Godefroy z Bouillonu ([godefroj z bujónu]; někdy uváděn jako Godefroi, ve starší české literatuře také Gottfried nebo Bohumír z Bouillonu; francouzsky Godefroy de Bouillon; 1060 – 18. července 1100) byl dolnolotrinský vévoda, pán z Bouillonu a jeden z vůdců první křížové výpravy. Narodil se jako prostřední syn hraběte Eustacha II. a jeho druhé manželky Idy z Boulogne, která pocházela z rodu Karla Velikého. V mládí Godefroy složil přísahu římsko-německému králi Jindřichu IV., na jehož straně pak bojoval ve válce o investituru a účastnil se i dobytí Říma roku 1083.
Když roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první křížovou výpravu za osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, Godefroy brzy ohlásil svou účast. Prodal nebo zastavil většinu svého majetkuHrochová, str. 21–22. a spolu se svými bratry se na křižáckou výpravu vydal. S výpravou se účastnil všech rozhodujících bitev, Nikaie, Dorylaea, Antiochie a v červnu 1099 i konečného útoku na Jeruzalém. Po dobytí Jeruzaléma byl křižáckými velmoži zvolen vládcem města a dobytých území s titulem Ochránce Svatého hrobu. V čele křižáckých vojsk poté odrazil útok fátimovské i damašské armády, poté však těžce onemocněl a roku 1100 v Jeruzalémě zemřel. Pro další generace Franků v křižáckých státech se Godefroy stal legendou a jeho síla a odvaha se stala námětem mnoha truvérských písní.
Mládí náhled|vlevo|Římsko-německý císař Jindřich IV., 11. století Godefroy se narodil kolem roku 1060 v Boulogne-sur-Mer, městě v calaisském kraji na území dnešní Francie. V době Godefroyova života bylo toto území součástí Svaté říše římské a bylo rozdrobeno na malá panství, formálně poddaná říši. Skutečnost, že byl Godefroy druhorozený, tedy ne dědic rodového titulu a majetku, byla rozhodující pro jeho další kariéru válečníka.
Když zemřel Godefroyův strýc z matčiny strany, dolnolotrinský vévoda Godefroy IV. zvaný Hrbatý, odkázal své vévodství Godefroyovi. Avšak německý král Jindřich IV. nedovolil, aby se tak důležité a velké léno dědilo po matce, navíc se obával, že mladému Godefroyovi by se vévodství mohlo rozpadnout. Král Jindřich tak na uvolněné místo titulárně dosadil svého dvouletého syna Konráda a Godefroyovi ponechal jen markýzát Anvers, hrabství Verdun a panství Bouillon v Ardennách. Godefroy zůstal Jindřichovým vazalem a věrnou službou německému králi a pozdějšímu císaři Jindřichovi nakonec získal Lotrinsko ve funkci říšského správce, nikoliv však jako léno. Godefroy králi i nadále sloužil, podporoval ho v zápase o investituru s papežstvím a bojoval na Jindřichově straně s německým vzdorokrálem Rudolfem Švábským.
O Godefroyově účasti na Jindřichových taženích se ví velmi málo. Kronikář popisuje Godefroyovu účast v bitvě u řeky Elstery takto:
Existují však silné pochybnosti, zda se Godefroy bitvy vůbec zúčastnil. Rovněž je nejasný jeho podíl na dobytí Říma císařskými vojsky roku 1083. Je jisté, že se Jindřichova italského tažení i obléhání Říma účastnil, zda však osobně zasáhl do bojů ve městě nebo byl v té době nemocný, zůstává sporné.
V následujících letech byl Godefroy zaměstnán především bojem na svém panství, zejména se svou tetou Matyldou Toskánskou. V roce 1086 odrazil u hradu Bouillon útok Alberta z Namuru, který v této bitvě padl. O rok později nechal císař Jindřich IV. korunovat svého syna Konráda německým králem, čímž jej vyvázal z dolnolotrinského vévodství, jež poté udělil Godefroyovi z Bouillonu. Godefroy se tím stal skutečným vévodou.
První křížová výprava náhled|Vůdcové první křížové výpravy: Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond de Saint-Gilles a Tankred, 19. století
Roku 1095 na koncilu v Clermontu nástupce Řehoře VII., papež Urban II., vyhlásil křížovou výpravu za osvobození Jeruzaléma od nevěřících. Zbožného Godefroye velmi ovlivnilo zejména clunyjské hnutí a císař Jindřich si přestával být jistý jeho loajalitou. Godefroy se proto rozhodl připojit k výpravě a trvale se usadit ve Svaté zemi. Byl tak jediným významným říšským šlechticem, který se k první křížové výpravě přidružil.
Spolu s Godefroyem se rozhodli k výpravě přidat i jeho bratři Eustach a Balduin, který žil u Godefroyova dvora.Hrochová, str. 22. Každý z nich měl pro připojení se k výpravě úplně jiné motivy. Eustach toužil posílit svou politickou prestiž a o výpravu ve skutečnosti zájem neměl, proto se klidně podřídil velení svého bratra Godefroye a do dějin tažení se nijak výrazně nezapsal. Nejmladší Balduin chtěl získat půdu a postavení. Byl ambiciózní, cílevědomý a ze všech křižáckých velmožů nejnebezpečnější.
V Lotrinském vévodství však ne všichni s Godefroyovým rozhodnutím odejít do Svaté země sympatizovali, neboť zbožný Godefroy byl mezi poddanými oblíben. Kronika svatohubertská jeho rozhodnutí líčí jako zradu, neboť Godefroy opustil své poddané, o něž měl jako lenní pán povinnost pečovat, a „vyměnil jisté za nejisté“. Godefroy uzavřel mír se svým dlouholetým nepřítelem, biskupem Richerem z Verdunu, kterému prodal Verdunské hrabství a města Stenay a Mouzay na řece Máze. Panství Bouillon zastavil biskupovi Otbertu z Lutychu. Za svůj majetek chtěl Godefroy jen drahý kov, který byl univerzálním platidlem. Celkem tak shromáždil 360 kilogramů stříbra.Kovařík, str. 115.
Do Svaté země Godefroye a jeho bratry následovali bratranec Balduin Le Bourg, hennegavský hrabě Balduin II., Garnier de Grez, hrabě Renaud de Toul, Hughes de Saint-Pol a jeho syn Enguerrard, Godefroy de Louvain, Jean de Namur, rýnský palatin Siegfried, Goeffroy d'Esch a další. Podle historika Stevena Runcimana to celkem bylo asi 1000 rytířů z Valonska, Lotrinska a Fríska a 7000 pěších bojovníků. Godefroyova výprava tak představovala nejpočetnější skupinu vojsk první křížové výpravy.
náhled|vlevo|Alexios I. Komnenos na mozaice v chrámu Hagia Sofia
Výprava se na rozdíl od výprav ostatních francouzských velmožů vydala na východ přes Svatou říši římskou a dále přes Uhersko jako nedlouho před tím poutnické křižácké houfy Petra Poustevníka a rytíře Gautiera Sans-Avoir. Protože byl Godefroy pořád leníkem císaře Jindřicha, který byl papežovým nepřítelem, nemohl táhnout přes Itálii, již ovládali papežovi stoupenci.Duggan, str. 31. Aby získal ještě více peněz, Godefroy cestou vydíral německé Židy, ale nikdy nezašel až k pogromům, jakými se vyznačovala lidová výprava hraběte Emericha z Leisingenu. Když Lotrinčané dorazili na německo-uherské hranice, uherský král Koloman, po špatných zkušenostech s lidovými křižáckými houfy, požadoval od Godefroye bratra Balduina jako rukojmí.Bridge, str. 42. Balduin při představě, že by měl být Maďarům vydán, zuřil, Godefroy ho však přesvědčil a králi Kolomanovi se vévoda osobně zavázal projít zemí bez incidentů. Své slovo dodržel a lotrinská armáda se v Uhersku zdržela jakýchkoliv násilností.
náhled|Gustave Doré: Godefroy z Bouillonu a ostatní vůdci výpravy skládají lenní přísahu byzantskému císaři Alexiovi I.
Při přechodu byzantské hranice již křižáky očekávali byzantští průvodci, se kterými v prosinci roku 1096 dospěli do Selymbie na pobřeží Marmarského moře, asi padesát mil západně od byzantského hlavního města Konstantinopole. Lotrinská výprava dorazila do Byzantské říše ze všech křižáků jako druhá, hned po Francouzích, které vedl hrabě Hugo z Vermandois, mladší bratr francouzského krále Filipa. Mezi Lotrinčany kolovaly pověsti, že Byzantinci s hrabětem z Vermandois nakládají jako s vězněm, začali proto ze msty drancovat byzantské území. Hugo sice do jisté míry vězněm byl, ale v Konstantinopoli s ním bylo královsky zacházeno, a když císaři Alexiovi složil požadovanou lenní přísahu, byl zahrnut dary. Stejnou lenní přísahu požadoval císař Alexios i po Godefroyovi a jeho bratrech. To však Godefroy a Balduin odmítli; Godefroy především namítal, že přísahu složil již císaři Jindřichovi a nechtěl přísahat podruhé, navíc císaři, kterého neznal. Lotrinčané proto navrhli, aby se celá situace vyřídila, až dorazí zbytek křižáckých velmožů.Hrochová, str. 24. Alexios byl přesvědčen, že na byzantském území se křižáci podrobí jeho velení, a pokusil se Godefroye přimět k přísaze. Hugo z Vermandois osobně dorazil do lotrinského tábora, aby vzpouzejícího Godefroye přesvědčil, ale marně.Duggan, str. 31–32. Zatímco křižáci zimovali v Selymbii, Alexiovi došla trpělivost a přerušil jim zásobování. Balduin začal nevybíravě drancovat okolí i předměstí Konstantinopole, kde došlo ke střetům s příslušníky kmene Pečeněhů, kteří sloužili v byzantském žoldu. Císař nakonec křižákům ustoupil a dodávky obnovil, ale ani poté se přísahy nedočkal. Kolem Velikonoc Alexios znovu dodávky zásob omezil, aby Godefroyovu neústupnost zlomil. Balduin obnovil plenění a poté dokonce Godefroye přesvědčil k útoku na Konstantinopol.Bridge, str. 43. Lotrinčané město napadli na Zelený čtvrtek, byli však odraženi a císař druhý den přivolal vojsko, které křižáky porazilo. Tato bitva byla prvním otevřeným bojem mezi křižáky a byzantskou armádou.Hrochová, str. 25. Godefroy si uvědomil, že další bitva s císařovým vojskem by mohla znamenat katastrofu, a proto nakonec on, Balduin, Eustach i Balduin Le Bourg a ostatní vysoce postavení rytíři na Boží hod velikonoční Alexiovi složili lenní přísahu. Císař je poté bohatě obdaroval a o několik dnů později dal lotrinské vojsko přepravit do Anatolie.
Tažení Anatolií náhled|Godefroy z Bouillonu jako vůdce výpravyHistoria rerum in partibus transmarinis gestarum (13. století) Když do Anatolie dorazila větší část křižáků, Godefroy spolu s vůdcem jihoitalských Normanů Bohemundem z Tarentu vyrazil na východ k Nikáji – předsunuté baště turecké moci.Hrochová, str. 33–34. 6. května 1097 Lotrinčané k městu dorazili a hned pod hradbami rozbili ležení. O Godefroyových činech během obléhání není známo nic bližšího až na příhodu líčící Godefroye jako skvělého lukostřelce, který prý přesnou ranou sestřelil tureckého obránce, jenž z hradeb na útočící křižáky házel velké kameny. Poté, co po sedmi týdnech a třech dnech město padlo, se vojsko rozdělilo na dvě skupiny.Kovařík, str. 116. První tvořily byzantské oddíly a především normanští a vlámští příslušníci výpravy pod velením Bohemunda z Tarentu, zatímco Francouzi, Lotrinčané a Provensálci vedení Godefroyem a toulouským hrabětem Raimondem de Saint-GillesDuggan, str. 31. táhli den cestyBridge, str. 53. v závěsu za nimi. Když Bohemundovo vojsko přepadli v údolí Dorylaeum Turci, Godefroy rychle s armádou přispěchal Normanům na pomoc a vysvobodil je z obklíčení.Kovařík, str. 117.
Výprava pokračovala dále do anatolského vnitrozemí. Když křižáci prošli kolem Herakleje (dnešní turecké město Ereğli), oddělili se od hlavního voje Godefroyův nejmladší bratr Balduin a Bohemundův synovec Tankred, aby si pro sebe vydobyli nějakou kořist.Duggan, str. 43. Zatímco Tankred s Balduinem společně dobyli přístav Tarsos, rodiště apoštola Pavla, utrpěl Godefroy z Bouillonu vážné zranění, když se snažil zachránit neozbrojeného poutníka napadeného medvědem.Kovařík, str. 117–118.
21. října oblehlo křižácké vojsko Antiochii.Bridge, str. 61. Zpočátku bylo v blízkosti města k nalezení dost zásob, ale časem křižáci okolí vydrancovali a začali hladovět. Začala zima a období dešťů. Godefroy byl v té době nemocný, své oddíly tudíž nevedl do prvních bitev o město. Zprávy o jeho činech se objevily až v únoru 1098 z bitvy se sultánem Ridvánem z Aleppa, který přispěchal Antiochii na pomoc, a z bojů o římský most přes řeku Orontes. V této bitvě prý Godefroy ohromil své spolubojovníky i kronikáře svou fyzickou silou, když jednoho tureckého jezdce ve zbroji přesekl na dvě poloviny.Kovařík, str. 119.