náhled|upright=1.4|Pro komunistické režimy je typické pořádání masových akcí, protkaných komunistickou symbolikou a uctíváním vysokých představitelů režimu. Příkladem je například toto historické představení v socialistickém Rumunsku. Všimněte si portrétu Nicolae Ceaușesca. Komunistický režim je politický režim států ovládaných komunistickými stranami, které budují stát na ideologických základech marxismu-leninismu a ideích revolučního socialismu.
První socialistický/komunistický režim vznikl převratem v roce 1917 v Rusku pod vládou bolševiků v čele s Leninem a Trockým. Komunistické strany dodnes vládnou v Číně a několika dalších státech. Některé názorové proudy, například trockisté, tvrdí, že režimy v Sovětském svazu od Stalina do Gorbačova a režimy Východního bloku včetně Kuby, Severní Koreje a Číny neměly s myšlenkou komunismu nic společného, a nazývají je proto režimy stalinistickými. Státy s komunistickým režimem se samy neoznačovaly jako komunistické – nazývaly se (nazývají se) jako lidově demokratické (např. Československo v letech 1948–1960, Severní Korea), lidové (např. Čína, Polsko, Maďarsko) nebo socialistické (např. Československo v letech 1960–1989, Rumunsko).
Některé komunisty ovládané státy propadaly politické despocii, ekonomické stagnaci a kulturnímu zaostávání. Podle nejvyšších odhadů se celosvětový počet obětí vůdců komunistické ideologie za celou jeho existenci (1922–1991) může blížit až ke 100 milionům mrtvých.Černá kniha komunismu udává 94 miliónů mrtvých, přičemž ovšem nezahrnuje posledních 10 let, kdy režimy nesoucí komunistické jméno panují a podle neověřených zdrojů likvidují své oponenty v Severní Koreji a Číně a komunističtí partyzáni dál válčí v Latinské Americe.
V období let 1948 až 1989 Komunistická strana Československa (KSČ) nedemokraticky ovládala Československo. Zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu byl komunistický režim v Československu označen za protiprávní a zavrženíhodný.Zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu
Dějiny Němečtí filozofové Karl Marx a Friedrich Engels rozpracovali vlastní materialistické pojetí dějin, ve kterém je podle nich stav v každé společnosti nástrojem útlaku jedné společenské třídy nad druhou, tento stav bude odstraněn nastolením beztřídní, komunistické společnosti.
Prvním státem vedeným komunistickou stranou se stalo 7. listopadu 1917 převratem Rusko, kde bylo přijato marxistické učení diktatury proletariátu. Hlavním ideologem a vůdcem této země byl Vladimir Iljič Lenin, který se navrátil z exilu v Curychu. Němci očekávali, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. Jeho transport měl na německém území právo exteritoriality, střežili ho němečtí vojáci a jeho revolucionáři pobírali finanční podporu od Německého ministerstva financí.
Lenin se rychle zbavil opozice a omezil soukromé vlastnictví. Nahradil ho Novou hospodářskou politikou (NEP), jakožto uvolněné formy státního kapitalismu, kterou Stalin později zrušil, aby získal více peněz na materiální zajištění obranné války se západními sousedy SSSR. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn car Mikuláš II. a jeho rodina.
V Československu vzniká samostatná KSČ v roce 1921. Již od počátku se všechny tyto strany řídily (snad s výjimkou německé KS s vlastním silným vedením a jugoslávské KS pod vedením Tita) pokyny a rozkazy z Moskvy řízené Komunistické internacionály. Po druhé světové válce zaznamenala komunistická strana nebývalé popularity, v parlamentních volbách 1946 dosáhla v českých zemích nejlepších výsledků, v únoru 1948 následoval puč a KSČ tak postupně získala moc v celém Československu.
Brzy se však KS ve svých praktikách přiblížily KSSS, s níž byly spřízněny. Svojí vládu vykonávaly prostřednictvím zastrašování a teroru, mnohdy docházelo i k porušování zákonů napsaných v duchu socialismu v jednotlivých zemích východního bloku. Po rozpadu Sovětského bloku vliv komunistických stran poklesl, avšak až na výjimky (například Slovensko) zůstávají zastoupeny v parlamentech.
Konec reálného socialismu Na konci 80. let 20. století se státy, jejichž státní zřízení bylo založeno na ideji komunismu, dostaly do rozsáhlých krizí; stejně tak se nepodařilo převychovat občany komunistických států podle potřeb komunistické ideologie. To si v různé míře uvědomovala i vedení jednotlivých komunistických stran, a proto byl postupně prosazován pojem "reálný socialismus", jenž měl ve slovníku ideologů označovat jakýsi "reálný" předstupeň té pravé komunistické společnosti, jež byla umisťována do blíže nespecifikované budoucnosti. V zemích ovládaných komunistickými stranami však byla ideologie pouze využívána pro udržování nedemokratické, totalitní vlády, takže nakonec z původního plánu „budování nové společnosti“ mohlo být realizováno jen velmi málo.
V konkurenci států s tržní ekonomikou tyto státy neobstály a nakonec se navrátily k více či méně demokratickým formám vlády založených na soukromém vlastnictví. Na začátku 21. století tak zbylo jen několik států, kde se podařilo udržet totalitní režim za cenu tvrdého útlaku a až na výjimky pokračující hospodářské stagnace. Příkladem je Vietnam, Kuba, pevninská Čína nebo Severní Korea. S výjimkou Severní Koreje byly tyto země v 90. letech vzhledem ke krizím nuceny systém reformovat; v jisté míře povolily západní investice a soukromé vlastnictví a díky tomu zažívají někdy i relativně velký hospodářský růst. Naproti tomu však zůstala cenzura a trest smrti například i pro názorové oponenty se stále v některých zemích běžně uplatňuje. Ukazuje se tak, že negativa spojená s komunistickými režimy (jako je např. porušování lidských práv, omezování svobody projevu a shromažďování atd.) nejsou v rozporu se svobodným trhem, resp. s ekonomikou neoliberalismu.
Postoj k náboženství náhled|vpravo|Komunistické státy (oficiálně socialistické) ve 20. století. Tmavě červenou je znázorněno komunisty ovládané území v roce 1922, světle červenou země „socialistického tábora“, oranžovou státy, kde se pokoušeli komunisté tuto formu vlády vytvořit, většinou neúspěšně
Vztah komunismu (ať již v sovětských zemích či lidově demokratických) k náboženství je vyloženě nepřátelský; z pohledu celé ideologie je opiem lidstva, protože dává lidem falešné uspokojení ze zjednodušeného výkladu světa a dává jim, z komunistického pohledu, sílu, kterou mohou dočasně překonávat třídní rozpory. Proto musí být náboženství odstraněno. V praxi to však vedlo téměř vždy k jeho plíživému nahrazení uctíváním zasloužilých vůdců komunistických vlád, a to buď postupně, během několika desetiletí (ČSSR), nebo rychle (Albánie). Aplikace tohoto Marxova názoru se však v SSSR během Stalinovy vlády do jisté míry změnila. Původní myšlenku „Čím více svobody, tím méně bohů!“, si Stalin vyložil jako „Čím méně bohů, tím více svobody!“
Ve všech komunistických režimech to v praxi vedlo k pronásledování věřících a zejména náboženských představitelů, nicméně postupně se ve většině z nich prosadila snaha o postupnou likvidaci, spojená se snahou podmanit si a postupně využít některé skupiny věřících k propagandistickým účelům. Náboženské a církevní společnosti, které se podřídily vedení komunistických stran v oblasti politiky a vnějších projevů, dostaly vhodné podmínky k činnosti (byť ani u nich se nepředpokládalo jejich zachování po konečném vítězství nového řádu). Naopak skupiny, které na to nebyly ochotny přistoupit, musely čelit krutým perzekucím. Jako nejnebezpečnější oponent byla ze strany komunistů hodnocena katolická církev, neboť její hlava a nejvyšší struktury sídlily mimo jejich dosah a podmanit si je nebylo možné; navíc církev sama v západních zemích nenásilnou formou komunismus ve východním bloku narušovala. To vyvolávalo snahy vytvořit na území komunistických států odštěpenecké národní církve, což se ovšem většinou nesetkalo s výraznějšími úspěchy (jediným úspěšným státem se v tomto ohledu stala Čína). Potlačovaným náboženstvím se stal také islám, který byl rozšířen v Povolží a na jihu SSSR. Zde však komunistické snahy o ateizaci společnosti nepokročily tak daleko jako v křesťanském prostředí.
Dalším aspektem, do určité míry úspěšným, byla důsledná ateistická výchova na školách a v sociálních zařízeních pro mladistvé, která byla navíc jištěna cíleným vyřazováním věřících ze vzdělávacího procesu (řadě z nich bylo znemožněno vysokoškolské nebo i středoškolské studium, prakticky vyloučené pak bylo, aby se aktivní věřící stal učitelem). Obvykle sice byla svoboda náboženství garantována ústavou, výuka náboženství na školách však byla omezena mnohými restrikcemi a její navštěvování, které se zaznamenávalo do posudků, většinou znamenalo automatické znemožnění studia na středních a vysokých školách.
Přístup komunistů k náboženství v rané fázi existence SSSR Podle antikomunistů byl čistě nepřátelský: Stát se snažil církev potlačit. To však platilo zejména za Lenina, později byl vztah mnohem diferencovanější.
V roce 1922 zabral SSSR veškeré církevní cennosti na financování boje proti hladomoru. Zbylý církevní majetek byl sekvestrován. Mezi kněžími se našlo pár kolaborantů, kteří byli ochotni s bolševiky spolupracovat. Kněží Alexandr Vedenskij a Vladimír Krasnitskij zorganizovali Dočasnou vyšší církevní správu. Získala podporu mezi „bílými“ (ženatými) kněžími, jimž byl podle církevního práva zapovězen postup do úřadu biskupa. S pomocí „pracující inteligence“ (pokrokářů) byla nakonec ustanovena tzv. Živá církev (Живая церков).
Josif Vissarionovič Stalin byl vystudovaný pravoslavný kněz (nesložil pouze závěrečné zkoušky). Znal proto církev dobře zevnitř. Věděl, že církev není možné zničit, že ji však lze jako každou jinou byrokratickou strukturu přimět ke spolupráci. Církev není záležitost jednoho člověka, nýbrž společenství mnoha lidí. Živou církev zrušil a její příslušníky zařadil do oficiální ruské pravoslavné církve. Dne 8. listopadu 1943 byl patriarchou moskevským a vší Rusi zvolen Sergej (Sergius; původním jménem Ivan Nikolajevič Stragorodskij), dnes mnohými považovaný za symbol kolaborace a hereze sergianismu.
Oběti komunistických režimů náhled|vpravo|Památník „Obětem násilí 1948–1989“ ve Valašských Kloboukách
Československo
náhled|Pomník obětem komunismu na pražském Újezdě s číselnými údaji o obětech Během tohoto režimu byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.
Čína (zdroj: Devět komentářů k Čínské komunistické straně 9 komentářů)
Období Kampaň KS Číny Počet mrtvých 1949–1953 Pozemková reformaKampaň na odstranění statkářů a kapitalistůTři antikampaně a Pět antikampaníPotlačení náboženství 5 milionů 1957–1961 Velký skok vpředVelký hladomorProtipravičácké hnutí 30–40 milionů 1966–1976 Velká kulturní revoluce 8 milionů 1989 masakr na Tchien-an-menském náměstí v Pekingu, potlačení protestů studentů 3 000 1999–nyní pronásledování hnutí Fa-lun-kung přes 10 000(odhad)
Tibet (zdroj: Potala – Nadační fond pro Tibet Potala)
Okupace Tibetu Komunistickou stranou Číny (od 1950):
1950 – Čínská lidová osvobozenecká armáda o síle 40 000 mužů zaútočila na hlavní město východního Tibetu. O dva dny později porazila osmitisícovou tibetskou armádu. 1959 – Ve Lhase vypuklo povstání, které Čína potlačila za cenu 87 000 mrtvých Tibeťanů. Dalajlama opustil Tibet. Přibližně 80 000 Tibeťanů uprchlo z Tibetu, aby se připojili k dalajlamovi v indickém exilu. 1962 – 97 procent klášterů v „Tibetské autonomní oblasti" (TAO) a 98–99 procent klášterů v tibetských oblastech mimo TAO je nyní buď vylidněno nebo v troskách. Z 6259 klášterů v Tibetu ušlo zkáze pouze osm. 1966 – Maova Kulturní revoluce rozpoutává v Tibetu další vlnu zabíjení a ničení. V důsledku čínské invaze a okupace zahynulo 1,2 milionu Tibeťanů.