náhled|vpravo|upright=1|Tiflis (Tbilisi), obraz Michaila Jurjeviče Lermontova z roku 1837 Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí. Razantně odmítl většinu zásad klasicismu a osvícenství.
Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).
Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem kritický realismus. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o novoromantismu.Urbanec, Jiří: Novoromantismus v české poezii, Sborník referátů z konference Romantismus v české a polské literatuře 9. listopadu 1999 v Opavě, Slezská univerzita v Opavě 2000, s. 155–160 Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století, jehož představitelé většinou epigonsky a vyumělkovaně napodobovali složitý a archaistický sloh pozdního romantismu a obnovili tím v literatuře romantickou tajemnost, zešeřelost a světobol, konzervativní kult minulosti a katolictví, ale také mystiku a morbidnost.
Znaky literárního romantismu
Rozpor mezi snem a skutečností náhled|upright=0.9|Svoboda vede lid na barikády, obraz Eugèna Delacroixe z roku 1830 Jádrem romantismu je konflikt mezi vnitřním a reálným světem, jenž vyúsťuje ke vzpouře vůči reálnému světu, která nemůže uspět. Tento konflikt se projevuje jako rozpor mezi snem a historicky nebo osudově danou skutečností. Ideály osvícenství a francouzské revoluce naplnily Evropu nadějí na osvobození. Vznešené myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství dávaly naději na lepší život. Feudalismus padl, nebo se přetvořil v osvícenský feudalismus, ale nové společenské vztahy, vyznačující se honbou za majetkem, přinesly zklamání. Člověk, toužící po uplatnění svých schopností, tak stojí proti necitelnému světu, je ve sporu se svou dobou, ale jeho vzpoura musí skončit nezdarem.
Tento rozpor se snaží romantikové řešit v zásadě dvojím způsobem: tzv. konzervativní romantismus jej řeší únikem do fantazie (často s prvky tajemnosti i hrůzy), do idealizované minulosti (obliba středověku), do náboženských představ (mnohdy i mystických) a mýtů, do vzdálených exotických zemí, ale také do dětství či k přírodě. Pokud se zaměřuje především na iracionální, děsivé, tragické a nadpřirozené jevy a vyznačuje se fascinací smrtí, vnitřním rozkladem postav nebo šílenstvím a zobrazováním potlačovaných stránek lidské psychiky, hovoříme o tzv. temném nebo černém romantismu. revoluční romantismus se snaží romantický rozpor vyřešit přetvořením světa, přičemž i tato snaha může být založena na zálibě v minulosti, na náboženských představách atp. (v tomto případě však nejde o únik, ale o myšlenkovou podporu těchto snah).
Romantismus proto zdůrazňuje individualitu, subjektivnost, iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu, obdiv k přírodě, k folklóru a ke středověku. Romantická literární díla obsahují často tajemné, osudové, někdy i mystické, hrůzné a fantastické motivy (návaznost na gotický román), často jsou popisovány staré hrady, osamělé stromy a skály, tajemná jezera i lodě v bouři. Důraz je kladen na nitro člověka a v něm zvláště na cit, smysly a vůli.
Romantický hrdina upright=0.9|náhled|Ilustrace k románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1831 Hrdinové romantických literárních děl se bouří proti společenským konvencím a nechtějí se podřídit zákonům a svému pokryteckému okolí. Stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky, poutníky nebo již stojí na okraji společnosti od samého počátku jako cikáni nebo lidé odlišující se od svého okolí zjevem, např. tělesným postižením (s tím souvisí tzv. harmonie kontrastu, kdy například hrbáč má duši anděla a tělesně krásný člověk duši ďábla). Obvykle to jsou ale silní a výjimeční jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí a trpící pocitem osamocení. Proto se obrací do svého nitra a většinou končí tragicky. Často také prožívají osudovou lásku, ale protože milují buď vysněný ideál, nebo již zadanou ženu, musí jejich láska skončit nešťastně. Rozpor mezi krásným osobním snem, vidinou, představou, touhou nebo ideálem na jedné straně a zdrcující skutečností na straně druhé jim přináší rozčarování a zklamání, které obrací do svého nitra, čímž se jejich duševní trýzeň jen zvyšuje (rozpor mezi představou a skutečností může být tak silný, že jej hrdina často nemusí přežít).
Francouzský spisovatel Alfred de Musset použil pro pocit slabosti, rozervanosti, beznaděje, ztráty idejí a duchovních jistot romantických hrdinů pojem „nemoc století“ („mal de siecle“).
Protože se romantická díla vyznačují velkou subjektivností, romantický hrdina často splývá s jejich autorem, který nejen že vyjadřuje v díle svůj názor, ale mnohdy vstupuje přímo i do děje.
Romantismus a kritický realismus Romantičtí spisovatelé patří k nejvýraznějším autorům národních literatur 19. století, v jejich dílech se však často romantické prvky prolínají s prvky jiných literárních proudů (nejčastěji jde o kritický realismus). Vztah romantismu‚ preromantismu a kritického realismu velmi dobře charakterizoval zejména ruský literární vědec Gennadij Nikolajevič Pospelov ve svém díle Problémy historického vývoje literatury.Pospelov, G. N.: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976 Pospelov definuje slova preromantismus a romantismus jako označení pro literární proudy. Za základní znak preromantismu (sentimentalismu) považuje Pospelov schopnost vnitřní reflexe, tedy schopnost zkoumat vlastní city, zatímco romantismus podle něho znamená schopnost podřídit tyto city dosažení vyšších cílů. Realismus je podle Pospelova primárně tvůrčí metoda, která znamená, že se literární postava chová podle své sociální podstaty, a to na rozdíl od druhé, tzv. normativní tvůrčí metody, kdy se postava chová podle norem chování definovaných spisovatelem (tyto normy chování jsou pro sociální prostředí, ze kterého postava pochází, neobvyklé, a je velmi nepravděpodobné, že by se ve skutečnosti postava takto chovala, nic to však neubírá jejich případné vznešenosti a umělecké přesvědčivosti).
Na základě takto vytvořených definic pak Pospelov dochází k názoru, že pro preromantismus a romantismus je typická normativní tvůrčí metoda, zatímco kritický realismus je literární proud, který dostal své označení podle toho, že v něm převládá tvůrčí metoda realistická (sloužící ke kritickému zobrazení společnosti), přičemž se tyto dvě metody mohou v jednotlivých dílech pochopitelně prolínat.
Žánry romantické literatury náhled|upright=1.34|Childe Haroldova pouť, obraz Josepha Mallorda Williama Turnera z roku 1823 inspirovaná poemou lorda Byrona Významným rysem romantické literatury je stírání hranic tradičních žánrů, které vyplynulo ze snahy romantiků získat zrušením předpisů dostatek prostoru k projevení své invence, originality a absolutní umělecké svobody a k vyjádření svých pocitů a které se projevilo především v lyrizaci epických a dramatických útvarů (lyrická poezie nejlépe vyjadřuje pocity autora). Takto nově vzniklé lyricko-epické žánry (poema, moderní epos a dramatická báseň) se těšily obzvláštní oblibě, neboť umožňovaly vyprávět příběh a současně promítat hrdinovy duševní stavy a pocity do vnějších přírodních kulis, neboť příroda je ve srovnání s ostatním světem ideální. Dalším projevem žánrového míšení bylo například uvádění groteskních prvků do tragédie a rozbití tradičního dělení na tragédii a komedii vůbec.
K základním žánrům romantické literatury patří: lyrická poezie lyricko-epické žánry: poema, tj. básnická (někdy též označovaná podle svého tvůrce jako byronská) povídka, moderní epos, žánry lidové slovesnosti, zejména balada, pověst a pohádka, romantický a historický román (vznik historického románu je kladen právě do období romantismu) dramatická báseň.
Romantismus v národních literaturách
Anglická literatura Za místo zrodu romantismu je považována Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. K nejvýznamnějším z nich patří: William Wordsworth (1770–1850) a Samuel Taylor Coleridge (1772–1834), kteří roku 1798 společně vydali básnickou sbírku Lyrické balady (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova poema Píseň o starém námořníkovi (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa, a je za to potrestán tajemnými přírodními silami. Robert Southey (1774–1843), básník a literární badatel. Jezerní básníci K nejvýznamnějším představitelům následující (druhé) generaci anglických romantiků patří: náhled|vpravo|upright=0.43|George Gordon Byron náhled|vpravo|upright=0.43|Percy Bysshe Shelley vpravo|náhled|upright=0.43|John Keats náhled|upright=0.43|Walter Scott náhled|upright=0.43|John Clare lord George Gordon Byron (1788–1824), jeden z největších evropských básníků vůbec, pro jehož dílo je charakteristický osamocený boj za svobodu proti tyranům (tzv. byronismus). Byron je také považován za tvůrce nových lyricko-epických žánrů: básnické (byronské) povídky, tzv. poemy, např. Džaur (1813, Giaour), Korzár (1814, The Corsair), Lara (1814) nebo Vězeň chillonský (1816, The Prisoner Of Chillon) moderního eposu, např. Childe Haroldova pouť (1812–1818, Childe Harold's Pilgrimage) nebo Don Juan (1819–1824) dramatické básně, např. Manfréd (1817) nebo Kain (1821, Cain), ve kterých je romantická vzpoura namířena proti nejvyšší morální autoritě – proti Bohu. Takováto revolta proti řádu, bohům a osudu se nazývá titanismus. Percy Bysshe Shelley (1792–1822), který je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Slavné jsou i jeho titánské filozofické drama Odpoutaný Prométheus (1820, Prometheus Unbound), ve kterém jeho hrdina vítězně vzdoruje Jupiterovi ztělesňujícím symbol tyranie a nesvobody, a historická tragédie Cenci (1819, The Cenci), inspirovaná skutečnými událostmi z renesanční Itálie konce 16. století. John Keats (1795–1821), básník, mimo jiné autor poemy Endymion (1818), eposu Hyperion (1820), básně Podzimu (1819, To Autumn), slavných lyrických ód Óda na slavíka (1819, Ode to a Nightingale), Óda na řeckou vázu (1819, Ode on a Grecian Urn) a dalších a balady La Belle Dame sans Merci (1819).
K dalším anglickým romantikům patří: Maria Edgeworthová (1767–1849), irská anglicky píšící spisovatelka známá svými romány o životě v Irsku a dětskými příběhy.