Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) je středně velký zástupce čeledi tučňákovitých. Délka jeho těla zpravidla nepřesahuje 70 cm. Hmotnost je závislá na ročním období – pokud nehladoví, dosahuje váhy až 6,5 kg. Samec má totožné zbarvení jako samice, ale bývá vyšší. Celkové zbarvení je jednoduché, uniformně černo-bílé, specifickým znakem je bílé lemování ve tvaru kroužku kolem obou očí.
Živí se více než z 90 % krilem, ale loví i ryby, vzácněji hlavonožce. Jeho tělo je uzpůsobeno k potápění a plavání pod vodou. Tvar těla, připomínající torpédo, doslova kopíruje vlnu – začíná užším zobákem a hlavou, pokračuje silnějším zaobleným tělem a končí zúženým koncem těla a úzkým jednoduše řešeným ocasem. Dokáže se ponořit do hloubky až 200 metrů a plavat rychlostí 20 km/h. Stejně jako tučňák císařský je i tento druh známý až 100 kilometrů dlouhými cestami, jež podniká v období rozmnožování, aby nalezl stabilní masivní ledovec, který letní teplotou neroztaje nebo jej nezničí bouře. Jiné kolonie naopak hnízdí na pevnině a mají moře podstatně blíže. Hnízdí během antarktického léta (říjen až únor) v několikatisícových až statisícových koloniích. Staví jednoduchá hnízda z oblázků. Samice snese obvykle dvě vejce, při sezení se střídá se samcem. Narozená mláďata vychovávají společně přibližně dva měsíce. Pár si je věrný po několik sezón.
Tučňák kroužkový patří mezi nejběžnější zástupce své čeledi, jeho populace není prozatím významně ohrožena. Mezinárodní svaz ochrany přírody klasifikuje tento druh jakožto málo dotčený. Pravděpodobně existuje více než 10 milionů těchto ptáků. V roce 2017 byl počet jedinců odhadován na 14 až 16 milionů (včetně nehnízdících tučňáků).
Nomenklatura Tučňáka kroužkového poprvé popsal mořeplavec a přírodovědec Jules Sébastien César Dumont d'Urville (známější spíše jako Jules Dumont d'Urville), když 21. ledna roku 1840 objevil spolu s posádkou lodi Adélinu zemi, již pojmenoval podle křestního jména své manželky. O rok později byl druh vědecky popsán dvojicí mořeplavců a přírodovědců, Jacquesem Bernardem Hombronem a Honoré Jacquinotem, a to podle oblasti, kde byl spatřen – tučňák Adéliin, zprvu jako Catarrhactes adeliae, později Pygoscelis adeliae.
Do rodu Pygoscelis spadají další dva druhy tučňáků – tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica) a tučňák oslí (Pygoscelis papua). Mitochondriální a jaderná DNA naznačují, že předci tohoto rodu se oddělili od ostatních tučňáků asi před 38 miliony let, dva miliony let po předcích rodu Aptenodytes, jež je bazální větví celého řádu. Tučňák kroužkový se jako samostatný druh oddělil od ostatních členů rodu zhruba před 19 miliony let.
Jedinci tohoto rodu jsou známí tím, že v zobáku přenášejí oblázky (menší kameny) z okolních sousedních hnízd a pokládají si je na své vlastní. Jejich rodový název tak může být pravděpodobně odvozen z latinského slova „scelis“ (nebo „scelus“) které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“. Avšak podle internetové encyklopedie ARKive dostali vědecké jméno Pygoscelis – v jejich překladu „opatřený smetákem“ – na základě komického jevu připomínajícího zametání; po souši se totiž pohybují kolébavou chůzí a svým dlouhým roztřepeným ocasem velmi často zavadí o zem.
V českém jazyce nese tento druh název tučňák kroužkový podle bíle zbarvených kroužků kolem obou očí.
U tohoto druhu se nerozlišují žádné poddruhy.
Výskyt Tučňák kroužkový hnízdí podél celého pobřeží Antarktidy, u Antarktického poloostrova a na okolních ostrovech (Scottův ostrov, Ostrov Petra I., Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje, Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Georgie a na malém Haswellově ostrově).
Mimo hnízdní období se někdy zatoulá až k Argentině, Austrálii, Novému Zélandu, Falklandám (Malvíny), Heardovu ostrovu a k McDonaldovým ostrovům. Od hnízdiště se tak může ocitnout více než 1 200 km daleko (v případě obzvlášť vzdálených lokalit pravděpodobně až 3 000 km dalekoPravděpodobné trasy a přibližná vzdálenost mezi Antarktidou a břehem jižní Ameriky a Austrálie, kam se tučňák kroužkový může zatoulat během mimo hnízdního období (Google Maps)). Během celého migračního období je schopen zdolat 13 000 až 17 600 km na širém oceánu, než se opět dostaví na místo hnízdění. Jeho úkolem je dobře se vykrmit, vytvořit si tukové zásoby a připravit se na nadcházející období rozmnožování.
Pohybuje se v teplotách vzduchu zhruba od -30 do 10 °C. Teplota vody se v okolí Antarktidy pohybuje neustále kolem bodu mrazu a může klesnout i těsně pod nulu. Přesto se zde vyskytují živé organismy, jelikož moře je pramenitě čisté a prostoupené ionty, které snižují bod mrazu. Takže i hluboko pod ledem je voda při teplotě pod nulou tekutá.
Popis alt=Upřeně hledící tučňák kroužkový.|náhled|V češtině se nazývá kroužkový, podle bílých kroužků lemujících jeho obě oči Dospělý tučňák kroužkový dosahuje výšky 65–75 cm (nad hranici 70 cm se dostává výjimečně) a váží 3,6 až 6,5 kg. Hmotnost vykazuje výkyvy v období rozmnožování, línání a hnízdění, je třeba brát ohled i na pohlavní dimorfismus (samec je zpravidla větší než samice).
Má oproti jiným druhům poměrně uniformní zbarvení – černou hlavu, záda a vrch křídel s úzkými bílými pruhy na okrajích. Spodní stranu křídel a břicho má bílé. Specifickým znakem jsou bílé kroužky kolem obou očí, lemující duhovky, jejichž barva se pohybuje od červenohnědé až po zelenohnědou. Rovněž nepřehlédnutelný je jeho výjimečně dlouhý kartáčový ocas. Nohy jsou zbarveny do růžové až světle červené, přičemž podrážky mají černé. Při vzájemných pozdravech nebo při vzrušení se peří na temeni hlavy naježí do pomyslného hřebene, který vzhledem připomíná „punkový střih“. Mláďata a dospívající jedinci mají jednoduché zbarvení podobné rodičům, avšak bez specifických očních lemů (jež se plně vybarví až ve třech letech) a temně černého šatu.
Obranné mechanismy proti mrazu alt=Čtyři pelichající tučňáci na černobíle fotografii.|náhled|Frank Hurley: Pelichající tučňáci kroužkoví na Cape Denison, 1914 Mezi nejdůležitější patří krátké, ale husté peří, překrývající se jako střešní tašky, které odpuzuje vodu. Na 1 cm čtvereční připadne asi 12 peříček dlouhých až 3,6 cm. Perní šat se skládá ze dvou vrstev. První vrstva rostoucí nad kůží je tzv. prachové peří, které plní funkci izolační. Nad ním leží druhá vrstva mastných per, která odolávají vnějším vlivům. Peří se nejvíce podílí na izolaci před nízkými teplotami. Tučňák si na ně pravidelně roztírá žluklý sekret z kořene ocasu. Za jeden den tučňák nanese zhruba 100 g tohoto sekretu. Promaštěné peří je plně funkční a zároveň ochráněné před plísněmi a bakteriemi. Podkožní vrstva tuku u tučňáka kroužkového není primárně určena k ochraně před chladem, ale slouží jako výživová rezerva v období hladovění.
V období pelichání je původní peří postupně vytlačeno novým, čímž se mezery okamžitě uzavírají a udržuje se tepelná izolace. Do vody však tučňáci během pelichání nemohou a hladoví. U tohoto druhu trvá přepeřování 20 dní.
V neposlední řadě jsou tučňáci obdařeni kožním vakem, což je obrácená kapsa nacházející se v břišní části těla, s jejíž pomocí chrání vejce a narozená mláďata. Při sezení dochází k bezprostřednímu kontaktu se silně prokrvenou kůží (tzv. hnízdní nažinou), a tak jsou vejce i mláďata do určitého stáří skryta před nepříznivými vlivy počasí a zahřívána při stabilní teplotě 32–35 °C.
Orientace alt=Tučňák kroužkový vyskakující nad vodní hladinu, zachycený v okamžiku letu trvajícího nanejvýš dvě sekundy.|náhled|Tučňák kroužkový se pod vodou pohybuje rychlostí až 20 km/h. Pokud ale zrovna neloví potravu, na moři cestuje s periodickými skoky nad hladinou, podobně jako delfíni Pokusy ornitologů ukázaly, že tučňák kroužkový má výborně vyvinutý smysl pro navigaci a orientaci. Po období, kdy se toulá mimo hnízdiště tisíce kilometrů daleko na širém moři, se na hnízdiště ve správný čas opět bez problémů vrátí, a to za pomoci tzv. vrozené orientace. Tučňák kroužkový odvezený letadlem 4 000 km daleko od hnízdiště se za 10 měsíců vrátil přesně na místo, kde byl odchycen. Svůj orientační smysl zpřesňuje za pomoci polohy Slunce na jeho dráze kolem Země, čímž si srovnává vnitřní biologický čas. Další pokusy ukázaly, že při zatažené obloze viditelně ztrácí přehled a řídí se spíše svým vrozeným instinktem.
Komunikace a sluch Běžný kontaktní zvuk zní jako velmi krátké „aark“. Tuto výzvu používá tučňák kroužkový taktéž během pobytu na otevřeném moři. Volání by mohlo zhruba znamenat: „Jsem vám stále na blízku…“. Na pevnině je pak takový projev doprovázen tichým a krátkým zavrčením spolu s očním kontaktem na obcházející tučňáky. Ti naopak zpravidla bez jakéhokoli zvuku drží „podřízený postoj“, tedy mají napřímené tělo a hlavu s celkově přitaženým peřím a roztažená křídla směřující dozadu – čímž zhruba říkají: „Jen procházím a nemám zlý úmysl…“. V období rozmnožování se tučňák kroužkový projevuje agresivním chováním, při kterém se ozývá hlasitým „grr“ nebo „gwarr“. Vzápětí může dojít k zastrašování otevřeným zobákem vysunutým vpřed nebo k přímému útoku. V období námluv samec láká samici hlasitými hrdelními tóny, uzavřené páry se poté na sebe svými hlasy neustále upozorňují při každém kontaktu, ujišťují se: „Jsi to ty, můj manžel?“ – „Ano, jsem to já, tvůj manžel…“. Mláďata žádají o potravu pískáním.
Tučňák kroužkový slyší frekvence v rozmezí 27 až 12 520 Hz. V nižších kmitočtových pásmech dokáže rozlišovat tóny, jejichž frekvence se liší pouze o 8 Hz. Sluch je důležitý pro komunikaci mezi párem (námluvy), rodičem a mládětem, cizími tučňáky nebo predátory. Ve velkých koloniích tučňáci nejen že musí dobře slyšet, ale musí též rozpoznat jednotlivé hlasy a zvuky (např. hlas družky). Každý tučňák má jedinečný hlas (zvuk hlasu se liší také podle pohlaví).
Fyziologické přizpůsobení k nadměrnému příjmu soli Tučňák kroužkový obývá především slaná moře, která jsou jeho hlavním zdrojem tekutin (případným zdrojem je i krev kořisti). Stejně tak jeho potrava obsahuje vysoké množství soli, a to by bez nějakého opatření vedlo k smrtelné koncentraci sodíku v jeho těle. Přebytečnou sůl tak vylučuje pomocí takzvaných supraorbitálních žláz, umístěných nad očnicí a ústících do nosních dutin. Nadbytečné množství mu pak stéká po zobáku, jenž je poměrně citlivý na dotek, a tak se při tomto procesu častokrát otřepe.
Potrava a způsob lovu Zprvu byl tučňák kroužkový výhradně rybožravý, ale v důsledku intenzivního vybíjení tuleňů a velryb zhruba od 18. století začalo přebývat v mořských vodách až 150 tun krilu ročně. Tučňák kroužkový využil situace a kril se stal hlavní složkou jeho potravy, pravděpodobně se jím živí z více než 90 %, především pak korýšem krunýřovkou krillovou (Euphausia superba). Roje těchto krunýřovek vyhledává v hloubkách od 10 do 200 metrů, povětšinou za jasného denního světla. V závislosti na lokalitě a dostupnosti se dále živí medúzami, žebernatkami, nebo třeba menšími rybami, např. druhem Pagothenia borchgrevinki z čeledi ledovkovití, které mají v krvi nemrznoucí proteiny, podobně jako jeho běžná potrava. Kořist loví především pod mořským ledem. Podle výsledků ze sledování miniaturními kamerami dokáže za 1,5 hodiny ulovit 244 korýšů nebo 33 ryb.
Na počátku období rozmnožování může lovit ve vzdálenosti větší než 100 km od hnízdiště, v závislosti na dostupnosti potravy a vzdálenosti mezi břehem a hnízdištěm. Později se díky zvyšujícím se letním teplotám ledové pole zmenšuje a krmení již vylíhlých mláďat je proto mnohem jednodušší (to se netýká tučňáků hnízdících při pobřeží bez ledové pokrývky). Než se vrátí mládě nakrmit, pobývá na moři od 5 do 72 hodin a za jeden tah uloví obvykle 300 až 650 gramů potravy.