Hannibal Barkas byl kartaginský generál, stratég a taktik. Žil v období převratných změn ve středomořském světě, během nichž získali Římané převahu nad takovými mocnostmi, jakými byly Kartágo, Makedonie, Syrakusy a seleukovská říše.
Jednalo se o bezesporu nejproslulejšího vojáka v dějinách Kartága. Jedním z jeho nejslavnějších činů byl pochod jeho armády (včetně válečných slonů) z Ibérie, přes Pyreneje, jižní Galii a Alpy až na sever Apeninského poloostrova v době na počátku druhé punské války. Po vpádu na Apeninský poloostrov rozdrtil několik římských armád v sérii bitev, z nichž nejvýznamnější jsou jeho vítězství u Trasimenského jezera a u Kann. Na stranu Hannibala poté přešlo druhé největší italské město, Capua, spolu s většinou jižní Itálie. Přímého útoku na udatně bráněný Řím se však neodvážil, patrně kvůli chybějícím obléhacím strojům a nedostatečnému zásobování.
Dalších více než deset let pokračoval ve válce v Itálii, přičemž neprohrál jediné větší střetnutí, nicméně nebyl schopen dosáhnout vítězného završení konfliktu. Římské legie se zatím vzpamatovaly z utrpěných porážek a jejich vylodění v severní Africe přimělo Hannibala k návratu do Kartága. Zde nakonec podlehl římskému generálovi Scipionu Africanovi v bitvě u Zamy. Několik let po porážce ve druhé punské válce byl svými politickými soupeři v Kartágu přinucen k odchodu do vyhnanství. Jistý čas pobýval na dvoře seleukovského krále Antiocha III., jemuž sloužil jako vojenský poradce během války proti Římanům. Po Antiochově porážce se po různých peripetiích ocitl v Bithýnii. Jelikož mu ale hrozilo, že bude zajat Římany, spáchal zde v roce 183 př. n. l. sebevraždu.
Vesměs bývá hodnocen jako jeden z největších vojenských géniů všech dob. Americký vojenský historik Theodore Ayrault Dodge jej oprávněně nazval „otcem strategie“. Dokonce i Římané, jeho osudoví nepřátelé, přijali řadu jím uplatňovaných taktických prvků. To mu zajistilo výjimečnou reputaci v moderním světě a i takoví vojáci, jako byl Napoleon Bonaparte či vévoda z Wellingtonu, neváhali Hannibala označit za „geniálního stratéga“. Jeho dramatický život se stal námětem mnoha filmů a dokumentů.
Život Historické pozadí a mládí v Hispánii Hannibal, jehož jméno lze přeložit jako „přízeň Baala“ či „milost Baala“, se narodil v roce 247 př. n. l. Jeho matka pocházela z Ibérie. Jeho otec Hamilkar Barkas byl velitelem punských vojsk na Sicílii během první punské války. Po porážce v tomto konfliktu se znechucený Hamilkar uchýlil na své statky v Africe spolu se svými syny Hannibalem, mladším Hasdrubalem a nejmladším Magonem. Kromě nich měl zřejmě ještě dvě sestry, které měly na rozdíl od svých bratrů strávit větší část života v Kartágu. On sám jakož i všichni jeho sourozenci byli vzděláváni spartským učitelem a filozofem jménem Sosylos. Ovládal tudíž nejméně dvě řeči: punštinu a řečtinu. Později jako velitel různorodého žoldnéřského vojska se ale podle všeho dokázal dorozumět i v jiných jazycích. V této době Kartágo naléhavě potřebovalo služeb jeho otce, neboť v Africe propukla vzpoura žoldnéřů, kterým kartaginský senát odmítl vyplatit dlužnou odměnu. K povstání se připojily také domorodé kmeny, přičemž Hamilkarův úhlavní nepřítel, Hanno Veliký, byl vzbouřenci těžce poražen. Tento kartaginský politik se měl v budoucnu stát odhodlaným Hannibalovým protivníkem. I přes převahu žoldnéřů dokázal Hamilkar nakonec vzbouřence krvavě rozdrtit.
Římané zatím využili slabosti Kartáginců a obsadili ostrovy Sardinii a Korsiku, což ještě více podlomilo válkou vyčerpané Kartágo, které navíc muselo platit Římanům vysoké válečné reparace. Kartágo tedy nutně potřebovalo získat nové kolonie, jejichž nabytí by vykompenzovalo ztráty středomořských ostrovů. V roce 237 př. n. l. proto Hamilkar vytáhl do Ibérie (Pyrenejský poloostrov), aby tuto rozlehlou a bohatou zemi podrobil kartaginské vládě. Předtím než tak učinil, navštívil prý se svými syny Baalův chrám v Kartágu a jak tvrdí Livius, nechal je zde odpřisáhnout věčnou nenávist vůči Římanům. Hannibalův slib měl údajně znít: „Přísahám, že jakmile mi to věk dovolí… ohněm a železem určím osud Říma.“ Otcova vlastní zášť k Římanům tak přešla na syna. Tato událost je ale zřejmě pouhý mýtus, rozšířený římskými dějepisci. Ve věku devíti let opustil Hannibal a jeho bratři Afriku, kterou měl znovu spatřit až za dalších třicet let.
Hamilkar se v Hispánii osvědčil stejně jako dříve na Sicílii jako výtečný organizátor a velitel a v několika málo letech si podmanil iberské a keltiberské kmeny. Příjmy z nových držav Hamilkar odesílal do Kartága, které jimi splácelo reparace Římanům. Hannibal a jeho bratři doprovázeli otce na jeho taženích proti Iberům a pravděpodobně byli přítomni, když se jejich otec v roce 228 př. n. l. během jednoho z nich utopil v jedné dravé řece. Po Hamilkarově smrti převzal velení v Ibérii Hasdrubal zvaný „Sličný“, jenž byl Hamilkarovým zetěm. Ten se ukázal být důstojným Hamilkarovým nástupcem. V dalších letech rozšířil kartaginskou moc na poloostrově až k řece Ebro a založil město Carthago Nova (dnešní Cartagena), načež zde vznikla skutečná „říše Barkovců“. Hannibal se tehdy vyznamenal v obtížných bojích proti iberským kmenům jako Hasdrubalův velitel jízdy. Římané zneklidnění kartaginskou expanzí vyslali do Nového Kartága delegaci, která v roce 226 př. n. l. uzavřela s Hasdrubalem smlouvu, v níž byla řeka Ebro stanovena jako hranice mezi kartaginskou a římskou sférou zájmu v Hispánii. Tato smlouva je všeobecně pokládána za Hasdrubalův významný diplomatický úspěch, neboť mu v podstatě dala volnou ruku při dobývání bohatého Iberského poloostrova. Někteří historici ovšem tvrdí, že Římané tímto krokem obratně zamezili spojenectví mezi Kartáginci a Galy, kteří v oněch letech ohrožovali Římany. Společnému vpádu obou těchto národů by se Římané mohli jen těžko ubránit. Hasdrubal pokračoval ve své prozíravé vládě v Hispánii až do roku 221 př. n. l., kdy byl zavražděn jedním iberským otrokem, jehož motivy zůstaly utajeny.
Podle Livia bylo nyní kartaginské ozbrojené moci v Hispánii nad slunce jasné, kdo se má stát novým velitelem: měl jím být teprve pětadvacetiletý Hannibal. Politická opozice v Kartágu, jejímž vůdcem byl přirozeně Hanno Veliký, proti tomu ovšem protestovala. Hanno se obával údajné snahy Barkovců po dosažení absolutní vlády. S podporou politických spojenců v Kartágu byl však Hannibal potvrzen ve své hodnosti. Poté, co se chopil velení, Hannibal během dvou let završil dobytí Hispánie. V jedné bitvě při řece Tajo přitom prvně porazil početně silnějšího soupeře. Římané, hrozící se rostoucí Kartágincovy síly, uzavřeli alianci s městem Saguntum, které leželo jižně od Ebra a prohlásili je za svůj protektorát. Hannibal chápal tento čin jako porušení dohody a nehledě na římské protesty sevřel město obležením. Když v roce 219 př. n. l. Saguntum po osmi měsících padlo a veškeré jeho obyvatelstvo bylo zmasakrováno, zareagoval římský senát požadavkem na Hannibalovo vydání. Vláda v Kartágu to však odmítla a v roce 218 př. n. l. tak vypuklo mezi oběma městy otevřené nepřátelství.
Druhá punská válka
Překročení Alp náhled|Hannibalův postup během druhé punské války Na jaře roku 218 př. n. l. Hannibal vyrazil z Nového Kartága v doprovodu mocného vojska – přibližně 100 000 mužů ho následovalo směrem na sever. Po překročení Ebra odeslal 40 000 mužů pod velením svého bratra Hasdrubala zpět do Hispánie, která měla být bráněna před očekávaným římským útokem. Rovněž do Kartága vyslal část svých vojáků. Po zdolání Pyrenejí dorazil Hannibal do Galie, kde se proti němu postavili místní Keltové. Hannibalovi se je ale podařilo přesvědčit, aby mu dovolili v míru projít jejich územím. Zde propustil 7000 méně spolehlivých žoldnéřů a takže v tomto okamžiku disponoval armádou asi 40 000 pěšáků a 10 000 jezdců, spolu se 37 válečnými slony. Jak bylo u Kartáginců obvyklé, skládalo se i Hannibalovo vojsko převážně ze žoldnéřů. Pěchotě dominovali Iberové, Libyjci a baleárští prakovníci. Lehká kavalerie sestávala z asi 4000 Numidů, nejlepších jezdců a patrně nejzdatnějších bojovníků celé druhé punské války. Jejich velitel Maharbal náležel k nejbližším přátelům a nejschopnějším Hannibalovým podřízeným. Jemu a jeho jízdě vděčil Hannibal za většinu svých vítězství. Zbytek jezdectva tvořili Iberové. Vojsko bylo podporováno válečnými slony, kteří však měli především nepříznivý psychologický účinek na morálku nepřítele. Svých největších úspěchů navíc Hannibal dosáhl bez jejich pomoci, protože do té doby už všichni pomřeli.
V jižní Galii Hannibal upustil od dobývání Římu nakloněné, řecké kolonie Massalie (dnešní Marseille). Bez povšimnutí obešel i proti němu vyslané vojsko konzula Publia Cornelia Scipiona, otce slavného Scipiona Africana, který zanechal pronásledování Hannibala po jeho překvapivém přechodu přes řeku Rhônu. Zde ale Hannibal narazil na první větší překážku. Na druhé straně stojící keltský kmen mu bránil v přebrodění, avšak díky nočnímu jízdnímu manévru si Punové uvolnili cestu. Scipio zatím odplul i s římským vojskem do Předalpské Galie (dnešní severní Itálie), kde hodlal zničit zbytky kartaginského vojska, neboť nevěřil, že by se Hannibalovi mohlo podařit přejít Alpy s tak mocným vojskem a s těžkopádnými slony.
náhled|vlevo|Freska Hannibala na válečném slonovi při přechodu Alp, Kapitolské muzeum, Řím Trasa Hannibalova postupu přes Alpy zůstává dosud nevyřešenou záhadou. Většina moderních teorií předpokládá, že Hannibal postupoval údolím řeky Drôme a průsmykem Col de Montgenevre, případně že se vydal o něco severnější cestou podél řeky Isery a průsmykem Col du Mont Cenis. Ať tak nebo onak Hannibal překročil Alpy s početnou armádou, tvořenou vojáky z Ibérie a Afriky zcela nepřivyklými zdejšímu počasí, bez zajištěného zásobování a ještě k tomu na počátku zimy. Hannibalovo přejití Alp se tak zařadilo mezi nejpamětihodnější výkony vojenských sil v dobách starověku. Vozatajstvu, v němž spolu s vojáky cestovaly také jejich ženy a děti, dále hudebníci, herci a obchodníci, Hannibal přikázal vrátit se zpět do Hispánie. Také svoji ženu Imilke, s jejich synem, narozeným během obléhání Sagunta, poslal Hannibal do Kartága. O dalších osudech Hannibalovy rodiny není nic bližšího známo, ale nejspíše je Hannibal již nikdy více nespatřil. Kromě extrémních klimatických podmínek se museli Kartáginci v Alpách vypořádávat také s odporem keltských Allobrogů, kteří obsadili důležité horské průsmyky a zasypávali kartaginskou kolonu kameny, oštěpy a šípy. Teprve po několikadenních bojích byli Keltové odraženi. Po patnácti nekonečných dnech sestoupili Kartáginci koncem listopadu 218 př. n. l. poblíž dnešního Turína do údolí řeky Pádu. Hannibalův přechod Alp si však vyžádal strašlivé ztráty v řadách jeho vojska. V důsledku lavin, hladu, mrazu, pádů do horských roklí, bojů s Kelty či jiných nesnází zemřelo při tomto podniku více než 20 000 mužů. Hannibal velel nyní 26 000 vojákům, z nichž 12 000 připadalo na africkou pěchotu, dále 6000 pěších Iberů a 8000 jezdců, kteří byli všichni k smrti unavení vražedným pochodem.
První úspěchy