Zdeněk Štěpánek (22. září 1896 TvoršoviceMatriční záznam o narození a křtu Zdeňka Štěpánka u Benešova – 21. června 1968 PrahaZemřel v noci, uvádí se též datum úmrtí 20. června, a to včetně náhrobku na Slavíně.) byl český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, československý legionář, otec herců Jany, Martina a Petra Štěpánkových a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.
Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi v divadle i ve filmu a dodnes patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu nebo v roli vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, kterou hrál i v Národním divadle. Ztvárnil několik postav české historie, v husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil hlavní postavy Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, v Císařově pekaři – Pekařově císaři maršála Russworma či Mikuláše Dačického z Heslova v Cechu panen kutnohorských, toho ztvárnil jak ve filmovém, tak divadelním zpracování.
Mládí Narodil se předčasně, po sedmi měsících těhotenství, ale matce se podařilo ho udržet při životě. Jeho přísný tatínek, po svém otci hudbymilovný a kulturně založený člověk, často měnil místa, kde pracoval jako správce statku.
Mladý Zdeněk absolvoval v Rakovníku hospodářskou školu, nastoupil do práce v lihovaru u otce a četl (z otcovy knihovny zejména dramata). Těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu, kde zpočátku hrál v různých kočovných společnostech, nicméně již v roce 1915 dobrovolně narukoval do Rakousko-uherské armády.
V legiích Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, kde působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi. S legiemi se pak dlouhou cestou přes Vladivostok (tzv. legionářská nebo sibiřská anabáze) dostal v roce 1920 zpět domů do nedávno vzniklého Československa.
Meziválečné období Po válce krátce působil v divadle v Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech, Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 118 od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 502 V té době působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, přičemž psal a inscenoval zejména hry s legionářskou tematikou. Je například autorem dramatu Nezbedný bakalář a spoluautorem scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.
V roce 1937 a 1938 hrál jedny z hlavních rolí ve dvou filmech, které měly podporovat český národ. Prvním byla Čapkova Bílá nemoc, která byla silně protiválečná a protitotalitní, zde ztvárnil hlavní zápornou postavu, maršála. Druhým byl Cech panen Kutnohorských, kde ztvárnil hlavního hrdinu Mikuláše Dačického z Heslova, který kritizoval a odsuzoval německou „roztahovačnost“ v Čechách a že Češi si své záležitosti dokáží spravovat sami.
Po druhé světové válce Po válce, 28. června 1945, začala disciplinární komise prověřovat Zdeňka Štěpánka kvůli jeho činnosti za protektorátu.Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 211, . Byl obviněn z toho, že: 18. června 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české rezoluci, v níž byl schválen nacistický okupační režim a tupen prezident Edvard Beneš. 10. března 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, kde Frankovi poděkoval za přijetí. Při návštěvě Josepha Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově. Stýkal se s představiteli okupačního režimu. Účinkoval na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže. Po premiéře Gygova prstenu obdržel od K. H. Franka koš s květinami a alkoholem.
Disciplinární komise vyloučila Zdeňka Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho lidovému soudu. Zdeněk Štěpánek měl během války mezi veřejností mimořádnou autoritu a právě toho se snažili nacisté využít.Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 212–213, . Většiny údajných „zločinů“ se tak dopustil pod silným tlakem ze strany okupační moci. V poválečné atmosféře bylo jeho úsilí o obhajobu marné. Na rozdíl od dalších umělců se mu podařilo dosáhnout očištění již po dvou letech.Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 214, . Následně se zapojil on i jeho děti do budovatelské kinematografie komunistického režimu.
Dlouhou dobu také působil v hnutí svobodných zednářů.
Zemřel na infarkt 21. června 1968, přesně dva měsíce před okupací Československa, v malostranském hostinci U Tří pštrosů, kam zašel po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona.
Děti Z prvního manželství s Elenou Hálkovou (vnučkou českého básníka Vítězslava Hálka) pocházela jeho první dcera, česká herečka Jana Štěpánková (1934–2018), z druhého manželství se Soňou GrossovouBlanka Kubíková: Všichni na scénu!, In: Týdeník Květy, 12/2010 (speciál), str. 36 pak měl tři syny, Zdeňka mladšího (9. 2. 1946 – 28. 5. 1946) a dva budoucí herce, Martina (1947–2010) a Petra (* 1948), a svoji druhou dceru Kristinu, provdanou Taberyovou (1951–2023), která byla divadelní režisérkou, pracovnicí České televize a spoluzakladatelkou a dlouholetou členkou správní rady humanitární organizace Člověk v tísni.
Ocenění 1926, 1936, 1951 Státní cena 1953 titul národní umělec 1958 60px|Řád práce Řád práce 1963 60px|Řád republiky Řád republiky
Divadelní režie, výběr
Divadelní role, výběr, Vinohradské divadlo
Filmografie, výběr
Televize
Rozhlas Jan Neruda: Povídky malostranské (7 dílů), režie Josef Bezdíček, (1954)
Citáty
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, Panton, Praha, 1977, str. 119–121 Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 92, 118, 124, 128, 132–3, 145–6, 155, 167, 176, 188, 224, 231, 233, 249, 303 František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 35, 61, 64, 73, 85, 87, 92, 95, 97, 99, 105, 112, 115, 117, 123, 132, 135, 144, 148, 155, 163, 179, 190–1, 194, 213, 222, 251, 277–8, 292, 297, 318–9, 321, 323, 327, 330, 331, 333 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 197, 210, 252, 259, 287–8, 322, 328–9, 332, 334, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 101, 215, 217–9, 221–4, 227–9, 233–4, 236, 248, 252, 258, 261–2, 270, 274–5, 287, 289, 291, 299, 300 František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 13, 21–40, 99, 106–7, 130, 141–3, 191, 210 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 175, 349, 382, 407 Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 68–9, Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 25, 71–2, 82, 85, 113–4, 155, 159, 161, 179, 206, 211, 247–8, 283–4, 306, 341, 381–2, 402, 415, 427, 454–6, 495, Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 113, 324–326, 520. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 554 Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 100, 128, 141, 172, 220–2, 227, 235, 240–1, 258–9, 262, 430, 445, Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. . S. 400–405. František Götz: Národní umělec Zdeněk Štěpánek, SNKLU, Praha, 1962 Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 67, 122–6 Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 40, 76–7, 79, 87, 96, 102–7, 110–112, 114, 219, 244, 270, 292, 299, 310, 313, 330, 333, 347, 433, 447, Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, Libri, Praha, 2007, Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 75, 94, 117–8, 162–4, 170 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 54, 58–9, 63, 74–5, 108, 111–2, 116, 122, 139, 140, 145, 254–5, 258–9, 339, 342, 352, 357–8, 461–6, 469, 499, 502, 504, 590, 597, 603, 608–610, 619, 624–5, 628, 642–3, 645, 652, 657–8, 664 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 502–4 František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 190, 202, 204, 213, 231, 236–7, 239, 240, 242–4, 246–250, 252, 285, 300, 316, 334–6, 348 David Laňka: Zdeněk Štěpánek – Něžný bouřlivák, Petrklíč, 2007, David Laňka: Zdeněk, Jana, Martin a Petr v divadle, filmu, v životě. Řitka : Čas, 2011. 268 s. . Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 124, 206, 209–214, V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180, 130–164
Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 124, 133, 149, 201, 257 PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , str. 85 Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 203 Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 19, 56, 59–60, 118 Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25–6, 31, 33, 35–40, 42–3, 45, 48–9, 51, 75, 105, 168, 170–5, 194,
Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju... Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 58–60, 93, 105, Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 74, 76, 82–3, 86, 88, 90, 92, 94, 101, 103–6, 118, 135, 228, Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 157, 159, 160, 210, 240, 280, 383 Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 11, 18, 27, 50, 180, 181, 195, 217, Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 116, 121, 145, 151–3, 172, 182, 185–6, 199,
ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Vzpomínky. Praha: SNDK, 1966
Externí odkazy
Zdeněk Štěpánek v souborném archivu Akademie věd ČR (s bohatou fotodokumentací)
Zdeněk Štěpánek na Dabingforum.cz Monumentální herec s tragickým nervem Stránky Českého rozhlasu Zdeněk Štěpánek v cyklu České televize Příběhy slavných
Kategorie:Čeští herci Kategorie:Čeští divadelní herci Kategorie:Čeští filmoví herci Kategorie:Čeští televizní herci Kategorie:Čeští dabéři Kategorie:Čeští herci němého filmu Kategorie:Herci Národního divadla Kategorie:Herci Divadla na Vinohradech Kategorie:Čeští režiséři Kategorie:Čeští divadelní režiséři Kategorie:Režiséři Národního divadla Kategorie:Režiséři Divadla na Vinohradech Kategorie:Čeští dramatici Kategorie:Čeští scenáristé Kategorie:Českoslovenští národní umělci Kategorie:Laureáti Státní ceny Klementa Gottwalda Kategorie:Nositelé Řádu práce Kategorie:Nositelé Řádu republiky Kategorie:Českoslovenští legionáři v Rusku Kategorie:Čeští svobodní zednáři Kategorie:Členové KSČ