V bitvě o Gallipoli (1915–1916), v rámci první světové války vedené Velkou Británií a Francií proti Osmanské říši, šlo o kontrolu strategicky důležitého Dardanelského průlivu, tedy o přístup k Marmarskému moři a tím i o možnost napadnout tehdejší hlavní město Istanbul. V Turecku je tato bitva známa jako bitva o Çanakkale (podle města na asijské straně průlivu), v britské historiografii se hovoří o operaci Dardanely (Dardanelles Campaign, zřídka Gallipoli Campaign). Gallipoli, turecky Dardanelles, je poloostrov v evropské části Turecka, který tvoří severní stranu průlivu Dardanely.

O plánech obsadit průliv do Marmarského moře se diskutovalo v britské admiralitě již mezi léty 1904 a 1911, byly však jako neproveditelné zamítnuty. Počátkem první světové války se stoupenci této operace prosadili (mimo jiné i na žádosti Ruska), což vedlo k bitvě o Gallipoli mezi únorem 1915 a lednem 1916, na které se mimo britských a francouzských spojeneckých jednotek podílely i kontingenty z Indie, Austrálie a Nového Zélandu o celkové síle kolem 16 divizí.

První pokusy, kde se jednalo výlučně o námořní akce bitevních lodí, se nesetkaly s úspěchem, proto byla od konce dubna do celé operace zapojena i armáda. Ani její účast však nepřinesla žádané výsledky, turecké jednotky se velice úspěšně bránily (jedním z velitelů turecké armády byl i pozdější zakladatel moderního Turecka, Mustafa Kemal Atatürk).

Neúspěchy vedly k několika demisím ve Velké Británii (na akci doplatili zejména Winston Churchill a Horatio Kitchener), v lednu 1916 byla akce ukončena. Jako důvod pro neúspěch se uvádí neschopnost vojenského vedení, taktické chyby, nezkušenost na akci se podílejících jednotek, zastaralá výzbroj (včetně bitevních lodí) a naprostý nedostatek munice. Některé prameny se zmiňují o 131 tisících padlých a 262 tisících zraněných, jiné hovoří o celkových ztrátách 214 tisících jen na straně spojeneckých armád. Jediným úspěchem celé operace byla skutečnost, že tato jednoroční bitva vázala silné turecké armádní svazy, které tak nemohly zasáhnout do bojů na ruské frontě.

Příčiny invaze

Situace na evropském bojišti Německé operace na počátku první světové války byly postaveny na Schlieffenově plánu.LIDDEL HART, B. Historie první světové války. Vyd. 1. Brno: Jota, 2001, 503 s., s.54 Tento plán byl postaven na soustředění velkého počtu německých sil, které by prošly Belgii a severní Francií a postupně by se otočily a srazily by nepřátelské síly, tj. francouzská a britská vojska, k řece Mosele, kde by došlo k jejich následnému zničení.LIDDEL HART, B. Historie první světové války s. 53–54 Ofenzíva nesplnila svůj očekávaný záměr a německý postup se zastavil v září 1914 na řece Marně.LIDDEL HART, B. Historie první světové války s. 87 V průběhu roku 1914 se dostala situace na západní frontě do mrtvého bodu, přestože proběhla první bitva u Ypres.LIDDEL HART, B. Historie první světové války s. 141 Plánem Německa na východní frontě bylo zdržet Rusy alespoň na dobu, která bude potřeba k porážce Francie.JINDRA, Zdeněk. První světová válka. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, 372 s. s. 46 Rakouské plány byly silně ovlivněny německými požadavky na zadržení ruských vojsk, ale krom této fronty také počítaly s válkou na další frontě proti Srbsku a Černé Hoře.JINDRA, Zdeněk. První světová válka s. 45 Operace roku 1914 na východní frontě se omezily na oblast Východního Pruska (bitva u Tannenbergu), Haliče a Srbska.JINDRA, Zdeněk. První světová válka s. 84–88 V lednu 1915 bylo jasné, že se válka, která měla mít rychlé rozuzlení, dostala do slepé uličky, byť Německo ztratilo strategickou iniciativu.HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 1. vyd. Praha: Libri, 2001, 226 s. .. s. 22 Situace na moři byla odlišná než situace na souši. Původní plány německého loďstva nebyly ofenzivní jako v případě Schlieffenova plánu, ale byly naopak defenzivní.KOVAŘÍK, Jiří. Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2014, 432 s. . s. 66 Toto pojetí přenechávalo iniciativu britskému námořnictvu, které bylo od začátku války silnější než námořnictvo Německa.KOVAŘÍK, Jiří. Jutsko 1916 s. 66 V srpnu 1914 se německé plány změnily a v této změně byl použit termín guerillová válka, což je možno vyložit jako začátek ponorkové války.KOVAŘÍK, Jiří. Jutsko 1916 s. 69–70 Bitvou, která rozhodla o vítězství Dohody na moři, se stala až bitva u Jutska v roce 1916.KOVAŘÍK, Jiří. Jutsko 1916 s. 11 Situace na souši a ani na moři nebyla tedy v době plánování či samotného útoku na Dardanely rozhodnutá, což ovlivnilo rozhodování ohledně dalších válečných operací a také o operaci Dardanely.

Důvody k operaci Od počátku války se první lord admirality Winston Churchill zajímal o přenesení akce britského námořnictva na Baltské moře.HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři s. 13 Dalším návrhem, který byl studován ještě před válkou, byl plán na předsunutou námořní základnu na kontinentální části Evropy např. ostrov Ameland.HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři s. 14–15 Dalšími zamýšlenými cíli bylo dobytí ostrovů Helgoland a Borkum, ale ani tyto operace se neuskutečnily, stejně tak jako průlom na Balt.HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři s. 18–19 Přednost dostala operace na obsazení strategicky významných Dardanel.

Osmanská říše byla rozdělena na asijskou a evropskou část. Tyto části z obou stran obklopují strategické průlivy Bospor a Dardanely, které byly a do dnes jsou jedinou námořní cestou k Černému moři a jednou ze třech k Rusku. Velmoci si této skutečnosti byly vědomy a podnikly náležité kroky. Rusko mělo zájem na ovládnutí Dardanel již před válkou a představitelé Osmanské říše měli z těchto záměrů strach a v kontextu tehdejší situace, kdy ještě nebyla Británie ve válce, podepsali 2. srpna tajnou alianční dohodu s Německem, která byla namířena proti Rusku a následně byly položeny první miny v Dardanelách.LIDDEL HART, B. Historie první světové války s. 167–168 Po vstupu Británie do války bylo ze strany Osmanské říše nabídnuto spojenectví Rusku, ale to tuto nabídku odmítlo.LIDDEL HART, B. Historie první světové války s. 168 Rusko se postupem času dostávalo pod tlak osmanské armády na Kavkaze a trpělo nedostatkem válečného materiálu, což bylo důvodem pro ruskou prosbu o demonstraci síly z 2. ledna 1915 a adresátem byla Británie.HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři s. 24 V lednu téhož roku navrhl Churchill velkoknížeti Nikolajovi spoluúčast na vedení souběžného útoku na Bospor, ale tento návrh byl odmítnut, převážila ruská touha na zabrání Dardanel i Istanbulu.LIDDEL HART, B. Historie první světové války s. 173

Námořní operace

Předehra námořních útoků náhled|Bitevní křižník SMS Goeben Hrozba pro ruskou admiralitu začínala přemístěním dvou německých křižníků SMS Breslau a SMS Goeben do Istanbulu,HEŘTOVÁ, Yvette. Gallipoli 1915: Místo pro tisíc britských pušek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2010. 254 s. s. 38 odkud byl již jednoduchý přístup k útoku na ruská přístaviště. Potom, co oba německé křižníky dopluly Dardanelskou úžinou do Istanbulu, došlo 21. října 1914 k uzavření Dardanelského průlivu.Heřtová, str. 65 Současně byly tureckými a německými křižníky kolem vstupu do Dardanelského a Kerčského průlivu nakladeny miny.Heřtová, str. 67

K prvnímu střetu námořních sil v Černém moři došlo 29. října 1914 německo-tureckým útokem na Sevastopolský přístav, kde kotvily ruské vojenské lodě. V reakci na tureckou námořní agresi vypluly britské a francouzské lodě k Dardanelám a zakotvily na řeckém ostrově Tenedos.Heřtová, str. 72

Počáteční spojenecké útoky Začátkem listopadu 1914 začalo ostřelování pevnin na jižní části Gallipolského poloostrova spojeneckými loděmi.Heřtová, str. 81 Současně i ruské pozemní síly vedly invazi na turecké území a snažily se obsadit tureckou pevnost Erzurum, nacházející se nedaleko rusko-tureckých hranic na východě Turecka.Heřtová, str. 84 Přičemž mnohem důležitějším faktorem pro úspěch ruské armády v bojích proti Německu na východní frontě zůstávalo otevření Dardanelské úžiny, kterou by tak mohly proplouvat spojenecké lodě do Černého moře a zásobovat odtud ruskou armádu municí.WILLIAMS, Matthew et al. Dějiny Evropy. 1. vyd., Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. 512 s. s. 394

První bitva o Dardanely První námořní bitva o Dardanely byla zahájena 19. února 1915 ostřelováním tureckých pevností, nacházejících se na vstupu do Dardanelské úžiny. Mezi nejdůležitější spojenecké lodě patřily britské bitevní lodě HMS Triumph, HMS Queen Elizabeth, HMS Cornwallis, HMS Vengeance, bitevní křižník HMS Inflexible a francouzské predreadnoughty Suffren, Gaulois a Charlemagne. Spolu s použitím dalších lodí se tak spojenci snažili o zničení tureckých pevností Kum Kale, Canakkale, Orkanie, Ertogrul a Sedd el Bahr, odkud na ně však dopadala dělostřelba řízená pravděpodobně Němci, kteří zde Turkům pomáhali v obraně.Heřtová, str. 112

Spojencům se však ani přes usilovné ostřelování pevností nepodařilo ani jednu z nich umlčet. Kdykoli začali střílet na kteroukoli tureckou pevnost, Turci odpověděli další palbou, která postupně ničila spojenecké lodě. Rovněž dovedně nasadili mobilní dělostřelectvo, zejména houfnice, jejichž postavení z lodí prakticky nebylo možné zjistit. Po opakovaných ostřelováních tureckých pevností se nakonec po velmi intenzivní palbě podařilo zničit pevnost Ertogrul. Další pevnosti však zůstávaly dále nedobytné.

Viceadmirál Carden, velitel spojeneckého loďstva v Gallipolské operaci, byl však již po těžkých a neúspěšných bojích o Dardanelskou úžinu unaven a dobytí úžiny tak považoval za nesplnitelný úkol, pokud má spočívat v pouhém námořním útoku. Uvnitř britské admirality tak vyvstala debata o použití pozemní síly.Heřtová, str. 118 Mezitím však námořní operace stále pokračovaly.

Osudný útok z 18. března náhled|Potápějící se bitevní loď HMS Irresistible, zničená v akci z 18. března 1915 Pro další pokus o dobytí Dardanelské úžiny bylo zapojeno 16 spojeneckých bitevních lodí.GRANT, R. G. Bitvy. 1. vyd. Praha: Euromedia Group k. s., 2006. 360 s. s. 282 18. března 1915 vplula první skupina britských lodí do úžiny s úkolem zničit ostřelováním pevnosti Hamidie, Rumeli Mecidie a Namazie. Kolem břehů úžiny však byly rozestavěné turecké polní baterie, které ihned začaly s palbou na spojenecké lodě.Heřtová, str. 133 Spojencům se podařilo poškodit dvě pevnosti, ale palba tureckých baterií a děl z ostatních pevností nebyla k utišení. Lodě byly v důsledku této silné palby několikrát zasaženy a postupně ničeny.Heřtová, str. 134 Britské lodě byly tak nuceny k ústupu a do útoku zapojilly lodě francouzské. Francouzský predreadnought Suffren však byl opakovaně zasažen do dělové věža a skladiště munice, které ihned explodovalo. Několik desítek členů posádky zahynulo, ale Suffren se stále držel nad vodou, avšak jeho stav byl nanejvýš alarmující.Heřtová, str. 141