Kosovská osvobozenecká armáda (, ) byla separatistická milice etnických Albánců, která v 90. letech usilovala o oddělení Kosova, jehož drtivou většinu obývají Albánci, od Srbské republiky a Svazové republiky Jugoslávie. Srbové si nárokují Kosovo zejména kvůli historickému významu Kosova pole.
Vojenští předchůdci začali koncem 80. let ozbrojeným odporem proti jugoslávské policii, která se snažila zadržet albánské aktivisty. V roce 1990 byl Slobodan Milošević zvolen prezidentem Srbska na základě nacionalistického programu. Jedním z jeho prvních kroků bylo zbavení Kosova autonomie, nahrazení albánských úředníků srbskými a uzavření albánských škol. Reakcí kosovských Albánců byl bojkot všech srbských institucí ve formě pokojného protestu a vytvoření vlastní paralelní vlády. Tato taktika si však nezískala očekávanou pozornost a podporu mezinárodního společenství. Mezitím se Jugoslávie rozpadla a zůstala z ní jen federace Srbska a Černé Hory. Občanské války rozpad doprovázející dočasně ukončila Daytonská dohoda z roku 1995, která se ale nevypořádala s otázkou statusu Kosova a mnoho kosovských Albánců začalo hledat jiná řešení.
V polovině roku 1998 se zapojila do frontálních bojů, ačkoli byla v menšině početně i palebně. Konflikt se od roku 1997 vyostřil kvůli odvetě jugoslávské armády v regionu, která vedla k vysídlování obyvatelstva. Krveprolití a etnické čistky tisíců Albánců, které je vyhnaly do sousedních zemí, zločiny srbské armády a policie vůči civilnímu obyvatelstvu a jejich potenciál destabilizovat region vyvolaly intervenci mezinárodních organizací, jako je Organizace spojených národů, NATO a mezinárodní nevládní organizace. NATO provedlo bombardovací kampaň proti jugoslávským silám a poskytlo leteckou podporu .
V září 1999, po skončení bojů a nasazení mezinárodních sil v Kosovu, byla oficiálně rozpuštěna a tisíce jejích členů vstoupily do Kosovského ochranného sboru, civilního orgánu pro nouzovou ochranu, který nahradil a Policejní síly Kosova, jak bylo stanoveno v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Ukončení války v Kosovu vedlo ke vzniku odnoží guerillových skupin a politických organizací z Kosovské osvobozenecké armády (), které pokračovaly v násilných bojích v jižním Srbsku (1999–2001) a severozápadní Makedonii (2001), což vyústilo v mírová jednání a rozšíření práv Albánců. Do politiky vstoupili i bývalí vůdci , někteří z nich dosáhli vysokých funkcí.
Pozadí Klíčovým předchůdcem Kosovské osvobozenecké armády bylo Lidové hnutí Kosova (, ). Tato skupina, která tvrdila, že svobodu Kosova lze získat pouze ozbrojeným bojem, má své kořeny v roce 1982 a sehrála klíčovou roli při vzniku v roce 1993. Sbírky začaly v 80. letech 20. století ve Švýcarsku albánskými exulanty z období násilí v roce 1981 a následnými emigranty. Slobodan Milošević v roce 1989 zrušil kosovskou autonomii, čímž se region vrátil do stavu z roku 1945, vyloučil etnické Albánce z kosovské byrokracie a násilně potlačil protesty. V reakci na to kosovští Albánci založili Demokratickou ligu Kosova (). V čele s Ibrahimem Rugovou byla jejím cílem nezávislost na Srbsku, ale mírovými prostředky. Za tímto účelem LDK zřídila a rozvíjela „paralelní stát“ se zvláštním zaměřením na vzdělávání a zdravotnictví.
Albánský nacionalismus byl ústředním principem , s důrazem na albánskou kulturu, etnickou příslušnost a národ. Samotná se distancovala od vytvoření „Velké Albánie“. se poprvé veřejně zviditelnila v roce 1995 a první veřejné vystoupení následovalo v roce 1997, kdy měla stále jen kolem 200 členů. , kritická vůči Rugovovu pokroku, získala podporu z Daytonských dohod z roku 1995 – ty Kosovu nic nedaly, a tak vedly k širšímu odmítnutí mírových metod LDK – a z uloupených zbraní, které se do Kosova dostaly po albánském povstání v roce 1997. V letech 1997–1998 se Kosovská osvobozenecká armáda posunula vpřed před Rugovovou LDK, což názorně ilustruje Hashim Thaçi z , který vedl kosovské Albánce na jednáních v Rambouilletu na jaře 1999, přičemž Rugova byl jeho zástupcem.
si získala značnou podporu obyvatelstva Kosova, zejména s tím, jak se srbské represe zintenzivňovaly. Základna podpory organizace dramaticky vzrostla po klíčových událostech, které ovlivnily veřejné mínění Albánců.https://www.armyupress.army.mil/Journals/NCO-Journal/Archives/2018/December/Liberation-of-Kosovo/
Podle vojenských analytiků „mladí lidé i starší lidé brali zbraně proti svému nepříteli a bojovali za svou zemi. Po 600 letech okupace a útlaku prý nastal čas požadovat svobodu, i s rizikem smrti.“ Náborová strategie se ukázala jako velmi účinná a organizace se z malé guerillové síly na začátku 90. let rozrostla na více než 25 000 členů do roku 1998.
Srbské úřady nazvaly teroristickou organizací a zvýšily počet bezpečnostních sil v regionu. To mělo za následek posílení kredibility začínající mezi kosovsko-albánským obyvatelstvem.
Jedním z cílů zmíněných veliteli bylo vytvoření Velké Albánie, iredentistické koncepce území, které mnoho Albánců považuje za národní vlast, zahrnující Kosovo, Albánii a etnickou albánskou menšinu v sousední Makedonii a Černé Hoře. V roce 1912 byli Albánci na Balkáně rozděleni na menšiny v Kosovu (které zůstalo Srbsku), na část Černé Hory, která během té doby rozšířila své území o území obývané Albánci o 60 % během prvních balkánských válek, a na 40 % dnešní Severní Makedonie, která tvořili etničtí Albánci. UÇK to považovala za nespravedlivé a usilovala o sjednocení těchto území, aby si zajistila sebeurčení.
Válka v Kosovu Mezi 5. a 7. březnem 1998 zahájila jugoslávská armáda operaci v Prekazu. Operace následovala po dřívější přestřelce (28. února), při níž byli zabiti čtyři policisté a několik dalších zraněno. Při útoku srbské speciální policejní jednotky po několika předchozích neúspěšných pokusech zabily Adema Jašariho – zakladatele , kterého jugoslávský soud v roce 1997 v nepřítomnosti odsoudil za terorismus. Při útoku bylo zabito i dalších padesát osm členů rodiny Jašariho, včetně několika malých dětí. Někteří členové rodiny se dobrovolně přihlásili k obraně Jašariho komplexu po dřívějším útoku 22. ledna 1998, při kterém byly zraněny dvě Jašariho neteře. V Prekazu bylo zabito 28 ozbrojenců a 30 civilistů, z nichž většina patřila do Jashariho rodiny. Amnesty International tvrdila, že se jednalo o vojenskou operaci zaměřenou především na eliminaci Jashariho a jeho rodiny. Jedinou přeživší byla Besarta Jashari.
Dne 23. dubna 1998 přepadla jugoslávská armáda (VJ) poblíž albánsko-jugoslávské hranice. se pokoušela pašovat zbraně a zásoby do Kosova. Jugoslávská armáda, ačkoli byla v menší míře, neměla žádné ztráty, zatímco 19 ozbrojenců bylo zabito.
Podle Rolanda Keitha, ředitele terénní kanceláře Verifikační mise OBSE v Kosovu:V jednu chvíli během války v Kosovu změnila svou taktiku z operací typu „udeř a uteč“ na konvenční válku. Mezi 17. a 20. červencem 1998 zahájila rozsáhlou ofenzívu s cílem dobýt Rahovec. To znamenalo jejich první vážný úder na městské centrum, jehož cílem bylo propojit Drenicu s pohraniční oblastí a nastolit územní kontrolu. Krieger označuje tuto ofenzívu za součást širší „letní ofenzívy UCK“. Bojovníci převzali kontrolu nad strategickými pozicemi ve městě – policejním velitelstvím, hotelem, poštou – a zřídili kontrolní stanoviště. Zhruba do 19.–21. července však jugoslávské policejní a armádní síly zareagovaly protiútokem a nejpozději do 22. července znovu získaly kontrolu, čímž město vyčistily od přítomnosti . V červenci 1998 dobyla města Rahovec a Mališevo a rozšířila svou působnost na 40 % území Kosova. Nicméně, bez dostatečné lidské síly a těžké výzbroje k obraně svých zisků obě města rychle padla do rukou jugoslávských sil. Po znovudobytí srbskými silami bylo v odvetě popraveno odhadem 79 albánských civilistů, údajně pohřbených v masových hrobech. Dne 24. srpna 1998 se vrátila k partyzánské válce a použila novou taktiku, včetně jmenování nových velitelů, ústředních orgánů, rozšíření výcvikových táborů a vojenských věznic.
Některé zdroje uvádějí, že nikdy nevyhrála žádnou bitvu nebo relativně málo bitev, zatímco podle akademiků. jako je Heike Krieger nebo Henry H. Perritt během letní ofenzívy dobyla 40 % území Kosova.
Financování dostávala velké finanční prostředky od albánské diaspory v Evropě a Spojených státech, ale také od albánských podnikatelů v Kosovu, zejména Ismeta Asllaniho, který věnoval celé své bohatství a logistickou síť podpoře válečného úsilí v regionech, jako jsou Drenica, Dukagjin a Llap. Odhaduje se, že tyto finanční prostředky činily 75 až 100 milionů dolarů a pocházely převážně od albánské diaspory ve Švýcarsku, Spojených státech a Německu. Rozsah této podpory je patrný z toho, že Kosovo nadále přijímá značné množství remitencí od své diaspory. V roce 2021 Kosovo obdrželo 1,5 miliardy dolarů na remitencích, což představuje 16,7 procenta HDP země, což z něj činí „největší zemi přijímající remitence v Evropě na podíl na HDP“. Ačkoli tato čísla představují poválečné remitence, demonstrují trvalé zapojení albánské diaspory do jejich vlasti. obdržela většinu svých finančních prostředků prostřednictvím fondu , ale značné prostředky byly také převedeny přímo do válečných zón. Kromě finančních příspěvků obdržela také příspěvky v naturáliích, zejména ze Spojených států a Švýcarska. Patřily mezi ně zbraně, ale také vojenské uniformy, boty a další podpůrné vybavení.
Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru: V roce 1999 byly zdrojem zbraní pro Švýcarsko, Bosna a Hercegovina, Albánie a Spojené státy s nestátní výzbrojí prostřednictvím albánské diaspory, zatímco ozbrojené síly Srbska a Černé Hory byly financovány Izraelem. Zbraně dovážené přes Albánii byly často levné a vadné, často tak špatné, že si pašeráci z mohli koupit kalašnikov za pouhých 5 dolarů.
získávala finanční prostředky několika decentralizovanými způsoby. Kromě fondu , který šel převážně na operace v oblasti Drenice, dostávala dary také prostřednictvím osobních kontaktů velitelů s Albánci v diaspoře. Členové diaspory obvykle zdůrazňovali těžkosti, kterými vojáci procházeli v nerovném boji. Často používali příběhy členů nebo civilních přeživších masakrů, aby přesvědčili ostatní k darování. Po vyzvednutí byly peníze různými způsoby převedeny na místo určení. Utajení švýcarského bankovního systému umožňovalo převod části finančních prostředků přímo na místa, kde se nakupovalo vojenské vybavení. Ze Spojených států většinu peněz legálně přepravovali v kufrech jednotlivci, kteří FBI a dalším federálním orgánům hlásili, že posílají peníze . také obdržela určité finanční prostředky z Tříprocentního fondu, který byl zřízen institucemi první Kosovské republiky v čele s Bujarem Bukoshim a který byl rovněž vybrán od albánské diaspory. náhled| Uniforma a odznak Kosovské osvobozenecké armády, Vojenské muzeum, Bělehrad Nábor
V Kosovu náhled| Socha Hamëze Jashariho Původní jádro na počátku 90. let tvořila úzce propojená skupina velitelů, složená z důstojníků a poddůstojníků patřících k záložním, pravidelným a územním obranným jednotkám jugoslávské armády (JNA). V roce 1996 se skládala pouze z několika stovek bojovníků. V kontextu ozbrojeného boje zpráva CIA z let 1996–1997 uvádí, že dokázala v Kosovu zmobilizovat desítky tisíc příznivců během dvou až tří let. Do konce roku 1998 měla 17 000 mužů.
Zahraniční dobrovolníci Rekrutovaní Albánci ze sousední Makedonie se připojili k a jejich počet se pohyboval od několika desítek až po tisíce.
Bývalý mluvčí Jakup Krasniqi uvedl, že dobrovolníci přijeli ze „Švédska, Belgie, Velké Británie, Německa a USA“. V bylo mnoho zahraničních dobrovolníků ze západní Evropy, většinou z Německa a Švýcarska, a také etnických Albánců z USA.
Islamistické skupiny nebyly úspěšné v získání opory v řadách separatistického hnutí, což souvisí se silně sekulárními postoji kosovských Albánců, které nenechávaly prostor pro rozvoj islamistických ideologií.