Slivoň

Slivoň (Prunus) je rozsáhlý rod stromů a keřů z čeledi růžovitých se značným hospodářským a kulturním významem. Zahrnuje velké množství oblíbených ovocných dřevin, jako jsou švestka, meruňka, višeň, třešeň, mandloň a broskvoň, stejně jako druhy planě rostoucí, jako jsou střemcha, trnka či mahalebka. Slivoně se vyznačují jednoduchými, střídavými listy a oboupohlavnými, zpravidla vonnými květy. Obsahují množství různých chemických látek, mimo jiné i toxického amygdalinu. Plodem jsou peckovice různé velikosti a barvy.

V minulosti byl dnešní široce pojatý rod rozdělován do několika rodů. Počet taxonů zahrnovaných dnes do rodu Prunus se blíží číslu 500 včetně kříženců a různých poddruhů; druhů je udáváno kolem 200. Rod je rozšířen kosmopolitně, nejvíce v mírných šířkách severní polokoule. Mnohé zástupce lidé pěstují již po tisíce let a byla vyšlechtěna celá řada hybridů a kultivarů. Na českém území je původních šest druhů, další jsou zdomácnělými archeofyty a nebo místy zplaňují z kultury. Pravlastí rodu je východní Asie, kde se vyvinul zhruba před 60 miliony let.

Plody slivoní mají široké spektrum využití: od přímé konzumace v čerstvém stavu po výrobu kompotů, rozvářek, sirupů, džemů a povidel, lze je též sušit, mrazit nebo kandovat. Využívány jsou i při pečení a vaření jako náplň meruňkových či švestkových knedlíků i do koláčů a dezertů. Vyrábí se z nich mnoho různých alkoholických nápojů, ať už jde o destiláty (slivovice, meruňkovice), ovocné likéry (griotka, Amaretto), ovocná vína nebo piva. Mandle mají všestranné užití v cukrářství nebo jako pochutina. Z plodů japonské meruňky ume se vyrábí přísady jako umeocet, nakládané jsou známé jako umeboši. Mnohé druhy se užívají i jako okrasné rostliny, např. sakura, která je významným symbolem Japonska. Patří k významným medonosným rostlinám.

Popis

Vegetativní orgány, habitus a vzrůst Slivoně jsou opadavé, zřídka i stálezelené (sekce Laurocerasus nebo zástupci někdejšího tropického rodu Pygeum) stromy nebo keře. Mohou nabývat různého habitu: od nízkých, středně vysokých i vysokých stromů dorůstajích výšek 5 až 25 metrů, zřídka více, přes vícekmenné, bohatě větvené stromky či keře a klonální porosty až po nízké plazivé keře o výšce i méně než 30 centimetrů. Dožívají se relativně krátkého věku, řádově desítky let; výjimkou je třešeň ptačí či meruňka japonská, jejichž stáří může být i několik set let. Kořenový systém je u stromových zástupců kůlovitý, hluboko sahající, bohatě větvený, s arbuskulární mykorhizou. U mnoha druhů je vyvinuta silná kořenová výmladnost, díky níž mohou jedinci vytvářet na stanovišti rozsáhlé polykormony (typicky např. slivoň trnka). Kůra je v mládí hladká, často s nápadnými lenticelami, ve stáří puká a vytváří rozbrázděnou borku, nebo se podélně kroutí a odlupuje. Některé druhy mají zkrácené větvičky (brachyblasty) opatřené kolci. Listy jsou jednoduché, střídavě postavené nebo vyrůstající na brachyblastech, s drobnými opadavými palisty. Listové čepele jsou obvykle kopinatého nebo vejčitého tvaru, se zubatými, pilovitými nebo i téměř celokrajnými okraji; na jejich spodním okraji nebo na řapíku jsou často nektariové žlázky.Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds), Květena České republiky 3, Academia, Praha.

Generativní orgány Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, vyrůstající samostatně nebo v chudých či bohatých květenstvích: okolících, chocholících či hroznech. Rozkvétají obvykle před vyrašením listů nebo současně s listy. Květní lůžko formuje zvonkovitou nebo válcovitou češuli. Kališních i korunních lístků je po pěti, korunní jsou většinou bílé až růžové, zřídka i v odstínech červené, purpurové či fialové. Gyneceum je apokarpní, s jedním plodolistem, semeník je svrchní, volně vyrůstající ze dna češule, s jednou přímou čnělkou. Tyčinky jsou volné, nesrostlé, vyrůstající ve velkém množství (20–100), s barevnými prašníky. Mezi bázemi tyčinek a semeníku se nacházejí květní nektaria. Květy často výrazně voní, opylovány jsou hmyzem, typicky blanokřídlými; úzké vazby s konkrétními opylovači nejsou známy. Co do opylení mohou být samosprašné, nebo cizosprašné, což je třeba vzít do úvahy při zahradní výsadbě.

Květní obaly včetně češule po odkvětu opadávají a semeník dozrává v plod, kterým je kulatá nebo vejčitá peckovice různých rozměrů; u planých druhů je drobnější, s méně masitou dužinou, než u pěstovaných kultivarů. Vyrůstá na stopce nebo přisedle, na povrchu je hladká nebo pýřitě plstnatá, s relativně velkou peckou uvnitř. Dužnina plodů je u převážné většiny slivoní jedlá, u některých druhů však hrozí otravy nebo nevolnosti při pozření semen obsahujících prudce jedovaté látky (střemchy, bobkovišeň).

Základní chromozomové číslo je x = 8, jednotlivé druhy mohou nabývat různého stupně ploidie (2, 4, 6, 8, dokonce i 18).

Obsahované látky Zástupci rodu obsahují ve svých pletivech značné množství různých chemických látek. Krom sacharidů, bílkovin, minerálů, vitamínů a různých organických kyselin (jablečná, mravenčí, citrónová, vinná) jsou to především flavonoidy a fenoly, např. kumarin. Typický je též alkoholový cukr sorbitol. Důležitý je výskyt vysoce jedovatých kyanogenních glykosidů prunasinu, který se nachází ve vegetativních částech rostlin, a amygdalinu nacházejícího se v semenech. Uvádí se, že již 10 kapek oleje extrahovaného z hořkých mandlí může působit na člověka smrtelně.

Rozšíření a ekologie náhled|Prunus pumila, habitus plazivého keře na kamenité stráni|alt=Plazivý keř se zralými tmavými třešněmi na kamenité stráni|vlevo Rod Prunus je rozšířen kosmopolitně, s těžištěm výskytu v mírných a subtropických oblastech na severní polokouli. Osídluje prakticky celou Evropu, Asii a Severní Ameriku vyjma nejchladnějších arktických oblastí, zasahuje též do tropů Indočíny a jihovýchodní Asie. Řada druhů se vyskytuje i v Jižní Americe, rovníkové a jižní Africe včetně Madagaskaru a několik i v Austrálii. Škála stanovišť, která zástupci rodu obývají, je dosti široká. Stromové druhy rostou v nížinných deštných lesích tropů jako úrovňové či podúrovňové dřeviny, v primárních i druhotných opadavých a polooopadavých lesích temperátní zóny a na jejich prosvětlených okrajích, keřové druhy mohou tvořit stinný lesní podrost (bobkovišeň lékařská), nebo se naopak vyskytovat na plném slunci či v lehčím polostínu v křovinatých formacích lesostepí a stepí včetně aridních oblastí jihozápadní Asie či Nevadské pánve; další se vyskytují v horských a subalpínských křovinách asijských hor.

Zvládají růst prakticky v jakékoli půdě kromě těžké jílovité a trvale zamokřené, některé druhy snášejí i chudé kamenité půdy a značné sucho. Kulturně pěstované druhy vyžadují hluboké půdy, které jsou dostatečně humózní. Kromě bobkovišní a střemchy jsou všechny druhy vápnomilné; na větší množství vápníku v půdě jsou však citlivé broskvoně.JAN, Tomáš. Peckoviny: přes 160 barevných fotografií a popisů odrůd peckovin. Olomouc: Petr Baštan, 2011. . Při prudkém střídání teplot v zimě mohou trpět mrazovými trhlinami ve dřevě a následným klejotokem. K nejčastějším škůdcům a chorobám patří obaleči, dále monilióza, různé bakteriální spály, houbové skvrnitosti a kadeřavost, zralé plody třešní obývají larvy vrtule třešňové. Velmi obávanou chorobou, která ve 20. století zlikvidovala po celém světě stovky milionů stromů více než 30 druhů slivoní, je šarka – virové onemocnění přenášené zpravidla mšicemi. alt=Motýl na větvičce|náhled|Samička ostruháčka švestkového (Satyrium pruni) na trnce Slivoně patří k významným medonosným rostlinám, včelám poskytují hojnost nektaru v květních i mimokvětních nektáriích a také mnoho výživného pylu. Méně často hostí i producenty medovice, např. některé mšice. Jsou živnými rostlinami pro mimořádně veliké množství motýlů, v ČR je to například otakárek ovocný, babočka jilmová, ostruháček švestkový a další. Mykorhizní vazbu na řadu druhů slivoní má jedlá jarní houba závojenka podtrnka.

Česká květena V české flóře je původních šest druhů slivoní. Třešeň ptačí a trnka obecná se vyskytují hojně na celém území jako příměs světlých lesů a lesních plášťů a jako významná vegetační složka v křovinách a remízcích. Střemcha obecná je hojná zejména ve vlhčích křovinách, mokřadních olšinách a lužních lesích. Ve světlých xerofilních křovinách a teplomilných doubravách českého a panonského termofytika roste višeň mahalebka, v nízkých křovinách na kamenitých stráních a ve stepních trávnících nejteplejších oblastí potom třešeň křovitá a na pouhých několika lokalitách jižní Moravy také mandloň nízká – kriticky ohrožený druh české květeny. Dalších několik druhů zde v průběhu doby zdomácnělo (slivoň slíva, slivoň myrobalán) a nebo příležitostně zplaňují z kultury (slivoň švestka, zplanělá nabývající obvykle pouze keřovitého vzrůstu). Často se vyskytují synantropně podél cest, v zarůstajících starých sadech a zahradách nebo na ladem nechaných loukách. Za nebezpečný invazní druh je v evropských zemích považována severoamerická střemcha pozdní.

Evoluce a systematika alt=Švestky na větvi|náhled|Slivoň švestka (Prunus domestica) – typový druh celého rodu |vlevoEvolučně rod pochází z východní Asie, kde se vyvinul zhruba před 61 miliony let. První slivoně byly součástí kontinentálních tzv. boreotropických lesů severní polokoule, odštěpení jednotlivých fylogenetických linií a následná speciace byly spuštěny globálním oteplením v raném eocénu. Nejstarší dosud známé fosilie přiřaditelné k rodu Prunus s. l. pocházejí ze středního eocénu a byly nalezeny v Britské Kolumbii a ve východní Asii; to dokládá významnou fytogeografickou souvislost mezi těmito dvěma regiony a brzké šíření zástupců nově vzniklého rodu právě přes Beringův pevninský most na západ. Typovým druhem je slivoň švestka (Prunus domestica). Mezi jednotlivými druhy jsou jen slabé reprodukční bariéry, takže snadno dochází k jejich hybridizaci, což je s úspěchem využíváno při šlechtění.

Historické systémy Systematická klasifikace tohoto rozsáhlého rodu procházela v čase mnoha proměnami. V předlinnéovských časech bylo rozlišováno šest různých rodů: Prunus, Armeniaca, Persica, Cerasus, Amygdalus a Laurocerasus. Carl Linné ve svém základním autoritativním díle Species Plantarum z roku 1753 zařadil jemu známé zástupce do dvou rodů (Amygdalus a Prunus), v pozdějších revizích jejich počet zvětšil na čtyři (Amygdalus, Cerasus, Prunus a Padus). V průběhu 19. a 20. století existovaly jak tendence pojímat rod široce (Prunus sensu lato), tak i drobit jej do různého množství (5–8–10) různě vymezených rodů, případně podrodů. Také v Květeně ČSR jsou domácí zástupci rozčleněni do osmi úzce pojatých rodů (Prunus sensu stricto – slivoň, švestka; Cerasus – třešeň, višeň; Padus – střemcha, sakura; Padellus – mahalebka; Laurocerasus – bobkovišeň; Amygdalus – mandloň; Armeniaca – meruňka; Persica – broskvoň).

Nejednoznačná byla i otázka vyššího taxonomického zařazení: tak byl rod někdy řazen do samostatné čeledi mandloňovité (Amygdalaceae), jako v Květeně ČSR, jindy mu v rámci čeledi růžovitých byla přidělována samostatná podčeleď Prunoideae, případně společně s několika menšími rody podčeleď Amygdaloideae, které se však později ukázaly jako nepřirozené. alt=Hrozen dvojpeckovic srdčitého tvaru|náhled|Unikátní dvojpeckovice druhu Prunus ceylanica, dříve řazeného do rodu Pygeum

Fylogenetika