náhled| upright=1.1| Benediktinští mniši z kláštera Chilworth v Anglii.

Mnišství (z řec. monachos, osamělý) také monasticismus či mnišský způsob života je životní styl, který podřizuje svůj život konkrétnímu cíli. V buddhismu do detailu propracovaný systém tréninku mysli zaměřený na probuzení, který zavrhl askezi, ale mniši dodržují sliby Vinaja-pitaka. V křesťanství službě Bohu, která se vyznačuje výraznou askezí a životem buďto v osamění (poustevník), nebo v relativně malém společenství podobně zaměřených druhů (sangha (buddhismus), klášter, řád).

Nejstarší monastický řád vznikl pravděpodobně v džinismu nebo buddhismu někdy kolem roku 500 př. n. l. Jelikož nelze přesně určit dobu života zakladatelů těchto dvou indických náboženství, není zcela jasné, kterému z nich připadá prvenství v založení prvního mnišského společenství na světě.

Mnišství v křesťanství

Mnišství jako takové existovalo již v době předkřesťanské (např. eséni či therapeuté). V křesťanství jsou mnišské komunity žijící asketickým životem doloženy od druhého století (např. ze životů svatých), kdy také vzniklo asketické hnutí enkratitů. Jednotlivci odcházeli do pouště věnovat se intenzivnímu duchovnímu životu. Inspirací jim byl sv. Jan Křtitel a sv. Antonín Veliký († 356). Kolem roku 320 vytvořil sv. Pachomios v Horním Egyptě první křesťanskou mnišskou komunitu, řídící se řeholí a vedenou představeným. Pachomiovu řeholi rozvinul sv. Basileios z Kaisareie (kolem 350) a jeho tradice je dodnes živá ve východních církvích.

V západní (římsko-katolické) církvi V západní církvi udělal rozhodující krok Benedikt z Nursie, který roku 529 založil první klášter pozdějších benediktinů a napsal pro ně řeholi, jíž se dodnes řídí řada západních řeholních řádů. Díky tomu se jeho řád stal také důležitým civilizačním hnutím. Velký význam měly mnišské řády zejména ve vrcholném středověku (10.–15. stol.), kdy prosadily důležité reformy v církvi a měly velký podíl na šíření křesťanství v Evropě. Od 15. století se významně podílely na misiích po celém světě.

Západní křesťanský mnich může být buď kněz, anebo laický bratr či sestra. Mnišský život začíná zkušební dobou (noviciátem), který trvá většinou rok až dva roky. Po uplynutí doby noviciátu mnich žádá o možnost složení mnišských slibů. Je třeba rozlišovat mnišské sliby a řeholní sliby. Mnišské sliby skládají členové komunit, vycházejících z tradice svatého Benedikta (benediktini, cisterciáci, trapisté) a pouze členové těchto řádů jsou ve striktním smyslu podle tradice římsko-katolické církve) považováni za mnichy (mnišky v ženských větvích daných řádů). Mnich skládá sliby poslušnosti, obrácení mravů (změny života) a stability (spojení s jednou konkrétní komunitou). Tyto sliby se nejprve skládají na několik let, a bývají obnovovány, po uplynutí základní formační doby mnich žádá o složení slibů věčných.

Jiná řeholní společenství (např. františkáni, premonstráti, redemptoristé, jezuité atd.) nejsou chápáni jako mniši a správně mají být označováni jako řeholníci. Liší se i formou složení slibů. Jejich sliby jsou formulované jinak, než mnišské, ač významově se jim v mnoha aspektech blíží (řeholníci slibují chudobu, čistotu a poslušnost, přičemž sliby chudoby a čistoty mají blízko k mnišskému slibu obrácení mravů). Jaksi "na pomezí mnišství" pak stojí řády kartuziánů a kamaldulů, kteří se sice řídí vlastními, velmi specifickými předpisy, tyto však jsou ve své většině odvozeny od Benediktovy řehole.

Některá nemnišská společenství pak mají praxi připojení čtvrtého slibu (např. pauláni slib trvalého půstu od všech pokrmů živočišného původu, jezuité zvláštní slib poslušnosti papeži, salvatoriáni připojují slib konání apoštolátu, boromejky slib milosrdenství atd.).

Pravoslavné mnišství náhled| upright=1.1| Řecký pravoslavný mnich, monastýr sv. Mikuláše, Porto Lagos, Řecko. V pravoslavné církvi jsou všichni mniši oslovováni „otče“.

V pravoslavném mnišství existuje několik stupňů:

poslušník (řecky dokimos – ten, kdo je zkoušen; 1. přípravný stupeň) rjasofor (nosí už mnišský oděv; 2. přípravný stupeň) malá schima (mnišské postřižení a složení mnišských slibů; většina mnichů je v tomto stupni) velká schima (plnost mnišství; uděluje se starším mnichům)

Pro pravoslavný mnišský oděv je charakteristická černá barva, dlouhá říza (podrjasnik, rjasa a mantije) a klobouk s černým závojem na záda.

Termín „řehole“ (regula) se v pravoslaví nepoužívá. Pravoslavné mnišství není rozděleno na jednotlivé mnišské řády, jak to známe z katolické církve, ale je v zásadě jednotné, v drobnostech má každý jednotlivý monastýr určitá vlastní specifika daná jeho ústavou (vnitřním řádem). Někdy bývají pravoslavní mniši na Západě označováni jako řád Basiliánů (tj. dle „regule“ sv. Basila), což je omyl, který vzniká snahou použít na pravoslavné mnišství římskokatolické pojmy, které jsou pravoslaví však cizí. Hlavním úkolem pravoslavného mnicha je modlitba – duchovní život. Pravoslavní tedy neznají „prakticky zaměřené mnišství“. Povinností mnicha je přebývat v poslušnosti duchovnímu otci (starci) a pokud možno v monastýru nebo v poustevně. Pravoslavné kánony zakazují, aby se mniši potulovali po městech.

Centrem pravoslavného mnišství je Svatá Hora Athos, kde je zvláštní obyčej – téměř se zde nevyskytuje malá schima; svatohorští mladší mniši jsou většinou rjasoforové (což je zde pokládáno už za skutečné mnišství, nikoliv za pouhou přípravu) a starší mniši jsou většinou ve stupni velké schimy.

Biskupem se může stát pouze mnich.

Mnišství v buddhismu náhled| upright=1.3| Buddhističtí mniši theravádového buddhismu

V buddhismu vznikl mnišský řád (sangha) ještě za života Siddhárthy Gautamy. Původně se jednalo o společenství potulných asketů, kteří se stali Buddhovými žáky. Zpočátku neexistovala pro mnichy žádná specifická pravidla, pouze doporučení. Později vznikla první pravidla, která byla následně kanonizována a stala se závaznými. V zemích theravádového buddhismu dodržují novici (samanérové) dasa-síla tedy deset etických rozhodnutí a plně ordinovaní mniši (bhikkhu) 227 pravidel sepsaných ve Vinaja pitace, jednom ze tří hlavních košů pálijského kánonu.

Bhikkhu (plně ordinovaný mnich) musí dodržovat striktně 4 pravidla (parádžika), po jejichž překročení automaticky přestává být mnichem. Jedná se o vědomé zabití jiné lidské bytosti, vědomý sexuální styk s člověkem nebo zvířetem, vědomé ukradení cizího majetku a vědomé vychloubání se nenabytými spirituálními schopnostmi.

Mnišky musí bezpodmínečně dodržovat pravidel 8, celý jejich kodex obsahuje však pravidel 311.

V mahájánových zemích dodržují mniši i mnišky pravidel ještě více.

Odkazy

Literatura M. Buben, Encyklopedie řádů, kongregací v českých zemích. 2. díl, 2. sv, Mnišské řády. Praha : Libri, 2004. . K. S. Frank, Dějiny křesťanského mnišství. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2003 – 195 s. ; 19 cm. H. Lawrence, Dějiny středověkého mnišství. Praha: Vyšehrad, 2001 – 325 s. Ottův slovník naučný, heslo Duchovní řády. Sv. 8, str. 144 T. Špidlík, Spiritualita křesťanského Východu. Mnišství. Velehrad: Refugium, 2004 – 396 s. V. Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství. 1, Od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2006 – 348 s.

Související články Mnich Mniška Klášter Křesťanské mnišství Křesťanská askeze Řády a řeholní kongregace Sangha (buddhismus) Bhikkhu Dějiny buddhismu

Externí odkazy

Historyfish.net: texts and articles regarding the Western Christian monastic tradition. Abbot Gasquet's English Monastic Life. Full Text + Illustrations. Abbeys, Cathedrals, Holy Sites and the Holy Land „public domain“ fotochromové fotografie History of Monasticism

Kategorie:Náboženské způsoby a chování