U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém. Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce. USS Hornet (CV-8) byla třetí a poslední letadlová loď třídy Yorktown a sedmá loď toho jména ve službě amerického námořnictva. Hornet byl poslední letadlovou lodí, kterou námořnictvo Spojených států získalo před vstupem do druhé světové války. I když ve službě strávil pouhý rok a sedm dní (1941–1942), než byl potopen v bitvě u Santa Cruz, významně zasáhl do bojů v Pacifiku.
Zkáze jádra pacifické floty v Pearl Harboru unikl, protože tou dobou teprve prodělával cvičné plavby na východním pobřeží USA. V březnu 1942 připlul do Pacifiku a byl vybrán k uskutečnění jedné z prvních ofenzivních operací Spojenců v Pacifiku, kterou byl Doolittlův nálet na Japonsko.
Byl jednou ze tří zbývajících akceschopných letadlových lodí, které mohli Američané nasadit v bitvě u Midway. V této bitvě byla jeho 8. torpédová eskadra (VT-8) kompletně zničena při neúspěšném útoku na japonské letadlové lodě. 29 ze 30 členů posádek zahynulo a všechny její stroje byly ztraceny. VT-8 obdržela za tento sebevražedný útok Presidential Unit Citation „za mimořádnou statečnost a vynikající službu nad rámec povinnosti“.: V pozdější fázi bitvy se letouny z Hornetu podílely na potopení těžkého křižníku Mikuma a poškození jeho sesterské lodě Mogami.
Po modifikacích v Pearl Harboru zasáhl Hornet do operací u Šalomounových ostrovů. V období od 15. září do 23. října byl Hornet jedinou americkou letadlovou lodí v oblasti a tak tíha leteckých bojů ležela na jeho palubních letounech a na letadlech z Guadalcanalu. Když se v říjnu Japonci pokusili o další ofenzivu proti americkým pozicím na Guadalcanalu, byl to Hornet a právě opravená USS Enterprise, kdo se Japoncům postavil v bitvě u Santa Cruz. Bombardéry z Hornetu v ní dokázaly těžce poškodit letadlovou loď Šókaku a jeden těžký křižník, ale ani Hornet neunikl japonskému úderu. Po celodenních náletech byl těžce poškozený Hornet opuštěn a měl být doražen americkými torpédoborci. Navzdory těžkým poškozením se ale stále držel na hladině a tak ho nakonec dorazily japonské torpédoborce. Hornet se tak stal čtvrtou a poslední letadlovou lodí typu CV, kterou USA ztratily (původně letadlová loď USS Langley totiž v době svého potopení již nepůsobila jakožto letadlová loď).
Během služby byl Hornet vyznamenán čtyřmi battle star: za bitvu u Midway, za útok na Buin-Faisi-Tonolai, za dobytí a obranu Guadalcanalu a za bitvu u Santa Cruz.
Stavba náhled|vlevo|USS Hornet (CV-8) pravděpodobně v říjnu 1941, v kamufláži Measure 12. Podle by měla fotografie zachycovat stav po dokončení. Pocock uvádí, že fotografie zachycuje Hornet na jeho cestě do Norfolku k přijetí do služby, tedy před 20. říjnem 1941. Rose uvádí, že fotografie pochází z počátku října.Rose, popisek fotografie ve fotografické příloze Stavba nové letadlové lodě byla umožněna na základě Naval Expansion Act ze 17. května 1938 a následného schválení rozpočtu pro rok 1939.Rose, str. 7 Tou dobou se již nebylo třeba řídit omezeními ustanovenými washingtonskou a londýnskou námořní konferencí. Proto bylo rozhodnuto postavit ještě jednu jednotku podle lehce modifikovaného designu třídy Yorktown, než bude možné do námořnictva zařadit první jednotky třídy Essex, která byla v té době ve stádiu návrhu. Modifikace obnášela například mírné zvětšení rozměrů (délka na vodorysce 234,7 metru oproti 232 metrům u USS Yorktown), redukci počtu stanovišť řízení palby ze čtyř na dvěRose, str. 10Rose, str. 19, změnu v rozmístění 28mm baterií (zadní čtyřče bylo posunuto víc k zádi a umístěno na pravoboku pod úrovní paluby, takže směrem na levobok mělo omezené palebné pole), jiný tvar velitelské věže pod navigačním můstkem v přední části ostrova nebo umístění 127mm děl Mk 12 do palpostů Mark 24 Mod 2. Yorktown a Enterprise měly 127mm děla umístěná v palpostech Mark 21 Mod 16.
Plavidlo bylo objednáno 30. března 1939, jeho stavba byla zahájena 25. září toho roku v loděnicích Newport News Shipbuilding & Drydock Co. v Newport News ve Virginii. Spuštění poslední předválečné letadlové lodě (pro US Navy) na vodu proběhlo 14. prosince 1940 v Newport News ve Virginii a na Hornet jí pokřtila Annie Reid Knox – manželka ministra amerického námořnictva Williama F. Knoxe.
Rychlostní zkoušky loď absolvovala v Chesapeakském zálivuRose, str. 14 a přijata do služby byla 20. října 1941 v Norfolku. Posádku tvořili ze 75 % nováčci, přičemž 700 jich dorazilo pouhé dvě hodiny před přijetím do služby přímo z námořního výcvikového střediska na Velkých jezerech. Prvním velitelem se stal Captain (kapitán) Marc A. Mitscher a byl jím až do 15. června 1942, kdy ho na pozici velitele vystřídal CAPT Charles P. Mason. V listopadu 1941 se ještě Hornet vrátil do Newport News k posledním úpravám, při kterých byly sejmuty 12,7mm kulomety a nahrazeny 27 Oerlikony.Rose, str. 15
Na prahu války (říjen 1941 – březen 1942) náhled|vlevo|Hornet v NorfolkuRose, fotografická příloha 28. února 1942. Loď je již opatřena kamufláží Measure 12 (Modified). Pod můstkem jsou vidět zavěšené hadice pro tankování na moři.Legenda k popiskům:1 – zaměřovač Mk.37 se střeleckým radarem Mk.4 pro 127mm děla2 – anténa radiomajáku YE3 – anténa přehledového radiolokátoru SC4 – BI anténa rozlišovače vlastní-cizí (IFF)Doyle, str. 49 Před útokem na Pearl Harbor prodělával Hornet cvičné plavby u východního pobřeží USA. Po vstupu USA do války pokračoval ve cvičných plavbách v Mexickém zálivu. Po vypuknutí války byly též (obdobně jako na jiných lodích US Navy) odstraněny záchranné čluny, které byly v předválečných časech umístěny vedle ostrova a nahrazeny záchrannými vory.
Letecká skupina operující z Hornetu (Hornet Air Group ~ HAG) se skládala ze stíhací (VF), průzkumné (VS), bombardovací (VB) a torpédové (VT) eskadry. Skupině velel LCDR (komandér-poručík) Stanhope C. Ring a formálně byla založena 6. října 1941. Stíhací VF-8 vznikla 2. září 1941 na NAS Norfolk (Naval Air Station ~ Námořní letecká základna) a z počátku měla ve výzbroji několik stíhaček F4F-3 Wildcat. V říjnu převzala sedm F4F-3A od VF-5. Stíhací eskadra tak na tom s vybavením byla nejlépe ze všech čtyř HAG eskader. Když se Hornet připravoval na cvičnou plavbu do Mexického zálivu, na kterou vyplul 26. prosince z Hampton Roads, měla VF-8 devatenáct F4F-3, dva F4F-3A a dva cvičné SNJ-3. Průzkumná VS-8 i bombardovací VB-8 měly dvouplošné střemhlavé bombardéry SBC-4 Helldiver a torpédová VT-8 měla průzkumné bombardéry SBN-1 a jenom pomalu je nahrazovala za torpédonosné TBD-1 Devastator. Z cvičné plavby, na které přístup velení nové a nezkušené letce spíše demoralizoval, se Hornet vrátil 31. ledna 1942. – citováno jako Lundstrom (I)
V Norfolku byl Hornet opatřen kamufláží Measure 12 (Modified)Rose, str. 31 a 2. února 1942 vyplul z Norfolku se dvěma armádními středními bombardéry North American B-25 Mitchell na palubě. Na moři se ve 13:00 uskutečnil úspěšný start těchto – na palubě letadlové lodě neobvyklých – strojů, které posléze přistály na pevnině. Účel tohoto cvičení prozatím zůstal posádce utajen. Dokonce ani v lodním deníku se o B-25 neobjevila ani zmínka z důvodů utajení.Rose, str. 30 Po tomto testu se Hornet vrátil do Norfolku, kde se připravoval na bojové nasazení. Dne 4. března opustil Norfolk v doprovodu křižníků USS Vincennes, USS Nashville, čtyř torpédoborců a tankeru USS Cimarron. Zamířil přes Panamský průplav, kterým proplul 12. března, do San Diega na západním pobřeží, kam dorazil 20. března.Rose, str. 32 a 33
V San Diegu došlo k modernizaci leteckého parku: F4F-3 a -3A byly nahrazeny 19 novějšími F4F-4 se silnější výzbrojí a sklápěcími křídly, což umožnilo uskladnit v hangáru více strojů. Zastaralé SBC-4 byly nahrazeny za SBD-3 Dauntless a VT-8 dokončila přezbrojení na TBD-1. Dne 23. března vyplul Hornet na další cvičnou plavbu, během které byly 23. a 24. března během nehod při startu a přistání zničeny tři a poškozeny dva letouny (tři F4F a dva SBD). Posádky strojů se ale podařilo zachránit a 25. března se Hornet vrátil do San Diega.Rose, str. 33–35Lundstrom (I), str. 144
Dne 29. března získala VF-8 dalších 11 F4F-4, čímž dosáhla stavu 30 Wildcatů, tedy o tři stroje nad tabulkový stav. VS-8 a VB-8 ale měly dohromady pouhých 24 SBD-3 a VT-8 byla se svými 10 TBD-1 rovněž hluboko pod tabulkovým stavem.Lundstrom (I), str. 145
Podle Lundstroma vyplul Hornet ze San Diega 30. března a 31. března připlul do San Francisca. Rose uvádí, že do San Francisca Hornet připlul již ráno 30. března.Rose, str. 37
Doolittlův nálet (duben 1942)
náhled|vlevo|V pořadí čtvrtý bombardér B-25B Mitchell s/n 40-2282 posádky 1st Lt. (nadporučík) Everetta W. Holstroma je připravován ke startu, aby se v 8:33 mohl vznést do vzduchu. Na palubě byly namalovány dva bílé pruhy, které měly piloty vést rovně a v dostatečné vzdálenosti od nástaveb. náhled|vlevo|B-25B se rozjíždí po palubě Hornetu za všeobecné pozornosti posádky… náhled|vlevo|…a letí Dne 1. dubna byly na základně Alameda v Sanfranciské zátoce přesunuty palubní letouny do hangáru a na palubu bylo naloženo šestnáct bombardérů B-25B Mitchell pod velením Lt Col (podplukovník) Jamese H. Doolittla. Spolu s ním se nalodilo i 70 důstojníků a 64 poddůstojníků létajícího a pozemního personálu 17. bombardovací skupiny armádního letectva. Dne 2. dubna Hornet vyplul s eskortou dvou křižníků, čtyř torpédoborců a tankeru (tvořících dohromady Task Force 18) z Alamedy a zamířil k setkání s Task Force 16 seskupené kolem sesterské letadlové lodě Enterprise. Teprve večer na moři informoval kapitán Mitscher svoji posádku o cíli jejich cesty: leteckém útoku na Japonsko.
Ráno 13. dubna došlo ke spojení obou svazů u Midwaye na pozici Cracknell, str. 65 (či o 60 námořních mil (111,1 km) severněji na pozici ). TF 18 byla začleněna do TF 16 jako Task Group 16.2. Poté lodě zamířily k Japonsku. Hornet byl zcela závislý na leteckém krytí z Enterprise, neboť jeho vlastní letadla nemohla operovat kvůli armádním bombardérům na palubě. Podle plánu měly být tyto bombardéry vyslány k útoku ze vzdálenosti 400 námořních mil (740,8 km) od japonských břehů. Během cesty na západ Hornet 14./15. dubna poprvé překročil mezinárodní datovou hranici (MDH).Lundstrom (I), str. 147
Ráno 18. dubna byl svaz zpozorován japonským hlídkovým člunem Nitto Maru č. 23. Hlídky na Hornetu zpozorovaly Nitto Maru č. 23 v 7:38.Cracknell, str. 66 Jeho potopením byl pověřen lehký křižník Nashville, ale hlídkový člun ještě stačil podat rádiem zprávu o kontaktu. Viceadmirál William F. Halsey na palubě Enterprise proto (po konzultaci s Doolittlem) vydal v 8:00 rozkaz k okamžitému vyslání bombardérů i za cenu toho, že svaz se nacházel přibližně 650 námořních mil (1 203,8 km) od Japonska a bylo pravděpodobné, že bombardérům nebude stačit palivo na bezpečný dolet do Japonci neokupované části Číny.
Hornet se natočil proti větru na kurz 320 ° a zrychlil na 27 uzlů (50,0 km/h). Vítr vál rychlostí asi 70 km/h. Loď se zvedala a zase propadala na devítimetrových vlnách, paluba byla mokrá od vodní tříště a bombardéry měly – díky svému rozpětí – mezi koncem pravého křídla a lodním ostrovem jenom něco málo přes 1,2 metru volného místa. Startovací důstojník LT (poručík) Edgar G. Osborne stál na přídi před prvním bombardérem a na jeho signál měly posádky bombardérů startovat: letouny musely opustit palubu, když byla příď nejvýše, těsně předtím, než se začala propadat do vln. První stroj (s/n 40-2344) pilotovaný Doolittlem měl k dispozici pouze 142,3 metru vzletové dráhy. Přesto všechny bombardéry úspěšně odstartovaly. První v 8:20 lodního času z pozice (nebo ) a poslední (s/n 40-2268) v 9:19, respektive 9:21. Při startu posledních bombardérů došlo na palubě k nehodě, když byl podle lodního deníku v 9:19 Sea1c (námořník 1. třídy) R.W. Wall odfouknut proudem vzduchu právě startujícího bombardéru do vrtule následujícího stroje. Roztočená vrtule mu zasáhla levou ruku, která musela být následně amputována.