Osel domácí (Equus africanus f. asinus) je domestikovanou formou osla afrického (Equus africanus). Společně s koněm jde o jediného domestikovaného lichokopytníka. Samice se nazývá oslice, mládě oslátko nebo oslí hříbě. Zkříží-li se osel s klisnou, vznikne neplodná mula podobající se spíše koni. Zkřížením oslice s hřebcem vznikne mezek, který se podobá více oslovi. Divokým předkem osla domácího je africký osel núbijský a somálský, jež jsou již skoro vyhubeni. Domestikovaný osel je používán především k nošení břemen, větší plemena unesou až 300 kg, popřípadě k jízdě. Méně často bývá užíván k tahu, v některých oblastech lidé konzumují také jeho mléko či maso a využití najde i pevná oslí kůže.
Etymologie České slovo osel je blízce příbuzné s názvy tohoto zvířete většině slovanských jazyků, např. polsky osiol, staroslověnsky osĭlъ (осьлъ) ale i dalších indoevropských jazycích, např. německy Esel, anglicky ass, litevsky aselis, jejich společným zdrojem je latinské deminutivum asellus „oslík, oslátko“ z latinského názvu osla asinus + deminutivní přípony -ellus. Příbuzná pojmenování najdeme i v řečtině ὄνος (ónos) či arménštině eš, jejich společným zdrojem nejspíše bude luvijské asna. Příbuzné názvy tohoto zvířete však najdeme i mimo indoevropské jazyky, patří k nim hebrejské aš či turecké eşek. Jejich společným zdrojem je zřejmě sumerské slovo pro osla znějící anše (v klínovém písmu 𒀲).https://en.wiktionary.org/wiki/asinus#English
Je zajímavé, že z řeckého slova pro divokého osla: ὄναγρος (ónagros), z ὄνος (ónos) + ἄγριος (ágrios, „divoký, žijící na pláních“) vzniklo prostřednictvím rumunštiny či albánštiny i moderní jihoslovanské pojmenování osla magar či magarac. Moderní anglický název osla, donkey, je dovozen od adjektiva dun „šedohnědý“, které pochází ze skotské gaelštiny a má tedy starý keltský původ. Naopak slovenské somár (a odtud jako výpůjčka i maďarské szamár) i obecnější český výraz soumar pro jakékoli nákladní zvíře zřejmě pochází z středohornoněmeckého Säumer, tj. člověk, který zajišťoval přepravu nákladu na nákladních zvířatech, zejména na kupeckých stezkách v oblasti Alp. Samotné zvíře nosící náklad se ovšem v tehdejším jazyce označovalo spíše jako Saumtier. Jeho další původ lze vystopovat prostřednictvím latiny až k řeckému σάγμα (ságma) „nákladní sedlo“.https://en.wiktionary.org/wiki/%D1%81%D1%83%D0%BC%D0%B0#Russian
Vzhled Jednotlivá plemena oslů se od sebe odlišují velikostí, délkou a zbarvením srsti, ale i povahou a temperamentem. U středně velkých oslích plemen dosahuje hřebec v průměru kolem 122 centimetrů výšky v kohoutku, samice přibližně 115 centimetrů. Existují však i mnohem větší plemena, jako je poitouský osel, jehož hřebci mohou měřit v kohoutku až 160 cm, a naopak trpasličí oslíci, kteří nejsou vyšší než 90 cm a pocházejí z Korsiky, Sardinie či Srí Lanky. Osel domácí má nejčastěji šedou srst s černým podélným pruhem uprostřed na hřbetě a s bílým břichem. U některých plemen je srst kaštanově hnědá, písková nebo téměř bílá, velmi vzácně se vyskytují osli strakatí.
Potrava Osel domácí je býložravec. Jeho skromnost v potravě je příslovečná, kromě kopřiv, šťovíku a trávy potřísněné močí a výkaly sežere osel domácí všechnu rostlinnou potravu, osli dokonce okusují dřevo a jsou ho schopni částečně trávit. Důležitá je však pro něj čistá voda. Nenáročnost a schopnost uživit se i málo výživnými druhy rostlin zdědil osel po svých divokých předcích, kteří se před domestikací živili často jen různými druhy suchých travin a polopouštních trnitých keřů.
Rozmnožování Dobou páření jsou poslední dny jara nebo první měsíce léta. Asi po 11 měsících oslice rodí jedno mládě, dost dobře vyvinuté, už v druhém roce dosahuje velikosti rodičů a pohlavní dospělosti, plnou sílu získá ale až v třetím roce. Když se zkříží osel s klisnou vznikne mula, zkřížením oslice a koně vznikne mezek. Mula je pro svou větší velikost a sílu užitečnější než mezek a je proto častěji chována.
Význam
Osel domácí je používán zejména jako soumar, tj. k nošení břemen. Velká plemena, například osel poitouský dokáží unést i 300 kilogramů. Především na Balkáně, v Jižní Americe, Africe a arabských zemích se osel používá i k jízdě. V některých rozvojových zemích slouží i k zápřahu do vozů nebo při orbě. Kromě své síly poskytuje člověku i mléko a maso. Oslí mléko je výživnější než kravské a ve starověku mělo pověst léčiva. Egyptská panovnice Kleopatra VII.Chappez, Gérard (2000). L'âne: historie, mythe et réalité : tiré de Bougres d'ânes. Editions Cabedita. str. 56–57., římská císařovna Poppaea Sabina, a později i anglická královna Alžběta I.Drew-Bear, Annette (1994). Painted Faces on the Renaissance Stage: The Moral Significance of Face-painting Conventions. Bucknell University Press. či Napoleonova sestra Pauline Bonaparte údajně používaly koupele v oslím mléku pro udržení hladké pleti. Šampony, mýdla a hydratační krémy s výtažky z oslího mléka se vyrábějí i v současnosti. Ve Francii se v 18. a 19. století oslí mléko s úspěchem užívalo také jako náhradní kojenecká výživa. V Srbsku a v Itálii se z oslího mléka, často v kombinaci s kozím mlékem, vyrábí sýry, pokládané za delikatesu, jejich cena je však značně vysoká.
Oslí maso je pokládáno za podřadné, hlavní důvod je ten, že se pro maso většinou porážejí jen přestárlí či zranění osli, které již nelze využít pro práci. Svými vlastnostmi a nasládlou chutí připomíná Koňské maso, má tmavě červenou barvu, nízký obsah tuku a hrubá vlákna, bývá hodně tuhé. Nejvíce oslího masa se spotřebuje v Číně, oblíbené je zvláště v regionálních kuchyních oblastí Che-pej a Sin ťiang. Méně se oslí maso konzumuje v některých zemích Afriky či Itálii, kde se přidává do salámů či klobás. Rozšířená, ale nepodložená je pověra o použití oslího masa při výrobě uherského salámu.
Z oslí kůže se v minulosti vyráběly některé druhy pergamenu a šagrénu. Želatina z oslí kůže a chrupavek (např. z uší), zvaná e-ťiao (阿膠), hraje značnou roli v tradiční čínské medicíně, kde je užívána jako lék na podporu krvetvorby. Zdrojem kůží jsou zejména země Afriky či Brazílie. kde jsou osli často kradeni, nelegálně zabíjeni a jejich kůže se pašují do Číny.Lesté-Lasserre, Christa (December 12, 2019). "Chinese trade in hides has led to global donkey massacre". Science. Retrieved January 24, 2020.
Významné je využití osla pro křížení s koněm, jímž se produkují hybridi, zvaní mula a mezek. Existují plemena oslů, která jsou chována jen za tímto účelem – např. poitouský osel ze západní Francie. Častěji bývají chovány muly, které vynikají silou, odolností a nenáročností. Mezek se chová méně často, protože bývá menší a výkonností se podobá oslu.
Příbuzné druhy osel africký (Equus africanus) – předek osla domácího, osel asijský (Equus hemionus), kiang (Equus kiang).
Reference
Externí odkazy
Jak jsme zdomácněli (článek o původu osla domácího na serveru OSEL.cz)
Kategorie:Osel Kategorie:Domestikovaná zvířata Kategorie:Tažná zvířata