Mezinárodní pomocný jazyk (někdy označován zkratkou „IAL“ z anglického international auxiliary language) je jazyk, který by měl sloužit ke komunikaci lidí pocházejících z různých jazykových prostředí. Měl by být snadno naučitelný, mluvnicky nezáludný a komunikačně dostatečný. Velmi často hrají tuto roli plánové jazyky. Nejrozšířenějším mezinárodním pomocným jazykem je esperanto.
Spontánní mezinárodní jazyky V historii západního světa se několikrát přihodilo, že se do jiných zemí z různých důvodů spontánně rozšířil některý národní jazyk, který se tak stal „mezinárodním“, ovšem postrádal jiné požadavky kladené na mezinárodní pomocný jazyk (národní jazyky typicky nejsou snadno naučitelné, nemají jednoduchou gramatiku a přirozeně zvýhodňují své rodilé mluvčí, kteří se jej na rozdíl od ostatních nemusí cíleně učit). Patrik Ouředník popsal různé motivy pro přirozenou mezinárodní dominanci vybraných národních jazyků takto:
Hledání dokonalého jazyka V dějinách pokusů o vytvoření „nadnárodního“ jazyka můžeme rozlišit tři fáze:
pokusy o obnovení jazyka, kterým se podle Bible hovořilo v ráji, resp. o nalezení všeplatného „božského“ kódu pokusy o tzv. „filozofický“ jazyk, který by reflektoval „jazyk přírody“ a vesmírný řád návrhy na pomocný mezinárodní jazyk
Pro první fází jsou nejvýmluvnější pokusy Ramóna Llulla ze 13. století.
Pro druhou fázi jsou stěžejní práce Marina Mersenna (Harmonie universelle, 1636), George Dalgarna (Ars Signorum, 1661), Johna Wilkinse (An Essay Towards a Real Character and a Philosophical Language, 1668) a J. A. Komenského (De rerum humanarum emendatione, rkp. 1666, nedokončeno). Myšlenkou nadnárodního filozofického jazyka se zabývali také René Descartes nebo Gottfried Wilhelm Leibniz.
První pokusy o vytvoření mezinárodního pomocného jazyka se datují z 19. století:
Universalglot francouzského lingvisty Jeana Pirra z roku 1868 bývá považován za první ucelený jazykový systém spočívajícím na prvcích z různých národních jazyků, nikdy však nedosáhl rozšíření. Volapük německého preláta Schleyera zazářil v letech 1879–1890, než z užívání vytlačen esperantem. Oživen byl ve 30. letech 20. století, dnes jím mluví cca 20 lidí.
Esperanto, které v roce 1887 publikoval ve Varšavě židovský lékař L. L. Zamenhof, je dosud nejúspěšnější projekt mezinárodního pomocného jazyka; esperanto je dosud živé, používají ho asi 2 miliony lidí. Ido je pokus Francouze Louise Couturata o reformu esperanta z roku 1907, aktivně ho používá cca 500 lidí. Novial z roku 1928 byl sólový projekt reformy ida z pera dánského lingvisty Otty Jespersena, po jehož smrti v roce 1943 přestal být používán. Occidental (též Interlingue) je dnes již neužívaný umělý jazyk z roku 1922, jehož autorem byl Estonec Edgar de Wahl. Interlingua z roku 1951 je založena na románských jazycích. Kotava kanadské lingvistiky Staren Fetceyové z roku 1978 používá zcela smyšlená slova a upřednostňuje tak kritérium neutrality za cenu stejně obtížné naučitelnosti pro všechny uživatele. Mezislovanština z počátku 21. století je snadno srozumitelný jazyk pro mluvčí slovanských jazyků.
Mezinárodní obrázkový jazyk Vedle mluvených mezinárodních pomocných jazyků (tzv. pasilalie) existuje i koncept mezinárodních jazyků pouze psaných (tzv. pasigrafie). Pasigrafie by měla být všeobecně srozumitelná sada znaků, která se dá číst v různých jazycích vždy podle příslušného klíče, nemá však odpovídající jednotnou mluvenou formu. Nejznámějším příkladem pasigrafie je Bliss systém.
Odkazy Reference
Literatura ECO, Umberto: Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře, 1993; česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001. OUŘEDNÍK, Patrik: Hledání ztraceného jazyka. Text přednášky na FF UK, 1996. Dostupné on line. OUŘEDNÍK, Patrik: Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.
Související články
Europanto
Externí odkazy
Kategorie:Jazyky Kategorie:Interlingvistika
nl:Kunsttaal#Internationale hulptalen