náhled|Zvony z baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě (1936) Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě je součástí Velehradského kláštera a je nejvýznamnějším poutním kostelem České republiky. Zároveň je farním kostelem římskokatolické farnosti Velehrad. V roce 2008 byla prohlášena národní kulturní památkou. Bazilika je celoročně volně přístupná.

Historie Součástí velehradského kláštera, který založil z podnětu olomouckého biskupa Roberta (1201–1240) moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), byl i klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl posvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby 27. listopadu 1228 za účasti krále Přemysla Otakara I. Tehdy byla vysvěcena východní část chrámu (zřejmě presbytář s křížovou lodí), a snad byla v té době hotova i část přilehlých klášterních budov. Velehrad se měl stát hrobkou moravské větve Přemyslovců.

V lednu 1421 byl klášter vyplněn moravskými husity a kostel více než sto let chátral. K jeho obnově došlo za opata Jana Greifenfelse z Pilsenburku, kdy byl přestavěn do barokní podoby v letech 1629–1639.

náhled|Projekt barokní přestavby velehradského kláštera|vlevo

Současnou podobu získal klášter na přelomu 17. a 18. století, po požáru v roce 1681. Po opravách konventu provedl opat Petr Silavecký obnovu klášterního kostela, v níž pokračovali jeho nástupci opati Bernard Kašpárek, Florián Nezorin a Josef Malý. I když není znám projektant barokní přestavby, předpokládá se vliv předního architekta Giovanniho Pietra Tencally. Na vnitřní výzdobě pracovali kameník a mramorář Andrea Allio, sochař Michael Mandík, malíři Paolo Pagani a Michael Leopold Willmann.POJSL, str. 5 Kostel byl zkrácen zbořením předsíně a západního průčelí asi o 14 metrů. Odstranění západního průčelí s románským ústupkovým portálem a snížení jeho délky ze 100 na 86 metrů patří k nejcitelnějším zásahům do jeho podoby. Nové průčelí opatřil stavitel dvěma věžemi, nad křížem lodi byla po zrušení vysoké renesanční věže vystavěna kupole krytá nízkou lucernou. I po přestavbách si kostel uchovává charakter románsko-gotické stavby. Dvě řady pilířů západního trojlodí nahradily mohutné zděné příčky s pilastry, které rozdělily někdejší boční lodě na 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Krypty byly vybudovány současně se zvýšením podlahy kostela na úroveň okolního terénu, který se za poslední staletí zvýšil asi o 2 metry. Střední loď a křížení byly rovněž zasypány stavební sutí.

Po požáru v roce 1719 připadl opatu Josefu Malému nelehký úkol dokončení díla. Vnitřní výzdobu provedl v roce 1724 hlavní představitel sochařů a štukatérů přicházejících z Itálie na Moravu, Baldassare Fontana (1661–1733). Dále zde působil mramorář Jan Hagmüller, malíři Jan Jiří Etgens a František Řehoř Ignác Eckstein (1689–1741), který zhotovil fresky v hlavní lodi kostela. Poslední opat Filip Zuri přivedl do velehradského kláštera malíře Ignáce Raaba, od něhož pochází většina velkých oltářních pláten. Druhým svěcením velehradského kostela 2. října 1735 byla přestavba dokončena.HUDEC, str. 33

Po zrušení kláštera v rámci osvícenských reforem Josefa II. kostel od roku 1784 sloužil potřebám obyvatel místní farnosti. Vlivem živelných pohrom (např. krupobití v roce 1828) a chybějících finančních prostředků na opravy byl jeho stav špatný. K částečnému zlepšení došlo v letech 1863–1885 v souvislosti s organizováním výročních oslav příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.POJSL, str. 6

V roce 1890 na velehradský klášter přišli jezuité, kteří přispěli k rozvoji tohoto poutního místa. V roce 1928 byl na základě rozhodnutí papeže Pia XI. kostelu udělen titul papežské baziliky menší, aby tak zdůraznil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu. V roce 1932 bylo rozšířeno její zasvěcení o jména slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje (dnes je plné jméno „Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“). V následujících letech proběhla velká obnova baziliky, při které bylo prozkoumáno i její podzemí.HUDEC, str. 55

Po roce 1950 se komunistický režim snažil potlačit veškeré náboženské aktivity spojené s tímto místem: klášter byl zrušen, mniši násilně deportováni, poutní provoz omezen. V roce 1969 se podařilo správci velehradské farnosti Rudolfu Vašíčkovi získat sbírkou mezi věřícími finance na zahájení generální rekonstrukci střech baziliky, kterou provedli z velké části dobrovolní brigádníci.HUDEC, str. 66-68

náhled|Závěr baziliky

V  roce 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice zvláštní vyznamenání – Zlatou růži. Byla předána na cyrilometodějské pouti k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje, které se zúčastnilo téměř čtvrt milionu věřících. Po sametové revoluci započala postupná obnova duchovního života na Velehradu, kterou iniciovala návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1990. Muselo se přistoupit také k rekonstrukci jednotlivých objektů klášterního areálu, které byly včetně baziliky v neutěšeném stavu. V letech 2005–2009 byly opraveny věže a části střech baziliky, v letech 2008–2009 bylo restaurováno kněžiště, rekonstruováno provozní zázemí a provedeny stavební úpravy v podzemí (lapidárium). V roce 2008 byla bazilika spolu s budovami bývalého cisterciáckého kláštera prohlášena za národní kulturní památku České republiky.

V rámci příprav na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu byla v letech 2010–2013 realizována celková obnova klášterního areálu na Velehradě, jejíž součástí byla rekonstrukce baziliky a nové architektonické ztvárnění jejího okolí. Projekt byl financován převážně z Integračního operačního programu evropských strukturálních fondů.

Popis

Exteriér náhled|Průčelí baziliky Bazilika je jednolodní orientovaná stavba s příčnou lodí, půlkruhovým závěrem a dvěma čtyřbokými věžemi v průčelí, které směřuje do hlavního nádvoří. Délka baziliky je 86 metrů. Podél hlavní lodi je v přízemí veden systém průchozích kaplí s pultovou střechou, který boční stěny baziliky opticky rozděluje. Závěr tvoří tři půlkruhové apsidy přistavené k pravoúhlým závěrům lodí a kaplí. Nad kupolí v křížení hlavní a příčné lodi je štíhlá věžička s lucernou (sanktusník). Příčná loď je na severní straně osvětlena kulatým románským oknem a zesílena dvěma opěráky.

Průčelní fasáda je členěna pilastry a osmi nikami se sochami světců, jejichž originály byly přemístěny do nově postaveného ambitu v areálu kláštera. Vytvořil je v roce 1898 sochař Ferdinand Neumann z Kroměříže.HUDEC, str. 101 Ve volutovém štítu nad hlavním vchodem je nika se sochou Panny Marie s Ježíškem. Trojúhelníkový fronton nad nikou zdobí cyrilometodějský kříž. Hranolové věže jsou vysoké 68 m, zvonicové patro s hodinovými ciferníky je zakončeno střechou ve tvaru cibule, která přechází v otevřenou oktogonální lucernu završenou makovicí s korouhví. Nad vchodem do kostela je umístěn znak papeže Pia XI., pod ním heraldické symboly zakladatele kláštera, moravského markrabího Vladislava Jindřicha (orlice) a českého krále Přemysla Otakara I. (lev).

Interiér náhled|Interiér baziliky

Hlavní loď Prostor hlavní lodi osvětlují půlkruhově zaklenutá okna v klenbě baziliky, jejíž výmalba je dílem Františka I. Ecksteina. Výšku kostela opticky prodlužuje o tři patra. Barokní valená klenba s lunetami se nachází přibližně v úrovni původní raně gotické klenby. Letopočet 1722 u vítězného oblouku udává rok dokončení. V této části je znázorněno zničení velehradského kláštera husity roku 1421 a upálení opata Jana s několika mnichy na stupních oltáře. Směrem k hlavnímu vchodu následuje obraz otevřeného nebe s Nejsvětější Trojicí s Pannou Marií jako Prostřednicí všech milostí.HUDEC, str. 103 Třetí část fresky představuje křest moravského knížete Svatopluka, podle tradice uskutečněný Cyrilem i Metodějem.

Po stranách hlavní lodi se nachází 14 bočních kaplí se zděnými oltáři. Jejich zasvěcení bylo inspirováno patrony velehradského kostela.

Presbytář a příčné lodě náhled|upright|Presbytář, v popředí obětní stůl Sloupová architektura presbytáře podle návrhu B. Fontany je doplněna plastikou sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty. Oltářní plátno představující zasvěcení kostela – Nanebevzetí P. Marie, pochází ze 70. let 18. století a jeho autorem je I. Raab. Na obraz navazuje na klenbě freska Zlatého nebeského trůnu očekávající příchod Marie. Původní barokní oltář byl v roce 1864 odstraněn a nahrazen oltářem, který věnoval olomoucký arcibiskup, kardinál Bedřich z Fürstenberka. Oltář je zhotoven z bílého kararského mramoru, doplňují jej porfyritové desky s benátskou mozaikou, dva adorující andělé a pod mensou se nachází skupina reliéfů s cyrilometodějskou tematikou: smrt sv. Metoděje uprostřed, loučení bratří v Římě před smrtí Konstantina (Cyrila) vlevo, sv. Metoděj přijímající od papeže Hadriána II. arcibiskupské pallium vpravo, po stranách pak postavy sv. Václava a sv. Ludmily. Tyto reliéfy jsou dílem sochaře Carla Johanna Steinhaüsera. Za oltářem se nachází mramorový sarkofág s tělem kardinála Tomáše Špidlíka. Je lemován pásem osmi miniaturních biblických výjevů, které kardinál spojoval se svým životem. Za ním je umístěna mozaiková stěna se dvěma nápisy, které vyjadřují základní smysl jeho života a díla.HUDEC, str. 122 Obětní stůl pořízený v roce 1985 je dílem architekta Tomáše Černouška a velehradského sochaře Otmara Olivy. Po stranách obětního stolu u pilířů kupole jsou dvě sousoší: sv. Petra a Pavla vlevo a sv. Cyrila a Metoděje vpravo. Ty pocházejí z počátku 20. století a zhotovil je sochař Ferdinand Neumann (1858 Lednice – 1920 Kroměříž).POJSL, str. 6-7

V příčné lodi byly při barokní přestavbě zřízeny dvě kaple cisterciáckých patriarchů – sv. Benedikta (vlevo) a sv. Bernarda (vpravo). Barokní architektura a sochařská výzdoba oltářů je rovněž dílem B. Fontany. Oltářní plátna zachycující výjevy ze života světců byly vytvořeny podle poničených originálů Michaela Willmanna neznámým malířem. Volné plastiky na levém oltáři zobrazují sv. Benedikta a jeho sestru sv. Scholastiku. Na oltář byl v 19. století umístěn relikviář ve tvaru prosklené rakve s ostatky sv. Illuminata. Stejný relikviář je s ostatky sv. Viktora je na oltáři sv. Bernarda. Plastiky představují sv. Bernarda a jeho sestru sv. Humbelinu. Klenby kaplí jsou zdobeny výjevy apoteózy obou světců, zatímco stěny zobrazují jednotlivé události z jejich životů a jsou dílem F. Ecksteina a J. Etgense.

V bývalých chórových kaplích románského presbytáře byly za barokní přestavby zřízeny dvě sakristie. Sakristie po pravé straně hlavního oltáře (tzv. letní) slouží tomuto účelu i dnes. V chodbách mezi sakristiemi a hlavním oltářem vznikly v letech 1935–1938 nové kaple podle návrhu architekta Klaudia Madlmayra. Dřevěné sochy sv. Ignáce (vpravo) a Božského Srdce (vlevo) byly zhotoveny dílnou Viktora Kotrby. Klenby jsou zdobeny nejzachovalejšími freskami P. Paganiho v kostele, které unikly požáru roku 1719. náhled|upright|Kaple Matky křesťanské jednoty

Kaple Matky křesťanské jednoty