vpravo|náhled|Ukamenování svatého Štěpána – detail vitraje katedrály v Bourges Poprava ukamenováním je způsob vykonání trestu smrti, při němž skupina lidí hází kameny na odsouzenou osobu, dokud nezemře na následky tupého poranění. Jako forma trestu smrti za závažné prohřešky proti právu je známa již od starověku.
Jeho používání je doloženo v raně křesťanské éře v Izraeli, ale židovské soudy se v pozdějších dobách trestu smrti ukamenováním obecně vyhýbaly. V předmoderní historii islámského světa je zaznamenáno jen několik ojedinělých případů legálního kamenování. Avšak v moderní době pod vlivem islamistických hnutí zařadilo několik států kamenování spolu s dalšími tresty hudúd do svých trestních zákoníků.
Tóra a Talmud předepisují kamenování jako trest za řadu přestupků. V průběhu staletí rabínský judaismus vyvinul několik procesních omezení, která je prakticky znemožnila. Ačkoli kamenování není v Koránu zmíněno, klasická islámská jurisprudence (fiqh) ukládá kamenování jako trest předepsaný šaríou za určité formy nedovoleného pohlavního styku (ziny) na základě hadithů (výroků a činů připisovaných proroku Mohamedovi).
V 21. století je kamenování legálním nebo obvyklým trestem např. v Íránu. V některých zemích je kamenování prováděno mimosoudně ozbrojenci, kmenovými vůdci a dalšími samozvanými soudci. V některých zemí, např. v Nigérii či Pákistánu, ač je kamenování legální formou trestu smrti, nebyla taková poprava nikdy vykonána.
Dějiny Na Blízkém východě je kamenování jako forma vykonání trestu smrti doloženo již od starověku a používalo se jako trest za těžké hříchy.Frolov, Dmitry V. (2006). "Stoning". In Jane Dammen McAuliffe (ed.). Encyclopaedia of the Qurʾān. Brill Dostupné online Tato praxe se však geograficky neomezovala pouze na Blízký východ. Existují i historické záznamy o jeho používání ve starověkém Řecku a Římě. Starověký geograf Pausaniás ve svém díle popisuje, jak byli ve starověkém Řecku kolem 7. století př. n. l. ukamenováni k smrti Aristokrates z Orchomenu a jeho vnuk Aristokrates II. (nebo mladší).PAUSANIÁS. Cesty po Řecku I. Praha: Svoboda, 1973.PAUSANIÁS. Cesty po Řecku II. Praha: Svoboda, 1974.
Kamenování bylo také pravděpodobně standardní formou trestu smrti ve starověkém Izraeli. Je doloženo ve Starém zákoně jako trest za rouhání, modlářství a další zločiny, při němž celá komunita házela za městem na pachatele kameny. Smrt svatého Štěpána, jak je popsána v Novém zákoně (Skutky apoštolů 7:58), byla také organizována tímto způsobem. Dle Bible byl kamenován i Pavel z Tarsu (Skutky apoštolů 14:19). Flavius Iosephus a Eusebios z Kaisareie uvádějí, že farizeové kamenovali Jakuba Spravedlivého poté, co ho krátce před pádem Jeruzaléma v roce 70 n. l. svrhli z vrcholu chrámu. Historici se neshodují v tom, zda římské úřady dovolily židovským komunitám uplatňovat trest smrti na ty, kteří porušovali náboženské zákony, nebo zda tyto epizody představovaly formu lynčování. Během pozdní antiky se u židovských soudů stala převládající tendence trest smrti neuplatňovat. Tam, kde středověké židovské soudy měly pravomoc vynášet a vykonávat rozsudky smrti, tak činily i nadále u obzvláště závažných trestných činů, ale obecně upustily od kamenování.
Kromě "několika vzácných a ojedinělých" případů z předmoderní éry a několika novodobých případů, neexistuje žádný historický záznam o legálním kamenování za zinu (cizoložství). V moderní době byly trestní zákony založené na šaríi široce nahrazeny zákony inspirovanými evropskými modely. Islámské obrození na konci 20. století však s sebou přineslo vznik islamistických hnutí volajících po plném zavedení šaríi, včetně obnovení kamenování a dalších trestů hudúd. K vzestupu těchto hnutí přispěla řada faktorů, včetně neschopnosti autoritářských sekulárních režimů naplnit očekávání svých občanů a touhy muslimského obyvatelstva vrátit se ke kulturně autentičtějším formám sociopolitické organizace tváří v tvář vnímané kulturní invazi ze Západu.Stewart, Devin J. (2013). "Shari'a". In Gerhard Böwering, Patricia Crone (ed.). The Princeton Encyclopedia of Islamic Political Thought. Princeton University Press. S. 503–504. Zastánci právních reforem založených na šaríi se domnívali, že "západní právo" mělo svou šanci přinést rozvoj a spravedlnost, a doufali, že návrat k islámskému právu přinese lepší výsledky. Doufali také, že zavedení přísných trestů ukončí kriminalitu a sociální problémy.
V praxi se islamizační kampaně zaměřily na několik velmi viditelných problémů spojených s konzervativní muslimskou identitou, zejména na hidžáb žen a tresty hudúd (bičování, kamenování a amputace) předepsané za určité trestné činy. Pro mnoho islamistů jsou tresty hudúd jádrem božské šaríi, protože jsou specifikovány spíše literou Písma než lidskými interprety. Moderní islamisté často odmítají, alespoň teoreticky, přísná procesní omezení vyvinutá klasickými právníky k omezení jejich uplatňování. Několik zemí, včetně Íránu, Pákistánu, Súdánu a některých nigerijských států, začlenilo pravidla hudúd do svých systémů trestního soudnictví, které si však zachovaly základní vlivy dřívějších západních reforem. V praxi byly tyto změny převážně symbolické a kromě některých případů, které byly předloženy soudu, aby se prokázalo, že nová pravidla jsou vymáhána, tresty hudúd měly tendenci upadat do zastaralého stavu a někdy byly obnoveny v závislosti na místním politickém klimatu. Nejvyšší soudy Súdánu a Íránu jen zřídka schválily rozsudky ukamenování nebo amputace a nejvyšší soudy Pákistánu a Nigérie tak nikdy neučinily.
Na rozdíl od jiných zemí, kde bylo kamenování zavedeno do státního práva v rámci moderních reforem, Saúdská Arábie nikdy nepřijala trestní zákoník a saúdští soudci se stále řídí tradičním hanbalovským mazhabem.Tellenbach, Silvia (2015). "Islamic Criminal Law". In Markus D. Dubber; Tatjana Hornle (eds.). The Oxford Handbook of Criminal Law. Oxford University Press. S. 249–250. Tresty smrti se v Saúdské Arábii vynášejí téměř výhradně na základě systému soudního uvážení (tázir) než na základě trestů předepsaných šaríou, a to v souladu s klasickým principem, že trestům hudúd je třeba se pokud možno vyhnout.Vikør, Knut S. (2005). Between God and the Sultan: A History of Islamic Law. Oxford University Press. S. 266–267.
V Číně bylo kamenování jednou z mnoha metod zabíjení prováděných během kulturní revoluce, včetně masakru v Kuang-si.
Náboženské spisy a zákony
Judaismus
Židovská Tóra (prvních pět knih hebrejské bible: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium) slouží jako společný náboženský zdroj pro judaismus. Kamenování je metoda popravy zmiňovaná v Tóře nejčastěji. (Přestože vražda zde není přímo zmíněna jako trestný čin trestaný kamenováním, zdá se, že člen rodiny oběti mohl vraha zabít).
V rabínském právu může být trest smrti uložen pouze na základě rozsudku řádného soudu složeného z dvaceti tří kvalifikovaných členů. Musí existovat co nejdůvěryhodnější a nejpřesvědčivější svědectví alespoň dvou kvalifikovaných očitých svědků trestného činu, kteří musí také prohlásit, že pachatel byl předem varován před trestným činem a důsledky takového plánu. Pachatel musí být plnoletý a duševně zdravý a musí být prokázáno, že trestný čin byl spáchán z jeho svobodné vůle a bez pomoci jiných osob.
V Talmudu uvedená specifická metoda kamenování (známá jako sekilah) spočívala v tom, že odsouzená osoba byla shozena z výšky, obvykle dvojnásobné výšky průměrného člověka, aby spadla na zem. Pokud pád přežila, byl na její hrud shozen velký kámen. Pokud ani to nezpůsobilo smrt, přihlížející pokračovali v házení kamenů, dokud osoba nezemřela.
Křesťanství V Janovi 7:53 až 8:11 Ježíš zachrání ženu obviněnou z cizoložství před ukamenováním k smrti tím, že vyzve její žalobce, aby po ní hodil první kámen ten, kdo je bez hříchu. To způsobí, že její žalobci odejdou, protože si uvědomí, že ani jeden z nich bez hříchu není. Ježíš pak ženě řekne, že ani on ji neodsuzuje, a nařídí ji, aby šla a už nehřešila.
Islám
Podle islámského práva šaría je ukamenování předepsaným trestem za cizoložství na veřejnosti, který vyžaduje alespoň čtyři svědky sexuálního aktu, a to na základě Koránu a hadíthů jako primárních zdrojů. I když ukamenování není v kanonickém textu Koránu zmíněno jako forma trestu smrti, je předepsáno v různých hadíthech.
Legální status ukamenování podle zemí vpravo|náhled|Mapa zobrazující země, kde bylo veřejné ukamenování k roku 2020 soudní nebo mimosoudní formou trestu
Afghánistán
Po návratu Tálibánu k moci v roce 2021, bylo kamenování znovu zavedeno jako forma trestu. V roce 2023 Tálibán znovu potvrdil svůj záměr vykonávat trest smrti kamenováním a ve svém poselství se zaměřil zejména na trestání žen za cizoložství. Objevily se i zprávy o tom, že opravdu k ukamenování žen došlo.
Před vládou Tálibánu byla většina oblastí Afghánistánu, kromě hlavního města Kábulu, ovládána válečnými vůdci nebo kmenovými vůdci. Afghánský právní systém do značné míry závisel na místní kultuře jednotlivých komunit a politické či náboženské ideologii jejich vůdců. Kamenování probíhalo i v oblastech, kde nebyl žádný zákon, kde docházelo ke kamenování z politických důvodů. Jakmile se v roce 1996 ujal moci Tálibán, stalo se kamenování formou trestu za určité závažné trestné činy nebo cizoložství. Po pádu vlády Tálibánu Karzajího administrativa znovu zavedla trestní zákoník z roku 1976, který neobsahoval žádné ustanovení o použití kamenování jako trestu. V roce 2013 ministerstvo spravedlnosti navrhlo veřejné kamenování jako trest za cizoložství. Vláda však musela od návrhu ustoupit poté, co se dostal na veřejnost a vyvolal mezinárodní pobouření.
Brunej
V roce 2019 Brunej zavedla nový trestní zákoník na základě šaríi. Ten zahrnuje jako mandatorní trest za řadu zločinů trest smrti ukamenováním. Sultán však prohlásil, že se na tento zákon bude vztahovat i faktické moratorium Bruneje na trest smrti. Poslední poprava v zemi byla vykonána v roce 1957.
Írán
Íránský trestní zákoník obsahuje kamenování jako možnou formu trestu a umožňuje trest založený na fiqh (tradiční islámská jurisprudence), který zahrnuje i ustanovení o kamenování. Ačkoli íránská justice oficiálně v roce 2002 vyhlásila moratorium na kamenování, přesto od té doby bylo v Íránu zdokumentováno několik případů kamenování. V roce 2013 mluvčí justiční komise íránského parlamentu potvrdil, že ačkoliv trestní zákoník již kamenování nepředepisuje, zůstává platným trestem podle šaríi, která je vymahatelná podle trestního zákoníku.
V roce 2009 byli v Mašhadu v provincii Chorásán Razaví ukamenováni dva lidé za cizoložství.
Ve verzi íránského islámského trestního zákoníku z roku 2008 je podrobně popsáno, jak se mají vykonávat tresty kamenováním za cizoložství, a v některých kontextech dokonce naznačuje, že trest může obětem umožnit vyhnout se smrti. V článku 102 je uvedeno, že cizoložný muž bude pohřben v jámě až po pas a cizoložná žena až po hrudník a poté ukamenováni k smrti. V článku 103 je uvedeno, že v případě, kdy se osobě odsouzené k ukamenování podaří uniknout z jámy, ve které je pohřbena, bude znovu zahrabána, pokud její cizoložství bylo prokázáno cizím svědectvím, ale v případě, že se k němu sama doznala, do jámy vrácena nebude. Navíc je v článku 104 uvedeno, že velikost kamene nesmí být příliš velká, aby odsouzeného nezabila jedna či dvě rány, ale zároveň nesmí být příliš malá.
V závislosti na detailech případu může být ukamenování zahájeno soudcem dohlížejícím na věc nebo jedním z původních svědků cizoložství. Před i po vykonání popravy je nutné dodržovat náboženské postupy, například zabalení popravované osoby do tradičního pohřebního oděvu před zahájením popravy.Richard Johnson (20 November 2010). "Anatomy of a stoning – How the law is applied in Iran". National Post. Dostupné online