na indonéský ostrov Sumatra, kde byli nosorožci prvně objeveni.Fulconis & kol. 2005, s. 70–74. Švédský systematik Carl Linné původně všechny druhy nosorožců řadil do rodu Rhinoceros, proto byl také nosorožec sumaterský původně popsán jako Rhinoceros sumatrensis (příp. sumatranus). Britský přírodovědec Joshua Brookes však oddělil dvourohého nosorožce sumaterského od jednorohých nosorožců rodu Rhinoceros do samostatného rodu, který roku 1828 pojmenoval Didermocerus. Německý zoolog Constantin Wilhelm Lambert Gloger navrhl v roce 1841 používat jméno Dicerorhinus, z roku 1868 zase pochází pojmenování Ceratorhinus, jehož autorem John Edward Gray. Za normálních okolností by mělo být používáno nejstarší jméno, ale Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu roku 1977 u nosorožce sumaterského verifikovala rodové jméno Dicerorhinus. Dicerorhinus pochází z řeckých výrazů (což znamená dva), (což znamená roh) a (což znamená nos).
Rozlišují se tři poddruhy:
D. s. sumatrensis (Fischer, 1814), známý jako nosorožec sumaterský západní, který přežívá pouze v počtu méně než 80 jedinců. Většina nosorožců žije v sumaterských národních parcích Bukit Barisan Selatan, Gunung Leuser a Way Kambas. Populace z Way Kambas je jediná, která snad pomalu roste. Pro nosorožce z poloostrovní Malajsie bylo kdysi užíváno trinomického jméno D. s. niger, které později bylo uznáno jako synonymní k D. s. sumatrensis. D. s. harrissoni Groves, 1965, známý jako nosorožec sumaterský východní, který byl kdysi běžný na celém Borneu; k roku 2016 však podle odhadů přežívá jen asi 15 nosorožců. Hrstka jedinců může přežívat ve Východním Kalimantanu, populace žijící v Sabahu jsou považovány ve volné přírodě za vyhubené. Poddruh nese jméno po výzkumníkovi Tomu Harrissonovi, jenž se v 60. letech 20. století intenzivně zabýval bornejskou zoologií a antropologií. Bornejský poddruh je výrazně menší než ostatní dva poddruhy. D. s. lasiotis (Buckland, 1872), známý jako nosorožec sumaterský severní, se kdysi vyskytoval na území Indie, Bhútánu, Myanmaru (Barmy) a Bangladéše, nicméně v těchto zemích byl prohlášen za vyhynulého. Nepotvrzené zprávy naznačují, že malá populace (snad 2–3) možná stále existuje v Myanmaru, nicméně šance jsou jen velmi nízké. Původní název poddruhu lasiotis je odvozen z řeckého výrazu pro „chlupaté uši“. Pozdější studie sice ukázaly, že tyto chlupy nejsou pro poddruh nikterak výjimečné, nicméně status poddruhu zůstal zachován, neboť nosorožec sumaterský severní je/byl znatelně mohutnější než zbylé dva poddruhy. Evoluce náhled|Nosorožec sumaterský, kostra Předkové nosorožců se poprvé oddělili od ostatních lichokopytníků ve spodním eocénu. Srovnání mitochondriální DNA naznačuje, že se předkové současných nosorožců oddělili od předků koňovitých asi před 50 miliony let. Současná čeleď nosorožcovitých se poprvé objevila ve svrchním eocénu v Eurasii a předkové současných druhů nosorožců se z Asie rozptýlili od začátku miocénu.Fulconis & kol. 2005, s. 46–49.
Nosorožec sumaterský je považován za nejméně odvozený druh ze všech recentních nosorožců, protože sdílí více znaků se svými miocenními předky. Paleontologické důkazy ve fosilním záznamu datují samotný rod Dicerorhinus, do něhož nosorožec sumaterský spadá coby jediný recentní zástupce, do období spodního miocénu před 23 až 16 miliony lety. Ohledně příbuznosti nosorožce sumaterského s ostatními žijícími nosorožci byly navrženy tři hypotézy. Jedna hypotéza předpokládá, že nosorožec sumaterský je blízce příbuzný nosorožci dvourohému a nosorožci tuponosému (oba druhy žijí v Africe), přičemž tuto hypotézu má potvrzovat to, že nosorožec sumaterský má dva rohy místo jednoho, stejně jako africké druhy. Jiní taxonomové považují nosorožce sumaterského za sesterský taxon k nosorožci indickému a jávskému, protože jejich areály výskytu se těsně překrývají. Třetí hypotéza předpokládala, že oba afričtí nosorožci, oba asijští nosorožci a nosorožec sumaterský představují tři v podstatě samostatné linie, které se rozdělily před asi 25,9 miliony lety. Která skupina divergovala jako první, ale zůstává nejasné. Studie z roku 2021 potvrdila oddělení mezi asijskými a africkými liniemi nosorožců, a to z doby před přibližně 16 miliony lety.
Vzhledem k morfologickým podobnostem je nosorožec sumaterský považován za blízce příbuzného s vyhynulým nosorožcem srstnatým (Coelodonta antiquitatis) a rodem Stephanorhinus (některé druhy řadící se do tohoto rodu byly historicky sdružovány v rodu Dicerorhinus). Nosorožec srstnatý, pojmenovaný tak podle osrstění, které sdílí s nosorožcem sumaterským, se poprvé objevil v Číně a do svrchního pleistocénu se rozšířil po celém euroasijském kontinentu od Koreje po Španělsko. Nosorožec srstnatý přežil poslední dobu ledovou, nicméně spolu s mnohými jinými velkými savci vyhynul před asi 10 000 lety. V Evropě jsou druhy rodu Stephanorhinus nalézány v souvrstvích od svrchního pliocénu do pleistocénu (v Číně od pleistocénu), přičemž dva druhy, Stephanorhinus kirchbergensis a Stephanorhinus hemitoechus, přežily až do poslední doby ledové. Ačkoli některé morfologické studie tento příbuzenský vztah zpochybňovaly, některé molekulární analýzy blízký vztah naopak podpořily.
Genetická studie z roku 2018 založená na kompletním jaderném genomu jedince ze Sumatry naznačila silné výkyvy v celkové velikosti populace sumaterských nosorožců v průběhu historie, s obecným klesajícím trendem od středního a svrchního pleistocénu. Maximální efektivní velikost populace činila asi 57 800 jedinců před zhruba 950 000 lety. Na začátku holocénu populace možná poklesla na přibližně 500 až 1 300 jedinců, s mírným oživením během eemského interglaciálu. Početnost nosorožců byla pravděpodobně ovlivněna změnou klimatu, která způsobila úbytek vhodného prostředí pro nosorožce. Docházelo zřejmě k výrazným výkyvům v početnosti populací a také k jejich fragmentacím v důsledku zaplavení Sundalandu. Ve svrchním pleistocénu mohly hrát roli i člověkem vyvolané změny stanovišť a lov. Tato studie však byla později kritizována za to, že nezahrnula genetický materiál z vyhynulých pevninských populací, což by poskytlo ucelenější pohled na problematiku. Pozdější studie, založená na mitochondriálním genomu více jedinců z celého areálu výskytu, naznačila, že populace byla v posledních 400 000 letech relativně stabilní, s efektivní velikostí populace 40 000 jedinců, přičemž prudký pokles začal přibližně před 25 000 lety.
Kladogram níže demonstruje vztahy recentních a pozdně pleistocenních druhů nosorožců (bez druhu Stephanorhinus hemitoechus) na základě celých jaderných genomů podle studie z roku 2021.
Popis vlevo|náhled|Nosorožec sumaterský v zajetí Dospělý nosorožec sumaterský je v kohoutku vysoký 112 až 145 cm, na délku měří 236 až 318 cm a váží až 800 kg, ačkoli některé záznamy hovoří o jedincích o hmotnosti až 2000 kg. Stejně jako oba africké druhy nosorožců, i nosorožec sumaterský má dva rohy. Větší je přední roh, obvykle měří asi méně než 50 cm, i když jeden zaznamenaný exemplář měl roh dlouhý až 81 cm. Zadní roh je mnohem menší, obvykle pod 10 cm dlouhý, a často může mít jen podobu jakéhosi „knoflíku“. Rohy mají tmavě šedé nebo černé zbarvení. Samci mají větší rohy než samice, ačkoli jinak se u tohoto druhu neobjevuje výrazný pohlavní dimorfismus. Ve volné přírodě se nosorožec sumaterský dožívá odhadem 30 až 45 let. Rekordní dobu života v zajetí drží samice náležící k severnímu poddruhu, která se před smrtí v londýnské zoo v roce 1900 dožila 32 let a 8 měsíců.
Za předníma nohama a před zadníma nohama obepínají tělo nosorožce dva silné záhyby kůže. Menší kožní záhyby má nosorožec kolem krku. Samotná kůže je tenká, 10 až 16 mm tlustá, a ve volné přírodě zřejmě nosorožec neukládá žádný podkožní tuk. Srst může být hustá (nejhustší je u mladých mláďat) i řídká, přičemž obvykle má červenohnědé zbarvení. Ve volné přírodě je tuto srst obtížné postřehnout, protože nosorožci jsou často pokryti blátem. V zajetí však srst dorůstá a stává se mnohem výraznější, zřejmě i protože se zde nosorožcům tolik neodírá při prodírání se vegetací. Nosorožci mají kolem uší trs dlouhých chlupů, hustý chomáč chlupů pak roste i na konci ocasu. Stejně jako v případě ostatních nosorožců se i nosorožec sumaterský vyznačuje velmi slabým zrakem. Navzdory své mohutné tělesné stavbě je nosorožec sumaterský ve svém přirozeném prostředí rychlý a mrštný; snadno se pohybuje v hornatém terénu a bez problémů překonává strmé svahy a říční břehy.
Celkový zubní vzorec činí I 1/0, C 0/I, P 3/3, M 3/3 = 28 zubů, počet obratlů činí 7 krčních, 19 hrudních, 3 bederní, 4 křížové a 26 ocasních.
Výskyt a stanoviště náhled|Nosorožec sumaterský v severním Thajsku na kresbě z roku 1867 Nosorožec sumaterský žije v nížinných i vysokohorských druhotných deštných lesích, bažinách a mlžných lesích. Obývá kopcovité oblasti v blízkosti vody, zejména strmá výše položená údolí s bohatým podrostem. Kdysi žil v souvislém areálu až po Barmu, východní Indii a Bangladéš. Podle nepotvrzených zpráv se vyskytoval také v Kambodži, Laosu a Vietnamu, nicméně na drtivé většině tohoto území byl již vyhuben. Existuje naděje, že nosorožci sumaterští mohou stále přežívat v Barmě, ačkoli tato možnost je jen málo pravděpodobná. Politické nepokoje v oblasti zabránily jakémukoli odhadu velikosti zdejší případné populace nebo studiu možných přeživších zvířat. Z 90. let 20. století ještě pocházejí záznamy o nosorožcích žijících v oblasti barmsko-indické státní hranice.