Manuel I. Portugalský (31. května 1469, Alcochete – 13. prosince 1521, Lisabon), známý pod přídomkem Šťastný nebo také Veliký, byl mezi lety 1495–1521 čtrnáctým portugalským králem a pátým z dynastie Avizů. Období jeho vlády je považováno za vrcholnou éru portugalských dějin, kdy Portugalské království díky objevení námořní trasy do Indie (1497–1499) a následnému vzniku asijské obchodní říše (tzv. Estado da Índia, tedy Portugalská Indie) (1505) z ekonomického a ideologického hlediska nakrátko zaujalo čelní postavení mezi evropskými křesťanskými monarchiemi.
Vedle toho došlo za jeho vlády k objevení celé řady mimoevropských regionů, především pak Brazílie (1500), a portugalská říše se tak od počátku 16. století jako první impérium v dějinách rozložila na čtyřech kontinentech. Manuel byl pokládán za jednoho z nejbohatších evropských panovníků své doby a bohatství, přepych a sebevědomí jeho dvora bylo vyjádřeno v autochtonním portugalském pozdněgotickém uměleckém stylu, tzv. manuelském stylu (manuelino), jenž je pojmenován právě po něm.
Dětství a mládí Manuel byl šestým synem a celkově až devátým potomkem portugalského infanta Ferdinanda (Fernanda), vévody z Beji a Viseu a adoptivního syna Jindřicha Mořeplavce, a Beatrix Portugalské, vnučky portugalského krále Jana I. Tato skutečnost z něj rozhodně nečinila možného pretendenta trůnu. Přesto na něj v důsledku předčasných úmrtí pěti starších bratrů, svého bratrance a švagra v jedné osobě Jana II. a jeho syna Alfonse nakonec usedl. Tato souhra náhod jej utvrdila v tom, že je k vládě nezvratně vyvolen Bohem. O tom mělo koneckonců vypovídat i jeho jméno – Emanuel znamená „Bůh s námi“. Svoji výlučnost si utvrdil během dospívání skrze své vychovatele, kteří byli spojeni s řádem františkánů observantů. Spiritualita této kongregace, jež vycházela od mystika Jáchyma z Fiore, Manuela silně ovlivnila.
150px|náhled|vlevo|Armilární sféra, tedy přístroj znázorňující Zeměkouli a její ekliptiku, byla osobním emblémem Manuela I.
Po smrti svého otce Ferdinanda (1470) i starších bratrů Joãa (1472, asi otráven), Dioga (1484, v královském paláci v Setúbalu jako údajný spiklenec ubodán samotným králem Janem II., Duarta, Simãa a Dinise (zemřeli v dětském věku) zdědil Manuel tituly vévody z Viseu a Beji, pána z Covilhã a Vily Viçosy, konetábla (tj. nejvyšší velitel království), hlavního pohraničního velitele (fronteiro-mor) regionu Entre Tejo e Guadiana a „guvernéra a administrátora“ Kristova řádu. Ten byl již od dob Jindřicha Mořeplavce spojen s panovnickým rodem a jeho zdroje sloužily k financování portugalských zámořských plaveb. Na plachtách portugalských korábů se v důsledku toho objevoval kříž Kristova řádu. Kromě toho Manuel zdědil i správu Azorských ostrovů a Madeiry, které v roce 1497 včlenil do majetku Koruny. Stal se tak náhle jedním z nejvlivnějších portugalských šlechticů.Costa, João Paulo; Thomaz, Luís Filipe F. R.: D. Manuel I, in: Albuquerque, Luís de (org.): Dicionário de História dos Descobrimentos Portugueses, sv. II, Lisboa 1994, s. 674.
Král Jan II. jej oprávněně považoval za čelného reprezentanta vysoké šlechty, jejíž moc se po celou svoji vládu snažil potlačit, a proto ho po smrti svého jediného legitimního syna Alfonse (1491) dlouho odmítal uznat za následníka trůnu. Místo toho prosazoval kandidaturu svého nemanželského syna Jiřího z Lancasteru, mistra řádu sv. Jakuba Staršího a administrátora řádu z Avisu. Pro odpor původem katalánského papeže Alexandra VI., tzv. Katolických Veličenstev Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské a vlastní manželky Leonory, jež byla Manuelovou sestrou, se mu to však nepodařilo. Proto roku 1493 Manuela oficiálně prohlásil svým adoptivním synem a nástupcem. Roku 1495 zemřel v Alvoru v nejjižnější portugalské provincii Algarve (podle některých názorů byl otráven svými odpůrci) a na trůně jej vystřídal právě mladý Manuel.
Vnitřní politika Manuelova vnitřní politika je charakterizována dotvořením absolutistické a centralistické monarchie, kterou začal budovat Jan II. Manuel se však na rozdíl od svého předchůdce rozhodl kráčet cestou spolupráce a porozumění s předními šlechtickými rody. Proto ty jejich příslušníky, kteří v obavě o svůj majetek a život v 80. letech a první polovině 90. let 15. století hledali bezpečí v sousedním Španělsku, povolal již v letech 1495–1496 zpět do země, ale současně je připoutal ke dvoru. Tím je do značné míry zbavil reálné politické moci, a proto si mohl během své vlády dovolit svolat kortesy (zemský sněm) pouze čtyřikrát, z toho třikrát v Lisabonu. K tomu přispěl i fakt, že disponoval dostatkem financí díky rozvoji obchodu s Indií.
150px|náhled|vpravo|Erb Manuela I. z Livro do Armeiro-mor, asi 1509
Králova hlavní zásluha však tkví především ve velkolepé reformě soudnictví, mnohých státních orgánů a institucí a také některých oblastí veřejného života, díky čemuž prakticky sjednotil dosud rozdělenou zemi. Již na kortesech konaných v Montemor-o-Novo (1495) prosadil reorganizaci justice, která spočívala v posílení a centralizaci soudní moci. V letech 1512–1521 pak prostřednictvím celkově druhého a tentokrát již vytištěného portugalského zemského zákoníku nazvaného Manuelova nařízení (tzv. Ordenações Manuelinas)Ordenações Manuelinas, elektronická verze podřídil městské soudy Koruně a vedle dvou nejvyšších soudů (tzv. Casa da Suplicação a tzv. Casa do Cível) vytvořil ještě královský soud (tzv. Desembargo do Paço).
Zasadil se také o reformu již poměrně zastaralých městských výsad (tzv. forais) (1497–1498), byť nebyla geograficky úplná a stranou zůstaly i mnohé administrativní a právní otázky, a o o vydání Řádu pro úředníky městysů, měst a míst v těchto královstvích (1502). Následovalo nařízení sjednocující míry a váhy, které usnadnilo kupcům jejich aktivity (1502). Poté bylo v letech 1502–1504 zreformováno univerzitní školství a v roce 1512 byla realizována daňová reforma. Pozitivních proměn se v letech 1507–1508 dočkalo také vojsko, když byly vytvořeny stálé oddíly (tzv. companhias de ordenança).
Snahy o dosažení politické, ekonomické, kulturní a náboženské unifikace a prosazení rasové čistoty byly ke konci 15. století patrné jak na území Španělska, tak Portugalska. Obětí těchto tendencí se nevyhnutelně stali židé a muslimové, kteří byli na Iberském poloostrově nazýváni Maurové. V roce 1492 museli židé v případě odmítnutí křtu opustit Španělsko. Muslimy stihl stejný osud až v letech 1502–1525, neboť Katolická Veličenstva až do jejich povstání v Granadě (1501) ctila jejich právo na vyznávání Prorokovy víry, které jim zaručila po obsazení Granady a ukončení reconquisty v roce 1492. Asi třetina z nich, tedy okolo 150 000, zamířila do sousedního Portugalska. Tamější král Jan II. je sice přijal, avšak až po zaplacení poplatku a pouze na omezenou dobu 8 měsíců. Výjimku představovali schopní řemeslníci, kteří mohli zůstat trvale. Zbytek musel po uplynutí zmíněné lhůty ze země odejít, nebo se nechat pokřtít. V opačném případě byli zotročeni. Zhruba 2000 násilně pokřtěných židovských dětí odloučených od jejich rodičů nechal král roku 1493 exportovat na ostrov sv. Tomáše, který se potýkal s nedostatkem kolonistů. Jejich potomci tam žijí dodnes.
Manuel si byl velmi dobře vědom mimořádné hodnoty, kterou židé pro stát měli. Vždyť se mezi nimi nalézali odborníci z řad lékařů, právníků, řemeslníků, obchodníků, matematiků, astronomů či kartografů. Proto je po svém nástupu na trůn neprodleně osvobodil z otroctví. Koncem roku 1496 se však situace výrazně změnila. Vzhledem k tomu, že král Manuel usiloval o sňatek se španělskou infantkou Isabelou Aragonskou, jež byla dědičkou obou v roce 1474 ve Španělsko Spojených státních útvarů, tedy Kastilie a Aragonie, musel přistoupit na požadavek Katolických Veličenstev spočívající ve vyhoštění všech židů a muslimů, nebo jejich křtu. V opačném případě by nemohl dál snít svůj sen o jednotné iberské monarchii pod portugalským vedením, kterým se portugalští panovníci zaobírali již od 70. let 15. století, kdy Alfons V. ve vojenské kampani (1474–1479) usiloval o kastilskou korunu.
Portugalský panovník proto v prosinci 1496 stanovil desetiměsíční lhůtu, do jejíhož uplynutí měli příslušníci obou výše zmíněných komunit buď přijmout křest a nebo opustit portugalské území. Nemalá část z nich nakonec díky záměrnému uzavření všech přístavů s výjimkou lisabonského zvolila první možnost a stala se tzv. novými křesťany. Z muslimů se zase stali tzv. moriskové. Přesto zemi opustil poměrně vysoký počet židů a Portugalsko tak přišlo o značnou část ekonomicky nejsilnější vrstvy obyvatelstva, což ho do budoucna negativně poznamenalo, a to nejen v hospodářské, ale také v kulturní a vědecké rovině. Ti, kteří zůstali, se nicméně až do roku 1534, tedy do období vlády bigotního katolíka Jana III., těšili ochraně ze strany Koruny, která je bránila před diskriminací. Důvody byly pochopitelně ekonomického rázu.
Mesianismus a vize světové křesťanské říše Manuel se považoval za člověka vyvoleného Bohem k uskutečnění velkých činů, jaké svět od dob starých Řeků a Římanů nespatřil. Jako správný křesťan se domníval, že jeho úkolem je především vykořenit moc stoupenců islámu a vybudovat univerzální křesťanské impérium přesně v intencích království Ducha svatého, o kterém ve 12. století kázal cisterciácký mnich Jáchym z Fiore. Současně věřil, že toto impérium bude onou Pátou říší z Danielova proroctví, jež se nalézá ve Starém zákoně. Tyto ideje byly podpořeny i symbolicky – královým osobním emblémem byla tzv. armilární sféra, vlastně navigační přístroj v podobě Zeměkoule, který vyjadřoval univerzální charakter portugalské říše, jež se rozprostírala na významné části tehdejšího známého světa. Manuelovo mesianistické přesvědčení s ním však sdílel jen úzký kruh jeho rádců, především státní sekretář Duarte Galvão, Martinho de Castelo Branco nebo františkánský mnich a biskup ze Ceuty Henrique de Coimbra.
náhled|vlevo|Manuel I.
Vůči orientálním vládcům vystupoval Manuel od roku 1499 v souladu s výše řečeným z pozice „Pána conquisty, mořeplavby a obchodu s Etiopií, Arábií, Persií a Indií“, tedy svrchovaného suveréna. Jako takový od nich každoročně vybíral vazalské poplatky (tzv. páreas). Je zde patrný zřejmý rozdíl mezi portugalskou praxí na Východě a španělským postupem v Americe, neboť španělský král indiánské panovníky nikdy neuznal. Proto se také neváhal prohlásit „králem Indií“, zatímco portugalský král tento titul ve vztahu k Východní Indii (tj. Asii) nikdy nepřijal.Thomaz, Luís Filipe F. R.: Estrutura política e administrativa do Estado da Índia no século XVI, in: II Seminário Internacional sobre a História Indo-Portuguesa, Lisboa 1985, s. 522–524 Místo toho se asi od roku 1506 zabýval myšlenkou, že by se začal titulovat jako „císař Orientu“ (ve smyslu „krále králů“). Manuel se však zřejmě rozhodl počkat na obsazení Jeruzaléma, kde plánoval svoji korunovaci. Svatého města křesťanů se ale portugalské síly nikdy nezmocnily a navíc se v křesťanském civilizačním a kulturním prostoru nejednalo o tradiční titulaturu, takže ji nakonec nikdy nepřijal. Jako císař však alespoň de facto skutečně vystupoval a první indický místokrál Francisco de Almeida v roce 1505 neváhal prohlásit, že „doposud žádný vládce neměl takové právo nazývat se císařem“, jako právě král Manuel I.
náhled|Sňatek Manuela I. s Marií Aragonskou, dcerou Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského (Garcia Fernandes, 1531 či 1541)