Mughalská říše, někdy také Mogulská říše (; ; , turkicky Babür İmparatorluğu) nebo říše Velkých Mughalů (Mogulů), byl v letech 1526–1858 turkický státní útvar na území Indického subkontinentu. Základy říše položil Bábur, vládce Kábulu, jenž v bitvě u Pánípatu v roce 1526 porazil posledního dillíského sultána Ibráhima Lódího, čímž se mu otevřela cesta do Dillí a Ágry, budoucích center mughalského impéria. Báburův syn Humájún strávil většinu své vlády bojem s místními severoindickými vládci a povstaleckými vůdci. Rozsáhlá teritoriální expanze, současně konsolidace Mughalské říše, nastala za třetího mughalského císaře Akbara (vládl 1556–1605), který rozšířil říši o Gudžarát, Bengálsko, Urísu a větší část Dakšinu. Za Akbarovy vlády nastal rozkvět literatury, architektury, výtvarného umění i hudby. Jeho nástupci Džahángír a Šáhdžahán dále rozšiřovali území říše, upevňovali její stabilitu a podporovali kulturu.
Za vlády Aurangzéba dosáhla Mughalská říše největší teritoriální rozlohy, ale současně započala její decentralizace. Ke ztrátě stability přispělo neúměrné daňové zatížení obyvatel, a zejména Aurangzébovoa násilná islamizace říše, která kontrastovala s dosavadní náboženskou tolerancí Mughalů vůči neislámským tradicím. Uvnitř říše se začala formulovat vnitřní opozice i lidová povstalecká hnutí, hlavními odpůrci Mughalů se stali Džátové, Maráthové a sikhové. Jejich aktivita zesílila v období po Aurangzébově smrti, kdy byla říše oslabena vládou několika neschopných panovníků a krvavými dynastickými spory. K dalšímu zhoršení situace přispěl útok perského vládce Nádir Šáha roku Ve druhé polovině 18. století mughalská říše ztratila postavení nejmocnější říše Indického poloostrova a s příchodem 19. století se stala loutkovým státem Britské říše. Posledním mughalským císařem byl Bahádur Šáh II., jehož čistě formální postavení bylo ukončeno v roce 1858 potlačením velkého indického povstání.
V čele mughalské říše stál císař, který měl v rámci řízení státu rozhodující slovo. Říše byla rozdělena do provincií, v jejichž čele stál místodržící (súbédár). Ten měl pod sebou správce okresů, nejnižší správní jednotkou byla vesnice v čele se starostou. Základ ekonomiky státu tvořili rolníci, kteří do státní pokladny odváděli jednu třetinu (později polovinu a více) úrody. Nejčastější formou držení půdy byl džágír, tzn. státem dočasně propůjčená půda, která sloužila jako forma odměny za službu v armádě; držiteli džagíru (džágirdárovi) byly z této půdy odváděny výnosy. Základní měnou Mughalů byla rupie. V mughalské říši se čile obchodovalo, kupci putovali karavanními i námořními cestami do okolních států i vzdálenějších zemí Afriky a Evropy. V mughalské říši vznikl sikhismus, dařilo se i dalším, hlavně lidovým náboženským hnutím vycházejících z islámu i hinduismu.
Historie Zrod mughalského impéria Bábur – dobyvatel a zakladatel říše Zakladatelem Mughalské říše byl Záhir ud-Dín Muhammad Bábur , středoasijský princ smíšeného turko-mongolského původu. Po meči byl v páté generaci potomkem turkického dobyvatele Timura Lenka a po přeslici ve čtrnácté generaci potomkem Čingischána. Báburův otec, Umar Šajch Mírza, byl vladařem Fergány, nevelkého horského státečku s centrem v Andižanu na východě dnešního Uzbekistánu. Umar Šajch Mírza byl vášnivým chovatelem holubů a v roce 1494 zemřel při pádu z holubníku do hradního příkopu, což pro jedenáctiletého Bábura znamenalo nástup na trůn. Ačkoli za něj zpočátku vládla matka a otcovi rádcové, již roku 1497 mladičký vladař stanul v čele vojenské výpravy proti Samarkandu, který byl v držení uzbeckého chána Muhammada Šejbáního. Bábur sice toto město na čas obsadil, během výpravy ale přišel o rodnou Ferghánu, a následně, při pokusu dobýt ji zpět, ztratil i Samarkand. Po této porážce se mladý Bábur tři léta protloukal životem ve středoasijských horách jako psanec, doprovázen jen svou rodinou a malou družinou nejvěrnějších bojovníků. Při opětovném pokusu o dobytní Samarkandu v roce 1501 byl Bábur zajat Muhammadem Šejbáním a přinucen dát mu za manželku svou sestru Chánzádu. Roku 1504 se svými stoupenci překročil Hindúkuš a obsadil Kábul, zmítaný nástupnickými spory. Rychle dokázal svou moc nad městem i přilehlými oblastmi upevnit a již o rok později vedl první průzkumnou výpravu přes Chajbarský průsmyk do Paňdžábu. Když byl Muhammad Šajbání roku 1510 poražen a zabit v bitvě s Peršany, pokusil se Bábur potřetí dobýt Samarkand, ale opět neúspěšně, z toho důvodu zaměřil své ambice opačným směrem: do severní Indie, jíž ovládal dillíský sultán Ibráhim Lódí, .Strnad a kol., s. 438–439. náhled|upright=0.6|vlevo|Bábur vede své vojsko do první bitvy u Pánípatu, 1526 Bábur byl i přes své mládí vynikající stratég, spoléhal na typickou taktiku turkických a mongolských kočovníků, založenou na rychlých výpadech jízdy proti nepříteli s následným stažením do bezpečí. Díky kontaktům s Osmany získal i palné zbraně, zejména děla, která byla indickým panovníkům nedostupná. Obratnými politickými i vojenskými kroky získal nejprve Péšávar, a poté v roce 1524 i Láhaur, dosud patřící k Dillískému sultanátu. Byl to právě láhaurský místodržící Daulat Chán Lódí, kdo požádal Bábura o pomoc proti krutovládě paranoidního sultána Ibráhima Lódího. S podporou Daulata Chána a dalších muslimských šlechticů i některých rádžpútských knížat, pronásledovaných sultánem Ibráhimem, vyrazil Bábur počátkem roku 1526 na své páté, nejvýznamnější tažení do Indie, při němž se dne 21. dubna v bitvě u Pánípatu vítězně střetl s mnohem početnějšími vojsky dillíského sultána Ibráhima Lódího, jehož oddíly i válečné slony rozprášil střelbou z děl. Sám Ibráhim Lódí v boji padl.Strnad a kol., s. 439. Tím se Báburovi otevřela cesta do Dillí a dále na východ do Ágry, jíž učinil hlavním městem nově vznikající říše. Již roku 1527 se proti Báburovi postavil jeden z nejsilnějších rádžpútských vladařů tehdejší střední Indie Rána Sánga, vládce Méváru a Čittauru, který chtěl využít pád Dillíského sultanátu ke sjednocení hinduistických státečků severní Indie pod svou vládu. V krvavé bitvě u Síkrí však byla vojska Rány Sángy poražena a on sám zanedlouho zemřel na utrpěná zranění. Následujícího roku se Bábur vypořádal s dalším rádžpútským povstáním i s afghánskými kmeny na západě.Strnad a kol., s. 441–442. Bábur zemřel v relativně mladém věku 48 let v roce 1530, pravděpodobně na malárii. Své si patrně vyžádala i četná zranění z bitev, hojná konzumace alkoholu a kouření hašiše i opia. Pohřben byl podle svého přání v Kábulu.Strnad a kol., s. 442. Vzdělaný a nábožensky tolerantní Bábur byl mnohostrannou osobností, vynikl jako vojevůdce a státník, ale také se s oblibou věnoval zahradnictví, lovu, malbě miniatur i skládání poezie, jejímž příkladem je i následující dvojverší oslavující perský novoroční svátek Nourúz:
Mimoto po sobě zanechal rozsáhlé Paměti, patřící mezi nejvýznamnější prozaická díla středověké turkické literatury.Antonovová a kol., s. 254. Z Pamětí pochází i slavný Báburův citát:
Humájún - období válek a zvratů náhled|upright=0.9|Přijetí Humájúna (vlevo) perským šáhem Tahmáspem I. roku 1544 Po Báburově smrti stanul v čele mughalské říše jeho prvorozený syn Humájún, jeho tři mladší bratři Kámrán, Askarí a Hindál byli pověřeni správou Kábulu, Kandaháru a Paňdžábu. Zatímco princové Askarí a Hindál zachovávali Humájúnovi věrnost, druhorozený Kámrán proti němu ustavičně intrikoval a pokoušel se osamostatnit. Dalšími Humájúnovými soupeři se stali sultán Bahádúr z Gudžarátu, a především ambiciózní Afghánec Šér Chán Súr, jenž ovládal Bihár.Antonovová a kol., s. 254–255. V roce 1537, zatímco Humájún bojoval na jihozápadě své říše se sultánem Bahádúrem, se Šér Chán Súr zmocnil Bengálska. Humájún proti němu vytáhl, byl však Šér Chánem obležen v Gaudu (Bengálsko), a následně roku 1539 drtivě poražen v bitvě u Čausy, zde Humájůn stěží zachránil holý život, když s pomocí koženého měchu přeplaval rozvodněnou Gangu. Poražený vladař se uchýlil do Ágry a přizval na pomoc své mladší bratry, Šér Chán Súr ho však pronásledoval a v květnu 1540 mu uštědřil další porážku v bitvě u Kanaudže. po níž byl Humájún se svou rodinou nucen uprchnout do Láhauru, a poté přes Thárskou poušť do Sindhu. V roce 1542, kdy rodina pobývala na dvoře rány Prasáda v Umarkótu, zde Humájúnova manželka Hamida Bégam sesazenému vladaři porodila syna Akbara. Roku 1543 se Humájún uchýlil do Kandaháru, byl však zrazen svým bratrem Kámránem a donucen odejít do perského exilu, svého syna Akbara však musel ponechat na Kámránově dvoře jako záruku míru.Strnad a kol., s. 443.
V následujících letech se Humájún snažil získat vojenskou podporu perského šáha Tahmáspa proti Šér Chánovi, který mezitím dobyl většinu severní Indie. Tomu se podařilo v krátkém čase prosadit řadu vojenských a správních reforem, které však nestihl dovršit, protože už v roce 1545 zahynul při výbuchu prachárny během obléhání rádžpútské pevnosti Kalindžar. Šér Chánův syn Islám Šáh Súr nebyl již tak schopný a po jeho smrti v roce 1553 vypukly v rodině Súrů krvavé nástupnické boje, které rychle přerostly v občanskou válku.Strnad a kol., s. 445–446. Politické nestability dokázal obratně využít Humájún, který se již v roce 1545 s perskou pomocí zmocnil Kandaháru a o rok později i Kábulu, kde se opět shledal se svým synem Akbarem. Jeho bratr Kámrán proti němu vedl v horách Afghánistánu partyzánskou válku, během níž na Humájúnově straně padl jejich nejmladší bratr Hindál. V roce 1553 se Humájúnovi podařilo Kámrána uvěznit, čímž si uvolnil ruce pro tažení do Indie. S pomocí zkušeného perského vojevůdce Bajrama Chána a jeho oddílů Humájún porazil v červnu 1555 v bitvě u Sirhundu posledního súrského panovníka Sikandara Šáha, o měsíc později slavnostně vstoupil do Dillí a záhy na to i do Ágry. Již následujícího roku 1556 Humájún zemřel po pádu ze schodů své knihovny v Dillí a do čela mughalské dynastie se postavil třináctiletý Akbar.Antonovová a kol., s. 256–257.
Vrcholné období Mughalů Akbar - reformy a teritoriální expanze náhled|upright=0.7|Akbar na válečném slonu (miniatura z let 1609–10) Akbar, později zvaný Veliký, byl korunován 14. února 1556 v Kalánauru.Strnad a kol., s. 446. Protože mu bylo teprve 13 let, faktické vlády se ujal regent Bajram Chán. Jen o několik měsíců později musel mladičký panovník čelit vpádu Hémúa, schopného hinduistického ministra, jenž podporoval Sikandara Šáha. Hémúova armáda se střetla s mughalskými vojsky vedenými Akbarem a Bajramem Chánem 5. listopadu 1565 v druhé bitvě u Pánípatu.Richards, s. 13. Hémúovo vojsko mělo zpočátku převahu, když byl ale v průběhu bojů zasažen šípem, jeho armáda se obrátila na útěk a sám zraněný Hémú padl do mughalského zajetí, kde ho čekala poprava. Sikandar Šáh raději před Mughaly kapituloval a poslední tři léta života strávil ve vyhnanství.Strnad a kol., s. 448.
Po svém prvním vítězství musel Akbar čelit dvorským intrikám. Na mughalském dvoře se vytvořily dvě vzájemně soupeřící kliky, z nichž první vedl perský vojevůdce Bajram Chán, zatímco druhá se soustředila kolem rodiny Akbarovy kojné Maham Angy. Byl to zejména její syn Ádham Chán, jenž vyrůstal spolu s Akbarem a získal u dvora významné postavení. Roku 1560 poradil Akbarovi, aby vyslal Bajrama Chána na pouť do Mekky, během níž však vojevůdce zavraždili afghánští lupiči. Tím se vlivu u dvora zmocnila skupina Maham Angy, příliš ambiciózní Ádham Chán se v roce 1562 pokusil Akbara zavraždit a zmocnit se jeho trůnu, Akbar ho však přemohl a nechal popravit svržením z věže. Tím se dvacetiletý panovník vymanil z vlivu svého okolí a fakticky se ujal vlády.Krása a kol., s. 111.
Mladý císař si byl dobře vědom, že rozdrobená rádžpútská knížectví v oblasti Rádžasthánu a Gudžarátu představují silné protivníky a zároveň potenciálně velice cenné spojence. Pokud si Akbar chtěl tato knížectví podrobit, byla zapotřebí spíše obratná politika než vojenská moc.Antonovová a kol., s. 257.Krása a kol., s. 110.