Zdenka či Zdeňka Braunerová, pokřtěna jako Zdislava Rosalia Augusta (9. dubna 1858 Praha – 23. května 1934 Praha), byla česká malířka konce 19. a první třetiny 20. století, známá také jako autorka grafických úprav publikací, autorka statí o soudobých umělcích a organizátorka uměleckého života. Byla patronkou několika českých umělců jako byl Antonín Chittussi, Vilém Mrštík, Julius Zeyer, Miloš Marten, Joža Uprka, František Bílek nebo Jan Zrzavý.
Život
Dětství a dospívání Narodila se do zámožné pražské rodiny jako poslední ze čtyř dětí. Jejím otcem byl advokát a poslanec říšské rady JUDr. František August Brauner, pocházející z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli. Matka Augusta Anna Karolina, rozená Neumann (1817–1880), byla dcerou pražského guberniálního úředníka Karla Augusta Neumanna (1771–1866). Pocházela ze starého šlechtického rodu Hřebenářů z Herrenfelzu a sama byla amatérskou malířkou. Zdenka matku velmi milovala. Otec svou cholerickou povahou narušoval rodinnou pohodu, i když své děti měl rád a dbal o jejich výchovu. V matčině salonu se setkávaly s českými vlastenci a intelektuály, učily se pohybovat ve společnosti slavných lidí. Několik měsíců u nich pobývala po smrti svého otce Zdeňka Havlíčková. Letní měsíce rodina trávila ve mlýně v Roztokách u Prahy. Zdenka zálibu v malování projevovala od raného věku, kdy trávila dlouhé hodiny v dětském pokoji kreslením a malováním. Bratři Vladimír (1853) právník a Bohuslav (1855) chemik, byli úspěšní ve své profesi, sestra Anna (1856) se provdala do rodiny Bourges v Paříži. Dědeček byl vědec, který se zabýval chemií a národním hospodářstvím.
Kavárna Union, kde se setkávali čeští literáti a výtvarníci, se nacházela na nároží Nových alejí (nyní Národní třída) a Perštýna v nájemních prostorách domu Braunerovy rodiny. Zde se Zdenka seznamovala s osobnostmi, jako byli Josef Václav Sládek, rodina Palackých, František Ladislav Rieger a jeho dcera Marie nebo Vojta Náprstek a jeho žena Josefa. Stala se také členkou Amerického klubu dam, který organizovala Josefa Náprstková.
Cesta k malířství Její mimořádný talent byl brzy rodiči rozpoznán, a proto Zdence umožnili soukromé studium u Amalie Mánesové. U ní rozvíjela své dovednosti a také Amálie v ní viděla talent, který je třeba rozvíjet. Zdenka malování věnovala většinu volného času, což vedlo ke zhoršení jejího prospěchu ve škole. Pokračovala ve studiu malířství na Vyšší dívčí škole, kde byl jejím učitelem Soběslav (Hippolyt) Pinkas.
Aby se zdokonalila v kresbě, navštěvovala soukromé hodiny v ateliéru Františka Ženíška. Nezanedbatelná a inspirující pro ni byla tvorba Julia Mařáka, autora romantických lesních zátiší a krajin. Zásadní vliv v přípravě na budoucí povolání měl Antonín Chittussi, který se stal nejen jejím učitelem, ale také důvěrným přítelem. Je třeba dodat, že se nějaký čas rozhodovala mezi malířstvím a zpěvem.
Lásky a přátelé Do Antonína Chittussiho se zamilovala. Oba měli velice podobné zájmy – právě Chittussi přivedl Zdenku ke krajinářství. Láska dospěla skoro až k sňatku, který se ale neuskutečnil z rozhodnutí Zdenky. Ta chtěla s Chittussim žít v rovnocenném svazku dvou nezávislých umělců, kteří se vzájemně inspirují. To si ale Chittussi nedovedl představit. Definitivně se rozešli v roce 1885.
Ani další láska, tentokrát k Juliu Zeyerovi, o sedmnáct let staršímu umělci, neměla příliš dlouhého trvání. Zůstali však přáteli a dopisovali si až do jeho smrti. Také následující vztah k Vilému Mrštíkovi, s nímž se seznámila v roce 1894 při návštěvě spisovatelky Gabriely Preissové v Oslavanech, se rozpadl těsně před svatbou.
V letech 1897–1903 ji pojilo blízké přátelství s F. X. Šaldou, který však dal přednost lásce ke spisovatelce Růženě Svobodové. Významný byl i její vztah k mladému spisovateli Miloši Martenovi, kterého podporovala a od roku 1905 ilustrovala jeho knihy.
Pařížské pobyty Poprvé přijela do Paříže se svou sestrou Annou v roce 1878. V letech 1881–1893 trávila vždy část roku v Paříži. Její budoucí švagr, spisovatel Élémir Bourges, ji seznámil s některými skvostnými díly Francie a představil ji několika předním francouzským umělcům, jako byl Maurice Maeterlinck, Anatole France a jiní.
V roce 1888 se stala členkou pařížské Unie malířek. Dostala šanci, kterou samozřejmě využila, na ženské výstavě v Champs Elysées a v roce 1890 v Salonu na Champs de Mars. Paříž se jí stala druhým domovem (v letech 1881 a 1885–1893), kdy navštěvovala soukromou akademii Collarossi (prof. Gustave Curtois). Pobývala v umělecké kolonii v Samois, jejímiž členy byli např. Joris Karl Huysmans, Stéphane Mallarmé, Anatole France, Odilon Redon, James Whistler, bratři Victor a Paul Marguerittové, později Auguste Rodin a Paul Claudel. Zdenku francouzské umění mimořádně zaujalo a inspirovalo, ale i přesto měla stále v srdci vlastenectví obou rodičů. Odloučena od domova prožívala lásku k vlasti o to silněji. To se projevilo i v jejích vystoupeních v Paříži, kdy tančila v českém kroji a zpívala české národní písně. Tak se snažila přiblížit českou kulturu a umění obyvatelům Francie. To se do značné míry podařilo, inspirovala spoustu francouzských umělců a navázala tam i řadu trvalých přátelství. V roce 1886 podnikla studijní cestu do Londýna. Do Prahy se natrvalo vrátila v roce 1884, stále však udržovala kontakty s francouzskými umělci. náhled|Ateliér Zdenky Braunerové v areálu Braunerova mlýna v Roztokách u Prahy náhled|Braunerův mlýn v Roztokách u Prahy náhled|Vila v Dobřichovicích (Dobřichovice-Brunšov, okres Praha-západ. Ulice Krajníkova, dům čp. 105 proti vyústění ulice Generála Pellé.) Dům je označen tabulkami „Zde malovala Zdenka Braunerová“ a „Zde žil gen. Pellé“. (Maurice Pellé) náhled|Hrob Zdenky Braunerové na Vyšehradském hřbitově
Pobyt v Roztokách Braunerová tvořila často v Roztokách u Prahy, kde si dala roku 1904 postavit ateliér na dvoře Braunerova mlýna, aby měla klid na práci. Spoléhala na své přátele, s kterými trávila ráda celé hodiny. Mezi ně patřili mj. Paul Claudel, francouzský básník a dramatik, který působil nějaký čas v Praze jako konzul. Naučila ho chápat českou duši a umění. Stala se inspirací k jeho knize Obrazy svatých z Čech.
Moravské Slovácko a Rodinova návštěva Po návratu do Čech se zabývala lidovým uměním a soustředila se zejména na kulturu Slovenska a moravského Slovácka, kde několikrát s radostí pobývala. Obdivovala a měla ráda venkovský lid, pozorovala jeho tradice a viděla v nich největší poklad národa. V roce 1902 doprovodila na Slovácko, spolu s Alfonsem Muchou a dalšími umělci, francouzského sochaře Augusta Rodina. Podstatným zdrojem informací byl i její deník a skicáky, kam si zaznamenávala důležité údaje, které vylepšovala obrázky.
Závěr života Zdenka Braunerová zůstala svobodná a bezdětná. Bydlela v Praze na Malé Straně ve Všehrdově ulici. Tam také zemřela 23. května 1934 ve věku 76 let a je pohřbena na Vyšehradském hřbitově. V září 1934 uspořádal Hollar její posmrtnou výstavu.
Zdenka Braunerová a stará Praha V souvislosti s Pražskou asanací se roku 1902 stala aktivistkou za záchranu staré Prahy.
Na druhý den po stržení mariánského sloupu (4. listopadu 1918) položila na podstavec kolem jeho trosek veliký věnec. Ozdobila ho smutečním závojem a vizitkou se slovy „Plným jménem protestuje Zdenka Braunerova“. Později k tomu dodala: „Nemohla jsem více učiniti, abych bolest svoji utišila a urážku Matce Boží ve tvář vmetenou částečně napravila. Čekala jsem, že někdo z davu se na mne vrhne, uhodí, ale nestalo se tak. Přiznávám se, byla bych i tu ránu ráda snesla pro své přesvědčení. A protože se nebojím, vložila jsem do věnce svou navštívenku.“
Roku 1923 se stala jednatelkou Odboru pro rekonstrukci mariánského sloupu Lidové akademie.
Současníci o Zdence Braunerové Jan Zrzavý se o Zdence Braunerové zmínil jako o „…neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané, originální.“ Pokračoval: „Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života.“
Dobročinnost Podílela se na založení pražských poboček spolku České srdce na pomoc válečným sirotkům, dětem i vdovám. Organizovala dobročinné bazary, na nich prodávala výtvarné a rukodělné práce, vytvořené kroužkem pražských dam.
Dílo náhled|V ohbí řeky (Tříkrálka) Její dílo je velice různorodé. Nejprve se zabývala malbou zejména krajinářskou, později se stala vyhlášenou grafičkou a občas se věnovala i malířské výzdobě a designu skla.Ivo Křen, 2006, s. 8 Byla členkou členkou Sdružení českých umělců a grafiků Hollar.
Prakticky zakladatelský význam má práce Zdenky Braunerové v oblasti knižní grafiky a její úsilí o pečlivé estetické vybavení knihy. Vyvinula vlastní ornamentální jazyk, v němž využívala symbolů z různých kulturních oblastí, (od lidových kreseb z Česka, i Slovenska až po orientální motivy).
Spolupracovala s Vilémem Mrštíkem v boji proti pražské asanaci. Vytvořila titulní stranu jeho manifestu Bestia triumphans z roku 1897.Bestia triumphans, titulní strana, v systému Kramerius Starou Prahu zobrazila v některých grafických listech.
Svým osobitým stylem, neobvyklou energií, všestranností a hlubokým vzděláním na sebe upoutala pozornost umělců své doby. Mezi ně patřil například dvacetiletý František Bílek, kterého doprovázela při jeho první cestě do Paříže, Jan Zrzavý, Joža Uprka, které podporovala i finančně. Svým příkladem nezávislé samostatné ženy-umělkyně inspirovala umělkyně po celá desetiletí.
Knižní grafika Vojta Náprstek – přednáška Julia Zeyera k sedmdesátým jeho narozeninám. Praha: František Šimáček, 1896 Pohádka máje – Vilém Mrštík. Praha: Jan Otto, 1897 Edvard Munch – Miloš Marten. Praha: vlastním nákladem, 1905 Cyklus Rozkoše a Smrti – M. Marten. Praha: Bedřich Kočí, 1907 — Praha: Ladislav Kuncíř, 1925 Emaily, čalouny, sklo: Kněžna Marie Teniševá, Ory, Robin, Zdeňka Braunerová – Miloš Marten. Praha: Topičův salon, 1909 Kniha silných: umělci a básníci: essaie – M. Marten. Praha: Kamilla Neumannová, 1909 Polední úděl – Paul Claudel; za souhlasu autora přeložil M. Marten. Praha-Olšany: K. Neumannová, 1910 K stínům: básně – Růžena Jesenská. Praha: Růžena Jesenská, 1912 Z nepřístupných zahrad: prosa – R. Jesenská. Berlin: Richard Bong, c1912 Zvěstování Panny Marie: Mysterium o 4 dějstvích a prologu – Paul Claudel; se souhlasem autorovým přeložil M. Marten. Praha: Scena, 1913 Dravci: tři novelly – M. Marten. Praha: Grafická edice, 1913 Dámská knížka – Felix Poppenberg; přeložila Klementa Krecarová. Praha: F. Adámek, 1913 Akkord: Mácha-Zeyer-Březina – M. Marten. Praha: B. Kočí, 1914 — Praha: L. Kuncíř, 1929 Kyvadla věčnosti: románová truchlohra ve třech částech. Část III. – Jaroslav Maria. Praha: J. Otto, 1920 Wodnjk: pohádka – M. Marten. Litomyšl: Josef Portman, 1922 Jediné dílo: essay – Otokar Březina; lept Jan Konůpek a dřevoryty Zdenka Braunerová. Litomyšl: J. Portman, 1923 Nemocný a vůně: pohádka – M. Marten; ilustrace Z. Braunerová, J. Konůpek. Litomyšl: J. Portman, 1925 Pan Antonín Macek. Praha II, Hybernská 17. 3. 13 – M. Marten. [S. I.] Karel Zink, 1925 Rukověť sběratelova – Jan Maria Augusta. Praha: L. Bradáč, 1927 Dvě novely: Cortigiana; V aleji – M. Marten. 1927 Praha: L. Kuncíř Mladý kouzelník: pohádka – M. Marten; lept J. Konůpek a dřevoryty Z. Braunerová] Noa-Noa: essay – M. Marten. Litomyšl: J. Portman, 1928 Život svatého Václava – k tisícímu výročí jeho mučednické smrti napsal František Dvorník. Praha: Výbor jubilejních oslav, 1929 Legenda o svaté Eufrosině: z knihy L’etui de nacre – Anatole France; přeložil a upravil Karel Dyrynk. Praha: Karel Dyrynk, 1930 Tři krůpěje – Jaroslav Maria. Praha: Trianon Dr. Prokop Toman ml., 1930 Několik listů z válečného roku 1915 – M. Marten. Litomyšl: J. Portman, 1933
Texty Práce moje – to modlitby neumělé, čisté však a kající [grafika] – Fr. Bílek; napsala úvod. Prostějov: Karel Dostál-Lutinov, 1898