Norek evropský (Mustela lutreola) je středně velký zástupce rodu lasice (Mustela) z čeledi lasicovitých. Je někdy označován za evropského endemita, nicméně původně žil i v části západní Asie. Obývá převážně lesy (případně lesostepi) v části Španělska, Francie, Rumunska, Ukrajiny, Estonska a Ruska. Jde o semiakvatický druh, jenž žije vždy v blízkosti vodního zdroje, přičemž preferuje potoky a menší řeky, v poněkud menší míře pak rybniční oblasti, mokřady a břehy velkých řek. Vzhledově jde o klasickou lasicovitou šelmu, tělo má dlouhé, nohy kratší, mezi prsty se nachází malé plovací blány. Na délku měří asi 40 až 60 cm (včetně ocasu) a váží obvykle 0,4 až 1,2 kg, nejtěžší jedinci mohou mít až 1,5 kg. Samci bývají větší než samice. Má jemnou, krátkou a hustou srst hnědé barvy v odstínech od červenohnědé po černohnědou. Spodní část těla bývá někdy mírně světlejší, avšak nejde o pravidlo. Brada, horní ret a čumák (nos ne) jsou bílé, přičemž bílá barva může vytvářet i skvrny na krku a hrudi.
Jde o samotářského a teritoriálního živočicha, páry se sdružují jen v době rozmnožování, což bývá obvykle na jaře. Žije v norách budovaných v blízkosti vody. Vyznačuje se většinou noční a soumračnou aktivitou, avšak dokáže být činný i během dne. Loví různé menší živočichy, kteří žijí ve vodě či v její blízkosti, především vodní hlodavce, ryby, korýše, obojživelníky, hmyz, měkkýše a v menší míře i plazy a ptáky. V případě hojnosti kořisti si dělá zásoby, jež zužitkovává především v zimním období. Samice vrhá průměrně 4 mláďata po asi jedenapůlměsíční březosti. Dožívá se maximálně 10 let. Jeho hlavním přirozeným nepřítelem je vydra říční (Lutra lutra), introdukovaným soupeřem pak norek americký (Neovison vison).
Norek evropský je kriticky ohrožený druh. Jeho stavy se nejpozději od 19. století výrazně snižují, zmizel z asi 90 % původního areálu výskytu, konkrétně z celkem 19 států. Příčiny tohoto jevu nejsou zcela zřejmé, pravděpodobně za tím stojí několik faktorů: úbytek a znečištění stanovišť, lov, kompetice s norkem americkým, nemoci, případně hybridizace s tchořem tmavým (Mustela putorius), jenž je jeho nejbližším příbuzným. V Česku vyhynul už koncem 19. století a ani zde není jasné proč.
Taxonomie, fylogeneze alt=fylogenetický strom lasicovitých, ukazuje příbuzenské vztahy a přibližné datum vytvoření druhu|vlevo|náhled|Fylogenetický strom lasicovitých podle C. Law et al. (2018) Norka evropského poprvé vědecky popsal a zařadil Carl Linné pod odborným názvem Viverra lutreola v roce 1761. Později byl přesouván do jiných rodů, buď k vydrám (Lutra) anebo do samostatného „norčího“ rodu Lutreola. V roce 1912 byl přeřazen mezi lasice do rodu Mustela a ačkoliv došlo k opakovaným pokusům řadit norky do zvláštního rodu (či podrodu) Lutreola, většina vědců tuto klasifikaci neuznává. Názor, že vytváří svůj vlastní podrod ve sporném rodu tchoř (Putorius) je izolovaný a obecně neuznávaný. V rámci čeledi lasicovití (Mustelidae) spadá norek evropský do podčeledi Mustelinae. Jeho nejbližšími příbuznými jsou tchoř tmavý, tchoř stepní, tchoř černonohý a kolonok, dle výzkumu mitochondriální DNA je stupeň podobnosti genetického materiálu 97 až 99 %. S tchořem tmavým se i prokazatelně kříží, ačkoliv oba druhy jsou jasně definované. Naopak norek americký alias mink je geneticky (podobnost mtDNA výbavy je jen 88 %) a morfologicky dosti odlišný a mezi oběma norky není možná hybridizace. Nesdílí spolu ani rod, mink je řazen do rodu Neovison. Vzájemná podobnost těchto druhů je dána nejspíše konvergencí. K oddělení norka evropského od linie vedoucí k tchořům došlo ve spodním pleistocénu, přibližně před 2 miliony let. Fosilní nálezy této šelmy jsou dosti vzácné a mladé a podporují tím tvrzení (založené na zkoumání DNA) o relativně novém původu druhu a/nebo jeho hybridizaci s tchoři. Diploidní počet chromozómů je 38, což je číslo typické pro lasicovité (více než 60 % druhů) a v rozptylu pro rod Mustela (38–44), zatímco norek americký má chromozómů 30. náhled|Norek evropský v Réserve Zoologique de Claviac (Francie)|alt=pohled na norka evropského z levého boku, norek stojí blízko vody
Poddruhy Hlavní taxonomické autority uvádí celkem 6 až 7 poddruhů norka evropského:
Mustela lutreola biedermanni Matschie, 1912 – Francie, Španělsko;
Mustela lutreola binominata Ellerman & Morrison-Scott, 1951 – pravděpodobně synonymum pro M. l. turovi;
Mustela lutreola cylipena Matschie, 1912 – část jihovýchodní a severovýchodní Evropy, střední Evropa;
Mustela lutreola lutreola Linnaeus, 1761 – nominátní poddruh, sever evropské části Ruska, Finsko;
Mustela lutreola novikovi Ellerman & Morrison-Scott, 1951 – východní Evropa (Bělorusko, Ukrajina, Estonsko, východ Lotyšska, západní Rusko);
Mustela lutreola transsylvanica Éhik, 1932 – jihovýchodní Evropa (Rumunsko, Moldavsko, Bulharsko, bývalá Jugoslávie);
Mustela lutreola turovi Kuznecov, 1939 – východní Ukrajina, jihozápadní Rusko.
Etymologie Jméno „norek“ pochází nejspíše z praslovanštiny a vzniklo odvozením ze slova „noriti“ – „nořit“. Souvisí s tím, že šelma se často noří do vody. Možný je i původ ze slova „nora“. Z východoslovanského norica je převzato nejspíše i německé Nerz (Nörz), z něhož je zpětně přejato středočeské „norc“, „norec“. Ostatní slovanské jazyky mají jméno podobné (norka, nurka, norok ad.). Anglické jméno mink je nejspíše odvozeno ze skandinávských jazyků, v nichž slovo označovalo „smrduté finské zvíře“. Francouzský a španělský název je vison, jenž byl původně použit pro norka amerického a následně i na jeho vzdáleného evropského příbuzného. Estonsky se nazývá naarits.vlevo|náhled|Detail hlavy norka evropského|alt=norek vykukuje z díry v kmenu, jde vidět jen jeho hlava
Výskyt Až do 19. či počátku 20. století žil na většině území Evropy, od Španělska na západě po Ural na východě. Nevyskytoval se v severní (Skandinávie) a jižní části Evropy a na Britských ostrovech. Jeho areál zasahoval i do Asie, konkrétně do pánve řeky Ob a severního podhůří Kavkazu. Výskyt ve Francii a ve Španělsku je relativně čerstvý, první pozorování tohoto druhu zde spadají do 19. století (Francie), případně do poloviny 20. století (Španělsko). Nicméně právě do doby objevení se norka na jihozápadě Evropy spadá i jeho mizení z ostatních lokalit. Postupně vyhynul v těchto státech: Bělorusko, Bulharsko, Černá Hora, Česko, Chorvatsko, Finsko, Gruzie, Kazachstán, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Slovensko, Srbsko, Švýcarsko. Současné (stav k roku 2016) rozšíření sestává z několika fragmentovaných a navzájem izolovaných oblastí. Na západě jde o spojité území v západní Francii a severním Španělsku. Jihovýchodní hranici výskytu tvoří delta Dunaje v Rumunsku. Ve východní Evropě je potvrzen ostrůvkovitý výskyt v Rusku a na jihozápadní Ukrajině. V Estonsku došlo k úspěšné reintrodukci druhu na ostrov Hiiumaa. Severní hranici rozšíření představuje velmi řídká populace žijící v severozápadní části Archangelské oblasti. Malá populace existuje na kurilském ostrově Kunašir, kam byl druh uměle introdukován začátkem 80. let 20. století.
Výskyt v Česku O výskytu v Česku existují jen kusé informace. Je zjevné, že už v 19. století, odkud pochází prakticky všechny dochované zprávy, pozorování a odlovy, žil tento druh na území Česka v malých počtech a na nemnoha lokalitách. Celkem šlo o asi 3 % českého území, přičemž se jednalo především o mokřady, rybniční oblasti a břehové pánve středních a dolních toků řek nižších a středních nadmořských výšek. Většinou se udává, že poslední norek u nás byl chycen do pasti (zastřelen) v roce 1896 u Jindřichova Hradce a uložen do sbírek Národního muzea. Nicméně existuje ještě zpráva o zabití jednoho jedince v okolí Hranic na Moravě v roce 1898, literární údaje z Českobudějovicka, Křivoklátska, Rokycanska, Blanenska (všechny okolo r. 1900) a nepotvrzená pozorování z Vlašimska (1917 či 1918, případně 1927) a Jihlavska (1927). V posledních případech se ovšem mohlo jednat o záměnu s norkem americkým, neboť již tehdy mohla některá zvířata tohoto druhu uniknout z kožešinových farem. Popis Norek evropský se svým zjevem řadí mezi klasické lasicovité šelmy. Má dlouhé tělo, relativně krátké končetiny, krátkou, plochou ale poměrně rozměrnou hlavu a ocas kratší než polovina délky těla (obvykle 40 % délky). Tělo je ovšem kompaktnější a ne tak štíhlé jako například u kolonoka či hranostaje. Na nohách má plovací blány (na zadních vyvinutější).Heráň 1982, s. 24 Srst je krátká, hustá a lesklá. Na většině povrchu těla má tmavě hnědou barvu, často s červenavým nádechem. Odstín může být někdy velmi tmavý, černohnědý. Čumák, brada a horní i spodní ret jsou zbarvené bíle. Výjimečně se bílé skvrnky nacházejí i na hrdle, hrudi a tlapkách. Zimní srst je světlejší, hustší a delší než letní, nicméně tento rozdíl není tak zřetelný jako u čistě zemních druhů lasicovitých. Délka pesíků letní srsti je asi 13,5 mm, jejich průměr 31 mikrometrů, délka chlupů podsady dosahuje asi 10 mm a jejich průměr 18 mikrometrů. Poměr pesíků k podsadě je 1:40. Hustota letní srsti dosahuje 27 000 chlupů na cm2. Zubní vzorec má I 3/3, C 1/1, P 3/3, M 1/2 = 34 zubů.Heráň 1982, s. 18 náhled|Lebka norka evropského|alt=pohled zepředu z boku na model lebky s dobře viditelnými zuby
Rozměry Norek evropský měří od čumáku po kořen ocasu od 28 do 45 cm a ocas má délku 12 až 19 cm. Průměrná délka samců je 37 cm, samic 35 cm, délka ocasu je u obou pohlaví přibližně stejná (údaje z východní Evropy). Kondylobazální délka lebky (nejpřednější okraj mezičelisti až zadní okraj týlních výběžků) je 54 mm až 68 mm, její zygomatická šířka (největší šířka na jařmových obloucích) 30 až 36 mm. Hmotnost samic se nejčastěji pohybuje od 0,4 do 0,9 kg, samci váží obvykle 0,7 až 1,5 kg.Heráň 1982, s. 184 Sedm samců odchycených ve Francii vážilo od 650 g do 1005 g, dvě samice vážily 505 g a 580 g. Rozsáhlá data (74 odchycených jedinců) získaná během mnohaletého (2003 až 2011) zkoumání norků v deltě Dunaje ukázala, že samice zde váží od 380 g do 600 g a samci od 450 g do 1250 g. Rozměry se mohou v čase i vyvíjet, což ukazují údaje z Běloruska z let 1986 až 1996. Průměrná hmotnost samic zde nejprve dosahovala 537 g a samců 864 g, po deseti letech se zvýšila u samic na 667 g a samců na 977 g. Délka za tu dobu narostla asi o 1,5 cm. Pravděpodobným důvodem tohoto zvětšení populace byla invaze norka amerického a v jejím důsledku selekce silnějších a větších jedinců norků evropských. Porodní váha v zajetí držených samic (zoo Tallinn) může být i přes 900 gramů.
Srovnání s norkem americkým a tchořem tmavým
Norek americký (mink) je většinou poněkud delší a těžší. Má delší lebku s většími a jinak tvarovanými očnicemi a sluchovými dutinami (auditory bullae). Rozdíly existují i ve stavbě chrupu, především u horních premolárů. Horní ret minka má bílou barvu jen vzácně. Jeho srst je delší a hustší. Celkově je poněkud lépe přizpůsoben životu ve vodě a je zdatnější plavec.
Tchoř tmavý má jinak zbarvenou srst, pesíky jsou černé a podsada světle šedá (krémová), celkové zbarvení není tak uniformní, zvláště na hlavě. Má rozměrnější čelisti a třenové zuby, lebka je méně zploštělá. Tchoř bývá v průměru nevýrazně těžší. Relativní velikost mozkovny má menší než norek.Heráň 1982, s. 72
Ekologie a chování
Stanoviště