Povstání kristerů (španělsky: cristeros, česky též válka kristerů či kristiáda; 1926–1929) je označení pro povstání části katolických obyvatel Mexika proti protikatolické politice vlády prezidenta Mexika Plutarca Elíase Callese. Povstání mělo charakter několika lokálních povstání, které během roku 1926 postupně přešly do fáze občanské války.

Příčiny povstání v kontextu mexické revoluce Vztahy mezi mexickým státem a římskokatolickou církví byly jedním ze základních problémů mexických dějin po roce 1820. Především v době liberální reformy 50. a 60. let 19. století sílily snahy o omezení politického a hospodářského vlivu římskokatolické církve v zemi. Tato liberální politická linie byla postavena na představě, která v podstatě odpovídala postupné odluce církve a státu, inspirovala se v evropském osvícenství a pro mexické liberály se zdála klíčovou také v souvislosti s pozemkovým majetkem a hospodářským vlivem římskokatolické církve (dále jen církev). Od počátku se jednalo o kontroverzní politickou strategii. Liberální politiky vůči církvi neměly v této době zdaleka celospolečenskou podporu a budily obavy především v konzervativním politickém táboře, který byl tradičně církvi nakloněn. Tento politický konflikt během 60. let 19. století vyvrcholil občanskou válkou, spojenou s restauračními pokusy (znovuobnovení Mexického císařství) a zahraniční intervencí do Mexika. S nástupem režimu Porfiria Díaze (1873–1911) se vztahy mexického státu a církve opět stabilizovaly. Jak shrnuje M.J. Gonzáles:

Režim P. Díaze se během posledního desetiletí své existence potýkal s celou řadou problémů, které vyplývaly z postupné sociální změny, ke které v Mexiku docházelo, ale také z nedemokratické podstaty režimu samotného. Jednalo se především o procesy industrializace a urbanizace, které znamenaly vznik nových sociálních skupin obyvatelstva (například středních tříd a městského proletariátu). Dynamika těchto změn byla sice v řadě případů nastartována Díazovými vládami, ale na konci 19. století byla již mimo jejich kontrolu. Politická koalice o kterou se Díazův režim opíral se přitom skládala z bohatých latifundistů, armády, zahraničního kapitálu investujícího v zemi, ale také mexické katolické církve.

V roce 1910 Díazův režim padl pod tlakem politické opozice vedené liberálním politikem Franciskem Maderou. Madero zastupoval především zájmy mexických středních tříd a liberálních intelektuálů. Avšak v zemi ve stejné době existovalo již poměrně silné socialistické hnutí, které si získalo podporu nejenom ve městech ale také na venkově. Katolická církev sledovala revoluční dění s úzkostí, ale také v něm viděla příležitost ke vstupu do měnící se politické sféry. V roce 1912 založila politický subjekt Národní katolickou stranu (Partido Nacional Catolico), které se ve volbách do kongresu podařilo zvítězit ve státě Zacatecas a Jalisco. Madero a jeho stoupenci reagovali anulováním volebních výsledků.Mexican Revolution.s.209. Přestože spoluzakladatelem strany byl mexický arcibiskup, strana ale později neměla podporu katolického kléru.

Po provedení vojenského puče pod vedením bývalého porfiriofského generála Victoriana Huerty v únoru roku 1913, byl F. Madero zavražděn a revoluce přešla do otevřené občanské války. Huertovu protiústavní vládu přitom podporovali mimo představitelů latifundistů, zahraničního kapitálu a armády také vysocí představitelé katolického kléru , Mexican Revolution, s.112

Proti Huertově režimu se zformovala poměrně široká koalice, která spojila svoje síly v Konstitucionální armádě pod vedením Venustiana Carranzy. Této koalice se účastnily také jednotky Emiliana Zapaty a Pancho Villy, kteří ideologicky reprezentovali nejradikálnější verzi řešení pozemkové otázky a práv indiánů na mexickém venkově, ale kteří ne zcela sdíleli proti-církevní postoje Obregóna nebo Carranzy.

Ústava z roku 1917 náhled|vlevo|Soudobá Freska Diega Rivery ilustruje negativní vnímání římskokatolické církve v době mexické revoluce. Mexická ústava z roku 1917 se stala hlavní příčinou a platformou sporu mezi státem a církví.Po porážce V. Huerty byl v roce 1916 svolán zákonodárný kongres, jehož úkolem bylo zakotvení nových politických změn do ústavní listiny. Volby do kongresu se konaly v atmosféře doznívajících bojů a následků občanské války, takže volební účast klesla pod 30 %. Kromě toho Carranzovi protivníci se voleb účastnit nesměli.Mexican Revolution, s.162 Kongresu tak dominovali stoupenci V. Carranzy a politických zájmů mexických středních vrstev a inteligence (umírnění liberálové), a těch progresistů (zvaní jacobinos), kteří si katolickou církev spojovali s konzervatismem,odporem k modernizaci a s porfiriátem. Podle názoru Roberta A. Campiho mohl mít konflikt s církví také další dimenzi, kterou představovala její angažovanost v sociálních programech na venkově i ve městech v duchu encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII.(1891).V tomto smyslu představovala církev hlavního konkurenta, při rozhodování o tom, jakým směrem se bude mexická společnost ubírat.Crossing Swords, s.27

Článek 130 mexické ústavy z roku 1917 se dotýkal některých nejdůležitějších aspektů vztahu mezi církvemi (nikoliv jen římskokatolickou církví, ale všemi církvemi v zemi). Církve a církevní představitelé podle něj neměli právo kritizovat základní zákony země, či zpochybňovat autoritu vlády. Církevní hodnostáři byli podřízeni občanským zákonům, sňatek byl prohlášen za občanský svazek a federální vláda získala exekutivní moc nad záležitostmi církví. Státní legislativa mohla také určovat počet kněží ve své jurisdikci a konečně také kněžská funkce byla omezena jen na mexické občany. Článek 27 potom omezoval vlastnická práva církví nejen nad pozemky ale i nad nemovitým majetkem včetně kostelů, jež byly vyhlášeny za vlastnictví státu. Konečně článek 3 se týkal sekularizace vzdělání, které bylo vyjmuto z vlivu církve.Constitución Política de los Estados Unidos Mexicanos (1917)

Katolická církev zaujala k ústavě od počátku nesouhlasné stanovisko a označila ústavu za „škodlivou“.

Zhoršování vztahů mezi revolučním státem a církví 1918–1926 náhled|Prezident Plutarco Elías Calles patřil do tábora mexických jacobinos, kteří představovali tvrdou proti-církevní linii mexické revoluce. V letech 1918–1924 nedošlo k doslovnému provádění těchto článků mexické ústavy. Álvaro Obregón, ač byl sám původně v táboře jacobinos, se jako prezident Mexika v letech 1920 až 1924, rozhodl k umírněnému postupu v souvislosti s vlastním prováděním ústavy. To ale neznamenalo, že by v Mexiku nedocházelo k často i násilným projevům protikatolických nálad. V roce 1921 došlo v souvislosti s protesty katolíků k pouličním srážkám mezi socialisty a katolíky v Morelii při kterých zemřelo asi 50 lidí. Ve stejném roce v kostela Panny Marie z Guadalupe v hlavním městě Mexiku explodovala bomba ukrytá pod oltářem.

V době vlády Obregónova nástupce Plutarca Elíase Callese (1924–1928) dostala otázka vztahů mezi církví a mexickým státem do další fáze. Během roku 1925 došlo hned k několika událostem, které přispěly k zostření sporu. Vláda podpořila schizmatického patriarchu José Joaquina Peréze, jež odmítal autoritu Říma a prohlašoval celibát za nemorální. Biskup z Huejatly zakázal svým kněžím poslušnost zákonům, které se protivily církevnímu výkladu. Ve státě Tabasko bylo povoleno vykonávat kněžský úřad jen ženatým kněžím.Resisting Rebellion, s. 29. Na začátku roku 1926 mexický arcibiskup Mora y del Río veřejně (na stránkách novin El Universal) prohlásil, že církev by měla odmítat provádění proti-církevních článků ústavy.In the Shadow, s. 85. V reakci na to Calles nařídil uzavření některých katolických konventů a kostelů, 156 škol a sirotčince ve Victorii a nemocnice v Guadalajaře.Resisting Rebellion,s.30. Během února a března 1926 pokračovalo další zabavování církevního majetku a provádění článků 2, 37 a 130 mexické ústavy po celém území federace.

Církev a její stoupenci odpověděli založením Ligy na obranu náboženské svobody (Liga nacional para la defensa de la libertad religiosa), „organizace, jež ventilovala zlost městských katolíků a opakovala ve svých manifestacích, deklaracích a sloganech to, co církevní hierarchie uváděla ve svých pastorálních dopisech, diecézních poselstvích a na kazatelnách po celé zemi.“, jak ji charakterizovali H. Camín a L. Meyer.

14. června 1926 byl schválen tzv. Callesův zákon (přesněji Zákon o reformě trestního zákoníku), který blíže specifikoval provádění těch bodů ústavy týkající se vztahů církví a státu. Mimo jiné stanovoval, že učitelé nemohli být zároveň kněžími, kněží se nesměli vyjadřovat k respektive kritizovat vládu nebo ústavu (trest za to byl od 1 do 5 let), kněžím bylo zakázáno nosit na veřejnosti kněžský oděv (pod pokutou 500 pesos), vláda si osobovala právo k uzavření jakéhokoliv kostela v zemi, kněží museli být registrováni u státních autorit.In the Shadow, s. 85 a Latin America's Wars, s. 30. V této situaci reagovala Liga na obranu svobody náboženství vyhlášením ekonomického bojkotu. Dne 24. června 1926 mexičtí biskupové se souhlasem papeže Pia XI. pozastavili sloužení bohoslužeb a dalších církevních rituálů v celé zemi.Latin America's Wars,s. 30 a In the Shadow, s. 85. Katolická církev a Liga se dále snažily pomocí petice dosáhnout změny ústavy, což ale mexický parlament odmítl, s odkazem na to, že kněží se nesmějí účastnit politického procesu Latin America's Wars,s. 31.

Povstání kristerů (1926–1929)

Charakteristika povstání náhled|250px|Reprodukce vlajky užívané kristery Suspenze katolických bohoslužeb a dalších úkonů (například křty a pohřby) vyvolala bezprostřední odezvu především na mexickém venkově v podobě lidového povstání, které záhy přešlo v tak zvanou kristiádu. Tato v první fázi izolovaná povstání lokálního charakteru zaplavila především státy Colima, Jalisco, Guanajuato a Michoacán ve středo-západě země. Povstání byla bezprostřední reakcí a zaskočila obě strany konfliktu, jak katolickou církev i tak Callesovu vládu. Na začátku nešlo ale o organizované a jednotné hnutí, které by systematicky koordinovalo svojí činnost a stanovilo si konkrétní politický program. K těmto pokusům došlo až později. Nicméně proticírkevní politika revoluční vlády, jejímž těžištěm byla doposud spíše mexická města, nebyla často jediným důvodem k povstání. Kořeny povstání měly také svůj vztah k široké škále postojů, zkušeností a chápání vládní pozemkové a zemědělské reformy ze strany konkrétních vesnických komunit. Jak argumentuje například Jennie Purnell lidové postoje se často lišily právě v otázce pozemkové a zemědělské reformy: Jinými slovy, mexický venkov byl v obou klíčových otázkách mexické revoluce (vztah církve a státu a pozemková reforma) názorově značně roztříštěn. Motivy, cíle i forma povstání se tak lišily v jednotlivých státech. Relativně centrálně organizované bylo povstání například v Colimě, zatímco v Michoacánu bylo koordinováno jen v některých částech státu a celkově postrádalo jednotné vedení. Význam postojů k pozemkové reformě se zde projevil v angažovanosti některých rancheros v povstání. Jak uvádí Ch.R. Boyer existovala také poměrně velká propast mezi motivy povstalců z řad lidových vrstev a katolickými i církevními vůdci, kteří se stali mluvčími povstání nebo povstání interpretovali ve smyslu boje za svobodu náboženství.Becoming Campesinos,s.157. K povstaleckému vojsku se přidali někteří generálové (například Enrique Gorostieta), kteří v minulosti sloužili ve federální armádě Victoriana Huerty nebo Porfirio Díaze, což povstání dodalo protirevoluční a konzervativní podstatu alespoň v očích oponentů.

Průběh první fáze povstání 1926–1927 náhled|180px|Generál Enrique Gorostieta y Velarde