náhled|220x220pixelů náhled|Čtyři páry Osmera bohů s bohy Ptahem (horní registr) a Thovtem (dolní registr). Reliéf z chrámu na Philae, Ptolemaiovská doba.|229x229pixelů Osmero (řecky Ογδοάδα – Ogdoada, v transliteraci z hieroglyfického písma ḫmnyw, v konvenční vokalizaci egyptštiny Chemenu) je označení jedné z verzí staroegyptské tzv. hermopolské kosmologie a současně osmice bohů, kteří v ní vystupují v roli prvotních tvořivých bytostí (nikoli však v pravém smyslu slova stvořitelů). Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném stejnojmenném náboženském středisku Chemenu (v překladu „Osmero“, „Město Osmi (bohů)“, řecky Hermopolis Megalé), jinak také hlavním centru kultu boha Thovta, v době Staré říše. Od Nové říše byl v souvislosti se svým napojením na Amonův kult rozvíjen také ve Vesetu.
Členy Osmera byly čtyři páry partenogenických bohů, vždy tvořené mužským a jemu významově odpovídajícím ženským prvkem: Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut. Poslední pár byl v době Střední říše nahrazen dvojicí Amon a Amaunet a v Pozdní době někdy i dvojicí Gerh a Gerhet. Shodně s ostatními kosmologicko-kosmogonickými představami Egypťanů je i toto pojetí založeno na motivu kosmického praoceánu, z nějž se v určitém okamžiku vynořil prvotní pahorek pevné země. Na rozdíl od nich ovšem tato událost není v Chemenu spojována s jediným bohem – Stvořitelem, jak bylo v Egyptě obvyklé, ale je dávána do souvislosti s blíže nespecifikovanou, neosobní a pro samotné Egypťany pravděpodobně tajemnou činností uvedené skupiny osmi bohů, jejímž výsledkem je počátek všeho existujícího, případně tomu na roveň postavené zrození Stvořitele identifikovaného nejčastěji se slunečním bohem (Atumem nebo Reem).
Většinu informací o Osmeru badatelé čerpají z nápisů na vesetských monumentech; zde je ale zachycena už pokročilá fáze vývoje kultu. Dalším významným pramenem jsou Texty rakví, které však byly primárně určeny pro potřeby posmrtného života a nemusí proto teologické představy spojované s touto naukou popisovat přesně a v úplnosti. Z Chemenu jako místa původu Osmera žádný odpovídající text prozatím není znám z důvodu vysoké míry poškození tamní archeologické lokality.
Z nauky o Osmeru je nejspíše převzat princip osmerosti v pozdně antickém gnosticismu.
Členové Osmera
Někteří členové Osmera z Chemenu jsou v jiných rolích zmiňováni už v Textech pyramid vzniklých na přelomu období 5. a 6. dynastie. Přímé doklady celé skupiny a tedy i s ní spojeného kosmologického konceptu sice prozatím pocházejí teprve z doby Střední říše, nicméně nepřímo jej lze doložit už v dřívějších dobách: „jeho existenci už ve Staré říši nepřímo dokládá nejen název města, ale i titul hermopolského (chemenského) velekněze „velký Pěti“. Pod číslovou pět se totiž v titulu skrývají čtyři páry Osmera a k nim jako pátý připojený bůh Thovt.“ Osmero tvoří bohové a bohyně (uvedený význam je současně převažujícím z možných překladů jména): Nun a Naunet vyjadřující princip hloubky vod prvotního praoceánu (zde je ovšem pojímán úžeji než v ostatních kosmologiích), případně nehybnost vod Heh a Hauhet (Hehet) představující beztvarost a bezmeznost nebytí. George Hart dvojici interpretuje jako vyjádření síly záplav, někdy jsou pokládáni prostě za vyjádření nekonečného prostoru; Kuk (Keku) a Kauket (Keket) reprezentující temnotu (snad v návaznosti na představu stavu před zrozením slunečního boha); Tenemu a Tenemut jako neuspořádanost, kteří ovšem byli v průběhu Střední říše nahrazeni Amonem a Amaunetou vyjadřujícími princip skrytosti (podle Harta skrytého dynamismu), případně reprezentujícími vše dosud neviditelné.Janák (2005), str. 23. V Pozdní době se někdy na místě čtvrtého páru objevují Gerh a Gerhet chápaní jako vyjádření hloubky noci.
Ve svém souhrnu zastupují různé aspekty prapůvodního stavu představovaného v jiných konceptech v podobě vodstva chaosu a tak vyjadřují představu jakési „pralátky“, z níž povstává svět.
Počet 8 je pro koncept klíčový jako záměrné vyjádření symboliky vše zahrnutí a všeobjímající úplnosti – protože se čtyřkou byl spojován pojem vyvážené celistvosti, její znásobení na osm v něm představuje zesílenou, vystupňovanou celistvost. V egyptské mytologii se takového umocnění dosahovalo dvojím způsobem: buď znásobením projevů jednoho božství v modelu X 1, čímž je umocněna jeho podstata (například osm Hehů podpírajících oblohu, sedm Hathor při narození dítěte), anebo vytvářením skupin o určitém počtu samostatných bohů (např. Devatero z Iunu v modelu 3 × 3, nejrůznější místní triády v modelu 1+1+1). V Osmeru je počet 8 vytvořen podle složitého modelu 2×1 + 2×1 + 2×1 + 2×1: vystupují zde čtyři páry bohů a bohyní, z nichž každý je zosobněním některého z elementárních principů představovaného ve svém mužském a ženském aspektu a komplementaritou jich obou. Role pohlavní odlišnosti v mýtu není zřejmá. Někteří badatelé se domnívají, že právě ona je zde hlavním nástrojem stvoření,Zajímavosti, str. 125n. ale prameny pro takovou domněnku neposkytují žádný, byť alespoň nepřímý důkaz. Ačkoli nelze vyloučit, že existovaly dnes už nepostřehnutelné rozdíly v pojímání mužského a ženského prvku, jisté je pouze to, že jméno každé bohyně je vytvořeno od jména jejího mužského protějšku prostým připojením koncovky pro gramatický ženský rod (v egyptštině -t). Vzhledem k tomu, že Egypťané jméno chápali nejen jako prostředek označení, ale také jako součást existence pojmenovávaného a určení jeho podstaty,Encyklopedie, str. 234. lze dnes za více než pravděpodobné pokládat spíše to, že ženské postavy mají roli pouhého umocnění principů vyjadřovaných mužskými bohy.
náhled|vlevo|Žába je v egyptské mytologii pokládána za samozrozenou nestvořenou bytost Jiným prostředkem vyjádření stejné představy je způsob zobrazování členů skupiny: postavy Osmera jsou sice pojímány antropomorfně, ale mužští členové mají hlavy žab, jejich partnerky hlavy hadů. Tím se komplementárně personifikuje aspekt prvotnosti a neoddělitelnosti. Mytologicky totiž „je had považován za nositele jedné z nejpůvodnějších forem“ a žába patří ke „společenství živočichů, které se vynořilo z vod“ odpovídajících v mytologii prvotnímu oceánu, takže „obě podoby v určitém smyslu představují životní potenciál předkosmického stavu“.Naydler (1999), str. 54–55. Oba tyto živočišné druhy v egyptském pojetí vznikají sebeplozením, takže korespondují s představou samovolně vznikajících bohů. Třebaže podle Textů rakví v roli otce bohů a bohyní Osmera vystupuje bůh Šu a v pozdní tradici někdy bůh Šepsej,Janák (2005), str. 169. jsou oni sami bez ohledu na to prvopočátečními bytostmi – „otci a matkami vcházejícími v bytí na počátku“Hart (2001), str. 27. a svou činností, která vrcholí a jejíž smysl spočívá ve zrození boha – Stvořitele, vlastně spoluumožňují vznik všech budoucích životních forem, sami však mezi ně ještě nepatří. Reprezentují kreativní sílu stvoření, jemuž svou činností dávají tvar. Jinak řečeno: nejsou součástí stvořeného vesmíru, ale tvoří souhrn elementů doposud neprojeveného. Proto mohou být označováni jako heh – bohové metafyzicky pojatého Nekonečna.
Číselné uspořádání skupiny i ikonografie do ní zapojených bohů směřuje k popisu preexistence vůbec, tedy stavu nikoli pouze před stvořením světa, ale i před zrozením Stvořitele. V Textech rakví jsou ve svém souhrnu pokládáni za vyjádření nekonečna neexistujícího či nicoty, v níž „Atum stvořil sám sebe v podobě volavky benu“. V mytologické řeči se tak „tvořivá síla (Stvořitele nazývaná heka a v duchu iunské kosmogonie manifestovaná sluncem) … střetává právě s tím, co neexistuje a z čeho tedy musí existence (teprve) povstat“Posmrtný život, str. 83. spolu se sluncem jako projev vše přemáhající vůle Stvořitele. Pojmově přesné určení kvalit, které měli Egypťané na mysli při konstrukci Osmera, není samozřejmě možné. Nelze však pochybovat o tom, že jimi chtěli vyjádřit protikladnost kosmickým znakům řádu maat, které nejpozději v Textech rakví splývají v jedno s projevy vlády slunečního boha nad světem: zjevné a pevné hranice věcí, vnitřní členění veškeré skutečnosti, stabilita a světlo.
Činnost Osmera vlevo|náhled|Členové Osmera napomáhají zrození slunečního dítěte identifikovaného s Cheprerem Jak ukazují už jejich jména, nejsou bohové Osmera stvořiteli v tom smyslu, že by byli původci existence; spíše charakterizují kvality prvopočátečního chaosu předcházejícího stvoření,Encyklopedie, str. 352. od nějž se teprve určitým způsobem následně stvoření odvíjí. Ve svém souhrnu tedy plní roli, kterou v jiných kosmologiích zastává praoceán zosobňovaný samostatně bohem Nunem. Chemenské pojetí koncepci prvotních vod v zájmu číselné symboliky přetvořilo: místo konstatování existence jediné prvotní neurčitosti (praoceánu Nun) postuluje čtyři kvalitativně negativní základní znaky s cílem tuto prapůvodní neurčitost charakterizovat. Tím došlo k nahrazení nerozlišené jednoty, která je výchozím bodem ostatních kosmologií, pluralitou čtyř párů stvořitelských bohů tvořících ve svém souhrnu nedefinovatelný, věčný a nekonečný zdroj všeho existujícího. Postava Nuna se tu proto ve srovnání s jinými naukami o počátku světa objevuje ve významově redukované podobě jen jako dvojice Nun-Naunet vyjadřující jednu ze čtyř vlastností nijak nepojmenovávaného počátku.
Vzhledem k této pluralitě bohů je neobvyklé, že způsob, jakým dochází ke stvoření, není ve starších verzích mýtu přímo popisován. Jan Assmann poukazuje na „konstelativní teologii“Assmann (2002), str. 26, 136n. přítomnou v egyptském náboženství, z níž vyplývá pojímaní bohů v jejich pluralitě jako bytostí navzájem jednajících určitým, popsatelným způsobem. V tomto smyslu je proces stvoření v mytologii zpravidla precizován – např. v mýtu o Devateru se Atumovo stvoření dalších bohů vysvětluje jako akt masturbační ejakulace nebo (méně často uváděného) spolknutí vlastního spermatuJanák (2005), str. 36.Naydler (1999), str. 46. a v Mennoferské kosmologii Ptah tvoří mocí své mysli a svého slova. Naproti tomu dostupné prameny o Osmeru vzájemné jednání a součinnost jeho členů blíže nepopisují a hovoří výhradně o jejich výsledku. Přestože to může být dáno pouze nenalezením odpovídajících pramenů, je pravděpodobnější, že tvůrci tohoto konceptu to ani neměli původně v úmyslu: podle Harta mohli být totiž přesvědčeni, že Osmero předchází kosmologii Devatera, podle níž ke stvoření dochází sebestvořením stvořitelského slunečního boha Atuma jeho vynořením se z kosmického praoceánu Nun na počátku všech věcí v podobě benbenu nebo ptáka benua. V takovém případě by Osmero jen podrobněji charakterizovalo stav, jenž je výchozí pro ústřední událost popisovanou v kosmogonické části Devatera – zrození slunečního boha jako vlastní počátek stvoření. Činnost osmi bohů tak vlastně není pozitivně popsatelným „konáním“ ve vlastním smyslu slova, ale pouhou přítomností vymezující neexistenci, v níž se sluneční bůh rodí. Poté už Osmero postrádá smysl: zrození Stvořitele neexistenci „deaktivuje“, takže tato skupina bohů ve své činnosti natrvalo ustává. Proto se o ní hovoří jako o zemřelých prabozích, což nevyjadřuje představu smrti ve smyslu ukončení existence bohů, ale jejich neaktivity, nehybnosti a odpočinku.Janák (2005), str. 13.
Ostrov plamenů