The Moody Blues byla anglická rocková skupina založená v Birminghamu v květnu 1964. Skupinu původně tvořili Graeme Edge (bicí), Denny Laine (kytara/zpěv), Mike Pinder (klávesy/zpěv), Ray Thomas (multiinstrumentalista/zpěv) a Clint Warwick (basa/zpěv). Původně byli součástí britské beatové a R&B scény počátku až poloviny 60. let. Do popředí se dostali s britským číslem 1 a americkým Top 10 singlem „Go Now“ na konci roku 1964 / začátku roku 1965. Laine a Warwick opustili skupinu v roce 1966, přičemž Edge, Pinder a Thomas naverbovali nové členy Justina Haywarda (kytara/zpěv) a Johna Lodge (basa/zpěv). Přiklonili se k psychedelickému rocku konce 60. let a jejich druhé album, Days of Future Passed (1967), bylo fúzí rocku s klasickou hudbou (nahranou s London Festival Orchestra), což skupinu etablovalo jako průkopníky vývoje art rocku a progresivního rocku.Runtagh, Jordan: "The Moody Blues' 'Nights in White Satin': An Oral History," 9 April 2018, Rolling Stone, retrieved 20 May 2023 Album je označováno jako „milník“ a „jedno z prvních úspěšných konceptuálních alb“.
Skupina vydala dalších šest alb – In Search of the Lost Chord (1968), On the Threshold of a Dream (1969), To Our Children's Children's Children (1969), A Question of Balance (1970), Every Good Boy Deserves Favour (1971) a Seventh Sojourn (1972) – a intenzivně koncertovala, dokud si v roce 1974 nevzala pauzu. Jejich nahrávky z tohoto období patřily mezi nejúspěšnější v žánru progresivního rocku a obsahovaly FM hity jako „Nights in White Satin“ (1967; znovu v hitparádách v roce 1972), „Tuesday Afternoon“ (1968), „Question“ (1970), „The Story in Your Eyes“ (1971), „Isn't Life Strange“ (1972) a „I'm Just a Singer (In a Rock and Roll Band)“ (1973). Po obnovení činnosti v roce 1977 skupinu opustil Pinder, kterého nahradil bývalý klávesista skupiny Yes Patrick Moraz. V 80. letech se skupina více přiklonila k synth-popu a zaznamenala hity jako „Gemini Dream“ (1981), „The Voice“ (1981), „Your Wildest Dreams“ (1986) a „I Know You're Out There Somewhere“ (1988). „Your Wildest Dreams“ učinila z Moody Blues první kapelu, která dosáhla svých tří prvních Top 10 singlů ve Spojených státech ve třech různých dekádách. Moraz odešel v roce 1991, Thomas v roce 2002. Přestože skupina přestala vydávat alba po December (2003), nadále koncertovala po celé první desetiletí nového tisíciletí a později se příležitostně znovu scházela pro události, jednotlivé koncerty, krátká turné a plavby, dokud Graeme Edge, poslední původní člen, neodešel v roce 2018 do důchodu.
Moody Blues prodali 70 milionů alb po celém světě, včetně 18 platinových a zlatých LP. Vydali 16 studiových alb, z nichž šest se dostalo do americké Top 20 (dvě na číslo 1) a osm do britské Top 20 (tři na číslo 1). V roce 2018 byli uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame."https://www.rockhall.com/moody-blues "Inductee Insights: The Moody Blues," 22 July 2020, Rock and Roll Hall of Fame, retrieved 20 May 2023
Historie Počátky Základ skupiny The Moody Blues byl v kapele El Riot And The Rebels, kde hráli Ray Thomas (zpěv, harmonika, později flétna) a Mike Pinder (zpěv, piáno, později mellotron). Sestava i názvy se často měnily, až se ustálilo obsazení, kde hráli také bubeník Graeme Edge (dříve Gerry Levene & The Avengers), baskytarista Clint Warvick a Denny Laine (kytara, zpěv, harmonika, dříve Denny Laine & The Diplomats). Jako hold značce piva Mitchell & Butler chtěli použít pro svůj název iniciály M a B. Nejdříve skupinu pojmenovali The Moody Blues 5, posléze The M&B 5 a nakonec jen The Moody Blues. Stylově se soustředili hlavně na americké rhythm and blues.
Z Birminghamu se dostali do slavného londýnského klubu The Marquee a díky manažeru Tony Secundovi brzy získali nahrávací kontrakt s firmou Decca. V září 1964 vyšel první singl, Steal Your Heart Away, který nevzbudil větší ohlas, ale následující skladba ve valčíkovém tempu Go Now vzala útokem žebříčky v Británii (1. místo) i USA (10. místo). Prodalo se jí více než milion kusů, takže skupina za singl obdržela i zlatou desku. Následující singly I Don’t Want To Go On Without You, vlastní From the Bottom of My Heart a Every Day se sice v žebříčcích také objevily, ale už na vlažnějších pozicích a sláva skupiny rychle vyprchávala. Úspěch nemělo ani album The Magnificent Moodies, ani následující singly a kapelu opustil nejdříve Clint Warvick, posléze i Denny Laine, který se později stal pravou rukou Paula McCartneyho ve skupině Wings.
Novým baskytaristou se na čas stal Rod Clarke, ale jeho brzy nahradil John Lodge (jeden z bývalých členů El Riot And The Rebels) a Eric Burdon z The Animals pak skupině doporučil jako kytaristu a zpěváka Justina Haywarda, který předtím natočil několik písniček s někdejší britskou hvězdou Marty Wildem. Skupina se tak vydala v roce 1966 na turné po Evropě (jejich repertoáru stále vévodila Go Now, kterou nyní zpíval Justin Hayward), pracovala na vlastním repertoáru a v březnu začala natáčet singly s producentem Tonym Clarkem (později díky svému přínosu ke zvuku kapely označovaný jako šestý člen The Moody Blues). Ani Haywardova Fly Me High, ani následující Pinderova Love And Beauty ale úspěch neměly, i když je skupina propagovala v populárních rádiových pořadech na BBC.
Zlatá éra 1967-1972 náhled|The Moody Blues (1969) Podzim roku 1967 přinesl zásadní zlom v kariéře kapely, v sublabelu firmy Decca – Deram tehdy testovali nové nahrávací technologie Dynamic Sound System a rozhodli se natočit rockové podání Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Za tím účelem oslovili The Moody Blues, kteří nabídku přijali, ale prosadili si podmínku, že mohou natočit i vlastní skladby. Ty se vzápětí ukázaly silnější než rockové variace Dvořákovy symfonie a výsledkem bylo koncepční album rockových písní The Moody Blues kombinovaných s mezihrami Londýnského symfonického orchestru (pod vedením Petera Knighta). Deska se jmenovala Days Of Future Passed a už obsahovala většinu rysů typických pro následující alba The Moody Blues – psychedelická nálada skladeb s dominujícím zvukem Pinderova mellotronu, absence mezer mezi jednotlivými písněmi, zvláštně poetické texty a umělecky řešený obal (zde to byla zvláštní koláž s motivem horizontálně situované hlavy dívky, která vypadala stejně zleva i zprava). Album oživilo zájem o skupinu, v Británii obsadilo 27. místo žebříčku a ve Spojených státech později (vyšlo až 1972) dokonce 3. (celkově se v tamním žebříčku udrželo 102 týdnů). Den před vydáním alba vyšel pouze v Británii singl s Haywardovou skladbou Nights in White Satin, která obsadila 19. místo a stala se jejich vůbec nejznámější písní. V USA vyšla na singlu jiná albová skladba Tuesday Afternoon (autorem byl opět Hayward) a získala tam 24. místo. Celkový prodej alba vynesl skupině nejdříve zlatou a později platinovou desku.
Skupina podpořená úspěchem začala připravovat druhé album s vlivy nábožensko-filosofických myšlenek Východu In Search Of The Lost Chord. Autorsky na desku přispěli opět všichni členové skupiny, úspěch měly i dva singly z desky Voices In The Sky (Hayward) a Ride My See-Saw (Lodge). Deska obsahovala také zajímavou nahrávku Raye Thomase s textem o Timothym Learym (extravagantní „guru LSD“) Legend Of A Mind. Autorem symbolického obalu desky byl, stejně jako u pěti následujících desek, Phil Travers. Album si vedlo výborně, v UK se umístilo na 5. místě, v USA na 23. a vyneslo skupině další zlatou desku.
V pořadí již čtvrté album The Moody Blues se jmenovalo On The Threshold Of A Dream, tentokrát se na něm projevil vliv střetu náboženství a psychedelie – členové skupiny se v té době hodně zabývali transcendentální meditací. Album vyšlo v dubnu 1969 a sklidilo obrovský úspěch – v UK získalo vytouženou pozici na vrcholu žebříčku, v USA se umístilo na 20. místě a v Top 200 se udrželo neuvěřitelných 136 týdnů. Stejně jako jeho předchůdce získalo zlatou desku a i z něj vyšel singl, tentokrát s Haywardovou skladbou Never Comes The Day. Na koncertech The Moody Blues dodnes hrají rychlou skladbu Justina Haywarda Lovely To See You a tematickou píseň o mytickém dvoře krále Artuše Are You Sitting Comfortably? skupina oživila i na svém turné v roce 2006.
Z The Moody Blues byly tou dobou už hvězdy na obou stranách Atlantiku. Po vzoru The Beatles založili svou vlastní společnost Threshold, která měla vydávat nejen jejich budoucí desky, ale objevovat i nové talenty. Debutem této značky byl singl Watching And Waiting, který o pár dní předcházel novou desku kapely To Our Children’s Children‘s Children (Dětem dětí našich dětí). Koncepčně byla deska tentokrát ovlivněna dobýváním vesmíru člověkem (v době příprav alba Neil Armstrong jako první člověk vstoupil na Měsíc). Album vyneslo The Moody Blues už čtvrtou zlatou desku, v UK získalo 2. místo, ve Spojených státech 14.
V prosinci 1969 vystoupili ve slavné Royal Albert Hall, přičemž koncert byl zaznamenán, aby mohl později vyjít na albu Caught Live +5. Rok 1970 pak znamenal změnu v nahrávacím stylu skupiny. Chtěli zjednodušit studiovou práci, aby mohli skladby lépe předvést na koncertech, což se výrazně projevilo během nahrávání alba A Question Of Balance, kdy většina skladeb vznikala přímo ve studiu bez předešlé přípravy. V dubnu 1970 vyšel k desce pilotní singl s Haywardovou protiválečnou písní Question. Pětiminutová skladba byla složena ze dvou zcela odlišných motivů – Hayward dle svých slov chvíli před začátkem natáčení intuitivně spojil dvě nedokončené samostatné písně, které do sebe zajímavě zapadly, a po vydání se nahrávka vyšplhala až na 2. místo v britském žebříčku (v USA pak na 21. místo). V srpnu singl doplnilo album A Question Of Balance, opět složené z příspěvků všech členů skupiny, k výrazným skladbám patřily např. Melancholy Man (Pinder), Dawning Is The Day (Hayward) nebo And The Tide Rushes In (Thomas). The Moody Blues album vyneslo již pátou zlatou desku (UK – 1. místo, USA – 3. místo) a titulní Question patří dodnes k finálovým skladbám jejich koncertů.
Rok 1971 přinesl další desku Every Good Boy Deserves Favour, pro jejíž název se stala inspirací upravená dětská říkanka pro zapamatování stupnice E G B D F. Opět koncepční deska s úspěšným singlem The Story In Your Eyes vynesla znovu zlatou desku za více než milion prodaných výlisků a stala se zatím nejúspěšnější deskou The Moody Blues, když v Británii získala první pozici žebříčku a v Americe druhou.
V srpnu 1972 ve Spojených státech vyšla poprvé na singlu pět let stará píseň Nights In White Satin a získala 1. místo v žebříčcích Cashbox a Record World a 2. místo v Billboard Hot 100. Díky tomu znovu vyšla i v Británii a vedla si v žebříčku lépe než při prvním vydání, protože se tentokrát probojovala až do Top 10 (9. místo). Tento úspěch ještě podpořilo další zlaté album Seventh Sojourn a následující světové turné. Ačkoliv samotná LP deska vznikala v personální krizi skupiny (způsobené do velké míry symptomy ponorkové nemoci), obsahuje jedny z nejoceňovanějších písní The Moody Blues, zejména Lodgeovy Isn’t Life Strange a I’m Just A Singer (In a Rock And Roll Band), Thomasovu For My Lady nebo Haywardovu New Horizons.
Sólové projekty a comeback